6 Tdo 163/2013
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Dotčené předpisy: § 224 odst. 2 tr. zák.



6 Tdo 163/2013-II.-70
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání podaném obviněným P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 102/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 4 T 102/2010 , byl obviněný P. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ).

Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a), § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest ve lhůtě nevykonal, byl uložen (správně stanoven) náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o spoluobviněných Ing. M. K., Ing. D. Š. a Ing. P. K.

Z podnětu odvolání všech obviněných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 7 To 20/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal vinným obviněného P. K. trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustit tím, že

nejméně dne 22. 1. 2008 kolem 12:45 hodin v T., v průmyslové zóně B., na pozemku parc. č. , k. ú. K., v prostoru staveniště stavby Nový závod MATADOR - DONGWON CZ , P. K., jednatel podzhotovitele stavby společnosti MARKAL INVEST, s.r.o., jako osoba odpovědná za udržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce při provádění prací na této stavbě nesplnil povinnosti vyplývající z ust. § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, kdy po převzetí staveniště od podzhotovitele stavby společnosti HASIL, a.s., Ing. D. Š., nezajistil, aby práce a činnosti jeho zaměstnanců byly organizovány, prováděny a koordinovány tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele, jak požaduje ust. § 101 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dále jako odpovědná osoba zaměstnavatele nepřijal technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo k jejich bezpečnému zachycení a nezajistil jejich provádění na pracovišti ležícím ve výšce nad 1, 5 metrů nad okolní úroveň, jak požaduje ust. § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, nezajistil ochranu proti pádu přednostně pomocí prostředků kolektivní ochrany, kterými jsou zejména technické konstrukce, např. ochranná zábradlí, ohrazení, poklopy, záchytná lešení, ohrazení nebo sítě a dočasné stavební konstrukce, např. lešení nebo pracovní plošiny, jak požaduje ust. § 3 odst. 2 téhož nařízení vlády, dále jako odpovědná osoba zaměstnavatele, který prováděl jako zhotovitel stavebně­montážní práce pro jinou právnickou osobu na jejím pracovišti, nezajistil v součinnosti s touto osobou vybavení pracoviště pro bezpečný výkon práce, nesplnil povinnosti dodržovat další požadavky kladené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, při přípravě projektu a realizaci stavby, jimiž jsou přijetí odpovídajících opatření, pokud budou na staveništi vykonávány práce a činnosti vystavující zaměstnance ohrožení života nebo poškození zdraví a dodržování bližších minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, stanovených prováděcím právním předpisem, jak požaduje ust. § 3 odst. 1, odst. 2 písm. p), q) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovně-právních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovně­právní vztahy, ve znění pozdějších předpisů, a nesplnil povinnost organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu nebo zřícení, jak požaduje ust. § 5 odst. 1 písm. c) téhož zákona, a nezajímal se, jak je bezpečnost a ochrana zdraví při práci na staveništi upravena v ověřené projektové dokumentaci, kdy při řádném plnění svých povinností by zejména z odst. 5 bodu D Plánu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi, který tvoří přílohu Technické zprávy ověřené projektové dokumentace věděl o nutnosti používání prostředků kolektivní ochrany, v důsledku čehož došlo k pádu P. P. z volného okraje otvoru ve střešní konstrukci, ponechaného pro budoucí obloukový světlík, z výše 8 metrů na štěrkové lože uvnitř staveniště haly, při kterém utrpěl mj. zranění v podobě roztržení srdce, kterému na místě podlehl, kdy zejména zajištěním prostředků kolektivní ochrany by k smrtelnému následku pádu P. P. způsobeného jakoukoli příčinou nedošlo.

Za to mu byl podle § 224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině spoluobviněného Ing. M. K., spoluobvinění Ing. D. Š. a Ing. P. K. byli obžaloby zproštěni.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Keprta dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že soudy učinily nesprávný závěr, pokud jej určily jako osobu odpovědnou v otázce ochrany bezpečnosti práce na staveništi za společnost MARKAL INVEST s.r.o. Domnívá se, že z některých provedených důkazů vyplývá, že odpovědnou osobou byl ustanoven L. L. Tyto důkazy nebyly podle něj soudy správně vyhodnoceny. Jeho odpovědnost za následky porušení povinností vyplývající z ochrany a bezpečnosti práce dovozená soudy nemůže bez dalšího plynut toliko jen z výkonu funkce statutárního orgánu. Soudy jeho odpovědnost posoudily příliš extenzivně.

Dovolatel poukázal na to, že soudy nepřihlédly ke spoluzavinění poškozeného, který znal podmínky na stavbě, nedostatečnou ochranu ignoroval a za nepříznivé povětrnostní situace vystoupil do výšky, kde si počínal lehkovážně a vůči sobě zcela nezodpovědně. Soudy o pádu poškozeného podle názoru obviněného učinily spekulativní závěr. Obviněný namítl, že poškozený mohl být poryvem větru smeten např. v důsledku nesení břemene zvětšujícího opěrnou plochu větru. Poukázal na znalecké zjištění, že záchytné prostředky se aplikují pouze do vzdálenosti 1,5 metrů od otvoru. Má za to, že sám poškozený byl schopen následku zabránit, pokud by nevstupoval na střechu za daných povětrnostních podmínek a nedostatku zajištění, aplikoval prvky osobní ochrany a nemanipuloval by s břemeny, jež zvyšovaly nebezpečí smetení poryvem větru.

Obviněný dále soudům vytkl, že se nezabývaly jeho opakovaně uplatněným právním názorem, že na jeho jednání nedopadá ustanovení § 101 odst. 4 zákoníku práce. Má za to, že povinnost tam stanovená nesměřuje k prevenci ve vztahu ke všem možným rizikům na pracovišti a už vůbec ne k rizikům plynoucím ze samotného výkonu práce zaměstnanců jiných zaměstnavatelů. Upozornil na fakt, že nebyla splněna také podmínka stejného pracoviště. Dovodil, že v okamžiku pádu poškozeného se nejednalo o pracoviště jím zastupované společnosti MARKAL INVEST s.r.o., když zajišťovala jinou fázi technologického procesu. Odvolací soud podle něj nesprávně uzavřel, že objednatelé společnosti MARKAL INVEST s.r.o. nenesou za bezpečnost práce na dotčeném pracovišti žádnou odpovědnost. Konstatoval, že jeho společnost neměla smluvní povinnost instalovat prostředky kolektivní ochrany, ty nebyly ani zahrnuty do kalkulace ceny díla. Kolektivní ochrana měla být součástí prováděcí dokumentace, měla být zahrnuta do ceny díla a měl být ustanoven koordinátor bezpečnosti práce.

Dále vznesl námitky proti uloženému peněžitému trestu, když namítl, že soudy nezjišťovaly jeho majetkové poměry.

Na základě shora uvedeného závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že dle jeho posouzení jsou námitky obviněného částečně založeny na odlišných skutkových základech, než na jakých stojí rozhodnutí soudů obou stupňů. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tak nelze dle názoru státního zástupce nijak přihlížet k těm námitkám obviněného, jimiž popírá své zavinění s odkazem na vlastní interpretaci některých ve věci provedených důkazů, popřípadě, jimiž konstruuje významný vliv spoluzavinění poškozeného do té míry, že je tak údajně přerušen příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím v usmrcení poškozeného.

Státní zástupce má za to, že ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Kalába lze akceptovat závěry soudů obou stupňů, pokud dovodily, že obviněný byl odpovědný za technologické zajištění zabudování světlíků do připravených stavebních otvorů, když byl v rozhodnou dobu jednatelem společnosti MARKAL INVEST s.r.o., provádějící instalaci polykarbonátového krytu světlíků a zároveň byl autorem příslušného technologického postupu. Závěr, že obviněný byl odpovědný i za příslušné zajištění těchto stavebních otvorů proti pádu z výšky, je tak (s odkazem na konkrétní povinnosti stanovené jednak zákoníkem práce, jednak zákonem č. 309/2006 Sb., a navazujícími prováděcími nařízeními vlády č. 591/2006 Sb., a 262/2006 Sb.) přiléhavý. Obviněný jakožto jednatel společnosti, jež byla zhotovitelem krytu příslušného světlíku, byl v příslušné dokumentaci veden jako vedoucí montážní skupiny. Obviněný se zároveň smluvně zavázal provést příslušné práce v souladu s technickým projektem, v němž byly požadavky na zajištění prostředků bezpečnosti a ochrany zdraví při práci specifikovány. Státní zástupce podotkl, že technologické postupy při instalaci světlíku se prolínaly s pracovní činnosti společnosti Izoš, s.r.o., pro niž pracoval poškozený, a jednalo se tak fakticky o společné pracoviště obou těchto společností.

Obviněný přitom podle státního zástupce jednoznačně věděl, že na uvedeném místě se nenacházely žádné prostředky kolektivní ochrany. Pokud jde o prostředky ochrany individuální, tyto nemohly být v případě pohybu poblíž stavebního otvoru efektivní (k tomu odkázal na zjištění soudu z výpovědi svědka Š., že bylo nejprve nutno dojít až k otvoru a teprve tam bylo možno se uvázat, jiný způsob možný nebyl). K otázce spoluzavinění poškozeného je třeba zdůraznit, že poškozený se pohyboval v blízkosti nezajištěného světlíku, aby ze střechy odnesl nářadí. Ve shodě se závěry soudů proto nelze dovodit, že by to byl naopak tento poškozený, který by porušil svou povinnost používat individuální prostředky ochrany. Dle názoru státního zástupce neobstojí ani námitka obviněného, že zajištění kolektivních prostředků ochrany nebyla kalkulována v nákladech prováděných prací. V tomto směru jde o vlastní pochybení při uzavírání příslušné smlouvy, pokud takové náklady nebyly kalkulovány. To však nemůže mít bez dalšího vliv na povinnost takové prostředky zajistit. Opomenutí kalkulace takových prostředků v kalkulaci ceny díla přitom spadá pouze do sféry ekonomického rizika tohoto (pod)zhotovitele.

Pokud jde o námitky neexistence koordinátora bezpečnosti práce, pak je státní zástupce přesvědčen, že sama absence koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nemůže mít vliv na odpovědnost za porušení konkrétních povinností dopadajících na obviněné.

Pro úplnost uvedl, že zcela mimo uplatněný dovolací důvod stojí námitky, jimiž obviněný zpochybnil výměru uloženého peněžitého trestu. Zdůraznil, že námitky proti výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatňovat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v případech, kdy pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Poukázal také na to, že ve svém dovolání obviněný uplatnil námitky, jimiž se již zabývaly soudy obou stupňů, přičemž se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly. I zde lze tedy odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, pokud jde o opakování odvolacích námitek v dovolacím řízení.

Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dal výslovný souhlas
s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Úvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolání argumentačně opřel o takové námitky, které ve své obsahové shodě byly obhajobou uplatněny již v řízení před soudem prvého i druhého stupně. Uvedené soudy se s nimi v dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím zákonu vypořádaly. Za takto vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Tento postup přichází v úvahu za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání.

Pokud jde o vlastní zhodnocení podaného dovolání, je nezbytné ve shodě s vyjádřením státního zástupce nejprve konstatovat, že velká část námitek obviněného nespadá pod jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Převážná část argumentace obviněného spočívá v polemice s hodnocením důkazů soudy, zpochybněním jejich skutkových zjištění, vytváření vlastních konstrukcí úrazového děje a z větší části teprve v návaznosti na takto pozměňovaná skutková zjištění dovozuje obviněný nesprávnost při vlastním hmotně právním posouzení jeho činu.

V konkrétnosti lze odkázat na to, že obviněný při vlastním hodnocení provedených důkazů dovozuje jiný závěr o tom, kdo byl odpovědnou osobou za společnost MARKAL INVEST s.r.o. v otázce bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi, než učinily oba předchozí soudy. Ty však učinily takový závěr, že o něm žádné důvodné pochybnosti nevznikají. Bylo zjištěno, že obviněný P. K. byl nejen jednatelem společnosti MARKAL INVEST s.r.o., ale i to, že za tuto společnost podepsal smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla montáž vyrobených světlíků na staveništi a byla v ní sjednána povinnost řídit se technickým projektem objektu, jehož součástí byl Plán bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi včetně přílohy, která výslovně ukládá užití technologických konstrukcí proti pádu z výšky (viz str. 19-20 rozsudku okresního soudu). Obviněný byl také autorem technologického postupu pro práce na střechách a vedoucím montáže světlíků. Byl tedy v uvedeném směru (v otázce bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi) nepochybně osobou odpovědnou za společnost MARKAL INVEST s.r.o.

Obviněný dále namítá, že nebylo soudy dostatečně zohledněno spoluzavinění poškozeného, když to ovšem odvozuje od jiných skutkových závěrů, kdy obviněný vytváří
a domýšlí si skutečnosti, které podle něj mohly mít vliv na spoluzavinění poškozeného do té míry, že by mohly přerušit příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím v usmrcení poškozeného. Přitom si nelze nevšimnout, že ke spoluzavinění poškozeného bylo přihlédnuto, např. při ukládání trestu, resp. při neuložení trestu zákazu činnosti. Soudy dovodily, že absence jakýchkoliv prostředků kolektivní ochrany bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi (technické konstrukce proti pádu z výšky, ochranné ohrazení, záchranné sítě) je nutno dát do přímé souvislosti s následkem spočívajícím ve smrti poškozeného (str. 17 rozsudku odvolacího soudu, str. 21 rozsudku soudu prvého stupně).

Za jedinou právní námitku uplatněnou v dovolání lze označit tu, kterou napadá posouzení jeho protiprávního jednání, kdy byl podle obviněného nesprávně aplikován § 101 odst. 4 zákoníku práce v tehdy účinném znění, které stanovilo:

(4) Každý ze zaměstnavatelů uvedených v odstavci 3 je povinen
a) zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele,
b) dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci nebo zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

Podle § 101 odst. 3 zákoníku práce přitom: Plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.

Je nutné zdůraznit, že obviněný se smlouvou o dílo zavázal provést montáž světlíků, došlo k převzetí staveniště a tím se obviněný stal za uspořádání staveniště odpovědný. Obviněný nezajistil, aby byli jeho a také cizí zaměstnanci na staveništi chráněni, neboť na něm zcela chyběly jakékoliv prvky kolektivní ochrany zajišťující zabezpečení proti pádu (viz str. 16 rozsudku odvolacího soudu). Střešní otvory připravené pro montáž světlíků byly ponechány zcela nezabezpečené (nezabezpečené otvory o rozměrech 6 x 2,4 metrů ve výšce osmi metrů nad zemí). Neobstojí ani námitka obviněného, že pracoviště poškozeného nebylo shodné s pracovištěm MARKAL INVEST s.r.o. Společnost MARKAL INVEST s.r.o. zajišťovala montáž světlíků po celé střeše haly, poškozený pracoval pro společnost Izoš, s.r.o., jež fakticky prováděla termo a hydroizolaci střešního pláště. Jak správně konstatoval nalézací soud, světlíky byly rozmístěny po celé střeše haly, a je zřejmé, že zaměstnanci pracující na střeše (tedy včetně poškozeného) se nemohli vyhnout kontaktu s nimi (str. 27 uprostřed rozsudku soudu prvého stupně). Rovněž tvrzení, že povinnost zajistit prvky kolektivní ochrany nebyla smluvně požadována a že na stavbě nebyl koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, obviněného nezbavuje odpovědnosti, když ta mu vyplývá z právních předpisů [§ 101 odst. 4 zákoníku práce, § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb. § 3 odst. 1, 2 písm. p), q) a § 5 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb., všechny ve znění tehdy účinném]. Přitom nebylo zjištěno, že by obviněný kohokoliv informoval o rizicích, příp. poukazoval na nezajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tedy lze uzavřít, že obviněný porušil zcela nepochybně povinnosti uloženému § 101 odst. 4 zákoníku práce, v tehdy účinném znění.

V případě námitek týkajících se uloženého peněžitého trestu, je nutno upozornit, že otázkou trestu se zabývá dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť toto ustanovení nebylo obviněným v dovolání použito, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zmíněný dovolací důvod je dán v případě, že obviněnému by byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, kterým byl uznán vinným nebo mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští , což v posuzované věci nenastalo (§ 224 odst. 2 tr. zák. připouštěl uložit také peněžitý trest, přičemž byl uložen ve výši přípustné trestním zákonem). V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann

Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil