6 Tdo 1638/2008
Datum rozhodnutí: 22.01.2009
Dotčené předpisy: § 235 tr. zák.




6 Tdo 1638/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 7 To 29/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 1 T 158/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 1 T 158/2006, byl obviněný P. N. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že poté, kdy dne 15. 10. 2001 ve Frýdku Místku, na pracovišti K. ú. M. k. v O., pod záminkou zajištění půjčky finanční hotovosti ve výši 1.500.000,- Kč, uzavřel s K. J., jako prodávající, kupní smlouvu na rodinný dům na adrese K., ul. Š., okres F. M., s uvedením kupní ceny ve výši 1.800.000,- Kč, tedy s navýšením fakticky předané finanční částky při podpisu ve výši 1.500.000,- Kč o 300.000,- Kč, což měl být úrok za půjčku s tím, že pokud finanční částka ve výši 1.800.000,- Kč bude K. J. předána do dvou let, zavázal se odstoupit od uzavřené kupní smlouvy z důvodu závad na nemovitostech, a přestože mu J. J., otcem K. J., v lednu 2002 v K., na ul. Š. čp., okres F. M., byla předána finanční částka ve výši 1.500.000,- Kč a v dubnu 2002 v K., na ul. Š. čp., okres F. M., pak finanční částka ve výši 500.000,- Kč, odmítal odstoupit od kupní smlouvy dle předchozí dohody a počátkem července 2002 v K., na ul. Š. čp., okres F. M., pod výhrůžkou vystěhování rodiny J. z domu a popření původní dohody, požadoval po K. a J. J. jako úhradu dalšího úroku za půjčku zaplacení finanční částky ve výši 500.000,- Kč, kterou mu na stejném místě v červenci 2002 zaplatili, dále v říjnu 2002 v K., na ul. Š. čp., okres F. - M., pod výhrůžkou vystěhování rodiny J. z domu, požadoval jako úhradu dalšího úroku za půjčku zaplacení finanční částky ve výši 550.000,- Kč, přičemž na stejném místě v říjnu 2002 mu předal J. J. finanční částku ve výši 350.000,- Kč, dále v měsíci listopadu 2002, pod výhrůžkou vystěhování rodiny J. požadoval po J. J. jako úhradu dalšího úroku za půjčku zaplacení další finanční částky, a proto mu v prosinci 2002 prostřednictvím J. K. J. J. předal finanční částku ve výši nejméně 200.000,- Kč a dále v době od února 2003 pod výhrůžkou vystěhování rodiny J. z domu prostřednictvím J. K. a A. H. požadoval jako úhradu dalšího úroku za půjčku zaplacení další finanční částky, a proto v únoru 2003 v K., na ul. Š. čp., okres F. M., mu předal J. J. finanční částku ve výši nejméně 300.000,- Kč, a když mu další požadované finanční částky přes učiněné výhrůžky nebyly vyplaceny, dne 31. 3. 2003 podal u Okresního soudu ve Frýdku Místku žalobu o vyklizení předmětné nemovitosti, přičemž nad rámec původní dohody mu tak v důsledku výhrůžky vystěhováním bylo vyplaceno nejméně 1.550.000,- Kč .

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. J. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 7 To 29/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vypracovaného obhájcem Mgr. T. G. namítl, že trestný čin, jenž je mu kladen za vinu, nespáchal. Uvedl, že na základě kupní smlouvy, kterou dne 15. 10. 2001 uzavřel (jako kupující) s K. J. (jako prodávající), koupil do svého výlučného vlastnictví mimo jiné objekt bydlení čp. 526 v K., okres F. M. Zdůraznil, že bylo vůlí stran uzavřít kupní smlouvu, což je dokladováno i tím, že tato smlouva, resp. převod vlastnického práva z ní vyplývající, byl vložen do katastru nemovitostí, že K. J. o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí věděla a jednoznačně si byla vědoma skutečnosti, že uzavírá kupní smlouvu. Dále upozornil, že v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí vedeném u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 15 C 95/2003, dne 10. 12. 2003 K. J. uvedla, že uzavřela kupní smlouvu a obdržela kupní cenu ve výši 1.800.000,- Kč. Skutečnost, že obdržela kupní cenu v uvedené výši, potvrdila též podpisem kupní smlouvy a také vlastní rukou vystaveným a podepsaným příjmovým pokladním dokladem. Jmenovaná podle obviněného podpisem kupní smlouvy též potvrdila, že tuto smlouvu uzavřela podle své pravé a svobodné vůle, nikoliv v tísni, a že s jejím obsahem zcela souhlasila. V této souvislosti obviněný podotkl, že vážností projevu vůle uzavřít kupní smlouvu se velmi detailně zabýval Okresní soud ve Frýdku Místku v řízení o určení vlastnického práva a následně v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 42 Co 606/2005 Krajský soud v Ostravě, a že tyto soudy musely dospět k závěru, že K. J. měla v úmyslu uzavřít kupní smlouvu, neboť její žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem zamítly. Konstatoval, že se po celou dobu choval jako vlastník a vzhledem k nemožnosti nemovitosti užívat, když nebyly vyklizeny, podal žalobu na jejich vyklizení.

Posléze prezentoval své úvahy v tom směru, k jakému účelu potřebovala v inkriminované době K. J. finanční prostředky, a konstatoval, že dotyčná nemůže být v této věci poškozenou. Kategoricky popřel, že by mu K. J. předala (a to ani prostřednictvím svého otce J. J. či matky M. J.) částku ve výši 3.150.000,- Kč či jinou částku či že mu chtěla dát dalších 2.200.000,- Kč a argumentoval, že je málo pravděpodobné, že by po K. J. a dalšími svědky tvrzené úhradě tak vysoké částky ještě někdo chtěl hradit další částky, resp. že je málo pochopitelné, aby mu K. J. či další osoby předávaly částky bez daňového dokladu, když K. J., její bratr a otec jsou či byli v podnikání zběhlí, a zcela jistě by si zajistili nějaký doklad o předání, pokud by tyto značně velké částky opravdu předávali, což se nestalo.

V zápětí akcentoval, že výpověď K. J., jejího bratra a matky se značně liší pokud jde o výši předané částky, místo předání, osoby, jež se měly nacházet u tohoto předání resp. okolnosti, za kterých měly být částky předány.

V další části svého dovolání upozornil, že kupní smlouva neobsahuje ustanovení o tom, že by byl kupující oprávněn pro nějaké technické závady na nemovitostech od této smlouvy odstoupit. Dále vyjádřil přesvědčení, že jelikož žaloba na určení vlastnického práva byla podána až poté, kdy podal žalobu na vyklizení, lze usuzovat na účelovost, tj. snahu prodloužit lhůtu k vyklizení předmětných nemovitostí. K tomu mimo jiné rozvedl, že neplatnost kupní smlouvy byla poprvé napadena až zmíněnou žalobou na určení vlastnického práva, že se tak stalo s časovým odstupem cca 2,5 let od uzavření smlouvy, že přítelem K. J. je policista A. H., a že je málo pravděpodobné, že by tento, v případě, že by zjistil, že došlo ke spáchání trestného činu, bezodkladně sám nepodal trestní oznámení, popř. že pokud by K. J. s čímkoliv nesouhlasila, pravděpodobně by mu to sdělila písemně, ovšem žádná písemná korespondence, jež by mu dotyčná či jiné osoby zasílaly stran předmětných nemovitostí, neexistuje. Následně se pozastavil u věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků. Prohlásil, že K. J. žádnou z podstatných skutečností uváděných v tomto trestním řízení neuváděla v řízení o vyklizení nemovitostí, že podala trestní oznámení krátce před nařízeným jednáním ve věci žaloby o vyklizení a cca jeden rok od tvrzené poslední platby jeho osobě. Rovněž připomněl, že K. J. u hlavního líčení uvedla, že si s ním tykala, že byla trestně stíhána, resp. podotkl, že snad také J. J. měl být v minulosti třikrát odsouzen pro trestnou činnost. Poté velmi obsáhle zhodnotil výpovědi K. J., M. J., R. J., P. B., L. V., A. H., Ing. P. T., J. K., vyjádření J. J. v řízení o vyklizení nemovitosti, zprávu Policie ČR, OO B. ze dne 8. 1. 2005, žalobu o neplatnost kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2004, změnu této žaloby ze dne 4. 10. 2004, popř. směnky vystavené dne 10. 1. 2007, přičemž namítl rozpory ve výpovědích některých svědků, jejich nevěrohodnost a prosazoval tak zejména své tvrzení, že mu K. J. (a to ani prostřednictvím jiných osob) žádné finanční prostředky nad rámec kupní ceny za nemovitosti sjednané v příslušné kupní smlouvě nepředala, resp. zpochybňoval důvod, výši, způsob a okolnosti údajného předání takových částek.

Následně seznal, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že byla uzavřena dohoda specifikovaná v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž vyslovil názor, že není zřejmé, na základě čeho by došlo k odstoupení od kupní smlouvy. Jestliže si K. J. nebo J. J. půjčovali finanční částky, pak podle něho není podstatné, jaké skutečnosti při tomto sdělovali svým věřitelům, když tato skutečnost ještě nic nevypovídá o tom, že by tyto částky byly předávány jemu (obviněnému). Také akcentoval, že K. J. znala jeho adresu a nic jí tak nebránilo zasílat finanční částky poštovní poukázkou, což se nestalo. Vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k uváděné výši splátek by pravděpodobně musela být každá schůzka předem domluvena a po tvrzených obtížích s K. je pravděpodobné, že by si (J.) zajistili prokázání předání splátek někým jiným než rodinnými příslušníky, případně by tyto hradili poštou.

Poté připomněl, že k naplnění skutkové podstaty vytýkaného trestného činu je nezbytné, aby pachatel úmyslně někoho nutil, aby něco konal, strpěl či opominul a toto musí být prováděno přímo násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Prohlásil, že pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení škody, vážné újmy na cti, pověsti apod., ale že rozhodně touto vážnou újmou nemůže být podání žaloby na vyklizení. Poznamenal, že v případě civilního řízení by K. J. pravděpodobně neprokázala, že došlo k uzavření dohody specifikované v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, pravděpodobně by neunesla důkazní břemeno.

Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) požádal, aby usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 7 To 29/2008, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 1 T 158/2006, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Své dovolání obviněný doplnil prostřednictvím obhájkyně Mgr. E. V. Namítl, že čin popsaný v rozhodnutí soudu není trestným činem, a proto rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Shledal, že v daném případě nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák., konkrétně znak kdo jiného pohrůžkou jiné těžké újmy . Upozornil, že pohrůžka jiné těžké újmy měla v daném případě spočívat v hrozbě vystěhování rodiny J. z rodinného domu na adrese K., Š. čp., okr. F. M. V této souvislosti poznamenal, že v rozhodné době byl na základě řádně uzavřené kupní smlouvy a vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastníkem předmětné nemovitosti a že povinností osob do té doby tuto nemovitost užívajících bylo neprodleně nemovitost dobrovolně vyklidit, když převodem vlastnictví na jeho osobu (obviněného) zanikl těmto osobám právní titul k jejímu užívání. Vyjádřil přesvědčení, že nejde o jednání neoprávněné, pokud měl dřívější uživatele nemovitosti vyzývat k tomu, aby tuto dobrovolně vyklidili, neboť takové výzvy považuje za výkon svého vlastnického práva.

Argumentoval, že pokud by výzva k vyklizení nemovitosti byla brána za pohrůžku jiné těžké újmy, pak je nepochybně zapotřebí se zabývat tím, jaká těžká újma měla rodině J. hrozit. V této souvislosti zdůraznil, že se soud při právním posuzování skutku vůbec nezabýval otázkou, kdo v době spáchání skutku nemovitost užíval a jaká újma by mu vznikla, kdyby nemovitost vyklidil. Podle něho přitom z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že jedinou osobou, která nemovitost užívala pro potřebu svého bydlení, byla M. J. Žádná jiná osoba z rodiny J., jak je paušalizováno soudem, nemovitost pro účely bydlení neužívala. Konstatoval, že pokud by tedy měla být vyklizením nemovitosti způsobena jiné osobě těžká újma spočívající v tom, že bude narušeno její právo na bydlení, mohlo by se tak stát pouze vůči osobě M. J. Dodal, že v tomto směru však soud při svém rozhodování zcela pominul skutečnost, že M. J. do konce měsíce února 2003 vlastnila členský podíl ve S. b. d. N. H. a byla oprávněnou uživatelkou bytu na ul. J. K. č. v O. H. Akcentoval, že pohrůžkou vyklizení nemovitosti jí tak nemohlo být vyhrožováno jinou těžkou újmou, když její právo na bydlení bylo zajištěno (přitom odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1545/2006). Doplnil, že podle učiněných skutkových zjištění právo na bydlení, tím, že užívaly jiné byty, měly zajištěny i další osoby z okruhu rodiny J., a to K. J., J. J., R. J. a V. J. Podle jeho slov při eliminaci pohrůžky jiné těžké újmy tak současně není naplněn znak skutkové podstaty spočívající v nucení jiného, aby něco konal. Bez pohrůžky jde ze strany konající osoby o svobodné jednání, o svobodnou vůli.

Dále uvedl, že trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. je trestným činem úmyslným, a pokud tedy s vědomím, že osoby dříve užívající nemovitost mají zajištěno právo na bydlení, svědkyni M. J. vyzýval k vyklizení nemovitosti, nemohl jednat v úmyslu vyhrožovat jí způsobením jiné těžké újmy. Také prohlásil, že skutek popsaný v rozhodnutí soudu nelze kvalifikovat ani jako mírnější trestný čin útisku podle § 237 tr. zák., neboť s odkazem na rozvedené zajištěné právo na bydlení nebylo ve vztahu k nikomu z okruhu osob rodiny J. zneužíváno jejich tísně nebo závislosti a potažmo tak nemohly být nuceny k tomu, aby něco konaly. Dospěl k závěru, že skutek, který je mu kladen za vinu, vůbec neměl být předmětem trestního řízení, nýbrž měl být ponechán v rovině civilního práva, když trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Údajní poškození se svých tvrzených práv mohli (a také tak činí) domáhat v civilním řízení.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 1 T 158/2006, a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 7 To 29/2008, ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

K dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že obě dovolání jsou způsobilá ke svému věcnému projednání, přitom to prvé z nich z části s výjimkou výlučně skutkových námitek, týkajících se jak zpochybnění okolností jednání obviněného s K. J. při uzavření kupní smlouvy o převodu její nemovitosti, tak i průkaznosti všech plateb, uskutečněných nad rámec zaplacené kupní ceny nemovitosti, jakož i jejich důvodu, výše a zvoleného způsobu plnění, v pořadí druhé dovolání pak odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu celým svým obsahem. Následně však shledala, že důvodnosti žádné z uplatněných a kvalifikovaných hmotně právních námitek nelze ve světle všech ve věci opatřených skutkových zjištění přisvědčit.

Podrobně vyložila skutková zjištění soudů nižších stupňů zachycující stěžejní okolnosti jednání obviněného a v návaznosti na to vyjádřila přesvědčení, že z těchto okolností je zcela zřejmé, že obviněný přistoupil k popsané majetkové transakci s K. J. plně informován o tom, v jaké tíživé finanční situaci se nachází nejen ona, ale i celá její rodina, když svému předchůdci J. K. v prostorách K. ú. M. k. v O. přímo předával finanční prostředky na vykoupení nemovitosti J. (jím za podobných okolností vlastněné) se záměrem, aby mohla být převedena na K. J. a ta aby byla oprávněna ji převést na něj, přičemž velmi dobře věděl, že v zájmu naléhavé potřeby jím přislíbených finančních prostředků to učiní, ačkoliv jejím skutečným záměrem bylo poskytnutí předmětné nemovitosti pouze za účelem zástavy. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že opíraje se o výkon svého vlastnického práva a zneužívaje závislého postavení rodiny J. na své osobě obviněný tuto opakovaně nutil k platbě dalších a dalších finančních částek, které mu pod hrozbou svého vystěhování byli nuceni poskytovat a za tímto účelem se u svých příbuzných, známých a přátel dále zadlužovat, a to takovým způsobem, že nakonec přišli o družstevní byt č. na ulici J. K. č. v O. H. z vlastnictví M. a J. J., který si dne 1. 3. 2003 za výhodných podmínek odkoupil jeho bodygard J. K. Za daného stavu věci si byl vědom toho, že celkovou finanční částkou nad rámec původního ujednání s K. J. vymoženou se výrazně přiblížil dvojnásobku své původní oprávněné pohledávky za ní a že tím ještě dále prohloubil zadlužení rodiny J., a to i s neodvratitelným dopadem na zbývající možnost jejího bydlení (viz exekuce na majetek K. J. prodejem bytu v domě č. v O. D. na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 30 Sm 308/2003, k návrhu věřitele P. B.).

Státní zástupkyně uzavřela, že proto se s obviněným nelze ztotožnit, jestliže ve svém prvém dovolání v rámci vytýkané nesprávnosti právního posouzení skutku namítl, že v daném případě nebyl naplněn kvalifikační znak přisouzeného trestného činu v podobě pohrůžky jiné těžké újmy a že touto vážnou újmou rozhodně nemůže být podání žaloby na vyklizení. Taktéž mu ve světle shora zdůrazněných okolností jeho jednání nelze přisvědčit, pokud poukázal na výsledek civilního řízení, vedeného o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem jemu prodaným s tím, že soudy dospěly k závěru, že paní K. J. měla v úmyslu ze své pravé a svobodné vůle uzavřít předmětnou kupní smlouvu, což také stvrdila svým podpisem, a její žalobu v uvedeném směru zamítly. S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem s ním nelze souhlasit, že za stavu, že se předmětné nemovitosti dostaly do jeho vlastnictví, mohl se takto zachovat a podat žalobu na vyklizení, neboť své nemovitosti nemohl užívat. Při zvážení skutečné podstaty závazkového vztahu obviněného s K. J. a její rodinou a především pak jeho průběhu není ani důvodu zamýšlet se nad časovým odstupem téměř dvou a půl roku od předmětné koupě, ve kterém tato podala trestní oznámení, neboť se za stavu pozbytí veškerých možností bydlení své rodiny přirozeně snažila oddálit vyklizení nemovitosti v K. Za tohoto stavu věci a v opozici s názorem obviněného tato oprávněně vystupovala v postavení poškozené, které náleželo také jejímu otci J. J., který se s ní na vynucených platbách na domnělých úrocích za poskytnutou půjčku nejen podílel, ale v poslední fázi jednání obviněného je již výlučně platil sám.

Následně státní zástupkyně konstatovala, že s přihlédnutím k judikatornímu způsobu interpretace kvalifikačního znaku jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k opatřeným a již shora popsaným skutkovým zjištěním nelze přisvědčit výtce o absenci zákonného znaku pohrůžky jiné těžké újmy, tak jak byla uplatněna a odůvodněna v druhém dovolání. I přes nezbytnost respektu k obviněného formálně právnímu postavení vlastníka předmětné nemovitosti je totiž zřejmé, že při vědomí svého vlastnického titulu i způsobu, jakým jej při zneužití tísně K. J., potažmo i celé její rodiny dosáhl a s vědomím, že k obývání jejich rodinné nemovitosti již pozbyli jakéhokoliv právního titulu a v uvedeném směru mu jsou vystaveni zcela napospas, a tedy zcela závislí na jeho libovůli, je zcela neoprávněným způsobem bez jakéhokoliv právního důvodu nutil ke konání zcela odporujícímu jejich svobodné vůli, konkrétně k dalším a dalším platbám údajných - a nad rámec již uhrazených - úroků z poskytnuté půjčky. Do tohoto momentu by jeho jednání v duchu dostupné judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 804/2003 ad III., VI., VII.) bylo kvalifikovatelné jako trestný čin útisku ve smyslu § 237 tr. zák. Státní zástupkyně však dále zdůraznila, že obviněný tak činil pod pohrůžkou vystěhování rodiny J. z domu a pod pohrůžkou popření původní dohody s K. J. (týkající se podmínky obnovení jejího vlastnického vztahu k nemovitosti), jak bylo podle skutkové věty přisouzeno. Tehdy si byl velmi dobře vědom toho, že ve stavu finanční tísně jmenované rodiny, který byla nucena řešit za cenu pozbytí vlastnictví předmětné nemovitosti, se při donucování k dalším a dalším neoprávněným platbám bude stále více a více zadlužovat, a to se zákonitým dopadem na veškeré její zbylé zpeněžitelné statky, poskytující uspokojení její základní potřeby bydlení, o které - jak již bylo shora konstatováno v souvislostech tam uvedených - tato rodina v zápětí skutečně přišla. Přitom není pochyb o tom, že hrozba vystěhování rodiny J. z domu s přihlédnutím k jejím závažným finančním problémům, k neodvratné perspektivě ztráty jejích jiných možností bydlení, k jejímu absentujícímu právnímu důvodu obývání předmětné nemovitosti a k jejím zkušenostem s předchůdcem obviněného, který soudního vyklizení rodiny v nedávné minulosti již docílil, rozhodně byla objektivně způsobilá na straně rodiny J. vzbudit obavy z uskutečnění takové újmy, spojené s definitivní ztrátou její střechy nad hlavou. Proto se lze postavit na stanovisko, že znak jiné vážné újmy byl ve smyslu jeho autoritativního výkladu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1545/2006) v daném případě naplněn. Státní zástupkyně shledala, že ve světle všech shora uvedených argumentů lze výrok o vině obviněného považovat za správný, když není důvodu, aby byl jeho názor o tom, že jeho skutek neměl být vůbec předmětem trestního řízení a měl být ponechán v rovině práva civilního, akceptován.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 7 To 29/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká také nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi K. J., M. J., R. J., P. B., L. V., A. H., Ing. P. T., J. K., vyjádření J. J. v řízení o vyklizení nemovitosti, zprávy Policie ČR, OO B. ze dne 8. 1. 2005, žaloby o neplatnost kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2004, změny této žaloby ze dne 4. 10. 2004, popř. směnky vystavené dne 10. 1. 2007) a vadná skutková zjištění (popsaná především v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (poukazuje na závěry soudu v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, na skutečnost, že K. J. podala žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem účelově, až poté, kdy on podal žalobu na vyklizení, tedy teprve dva a půl roku po uzavření kupní smlouvy, resp. že jmenovaná na něho podala trestní oznámení až krátce před nařízením jednání ve věci žaloby o vyklizení, tj. v době, kdy již uplynul rok od poslední tvrzené platby, či že K. J. v řízení o vyklizení nemovitosti nepopisuje žádné úhrady částek nad rámec kupní ceny, dále argumentuje, že K. J., její bratr a otec jsou či byli v podnikání zběhlí a že pokud by mu předávali, jak tvrdí, značně velké finanční částky, zcela jistě by si zajistili o jejich předání nějaký doklad, popř. svědectví ze strany někoho jiného než člena rodiny, namítá rozpory zejména ve výpovědích K. J., jejího bratra a matky pokud jde o výši předané částky, místo předání, osoby, jež měly být předání přítomny, resp. okolnosti, za kterých mělo dojít k předání, zpochybňuje věrohodnost některých svědků, poukazuje na skutečnost, že kupní smlouva neosahuje žádné ustanovení v tom smyslu, že by byl oprávněn pro nějaké technické vady od této odstoupit, přitom akcentuje, že předmětný dům je novostavbou, popř. že ze strany K. J. a její rodiny neexistuje žádná písemná korespondence stran předmětných nemovitostí adresovaná jeho osobě, prohlašuje, že skutečnost, že si K. J. a J. J. půjčovali finanční částky, resp. obsah jejich sdělení věřitelům, ještě nic nevypovídá o tom, že by tyto částky byly předávány právě jemu, a vyjadřuje přesvědčení, že v civilním řízení by K. J. pravděpodobně neprokázala, že došlo k uzavření dohody specifikované ve skutkové větě) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, že bylo jeho vůlí a též vůlí K. J. uzavřít kupní smlouvu, že jmenovaná tuto smlouvu uzavřela podle své pravé a svobodné vůle, nikoliv v tísni, že se pouze choval jako vlastník, když vzhledem k nemožnosti nemovitosti užívat, neboť nebyly dobrovolně vyklizeny, podal žalobu na jejich vyklizení a že mu K. J. (a to ani prostřednictvím svých příbuzných) žádné finanční částky nad rámec sjednané kupní ceny za nemovitosti nepředala]. Z podstatné části až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž (z podstatné části) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocen a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (potažmo vlastní verze skutkového stavu věci), pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o naznačené námitky, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný ale uplatnil i další argumentaci (stručně shrnuto namítl, že nebyly naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. - pohrůžka jiné těžké újmy, nucení jiného, aby něco konal, a úmyslné zavinění, přičemž vyjádřil názor, že jeho jednání, pokud vyzval dřívější uživatele nemovitosti k jejímu vyklizení, nebylo neoprávněné), kterou lze ryze formálně pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. d) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, jakožto prostředku k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem) napadené osoby. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval.

Za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, publikované pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).

Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.

Na tomto místě je třeba připomenout, že podle skutkových zjištění soudů obviněný uzavřel s K. J. kupní smlouvu na prodej jejího shora specifikovaného rodinného domu v K., okr. F. M. za kupní cenu ve výši 1.800.000,- Kč za okolností, které vypovídají o tom, že předmětný právní úkon byl jen formální povahy a že skutečnou vůlí K. J. nikdy nebylo její rodinný dům prodat. Její skutečnou vůlí bylo získání finančních prostředků na uspokojení pohledávky věřitele J. K., na kterého v podstatě za shodných okolností jako v následném případě obviněného byla předmětná nemovitost nedobrovolně, ve finanční tísni a za cenu, nacházející se výrazně pod její skutečnou hodnotou, také pouze formálně převedena. Ve skutečnosti však v obou těchto případech byla uvedená novostavba rodinného domu zamýšlena jako zástava za finanční půjčku. Toliko naléhavá potřeba těchto finančních prostředků donutila K. J. akceptovat formální prodej nemovitosti. V opačném případě by obviněný - pouze formální vlastník předmětné nemovitosti - nepřistoupil na ujednání, podle kterého by se za splnění podmínky zaplacení dohodnuté finanční částky ve stanovené lhůtě stala K. J. znovu vlastnicí této nemovitosti. Za stavu, že jmenovaná nebyla schopna prvému z postupných věřitelů J. K. v dohodnuté lhůtě jednoho roku vyplatit nikoliv formálně vykazovanou kupní cenu předmětné nemovitosti ve výši 600.000,- Kč, ale mnohem vyšší částku 1.500.000,- Kč, a kdy předmětná nemovitosti již byla k návrhu J. K. vyklizena, se pokusila znovu získat její vlastnictví, když se obrátila na obviněného s žádostí o finanční půjčku 1.500.000,- Kč a podobně jako v případě prvém sice předmětnou nemovitost opět nabízela jako zástavu za zapůjčené finanční prostředky, byla však nucena přistoupit k jejímu formálnímu prodeji za částku, představující zapůjčených 1.500.000,- Kč, navýšenou o 300.000,- Kč úroků, jejichž dojednání by rozhodně nebylo zapotřebí v případě skutečné kupní smlouvy, která by tak nebyla pouze formálně deklarována. Taktéž by za takového stavu věci nebylo důvodu k dalšímu prokázanému ujednání mezi účastníky této tzv. kupní smlouvy, kterým by po vrácení takto poskytnuté kupní ceny nemovitosti došlo k odstoupení od smlouvy z důvodu již předem dohodnutých a zcela fiktivních závad na nemovitosti a k jejímu zpětnému převedení na K. J. Přestože tato opět jen výlučně v zájmu opětovného získání vlastnictví předmětné nemovitosti vrátila ve sjednané dvouleté lhůtě obviněnému částku 1.800.000,- Kč a očekávala od něj jednání ve smyslu jejich předchozí dohody, ten takto nejenže odmítl jednat (odmítl odstoupit od kupní smlouvy), ale pod opakovanou pohrůžkou vystěhování rodiny J. z domu v době od července 2002 do února 2003 nejen K. J., ale i jejího otce J. J. donutil k předávání dalších finančních částek v celkové výši 1.550.000,- Kč, které již bez ohledu na formálně právní pokrytí vztahu s K. J. označoval za úhradu dalších úroků ze zapůjčené a v té době již splacené finanční částky. Svoji pohrůžku pak (podobně jako jeho předchůdce J. K.) obviněný splnil dne 31. 3. 2003, kdy u Okresního soudu ve Frýdku Místku podal žalobu na vyklizení domu. Z rozvedených skutečností ještě vyplývá, že obviněný uzavřel s K. J. shora specifikovaná smluvní ujednání s vědomím značné finanční tísně K. J. a celé její rodiny.

V návaznosti na tyto skutečnosti a shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněného v tom smyslu, že jako výlučný vlastník předmětného rodinného domu byl oprávněn žádat jeho vyklizení, resp. podat k soudu žalobu na jeho vyklizení, jinými slovy, že pouze vykonával své vlastnické právo, zcela odhlíží od kontextu celého, soudy nižších stupňů zjištěného, skutku, zejména od skutkových závěrů stran všech okolností, za kterých byla mezi obviněným a K. J. dne 15. 10. 2001 uzavřena kupní smlouva na nemovitosti.

Pokud obviněný za popsané (zjištěné) situace, s poukazem na výkon svého vlastnického práva, s vědomím složité průkaznosti výše specifikované ústní dohody o podmínkách znovunabytí vlastnického práva k nemovitostem K. J., resp. skutečnosti, že rodině J. formálně nesvědčí žádný právní titul k obývání předmětného rodinného domu a v tomto ohledu je mu zcela vydána na milost, zneužil svého postavení a K. J. a jejího otce J. J. pod pohrůžkou vystěhování rodiny J. z rodinného domu a popření původní dohody opakovaně nutil (a donutil), ačkoli oni svůj závazek splnili, k platbě dalších poměrně vysokých finančních částek, pak jednal (při zvážení skutečné podstaty závazkového vztahu mezi ním a K. J.) zcela zjevně neoprávněně.

Nejvyšší soud dále ve shodě se státní zástupkyní shledává, že v posuzovaném případě byla hrozba vystěhování rodiny J. z domu, s ohledem na její závažné finanční problémy, neodvratnou perspektivu ztráty jejích jiných možností bydlení, její absentující formálně právní důvod k obývání předmětného rodinného domu a její zkušenosti s předchůdcem obviněného J. K., který soudního vyklizení rodiny v nedávné minulosti již docílil, objektivně způsobilá na straně rodiny J. vzbudit obavy z uskutečnění takové újmy, spojené s definitivní ztrátou střechy nad hlavou, kterou je třeba nepochybně považovat za závažnou újmu. Ostatně, o tom dostatečně výmluvně svědčí skutečnost, že v důsledku této pohrůžky bylo obviněnému následně (nad rámec původní dohody) vyplaceno nejméně 1.550.000,- Kč. Lze proto přisvědčit nalézacímu a odvolacímu soudu, že znak pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. byl v dané trestní věci naplněn.

Z popsaných skutkových okolností zřetelně plyne také úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. V této souvislosti je na místě uvést, že obviněný jednal shora popsaným způsobem, ačkoliv si byl vědom, že při závažnosti finančních problémů rodiny J., jeho opakované donucování k platbě dalších a dalších poměrně vysokých částek nutně povede ke stále většímu zadlužování rodiny J. a v konečném důsledku bude mít vliv na její veškeré zbylé zpeněžitelné statky, poskytující uspokojení její základní potřeby bydlení (k čemuž také podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů skutečně došlo, viz např. exekuce na majetek K. J. na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 30 Sm 308/2003, k uspokojení pohledávky oprávněného P. B., či dohoda o převodu členských práv a povinností ve S. b. d. N. H., zejména práva užívat družstevní byt č. v domě č. na ulici J. K. v O. H., uzavřená dne 1. 3. 2003 mezi J. J. a M. J. na straně jedné a J. K. na straně druhé). Ostatně právě proto, že vycházel z toho, že výhrůžka vystěhováním je objektivně způsobilá na straně rodiny J. vzbudit obavy z uskutečnění takové újmy, že je vnímána jako pohrůžka vážné újmy a že tím dosáhne svého zištného cíle, se popsaného jednání dopustil.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že ze skutkových zjištění, tak jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., neboť obviněný úmyslným jednáním jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil (a také donutil), aby něco konal a takovým činem způsobil značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Popsaný skutek přitom vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyžadovaný ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud dále uvádí, že v posuzované trestní věci skutek obviněného vykazuje znaky trestné činnosti, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je primárně ochrana svobody rozhodování. Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Je rovněž na místě dodat, že trestní postih pro trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav.

Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.

Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný skutkem popsaným rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., nelze dovozovat, že tento skutek vůbec neměl být předmětem trestního řízení a měl být ponechán v rovině civilního práva.

V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. ledna 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý