6 Tdo 1627/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: čl. § 265k tr. ř., čl. § 265l tr. ř.



6 Tdo 1627/2016-25
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 68 To 167/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 28/2016, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 68 To 167/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 1 T 28/2016, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Šumperku p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 1 T 28/2016, uznal obviněného M. S. (dále jen obviněný ) vinným, že:

dne 1. 9. 2014, v době kolem 15.15 hodin, řídil v L., okres Š., po silnici č. , v kilometrovníku č. 16,256, v křižovatce s místní komunikací, v blízkosti zdejší základní školy, osobní motorové vozidlo značky Škoda Felicia Combi, registrační značky , jehož vlastníkem je M. S., přičemž při jízdě ve směru k O. předjížděl v místě, kde se na silnici nejprve nachází dopravní značka IP 6 přechod pro chodce s dodatkovou tabulkou E1 2x , vyznačující dva přechody pro chodce, ve stejném směru jedoucí motocykl značky Simson S 51, registrační značky , který řídil poškozený V. J., a který odbočoval vlevo na místní komunikaci, v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky, bezprostředně za jedním z přechodů, přes který již vykonával předjížděcí manévr, ke střetu obou vozidel a k pádu řidiče motocyklu na komunikaci, když poškozený V. J. utrpěl zranění spočívající ve zhmoždění spánkového laloku vpravo, akutním krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, traumatickém krvácení pod měkkou plenu mozkovou, zlomeninách maxilárního sinu a očnice vlevo, mnohočetných odřeninách a tržné ráně na hlavě, fraktuře sedmého žebra, což si vyžádalo tři operační zákroky v nemocničním zařízení, neboť poškozený byl ohrožen na životě, přičemž po dobu následujícího půl roku se o něj museli starat rodinní příslušníci, a poškozený do současnosti trpí omezenou hybností levé nohy, bolestivostí hlavy a je mu přiznán plný invalidní důchod.

2. Takto popsaný skutek obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle stejného zákonného ustanovení mu za to uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 278.064,- Kč a poškozenému V. J. částku 87.125,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali Okresní státní zástupce v Šumperku, obviněný a poškozený V. J. (dále jen poškozený ), rozhodl v druhém stupni Krajský soud Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 68 To 167/2016, jímž podle § 256 tr. ř. všechna odvolání zamítl. II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř.

5. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodnil tím, že výrok o vině považuje za neúplný, neboť v něm nejsou uvedeny rozhodné skutkové a právní okolnosti případu týkající se porušení právní povinnosti poškozeného podle § 21 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [dále jen zákon o silničním provozu ]. 6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že je dán nesprávným právním posouzením znaku nedbalostního zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením zákazu předjíždět na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním a vznikem dopravní nehody. Soudy nižších stupňů se podle něho omezily toliko na zjištění objektivní stránky trestného činu, nikoli již však na to, zda obviněný měl a mohl příčinný průběh předpokládat. Jak již namítal ve svém odvolání, kauzální průběh dopravní nehody, který nastal, byl pro řidiče předjíždějícího vozidla nepředvídatelný, neboť skutečnost, že část manévru, která probíhala na přechodu pro chodce, nedávala obviněnému jakýkoliv podklad pro to, aby předpokládal, že předjížděný motocykl poruší svoji právní povinnost při odbočování vlevo. Dále zdůraznil, že při předjíždění nikoho neohrožoval ani neomezoval, tedy ani řidiče předjížděného motocyklu, měl volný výhled, nevnímal žádnou překážku pro bezpečné předjetí, která ani objektivně neexistovala a nemohl předpokládat, že předjížděný motocykl náhle změní směr jízdy, odbočí vlevo a způsobí tak střet, přičemž soud druhého stupně na uvedené výhrady v podstatě vůbec nereagoval, čímž zatížil své rozhodnutí vážnou procesní vadou spočívající v nedostatku důvodů a nepřezkoumatelnosti důvodů svého rozhodnutí. Ani navazující rozporuplná úvaha odvolacího soudu, že poškozený měl právo předpokládat, že obviněný bude respektovat zákaz předjíždění v daném úseku, byť ho to nezbavovalo povinnosti uložené mu § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle obviněného neřeší otázku jeho zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi nesprávným předjížděním a újmou na zdraví poškozeného, takže napadené rozhodnutí je v kolizi s § 16 tr. zákoníku. Následně vyjádřil pochybnost také nad tím, zda lze vůbec dovodit samotnou objektivní příčinnou souvislost mezi jeho nesprávným předjížděním a vznikem dopravní nehody, neboť za rozhodující skutečnost označil účel vytýkaného § 17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu, jímž nesporně není zvýhodnění předjížděného vozidla. Podle obviněného se sice jedná o časovou a místní souvislost okolností, za kterých nehoda vznikla, nikoli však o příčinnou souvislost mezi porušením jeho právní povinnosti a následkem ve smyslu trestního zákoníku, neboť zákaz předjíždění na přechodu nemá jiný smysl než ochranu chodců pohybujících se po přechodu a nikterak se nedotýká práv a povinností řidiče předjížděného vozidla. Jelikož soud druhého stupně zamítl odvolání obviněného i přesto, že byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., je dán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

7. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 68 To 167/2016, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Stran dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. k) tr. ř. poukázal na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. a uvedl, že obviněný neoznačil, zda brojí proti větě skutkové či právní či proti právní kvalifikaci skutku, načež uzavřel, že brojí zřejmě jen proti neúplnému popisu skutku. Konstatoval tak, že pouhá neúplnost popisu skutku, tedy pokud by neobsahoval náležitosti podle § 120 odst. 3 tr. ř., by mohla založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně označil za dostatečný. 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však podle státního zástupce mohl být naplněn námitkou, že pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vznikem dopravní nehody je rozhodné, jaký je účel obviněným porušeného ustanovení § 17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu. Státní zástupce se ztotožnil s tím, jak se s uvedenou námitkou vypořádal odvolací soud, tedy že dotčená povinnost nepředjíždět není vázána na přítomnost chodců v blízkosti přechodu. Dodal, že při výkladu právního předpisu je účel ustanovení pouze kritériem pomocným, přičemž rozhodné je znění předpisu. Vyjádřil tak názor odlišný od obviněného s tím, že zákonodárce zakázal předjíždění na uvedených místech za účelem celkového zklidnění provozu, aby se zde projíždějící řidiči mohli soustředit na to hlavní, což je zmíněná ochrana chodců, a aby nemuseli věnovat přílišnou pozornost dalším okolnostem (situaci za vozidlem, bočnímu odstupu od předjíždějícího vozidla apod.), čímž jsou řidičům zároveň umožněny jízdní manévry k řešení nečekaných situací (např. náhlé vybočení vozidla vlevo v případě nečekaného vběhnutí dítěte na přechod). Shrnul tedy, že jestliže řidič odbočuje bezprostředně za přechodem pro chodce, jsou na jeho pozornost kladeny mnohem vyšší požadavky než při absenci přechodu a zákaz předjíždění má přispět k tomu, aby těmto požadavkům snáze vyhověl. 10. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 68 To 167/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. 18. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. IV. 19. Nejvyšší soud shledal, že námitka ohledně nesprávného právního posouzení znaku nedbalostního zavinění obviněného ve vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením zákazu předjíždět na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním a vznikem dopravní nehody, při které utrpěl poškozený těžkou újmu na zdraví, byla z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna formálně relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.

20. K uvedené námitce je prvně vhodné připomenout některá související teoretická východiska. Příčinný vztah (kauzální nexus) je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, jenž spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout právě tak, jak se posléze rozvine. Pro obviněného nepředvídatelný příčinný průběh není podle praxe soudů v zavinění obsažen a obviněný za následek, který takto vzejde, neodpovídá (k tomu např. rozhodnutí č. 39/1980, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

21. V nyní posuzované věci bylo prokázáno, že obviněný svým jednáním před srážkou s motocyklem poškozeného porušil zákaz vymezený v § 17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu předjíždět na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním. Dále bylo ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu konstatováno, že v důsledku tohoto jednání došlo v prostoru křižovatky, bezprostředně za jedním z přechodů, ke střetu s motocyklem poškozeného. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně se však současně podává, že poškozený před srážkou s motorovým vozidlem obviněného porušil povinnost stanovenou v § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že nedbal zvýšené opatrnosti při odbočování vlevo, neboť krátce před jeho zahájením se nepřesvědčil o pohybu vozidla jedoucího za ním, na základě čehož soudy dospěly k závěru o jeho spoluzavinění dopravní nehody rovným dílem.

22. S ohledem na výše uvedené je nepochybné, že (protiprávní) jednání obviněného bylo jednou z příčin střetu jeho vozidla s motocyklem poškozeného, ovšem nikoli příčinou výlučnou, jelikož k ní přistoupilo rovněž (protiprávní) jednání poškozeného. Za takového stavu bylo potřebné zkoumat nejen to, v jaké míře poškozený porušením uvedené povinnosti tento střet a způsobení těžké újmy na svém zdraví spoluzavinil, ale v první řadě to, zda vůbec bylo dáno zavinění obviněného ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem na zdraví poškozeného, a tedy zda si obviněný mohl shora pospaný průběh dopravní situace alespoň v hrubých rysech představit, resp. zda pro něho byl takový průběh předvídatelným. Bylo tak nezbytné prokázat, zda obviněný, vědom si toho, že porušuje předpisy zakazující předjíždění z důvodu ochrany chodců, mohl předvídat, že takovým jednáním může dojít k poškození zdraví osoby jedoucí na vozidle před ním.

23. Nutno nicméně konstatovat, že těmito právně významnými skutečnostmi se soudy nižších stupňů nikterak nezabývaly. Odvolací soud na str. 7 svého rozhodnutí pouze stručně poznamenal, že porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného je zcela jednoznačně v příčinné souvislosti se vznikem následku na zdraví poškozeného, aniž by tento svůj závěr blíže rozvedl nebo se jakkoliv vyjádřil k otázce zavinění ve vztahu k této příčinné souvislosti. V návaznosti na to je potřebné akcentovat, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění obviněného zabývaly v míře zcela nedostatečné, když soud prvního stupně pouze obecně a nejednoznačně uvedl, že obviněný jednal v nedbalosti, byť i nevědomé (viz str. 6 7 rozhodnutí nalézacího soudu), a odvolací soud, jenž se k zavinění obviněného de facto vůbec nevyjádřil, toliko v dalším odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Závěr o nedbalostním zavinění obviněného tak soudy neopřely o žádná konkrétní skutková zjištění či bližší hodnotící úvahy. V této části proto nutno jejich rozhodnutí označit za nepřezkoumatelná.

24. V daném případě však vyvstávají pochybnosti právě o tom, zda si obviněný mohl alespoň v hrubých rysech představit, že jeho jednání spočívající v porušení zákazu předjíždět z důvodu ochrany chodců může vést ke střetu s řidičem předjížděného motocyklu, potažmo ke způsobení (těžké) újmy na zdraví tohoto řidiče (poškozeného). Z výpovědi obviněného se totiž podává, že poškozený nedal včas znamení, že bude odbočovat, resp., že motocykl hodil blinkr až v době, když bylo vozidlo obviněného na úrovni motocyklu, zatímco poškozený naproti tomu uvedl, že si dal blinkr , když ještě auto obviněného viděl za sebou v zrcátku. Tato okolnost je přitom podstatná z hlediska toho, zda obviněný vůbec mohl předvídat, že v konkrétně posuzované situaci může dojít ke střetu s motocyklem poškozeného a eventuálnímu poškození jeho zdraví (zda si mohl představit, že děj se rozvine takovým způsobem), a tedy zda lze dovodit jeho zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním účinkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Nalézací soud se však s protichůdnými tvrzeními obviněného a poškozeného nikterak nevypořádal a za situace, kdy zavinění obviněného ve vztahu k příčinné souvislosti bezpečně neopřel o žádnou jinou zjištěnou okolnost, nedošlo k prokázání všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku nezbytných pro vyvození závěru o trestní odpovědnosti obviněného. Prokázání této skutečnosti bez důvodných pochybností (zavinění obviněného ve vztahu k příčinné souvislosti) nahradily soudy nižších stupňů v podstatě akcentováním toho, že obviněný svým jednáním porušil § 17 odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu a takové jednání tudíž bylo trestněprávně dostatečnou příčinou následku na zdraví poškozeného, avšak takové právní úvahy nutno označit za nesprávné. Soudy obou stupňů tak zatížily svá rozhodnutí nesprávným právním posouzením, a to s ohledem na nevyřešení otázky zavinění obviněného ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem na zdraví poškozeného. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tudíž materiálně naplněn.

25. V této souvislosti lze pochybení ze strany soudů spatřovat také v tom ohledu, že se nezabývaly (resp. soud druhého stupně pouze okrajově a zcela nedostatečně) otázkou významu účelu obviněným porušené normy na posouzení jeho zavinění. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že mezi porušením bezpečnostního předpisu nebo uznávaného pravidla a následkem musí být mimo obecně vyžadovaného příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě právě nastal (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 239). Nezachoval-li jednající všechny předpisy vztahující se na jeho jednání, má to pro otázku jeho nedbalosti význam jen tehdy, pokud škoda, která snad vznikla, je právě ta, které mají vydané předpisy čelit (viz Solnař, V. a kol. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Část druhá. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, str. 307). Porušil-li tedy obviněný předpis, jehož účelem je nepochybně chránit chodce, nikoli vozidla jedoucí v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce, jen stěží lze toliko na základě takového (byť protiprávního) jednání dovozovat nedbalost obviněného ve vztahu k následku, jehož předcházení nebylo účelem porušeného předpisu. Nalézací soud tak bude muset v dalším řízení zohlednit také tato právní východiska.

26. K výhradě obviněného, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny rozhodné skutkové a právní okolnosti případu týkající se porušení právní povinnosti poškozeného podle § 21 zákona o silničním provozu, Nejvyšší soud konstatuje, že tato se formálně míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť tento není určen k nápravě vady spočívající v tom, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku dostatečně pregnantně nevyjadřuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. K nápravě takové vady totiž slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, pro něž byl tento dovolací důvod v posuzované věci naplněn, postačí pouze v obecnosti konstatovat, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku je zapotřebí popsat všechny konkrétní okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (viz § 120 odst. 3 tr. ř.). 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněný v jeho druhé variantě byl v dané věci formálně i materiálně naplněn, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, ačkoliv byl v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání obviněného a podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 68 To 167/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 1 T 28/2016, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Nalézacímu soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

29. V dalším řízení bude Okresní soud v Šumperku povinen znovu posoudit jednání obviněného v intencích výše uvedeného. Zejména se bude muset důsledně vypořádat s otázkou zavinění obviněného ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v porušení zákazu předjíždět na přechodu pro chodce nebo bezprostředně před ním a způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného jedoucího na předjížděném motocyklu. Své závěry následně náležitě odůvodní, a to s ohledem na jím zjištěné skutečnosti v souladu se zásadou in dubio pro reo . Při novém projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

30. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu