6 Tdo 1644/2008
Datum rozhodnutí: 26.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1644/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 dovolání, které podal obviněný V. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 5 To 377/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 17/2008, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 90 T 17/2008, byl obviněný V. L. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že

dne 27. 10. 2007 v době kolem 05.35 hod. v B. na ul. K. po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia combi, přičemž byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR MŘ OOP Brno Žabovřesky, kdy orientační dechovou zkouškou mu byla naměřena hladina alkoholu v dechu 1,24 g/kg a následným vyšetřením odebrané krve mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,27 g/kg.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Podle § 201 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 5 To 377/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to výrok o vině, napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V podání obviněný konstatoval, že popis skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nedovoluje učinit právní závěr, že jeho jednáním byl spáchán trestný čin. Skutková věta neobsahuje nezpochybnitelný údaj o tom, jaká byla hladina alkoholu v jeho krvi v době spáchání žalovaného trestného činu. Namítl, že z ní není najisto patrno, zda vůbec a do jaké míry byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák., a to vykonávání činnosti (řízení motorového vozidla) pod vlivem návykové látky . O tomto znaku skutkové podstaty zmíněného trestného činu popis skutku vůbec nevypovídá. Skutkové zjištění pouze konstatuje, že řídil vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů.

Obviněný podotkl, že jednání po požití návykové látky nelze ztotožňovat s jednáním pod vlivem návykové látky, které je v zákoně uvedeno jako znak skutkové podstaty trestného činu. Proto míra ovlivnění návykovou látkou musí být nejen zjištěna, ale také v popisu skutku uvedena. Obviněný vytkl, že míra vlivu alkoholu, který před jízdou požil, nebyla soudem popsána a ani zhodnocena z hlediska míry nebezpečnosti pro společnost i toho, zda se jedná o trestný čin nebo přestupek. V popisu skutku se uvádí orientační dechovou zkouškou mu byla naměřena hladina alkoholu v krvi 1,24 g/kg a následným vyšetřením odebrané krve mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,27 g/kg . Z popisu skutku ale nevyplývá, který z těchto dvou údajů považoval soud za průkazný pro posouzení vlivu na jeho jednání.

Dále obviněný uvedl, že si je vědom toho, že v rámci dovolání nemůže požadovat revizi samotných skutkových zjištění. Přesto trvá na své argumentaci použité v přípravném řízení i v rámci odvolání proti rozsudku městského soudu, že v protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem ze dne 29. 10. 2007 provedeném v Úrazové nemocnici v B. je uveden časový údaj odběru krve v 6.15 hod., přičemž k žalovanému skutku došlo kolem 5.35 hod. I za předpokladu, že zjištěná hladina alkoholu v krvi 1,27 g/kg je správná (což obviněný nadále zpochybňuje opětovným poukazem na to, že zmíněné vyšetření bylo provedeno nepříslušným orgánem, a proto nemělo být jako spolehlivý důkaz vůbec použito), tak ani v tomto případě se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s otázkou, jaká byla hladina alkoholu v jeho krvi v době, kdy řídil motorové vozidlo. Nebylo prokázáno, zda s ohledem na jeho zdravotní stav, množství potravin zkonzumovaných před jízdou, tělesnou hmotnost a jiné okolnosti byl vliv požitého alkoholu na jeho jednání natolik vysoký, že dosáhl intenzity trestného činu.

V dovolání obviněný zopakoval, že ovlivnění návykovou látkou je znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 201 tr. zák., a tudíž míra tohoto vlivu musí být v rámci skutkových zjištění vyjádřena, aby bylo možno dospět k závěru, zda jde o trestný čin nebo přestupek. Současně zmínil, že je mu známo, že k naplnění znaků tohoto trestného činu se nepožaduje takový stav, kdy pachatel není schopen komunikace, ale postačí ovlivnění návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život... . Stav vylučující způsobilost je však třeba v každém konkrétním případě dokazovat. Je notoricky známo a akceptováno i judikaturou, že se jedná o stav, kdy hladina alkoholu v krvi dosáhne nejméně 1 g/kg. V posuzovaném případě by byl závěr o naplnění výše uvedeného znaku skutkové podstaty oprávněn tehdy, pokud by se opíral o nezpochybnitelné zjištění, že v době, kdy řídil automobil, měl v krvi minimálně tuto hranici alkoholu. Obviněný namítl, že skutková zjištění umožňují pouze závěr, že řídil vozidlo po požití alkoholu, což zakládá odpovědnost za přestupek. Ze skutku, jak je popsán ve výroku rozsudku, je stav jeho osoby, který by vylučoval řízení motorových vozidel, toliko presumován na základě množství alkoholu zjištěného s časovým odstupem a způsobem neumožňujícím přiznat důkazu relevanci.

Podle obviněného nedostál krajský soud přezkumné povinnosti, když konstatoval, že městský soud učinil úplná a správná zjištění a že z protokolu o lékařském vyšetření na ovlivnění alkoholem vyplývá, že v inkriminované době měl v krvi 1,27 g/kg alkoholu. Na základě takto interpretovaného skutkového zjištění i odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o odpovědnosti jeho osoby za trestný čin a nikoliv za přestupek. Závěr o trestní odpovědnosti však nemůže být vázán na skutečnosti existující v jiné době, než byla doba spáchání trestného činu. Obviněný zmínil, že v odůvodnění rozhodnutí krajský soud připustil možnou 20% chybu při výpočtech alkoholu provedených nepříslušnou institucí a konstatoval, že v době řízení musel mít v krvi nejméně 1,07 g/kg alkoholu. Přitom ovšem pominul, že tuto chybu je nutno vztáhnout k momentu vyšetření v daném případě v 6.15 hod. a nikoliv k momentu řízení vozidla v 5.35 hod. Rovněž se nezabýval možností zpětného propočtu a nekonstatoval, zda hladina alkoholu v jeho krvi, a to v mezidobí od řízení k odběru krve, klesala či stoupala. Podle obviněného tato narůstala, neboť pil těsně před řízením vozidla. V době řízení automobilu tak nemohla hladina alkoholu v jeho krvi dosahovat ani přesahovat 1,00 g/kg, což je respektovaná hranice mezi trestným činem a přestupkem.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, případně aby po zrušení napadených rozhodnutí věc přikázal příslušnému orgánu k provedení řízení o přestupku.

Podáním ze dne 29. 1. 2009 obviněný doplnil prostřednictvím obhájce dovolání o výpis z Věstníku Ministerstva zdravotnictví s konstatováním, že z něho vyplývají kritéria pro pracovníky, kteří stanovují koncentraci alkoholu v krvi a obsahuje seznam laboratoří kvalifikovaných pro tento výpočet. Jedná se o toxikologické laboratoře nebo ústavy soudního lékařství, přičemž v obvodu Jihomoravského kraje je výhradně příslušná Toxikologická laboratoř ÚSL FN u s. A. B.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce shrnul dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné námitky. Připomněl, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Státní zástupce konstatoval, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají pouze výhrady, že na základě popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě ve výroku o vině nelze učinit závěr o naplnění znaků trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru je nutno obviněnému přisvědčit v tom, že podle dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe se o stav vylučující způsobilost v případě řidiče motorového vozidla jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg. Popis skutku v tzv. skutkové větě není zcela výstižný, neboť jsou pouze konstatovány výsledky provedené dechové zkoušky a vyšetření krve, aniž by byl výslovně učiněn závěr, jaká byla míra ovlivnění obviněného alkoholem v době řízení motorového vozidla, resp. jaká v té době byla hladina alkoholu v jeho krvi. Státní zástupce upozornil na skutečnost, že v odůvodnění usnesení na str. 3 učinil odvolací soud závěr, že obviněný měl v době řízení motorového vozidla v krvi nejméně 1,07 g/kg alkoholu. Předtím již prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku jednoznačně konstatoval, že obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu ve stavu vylučujícím způsobilost, když hladina alkoholu v jeho krvi bez jakýchkoli pochybností přesáhla hranici 1,00 g/kg. Tato zjištění obsažená v odůvodnění obou rozhodnutí lze považovat za rozvinutí skutkových zjištění, která jsou rámcově uvedena ve výroku o vině. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že tzv. skutková věta rozsudečného výroku v kontextu s navazujícími částmi odůvodnění obou soudních rozhodnutí obsahuje skutkové okolnosti odpovídající všem znakům trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., a to včetně znaku ve stavu vylučujícím způsobilost .

Následně státní zástupce uvedl, že dalšími námitkami obviněný fakticky na podkladě vlastního hodnocení důkazů zpochybňuje skutková zjištění o hladině alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla, přičemž tyto námitky deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Trestní řád i trestní zákon nestanoví žádná pravidla, jakým způsobem má být prokazováno, že pachatel trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost (tím spíše žádný obecně závazný právní předpis nestanoví, jakým způsobem a na jakém pracovišti má být prováděno vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi). Závěr o tom, že řidič motorového vozidla se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost , lze v zásadě učinit i v případě, že odběr a vyšetření krve se vůbec nepodařilo provést. Státní zástupce upozornil, že jako důkaz nelze odmítnout ani výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 202/99). Jelikož soudy učinily na základě výsledků dechové zkoušky a vyšetření vzorku krve, který byl odebrán s časovým odstupem cca 40 minut od ukončení řízení motorového vozidla obviněným, zjištění, že v době řízení motorového vozidla činila hladina alkoholu v jeho krvi více než 1,00 g/kg, tak uvedený závěr nebyl v žádném případě v extrémním rozporu s provedenými důkazy (v takovém rozporu bylo spíše tvrzení obviněného, podle něhož krátce před jízdou vypil pouze dvě desetistupňová piva).

V závěru vyjádření státní zástupce zdůraznil, že ty dovolací námitky obviněného, které odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, pokud v podrobnostech zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných v soudním řízení. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro námitku, prostřednictvím které obviněný zpochybňuje hodnověrnost laboratorního vyšetření, jímž byla v jeho krvi zjišťována přítomnost alkoholu, jež bylo provedeno v Úrazové nemocnici v B.

Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že zákon v § 89 odst. 2 větě první tr. ř. mimo jiné stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. V soudním řízení nebylo namístě odmítnout jako důkaz výsledek laboratorního vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi obviněného, a to pouze proto, že nebylo realizováno ve zdravotnickém zařízení určeném ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, ale bylo provedeno v Úrazové nemocnici v B. Již Městský soud v Brně neměl žádné pochybnosti, že by ve zmíněném zdravotnickém zařízení nebylo postupováno zcela standardním způsobem zaručujícím objektivitu předmětného laboratorního vyšetření (k této otázce též u hlavního líčení vyslechl svědkyni MUDr. I. K.), jak plyne z argumentace uvedené na str. 5 odůvodnění rozsudku.

V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech vytýká, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neumožňuje učinit závěr, že jeho jednáním byl spáchán trestný čin, neboť neobsahuje údaj o hladině alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla. Uvádí, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák., že vykonával činnost (řízení motorového vozidla) pod vlivem návykové látky . Tvrdí, že svým jednáním naplnil toliko znaky přestupku. Tyto námitky uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou právní vadou.

Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Zákon v § 89 odst. 10 tr. zák. stanoví, že návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný řidič motorového vozidla (tj. ani nadprůměrně disponovaný) schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg. Zaměstnáním nebo jinou činností se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení § 201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. I/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně, plyne, že předmětného dne v B. a po předchozím požití alkoholických nápojů obviněný řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia combi, přičemž byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy orientační dechovou zkouškou mu byla naměřena hladina alkoholu v dechu 1,24 g/kg a následným vyšetřením odebrané krve mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,27 g/kg. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: Obžalovanému byly provedeny tři zkoušky, dvě orientační dechové zkoušky, jejichž výsledky se téměř nelišily. První dechová zkouška zjistila u obžalovaného 1,24 promile alkoholu v dechu a druhá 1,22 promile alkoholu, následně byla provedena zkouška na přítomnost hladiny alkoholu v krvi, a to metodou plynové chromatografie v Úrazové nemocnici v B., její výsledek je 1,27 g/kg. Současně prvostupňový soud zdůraznil: výsledky těchto tří zkoušek se od sebe liší velice nepatrně, takřka zanedbatelně, kdy mezi nejnižší a nejvyšší hladinou je rozdíl pouhých pěti setin promile. Z hlediska subjektivní stránky a naplnění jejího obligatorního znaku zavinění soud prvního stupně shledal v jednání obviněného úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. O vůli obžalovaného čin spáchat svědčí to, že přestože byl pod vlivem alkoholu, přičemž se do tohoto stavu dostal sám, sedl za volant a řídil motorové vozidlo, ačkoli si byl vědom, že toto je věc, kterou zákony České republiky netolerují (vše na str. 4 a 5 rozsudku).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, popsaný v rozsudečném výroku a podrobněji rozvedený v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. l tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný V. L. vykonával činnost řízení motorového vozidla, jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na konkrétní dopravní situaci, přičemž tato způsobilost byla u jeho osoby vlivem návykové látky (požitého alkoholu) vyloučena, čímž mohl ohrozit život nebo zdraví nebo způsobit značnou škodu na majetku. Lze připomenout, že soud prvního stupně neakceptoval obhajobu obviněného, že před jízdou vypil pouze dvě desetistupňová piva. Toto tvrzení bylo totiž ve zjevném rozporu se zjištěním, a to ohledně ovlivnění jeho osoby požitým alkoholem, jak vyplývalo z obou orientačních dechových zkoušek realizovaných přístrojem Dräger i laboratorním vyšetřením jeho krve na přítomnost alkoholu prostřednictvím metody plynové chromatografie. Jelikož bylo učiněno shora citované zjištění, že výsledky všech tří zkoušek na ovlivnění alkoholem, které byly postupně u obviněného provedeny a vztahovaly se ke dni 27. 10. 2007 a časovým údajům 05.45 hod., 06.14 hod. a 06.15 hod., se jen zanedbatelně lišily, přičemž vyšetření metodou plynové chromatografie je obecně považováno za velmi přesné, tak nelze důvodně zpochybňovat závěr prvostupňového soudu, že v době řízení motorového vozidla, které bylo uskutečněno téhož dne kolem 05.35 hod., přesáhla u jeho osoby hladina alkoholu v krvi hranici 1,00 g/kg (str. 4 rozsudku).

Již v rozsudku ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval: jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., může být též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.

Dovolání lze přisvědčit jen v tom směru, že v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně je pouze uveden výsledek orientační dechové zkoušky provedené u obviněného příslušníky Policie ČR bezprostředně po řízení motorového vozidla a jednak výsledek následného vyšetření odebrané krve u jeho osoby na přítomnost alkoholu. Z odůvodnění téhož rozhodnutí, jak bylo shora citováno, však plyne konkretizace zjištění, že hladina alkoholu u obviněného přesáhla v době řízení automobilu hranici, která je na podkladě lékařské vědy u každého řidiče ustálenou soudní judikaturou považována za stav vylučující schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo. Nesprávné právní posouzení není možno spatřovat ve zmíněném nedostatku v popisu skutku rozsudečného výroku, jenž byl ve spojení s odůvodněním rozhodnutí zjištěn v rozsahu, který pokrývá všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V daném případě tudíž nejde o porušení hmotného práva, jak má na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění učiněná ohledně jednání obviněného v soudním řízení, byla důvodně právně posouzena jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Tento závěr je namístě, neboť obviněný úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Správné právní kvalifikaci předmětného skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně i aplikovaná tzv. právní věta. Námitky obviněného, které v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k