6 Tdo 1625/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 161 odst. 1 tr. zák., § 161 odst. 2 písm. b) tr. zák.



6 Tdo 1625/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný H.V. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 5 To 135/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 182/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 95 T 182/2009, byl obviněný H.V. N. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 25. 2. 2009 v době mezi 10.00 a 11.00 hod. v B., na ulici K., v budově Policie České republiky Inspektorát cizinecké policie oslovil prap. M. P., inspektorku Inspektorátu cizinecké policie oddělení povolování pobytu, a dotázal se jí, kdy jí končí pracovní doba, přičemž téhož dne kolem 17.00 hod. k ní ve chvíli, kdy po skončení pracovní doby vyšla z budovy a nastupovala do svého vozu, přistoupil a se slovy: Vezměte si to. jí podával obálku obsahující 10 ks bankovek o nominální hodnotě 2.000,- Kč, a poté, co prap. M. P. obálku opakovaně odmítla převzít, vhodil ji otevřeným okénkem do jejího vozu a odešel,
a takto jednal za situace, kdy prap. M. P.jej znala výhradně v souvislosti s výkonem svého zaměstnání, kdy na plnou moc zastupoval či doprovázel osoby vietnamské národnosti ve správních řízeních o povolení k pobytu na území České republiky, ve kterých prap. M. P. vystupovala v postavení správního orgánu,
a to s cílem ovlivnit rozhodování prap. M. P. jako inspektorky Inspektorátu cizinecké policie v rámci budoucích správních řízení o povolení k pobytu na území České republiky, na jejichž výsledku bude osobně zainteresován.

Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 161 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře dvacet tisíc korun. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to obálky s 10 bankovkami v nominální hodnotě 2.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 5 To 135/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu, u něhož byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávnost právního posouzení skutku obviněný shledal v nesprávném užití ustanovení § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť skutková věta daný trestný čin nepopisuje. Namítl, že popis skutku konstruuje situaci, kdy měl předat peníze osobě, která je veřejným činitelem, což samo o sobě trestnost takového jednání nezakládá. V závěru je definován cíl zmíněného jednání jako ovlivnění rozhodování prap. M. P. jako inspektorky Inspektorátu cizinecké policie v rámci budoucích správních řízení o povolení k pobytu na území České republiky, na jejímž výsledku bude osobně zainteresován . Podle názoru obviněného nelze z daného jednání dovodit znak předmětné skutkové podstaty věc obecného zájmu a souvislost této věci s jednáním pachatele. Soudy vycházely z nesprávné premisy, že pouhé zjištění skutečnosti, že došlo k předání peněz a současně směřující osobě, která je ve služebním poměru (policistka), pro účely této skutkové podstaty postačuje. Nesprávně zaměnily obligatorní znak předání peněz v souvislosti se služebním poměrem prap. P. a předání v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Fakt, že k údajnému předání peněz došlo v blízké souvislosti s výkonem služebního poměru jmenované, tj. těsně po skončení její pracovní doby, nezakládá závěr o tom, že předání peněz směřovalo k ovlivnění rozhodování této osoby v postavení úřední osoby, když není ve skutkové větě konkrétně popsáno tímto úplatkem ovlivňované jednání. Obviněný označil zvolený výklad ustanovení zákona za extenzivní, tj. rozšiřující dosah normy na extrémně široký okruh případů. Předání jakékoli hodnoty mezi osobami, které se znají jen v souvislosti se svým zaměstnáním vykonávaným u orgánu státní správy, by totiž bylo vždy kvalifikováno jako trestný čin, neboť by mohlo potencionálně vyvolat nebezpečí ovlivnění obecného zájmu.

Podle obviněného je nutnou podmínkou pro užití daného ustanovení trestního zákona konstatování konkrétní skutkově dokreslené věci obecného zájmu , tedy že peněžité plnění poskytnuté pachatelem je určeno k ovlivnění konkrétní okolnosti. Skutková věta by tak měla alespoň co do směru údajného ovlivnění rozhodování uplácené osoby definovat cíl jednání pachatele a v daném případě, v jakém konkrétním řízení má být vliv úplatku realizován. Nedostatek této konkretizace je v této věci o to závažnější, že prap. P. v žádných budoucích řízeních o povolování pobytu nefigurovala. Domníval-li se soud, že takové jednání směřovalo zpětně, jako jakési poděkování za předchozí jednání, mělo to být do skutkové věty pojato a identifikována tak předchozí řízení, v nichž měl působit, aby bylo možné uvažovat o užití ustanovení § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Dále obviněný vytkl, že ze skutkové věty není identifikovatelný úmysl pachatele popisovaného jednání, a to v přímé souvislosti s předchozí námitkou. Samotný pocit osoby, jíž má být úplatek určen, že se o úplatek jedná, nevede k závěru o úmyslu pachatele; ten závisí na vůli pachatele takového jednání.

Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že napadené usnesení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, pokud odvolací soud přijal právní hodnocení o přiléhavosti skutkové a právní věty rozsudku soudu prvního stupně. Došlo tudíž ke splnění podmínek pro postup podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve vazbě na ustanovení § 265 l odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 5 To 135/2010, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009, č. j. 95 T 182/2009-83, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Dále navrhl, aby Městskému soudu v Brně uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněla dosavadní průběh soudního řízení ve věci a vznesené dovolací námitky.

Státní zástupkyně uvedla, že podstatou jednání pachatele trestného činu podplácení podle § 161 tr. zák. je úplatkem dosáhnout, aby v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu bylo osobou tuto věc obstarávající (podplácenou osobou) vyhověno jeho požadavku. Pokud se obviněný v úvodní části odůvodnění své námitky omezil na skutkovou situaci, kdy pachatel toliko předává peníze osobě, která je veřejným činitelem, pak svým obecně správným závěrem, že takové jednání samo o sobě nezakládá důvody trestnosti, rozhodně nepostihl veškeré skutkové okolnosti, za kterých k vyvození jeho trestní odpovědnosti v daném případě došlo. Podle státní zástupkyně nelze však přijmout názor obviněného, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávné premisy o tom, že pouhé zjištění, že došlo k předání peněz osobě policistky, postačuje k naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Takto zaměřené námitky označila za nezpůsobilé stát se kvalifikovaným podnětem k dovolacímu přezkumu. Jinak je tomu, pokud obviněný zpochybnil, že jeho jednání souviselo s obstaráváním věcí obecného zájmu. Státní zástupkyně připomněla, že obstarávání věcí obecného zájmu musí spočívat v konkrétní činnosti určité osoby, a to její činnosti, k níž má úplatek přímý vztah. Vyžaduje se, aby mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla souvislost. Tak je tomu v případě, jestliže žádaný, přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává nebo osoby, která přitom spolupůsobí, např. koná přípravné práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 Tz 77/2002). Co do smyslu a významu právního pojmu obstarání věci obecného zájmu v souvislosti s úplatkem odkázala na výklad plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007, z něhož příslušné pasáže ocitovala.

Pokud byl obviněný uznán vinným, že jeho jednání (poskytnutí úplatku) bylo cíleně zaměřeno na ovlivnění rozhodování prap. M. P. jako inspektorky Inspektorátu cizinecké policie v rámci budoucích správních řízení o povolení k pobytu na území České republiky, na jejímž výsledku bude osobně zainteresován... , tak podle státní zástupkyně nelze dovolateli přisvědčit, že přisouzené okolnosti jeho jednání nevypovídají o souvislosti s věcí obecného zájmu. Z citace části přisouzené skutkové věty je zcela nepochybná souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu jako je udělování povolení k pobytu pouze těm cizincům, kteří splňují v uvedeném směru požadavky zákona. Z popisu skutku je zřejmé, že jiná souvislost jednání obviněného, a to než s obstaráváním věcí obecného zájmu, nepřipadá do úvahy za situace, že jej uplácená osoba veřejné činitelky znala výlučně v souvislosti s výkonem svého zaměstnání, kdy vystupovala v postavení správního orgánu s pravomocí rozhodovat ve správních řízeních o povolení pobytu cizincům na území České republiky ve věcech, v nichž na podkladě plné moci zastupoval žadatele vietnamské národnosti. Státní zástupkyně zdůraznila, že nešlo o pouhou souvislost se služebním poměrem prap. P., jak je v dovolání nedůvodně vytýkáno, ale o souvislost s její rozhodovací činností spadající do sféry zájmu jím zastupovaných žadatelů. Na správnosti přijatého právního závěru, že obviněný jednal v takové souvislosti s obstaráním věcí veřejného zájmu, nemůže ničeho změnit ani jím namítaná okolnost, že k předání peněz došlo těsně po skončení pracovní doby jmenované. Ani v této době totiž prap. P. nepřestala být představitelkou správního orgánu, vybavenou rozhodovací pravomocí ve věcech, jejichž správné a zákonné rozhodování nepochybně je v obecném zájmu celé společnosti. Státní zástupkyně dodala, že v daném případě rozhodně nešlo o případ předání jakékoliv hodnoty mezi osobami, které se znají jen v souvislosti se svým zaměstnáním, vykonávaným u orgánu státní správy , jak to obviněný bagatelizuje. Za nedůvodné označila jeho úvahy, že soudy obou stupňů použily ve vztahu k právnímu pojmu v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu extenzivního výkladu.

S odkazem na judikatorní výklad, jenž plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 Tz 77/2002, státní zástupkyně odmítla i tu část dovolací argumentace, že by skutková věta, a to alespoň co do směru ovlivnění rozhodování uplácené osoby, měla definovat, v jakém konkrétním řízení má být vliv úplatku realizován. Dodala, že v uvedeném směru postačuje vyjádření vztahu k činnosti osoby, která věci obecného zájmu obstarává a ten je zcela dostačujícím způsobem vyjádřen již výše citovanou formulací, že šlo o ovlivnění rozhodování prap. M. P. jako inspektorky Inspektorátu cizinecké policie v rámci budoucích správních řízení o povolení k pobytu na území České republiky, na jejímž výsledku bude osobně zainteresován... . Přitom budoucí zaměření rozhodovací činnosti uplácené osoby odpovídalo v době skutku logickému předpokladu, že taková pravomoc jmenované policistky zůstane beze změn, a tím se nezmění ani rozsah jejího vlivu při rozhodování ve správních řízeních výše uvedené povahy, ve kterých se ve prospěch svých klientů po delší dobu obviněný angažoval. Podle státní zástupkyně není proto rozhodné, jestli prap. P. následně v žádných budoucích řízeních o povolování pobytu nefigurovala. Za situace, že naplnění znaku souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu bylo dostatečně pokryto již shora označenými a vyloženými částmi skutkové věty výroku o vině obviněného, označila bez významu úvahu, že prvotním podnětem jeho jednání mělo být či bylo jakési poděkování za předchozí rozhodování uplácené osobě veřejného činitele a míněné zřejmě bez zaměření na ovlivnění výkonu její pravomoci do budoucna. Odmítla též dovolací výtku, že ze skutkové věty není identifikovatelný jeho úmysl, neboť je zcela zřejmé, že v souvislosti s výkonem rozhodovací činnosti prap. P. jednal zcela cíleně se záměrem dosažení stavu vázanosti jmenované předaným úplatkem do budoucna, a tím i s předpokladem její snazší ovlivnitelnosti rozhodovat v souladu se zájmy jeho klientů a tak i v jeho zájmu. Proto nepřisvědčila názoru obviněného, že přijatý závěr o jeho úmyslu vycházel toliko z pocitu uplácené osoby, aniž by odpovídal jeho skutečné vůli, podle které v daném případě jednal. Dodala, že skutkový podklad jeho jednání plně odpovídá shodnému právnímu závěru obou soudů o vině trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiných rozhodnutí dovolacího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný v podrobnostech vytýká, že jednáním, které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.

Trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek a spáchá-li takový čin vůči veřejnému činiteli.
Z ustanovení § 89 odst. 9 věty první tr. zák. vyplývá, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákonem uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Pojem obstarávání věcí obecného zájmu není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za něj považováno, ponecháno na soudní judikatuře a právní teorii. Jedná se o činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tj. nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 17/1978; č. 16/1988, str. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001). Podle právní teorie je obstaráváním věcí obecného zájmu např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 250).

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Městský soud v Brně v souladu s trestním zákonem, když jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku (viz její citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobněji rozvedeno v jeho odůvodnění, právně posoudil jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Toto konstatování je namístě, neboť obviněný jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl úplatek a takový čin spáchal vůči veřejnému činiteli.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný chtěl předat prap. M.P. obálku s finanční částkou 20.000,- Kč, přičemž z důvodu jejího odporu ji převzít, obálku s penězi vhodil otevřeným okénkem do jejího osobního automobilu, v němž se nacházela. S poukazem na služební zařazení jmenované u Policie České republiky inspektorky Inspektorátu cizinecké policie oddělení povolování pobytu, je třeba ji považovat za veřejného činitele ve smyslu znění § 89 odst. 9 tr. zák. Vzhledem ke svému služebnímu zařazení se v postavení orgánu státní správy podílela na plnění úkolů společnosti a státu a používala přitom pravomoci, která jí byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Je potřebné uvést, že obviněného znala výhradně v souvislosti s výkonem svého zaměstnání, kdy na plnou moc zastupoval či doprovázel osoby vietnamské národnosti ve správních řízeních o povolení k pobytu na území České republiky, ve kterých prap. M. P. vystupovala v postavení správního orgánu . Současně je nutno zdůraznit, že zjištěným cílem jednání obviněného bylo ovlivnit rozhodování prap. M. P. jako inspektorky Inspektorátu cizinecké policie v rámci budoucích správních řízení o povolení k pobytu na území České republiky, na jejichž výsledku bude osobně zainteresován (vše citace z tzv. skutkové věty výroku o vině na str. 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně) . Ze skutkového zjištění je tudíž evidentní, že jednání obviněného mělo souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu, neboť předání finanční částky úplatku mělo přímý vztah k dostatečně konkretizované činnosti jmenované, která spočívala v rozhodování ve zmíněných správních řízeních, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Proto jsou zcela nepodstatné dovolací námitky, že k předání peněz došlo těsně po pracovní době prap. M. P. a že následně v žádných budoucích řízeních o povolování pobytu nefigurovala. V činu obviněného rovněž nešlo o nějaké poděkování . Jinou souvislost, než byla výše citována, nelze z popisu skutku dovodit. Uplácená veřejná činitelka totiž znala obviněného výlučně v souvislosti s výkonem svého zaměstnání. Taktéž nelze souhlasit s námitkou obviněného, že soudy zvolily extenzivní výklad ustanovení zákona.

V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., který se vztahuje na všechny znaky objektivní stránky trestného činu. Z popisu tzv. skutkové věty rozsudečného výroku o vině je zjevné, že obviněný jednal cíleně se záměrem dosažení stavu vázanosti prap. M. P. předaným úplatkem do budoucna, a tím i s předpokladem její snazší ovlivnitelnosti rozhodovat v souladu se zájmy jeho klientů, a tudíž i v jeho zájmu. Ostatně na tuto skutečnost důvodně upozornila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v podrobném vyjádření k dovolání.

Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují právní vadu, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil. Lze dodat, že v jednání obviněného je naplněn i materiální znak trestného činu nebezpečnost činu pro společnost, a to i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Správnému právnímu posouzení daného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně též aplikovaná právní věta.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k