6 Tdo 1638/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, § 358 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 1638/2016-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2016
o dovolání, které podal obviněný P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 291/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 15/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Obviněný P. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 7 T 15/2016 uznán vinným trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, trestným činem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný P. S. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 7 T 15/2016 podal obviněný a státní zástupce odvolání, přičemž na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 291/2016 podle § 259 odst. 2, 4 tr. ř. doplnil odvoláním napadený rozsudek tak, že podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 256 tr. ř. bylo dovolání obviněného zamítnuto.

4. Obviněný P. S. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný podrobněji uvedl pouze skutečnost, že v odvolacím řízení došlo ke změnám na straně přísedících a v předmětné věci tak rozhodoval senát v jiném složení, než rozhodovat měl. Na podporu druhého z uplatněných dovolacích důvodů, tedy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný rozsáhle argumentoval především absencí aplikace zásady in dubio pro reo příslušnými soudy, a to zejména s ohledem na existenci důvodných pochybností o prokázání předmětné trestné činnosti obviněným, vyplývající zejména z rozporů ve výpovědi jednotlivých svědků, ze způsobu provedení rekognice, atd. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 291/2016 a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Dále obviněný ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí.

5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupce nejprve zhodnotil předmětnou námitku jako zcela neopodstatněnou, kdy s ohledem na absenci jakékoliv bližší argumentace vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu, je založena nemožnost přezkumu ze strany Nejvyššího soudu. Stejně tak námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou, zejména s ohledem na jejich procesní povahu, hodnoceny státním zástupcem jako částečně zjevně neopodstatněné či zcela nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhnl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a plně vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

9. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obviněný svoji dovolací argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudech a soudích ). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, 2015 s.). Podle § 31 zákona o soudech a soudcích platí, že krajský soud jako soud odvolací rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu a dvou soudců.

10. S odkazem na znění dovolání obviněného, kdy tento ke konkrétnímu dovolacímu důvodu uvedl pouze toliko, že došlo ke změnám na straně přísedících , Nejvyšší soud uvádí, že takto formulovanou námitku nelze považovat za dostatečně konkrétní. Obviněný nijak blíže nespecifikoval, kterého z přísedících se měla změna týkat, v čem spočívala, či zda se jedná o změnu přísedících za soudce, či o záměnu soudců, atp. V důsledku flagrantní absence informací ve smyslu uvedeném výše tak Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný nevytvořil procesní prostor k přezkumu rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013).

11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy jsou v dovolání uplatňovány obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle kterého jsou-li v dovolání opakovány v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů vztahujících se ke spáchání předmětného trestného činu, jakož i procesního postupu soudů nižších stupňů, tedy námitky, které lze označit jako skutkové a procesní, nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného.

15. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněných poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. K obviněným namítaným pochybením vztahujícím se k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů, zejména k námitce porušení zásady spravedlivého procesu, a to včetně zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do výlučné kompetence soudů. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

17. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků, znaleckých posudků, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.

18. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

19. Ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud blíže konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace tak, s ohledem na konstatování o správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán.

20. Jak již bylo uvedeno, obviněný je ze spáchání předmětných trestných činů usvědčován uceleným řetězcem důkazů, kterými jsou jednak výpovědi jednotlivých svědků např. svědkyně G., svědka P., T., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, listinných důkazů, atd.

21. Ve vztahu k zpochybňované nevěrohodnosti svědka Š., Nejvyšší soud podává, že ačkoliv nelze souhlasit s odvolacím soudem v hodnocení polohy sídla společnosti BDJ Medical Production s.r.o., je nevěrohodnost svědka Š. dovozována z řady dalších skutečností. Obviněný vytrhnul z kontextu jednotlivé skutečnosti, na základě kterých byla soudy nižších stupňů vyhodnocena nevěrohodnost uvedeného svědka, avšak zcela pominul právě onu spojitost mezi jednotlivými fragmenty událostí, jako např. nemožnost rozpomenutí na přesný časový údaj, či zmínka o existenci svědka až v reakci na výsledky dokazování konkrétního trestního řízení, které právě jako celek podporují soudy nižších stupňů vyjádřenou pochybnost stran zmiňované věrohodnosti. Argumentace obviněného, že se k existenci svědka nevyjádřil proto, že nevěděl o jakou konkrétní událost se jedná, lze označit za zcela mylnou, neboť s informací konkretizující jednání, které mu bylo kladeno za vinu, měl možnost se seznámit nejen v obžalobě, ale zejména i po skončení dokazovaní při seznámení se s obsahem spisu, kdy mu po zjištění relevantních informací byla otevřena možnost návrhu provedení takového důkazu, avšak této možnosti nebylo obviněným nijak využito (viz str. 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

22. Rovněž zcela nad rámec své přezkumné činnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se také k tvrzení obviněného, že rekognice provedená v tomto trestním řízení trpěla podstatnou nezhojitelnou vadou. Nejvyšší soud předně upozorňuje, že provedená rekognice zcela vyhovovala zákonným požadavkům stanoveným v § 104b odst. 1 tr. ř. (srov. str. 8 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nadto je třeba doplnit, že při poznávání osoby in natura svědek vnímá celý komplex vlastností poznávaného, nejen obrazově fixovanou podobu obličeje, ale i tělesné proporce, držení těla apod., takže informativní hodnota získaná tímto způsobem rekognice je neporovnatelně vyšší. K argumentaci obviněného k tomuto bodu je možno učinit ještě další poznámku. Při současném vývoji komunikačních médií, zejména zprostředkování výměny informací mezi uživateli internetu, nelze efektivně předejít tomu, aby o předpokládaném pachateli trestného činu získali tito uživatelé nejrůznější informace. Pokud navíc dotyčný vstoupí do komunity užívající některou ze sociálních sítí (Facebook, Linkedin, Flickr, Twitter atd.), jsou takové informace bez obtíží dostupné prakticky každému uživateli internetu a nemůže jejich získání tímto prostřednictvím jakkoli zpochybnit validitu procesních úkonů, v nichž takové informace hrají byť i nezanedbatelnou roli, jak tomu bylo také v tomto případě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014).

23. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2016


JUDr. Jan Engelmann předseda senátu