6 Tdo 1617/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1617/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. ledna 2009 o dovolání obviněné D. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, č. j. 3 To 251/2008-370, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 254/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, č. j. 3 To 251/2008-370, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, č. j. 95 T 254/2006-330. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl obviněné podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu ve funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok, podle něhož byla obviněná podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 4 Zt 486/2006, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla obviněná stíhána.

Dovolání obviněná zakládá na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku nenaplňuje zákonný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. přisvojení si cizí věci . Cizí věcí (jak uvádí ve svém dovolání) mohou být jen peníze na hotovosti, nemohou jimi však být vklady na účtech, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně nakládat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí jeho majetku (nikoli ale věcí) a představuje specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu, nelze ji však považovat za věc (srov. č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu nemohla naplnit zákonný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci . Namítá dále, že pokud se v popisu skutku hovoří o tom, že předmětnou částku nevrátila a postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila si ji a ponechala pro vlastní potřebu, nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování a není součástí skutkových zjištění. Údaj, jak měla s vybranými finančními prostředky naložit, resp. kdy je měla vybrat a tím si je přisvojit či ponechat pro vlastní potřebu, v odůvodnění soudů chybí. Nesouhlasí s tím, že součástí objektivní stránky trestného činu je zjištění, že měla povinnost určitou částku převést na účet podniku JUDr. D., což neučinila. V daném případě správce podniku souhlasil s tím, aby věřitelé plnili svoje závazky vůči I., s. r. o., ve prospěch účtu, jehož majitelem byla obviněná. Bylo tedy jeho pochybením, pokud se peněžní prostředky dostaly mimo sféru vlivu povinného. Obviněná je přesvědčena, že se nemohla dopustit trestného činu tím, že na její účet byly připsány peněžní prostředky, které ji nepatřily a dobrovolně je nevydala. Pokud jí na tyto prostředky nevznikl právní nárok, potom jiná osoba, lhostejno, zda I., s. r. o., nebo její dlužník, který plnil, má po ní žádat vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku. I kdyby se finanční částky staly součástí jejího majetku bez právního důvodu, nemohlo se jednat o cizí majetek, který jí byl svěřen. Od 31. 5. 2005 už nebyla jednatelkou společnosti a na řízení společnosti ztratila jakýkoliv faktický vliv, z ničeho tedy nevyplývá závěr, že peníze připsané ve prospěch jejího bankovního účtu bylo možno považovat za svěřené peníze. Ze skutkové věty se podává, že ve prospěch jejího účtu byly připsány platby dne 2. 6. 2005, 25. 7. 2005 a 29. 7. 2005, další platby koncem srpna a listopadu 2005, tj. půl roku poté, co již nevykonávala funkci statutárního orgánu I., s. r. o., ani jinou funkci pro I., s. r. o. V další části obviněná brojí proti závěrům soudů, že pohledávky nebyly způsobilé být předmětem započtení, neboť nebyly přesně specifikovány. Obviněná zastává opačný názor a na jeho podporu cituje řadu judikátů vztahujících se k identifikaci postupované pohledávky. V rozporu s hmotným právem je podle obviněné také závěr soudů, že smlouva o půjčce musela být opatřena ověřenými podpisy, neboť z žádného právního předpisu nelze dovodit, že smlouva o půjčce jimi opatřena být musí. Není správná ani argumentace odvolacího soudu, že půjčka Ing. M. je fiktivní, neboť v opačném případě by byla zanesena v účetnictví. Obviněná oponuje tím, že existence pohledávky není založena na tom, zda pohledávka je či není zanesena v účetnictví. Tvrdí, že soudy se vůbec nezabývaly její obhajobou, že půjčka 330.000,- Kč byla použita na placení závazků v souvislosti s realizací akce leteckého dne v B. Bez této půjčky by I., s. r. o., akci vůbec nemohla realizovat, neboť by na ni neměla zdroje. Domnívá se, že celá kauza má výlučně obchodně právní charakter a že skutek, pro který byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry, nenaplňuje jeho zákonné znaky ani z hlediska pojímání trestního práva jako ultima ratio, tj. z pohledu subsidiarity trestní represe. Další dovolací důvod obviněná spatřuje v tom, že neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./. Její tehdejší obhájce JUDr. I. A. řádně požádal o odročení veřejného zasedání o projednání odvolání. Jeho žádosti však nebylo vyhověno s odůvodněním, že je pouze na obhájci, jak si zajistí substituci. Obviněná se domnívá, že bylo porušeno její ústavně garantované právo na obhájce. Kolize soudních jednání obhájce je podle jejího názoru důležitým a objektivním důvodem pro odročení veřejného zasedání. Substituce obhájce je výlučným právem advokáta a jeho klienta, nelze ji však považovat za povinnost. Vztah advokáta a klienta, resp. obviněného a jeho obhájce, je vztahem bytostně osobním a důvěrným, jehož esenciálním znakem je důvěra. Na obviněném ani obhájci nelze legitimně požadovat substituční zastoupení. Takový postup považuje za rozporný s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ). V dovolání obviněná uplatnila též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že bylo porušeno ustanovení o její přítomnosti při veřejném zasedání. Veřejné zasedání se konalo dne 11. 6. 2008, přičemž opakovaně žádala o odročení z důvodu nemožnosti přítomnosti jejího obhájce. Nebylo jí vyhověno. Toto velké psychické vypětí vyvolalo u obviněné zdravotní komplikace, které si vyžádaly pracovní neschopnost. Odvolacímu soudu vytýká, že ani ve spojení se zdravotními důvody k odročení veřejného zasedání nepřistoupil. Má za to, že odvolací soud dostatečně nezohlednil, jaký nápor na psychiku dosud netrestané osoby představuje trestní řízení. Zdůraznila, že v jejím případě se nejednalo o žádné účelové protahování trestního řízení. Z trestního spisu jednoznačně vyplývá, že trestní řízení nijak neprotahovala, ve věci vypovídala, když i na své obhajobě se aktivně podílela. Dovozuje, že pokud odvolací soud její žádost o odročení veřejného zasedání neakceptoval, porušil tím její právo na projednání věci v její přítomnosti, jak to vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na základě uvedených skutečností obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, a současně též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, a sám obviněnou zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněné vyjádřil. K námitkám obviněné uplatněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v tzv. skutkové větě jsou vypočteny jednotlivé platby došlé v době od 2. 6. do 24. 11. 2005 na účet obviněné vedený u H. B. C. R. a. s., č. ú., současně se uvádí, že obviněná uvedenou finanční částku postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila si ji a ponechala pro vlastní potřebu . Takovéto jednání by v zásadě skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. naplnit mohlo, neboť obviněná by si přisvojila peníze v hotovosti, nikoli prostředky na účtu. Není však zřejmé, zda obviněná neoprávněně disponovala s cizími hotovými penězi nebo s prostředky na účtu, které podle právní úpravy platné do 30. 6. 2005 nebyly věcí. Až po vyřešení této otázky týkající se existence obligatorního formálního znaku trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. by podle názoru státního zástupce bylo na místě zabývat se dalšími hmotněprávními námitkami obviněné. Státní zástupce má za to, že obviněná nenaplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Na předmětnou trestní věc nedopadal důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. Ve shodě s odvolacím soudem se domnívá, že nebylo povinností soudu veřejné zasedání odročovat a že bylo věcí obhájce, zda a jakým způsobem svoji účast u veřejného zasedání zajistí. Pokud obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., omluvou, která nebyla doložena lékařským dokladem o tom, že není s ohledem na svůj zdravotní stav schopna účasti u hlavního líčení, nelze takovou omluvu považovat za dostatečnou. Potvrzení o pracovní neschopnosti má význam především pro oblast práva pracovního, resp. pro oblast výplaty nemocenských dávek, avšak v žádném případě nedokládá neschopnost obviněného osobně se účastnit jednání soudu z důvodů zdravotní indispozice. Bylo-li tedy veřejné zasedání dne 11. 6. 2008 provedeno v nepřítomnosti obviněné, nedošlo podle státního zástupce k porušení žádného ustanovení trestního řádu upravujícího účast obviněné u veřejného zasedání. Námitky uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. považuje státní zástupce za nedůvodné. Vzhledem k důvodnosti části námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, a aby uvedenému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání vnést nejasnosti do provedeného dokazování ohledně okolností týkajících se započtení a existence pohledávky za společností I., s. r. o., s cílem vnést pochybnosti o soudy učiněném závěru o vině obviněné. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že opakuje-li obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila stejné námitky jako v předcházejícím řízení.

Podle skutkového zjištění se obviněná trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustila tím, v době od 2. 6. 2005 do 24. 11. 2005 celkem v 10 případech přijala celkovou částku ve výši 358.778,50 Kč, a to konkrétně:

- 2. 6. 2005 částku 22.771,- Kč od M. m. B.,

- 2. 6. 2005 částku 38.786,- Kč od M. m. B.,

- 2. 6. 2005 částku 29.750,- Kč od A. P., s. r. o.,

- 25. 7. 2005 částku 33.000,- Kč od R. H.,

- 29. 7. 2005 částku 33.000,- Kč od R. H.,

- 23. 8. 2005 částku 31.000,- Kč od R. H.,

- 31. 8. 2005 částku 2.000,- Kč od R. H.,

- 16. 11. 2005 částku 35.700,- Kč od T. K., s. r. o.,

- 24. 11. 2005 částku 23.071,50 Kč od Z. C., a. s.,

- 24. 11. 2005 částku 110.000,- Kč od Z. C., a. s,.

které jí v uvedených dnech postupně přišly na její účet vedený u H. B. C. R., a. s., č. ú.:, kdy majitelem účtu byla D. M., a tento účet byl používán jako účet pro společnost I., s. r. o., se sídlem D., B., kde byla jednatelkou do 31. 5. 2005, přičemž uvedenou částku měla převést na účet správce podniku I., s. r. o., JUDr. A. D. (na základě usnesení MS Brno ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 69 Nc 330/2005, a exekučního příkazu, sp. zn. Ex 191/05, o provedení exekuce prodejem podniku, kdy správcem podniku byl jmenován JUDr. A. D.), toto však přes výzvy neučinila, uvedenou finanční částku postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila si ji a ponechala pro vlastní potřebu .

Obviněná se domnívá, že nemohla naplnit zákonný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. přisvojení si cizí věci . S tímto názorem obviněné se však Nejvyšší soud neztotožnil.

Neoprávněné přisvojení si cizích peněz na bankovním účtu, k němuž došlo přede dnem 1. 7. 2006 bezhotovostními převody, pokud přisvojené peníze nezískaly materializovanou podobu peněz v hotovosti, nelze posoudit jako trestný čin zpronevěry s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. a § 248 odst. 1 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. (viz rozhodnutí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.). Nicméně i v takovém případě však může jít o pokus trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 248 odst. 1 tr. zák., jestliže bylo prokázáno, že pachatel měl v úmyslu vybrat peněžní prostředky z bankovního účtu, avšak určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily, takže zde byl úmysl pachatele dosáhnout toho, aby peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, s nimiž nakládal, získaly povahu věci, tj. materializovanou podobu peněz v hotovosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2008, svazek 41, pod č. T 1050-I). Úmysl obviněné přisvojit si cizí věc byl podle názoru Nejvyššího soudu obviněné prokázán.

Obviněná jako jediná měla dispoziční oprávnění k účtu č. vedeného u H. B. C. R., a. s., ve prospěch společnosti I., s. r. o., se sídlem B., D. Od okamžiku, kdy obviněná přestala být jednatelkou společnosti I., s. r. o., prováděla aktivní úkony směřující k tomu, aby se peněžní prostředky patřící společnosti I., s. r. o., dostaly do její dispozice. Jednak s účinností od 1. 6. 2005 zrušila příkaz k přesměrování plateb z účtu č. vedeného u H. B. C. R., a. s., na účet správce podniku JUDr. A. D. č. vedený u Č. s. a. s., jednak předkládá smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2005. Smyslem předložení smlouvy o postoupení pohledávky je doložit, že její bratr Ing. J. M. uzavřel se společností I., s. r. o., v zastoupení obviněné, dne 17. 5. 2005 smlouvu o půjčce a že pohledávka byla postoupena na obviněnou. Na tomto podkladě se obviněná dovolává započtení pohledávek. Soudy vyhodnotily předmětnou smlouvu o půjčce jako fiktivní, stejně jako tvrzení o zápočtu za účelové. Veškeré tyto skutečnosti dokreslují skutečnost, že obviněná, jak vyplývá ze skutkového zjištění, částku 358.778,50 Kč z účtu postupně vybrala. Obviněné je třeba přisvědčit, že tato skutečnost se neobjevuje v odůvodnění rozhodnutí soudů. Výpisy z účtu č. vedeného u H. B. C. R., a. s., na č. l. 63 90, však byly čteny u hlavního líčení dne 30. 5. 2007 jako listinný důkaz, rovněž tak úřední záznam na č. l. 93. Oba důkazy vypovídají o tom, že k 31. 12. 2005 byl stav na tomto účtu 495,48 Kč. Na tomto účtu byla uskutečněna řada finančních transakcí, mezi nimiž se objevují vklady od subjektů uvedených ve skutku, ale na konci účetního období, tj. ke konci roku 2005, se nachází na účtu jen minimální částka ve výši 495,48 Kč. Není pochyb, že obviněná celou částku ve výši 358.778,50 Kč z účtu vybrala postupnými výběry v hotovosti. Tím získaly peněžní prostředky uložené na bankovní účtu materializovanou podobu peněz v hotovosti, neboť pouze obviněná mohla výběry uskutečnit.

Podstatné je, že obviněná (ač již nevykonávala funkci statutárního orgánu) peníze na účtu společnosti I., s. r. o., zpronevěřila tím, že si přisvojila platby na účet této společnosti přicházející. Využila toho, že jako jediná měla dispoziční oprávnění k účtu společnosti. Je mylné se domnívat, že za situace, kdy již nebyla jednatelkou společnosti, že jí věc nemohla být svěřena. Dispoziční oprávnění, tj. oprávnění nakládat s účtem bezesporu souviselo s její účastí ve společnosti I., s. r. o., a pocházelo z doby, kdy byla oprávněna s peněžními prostředky do jisté míry nakládat. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 69 Nc 330/2005, a exekučního příkazu, sp. zn. Ex 191/05, o provedení exekuce prodejem podniku, kdy správcem podniku byl jmenován JUDr. A. D., byla oprávněna nakládat s majetkem společnosti pouze se souhlasem správce majetku. Do jeho pravomoci zasáhla tím, že zrušila příkaz k přesměrování plateb na účet správce č. vedený u Č. s., a. s. Získala tak faktickou moc nad peněžními prostředky, které nadále přicházely na účet společnosti I., s. r. o., vedený u H. B. C. R., a. s. Uvedené jednání zcela nepochybně přesahuje rámec obchodně právního závazku. Není možné, aby obviněná jednala proti příkazu správce podniku a sama zrušila příkaz k přesměrování plateb. Není ani rozhodné, zda existovaly pohledávky k započtení. Na posuzování trestní odpovědnosti v dané věci by tato okolnost nemohla mít žádný vliv a mohla by se případně projevit toliko při ukládání trestu.

Je zřejmé, že jednání obviněné souviselo s jejím původním postavením ve společnosti I., s. r. o. Zneužila svého oprávnění disponovat s účtem společnosti, když z něj svévolně vybrala finanční prostředky, které použila pro svou vlastní potřebu. Obviněná tak naplnila všechny znaky objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. spočívající v přisvojení si cizí věci , neboť s účtem (kam přicházely platby obchodních partnerů společnosti I., s. r. o.) naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byl dán do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, čímž znemožnila správci podniku JUDr. D. s účtem disponovat v souladu s jeho oprávněním, a přitom sobě obstarala z věci trvalý prospěch.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal námitky obviněné uplatněné k objektivní stránce trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. důvodnými a shledal dovolání obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.

Pokud obviněná v další části dovolání vznáší námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto nelze pod daný dovolací důvod podřadit. Jsou zaměřeny buď do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů, nebo směřují proti odůvodnění. K těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Pro doplnění je potřeba uvést, že vyjádřil-li se soud prvního stupně v tom směru, že smlouva o půjčce a smlouva o postoupení pohledávky nejsou opatřeny notářsky ověřenými podpisy, konstatoval pouze, že nelze bezpečně dovodit, kdy byly sepsány. Nijak tím soud tedy nevyjádřil, že by nějaký právní předpis vyžadoval notářské ověření smlouvy o půjčce, jak tvrdí obviněná v dovolání. K podpisům na daných smlouvách tak soud prvního stupně jen zaujal stanovisko v rámci hodnocení těchto smluv jako důkazů, což je jeho výsostným právem. Rovněž tak odvolací soud neuvedl, že by pohledávka musela být zanesena v účetnictví. Jestliže nebyla v účetnictví vedena, na základě této skutečnosti a ve světle dalších důkazů, zaujal toliko postoj k věrohodnosti, resp. nepravděpodobnosti existence smlouvy o půjčce.

Obviněná v dovolání dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že v řízení neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla.

Uvedený dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).

Nejvyšší soud však zjistil, že u obviněné nebyly dány důvody nutné obhajoby. Vzhledem k tomu obviněná nemohla citovaný dovolací důvod naplnit, a pokud by obviněná neuplatnila jiný dovolací důvod, dovolání obviněné by Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení § 263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle § 263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).

O odvolání obviněné odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2008. O termínu veřejného zasedání byla obviněná D. M. vyrozuměna dne 28. 5. 2008 (č. l. 358), obhájce obdržel vyrozumění o konání veřejného zasedání téhož dne (č. l. 358). Obhájce obviněné JUDr. I. A. přípisem ze dne 2. 6. 2008 (soudu doručen dne 5. 6. 2008) požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize s veřejným zasedáním v jiné trestní věci. Žádosti obhájce odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že u obviněné není dán důvod nutné obhajoby a je na zvoleném obhájci, aby si zajistil substituci (č. l. 362). Na možnost odročení se obviněná dotazovala i telefonicky (viz úřední záznamy na č. l. 364 a č. l. 365).

Jak již bylo shora uvedeno, přítomnost obviněné může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl obviněnou k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal zřetelně najevo, že považuje účast obviněné u veřejného zasedání za nutnou. Z konkrétních okolností dané věci je však zřejmé, že obviněná byla o termínu veřejného zasedání řádně a včas pouze vyrozuměna. Odvolací soud tedy účast obviněné při veřejném zasedání nepovažoval za nezbytně nutnou. Lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována. Přesto s ohledem na ústavní právo obviněné vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněné účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom ona sama trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněné objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 26, ročník 2004, T 621.).

Odvolací soud usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné odůvodnil tím, že jak z žádosti o odročení veřejného zasedání, tak z telefonického dotazu se nepodává, že by obviněná žádala o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Jako důvod odročení bylo vždy uváděno, že zvolený obhájce se nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Z předložené pracovní neschopenky pak není zřejmé, zda se obviněná nemohla účastnit veřejného zasedání, neboť samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že obviněná se veřejného zasedání nemůže zúčastnit.

Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné.

Pokud jde o přítomnost obhájce u veřejného zasedání /byť tato otázka s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nikterak nesouvisí, protože tento dovolací důvod se vztahuje k nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání/, je třeba uvést, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného, resp. vyhovět všem jeho návrhům, a to i návrhům na odročení veřejného zasedání, pokud obviněný nesouhlasí se substitucí. V dané věci je zjevné, že obviněná vystavením pracovní neschopenky hodlala docílit odročení veřejného zasedání proto, aby u případného odročeného veřejného zasedání byl osobně přítomen její zvolený obhájce. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely. Potvrzení lékaře, že je pacient práce neschopným ještě nevypovídá o tom, že není schopen dostavit se k veřejnému zasedání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu obviněné za řádnou, musí být vedle dokladu o pracovní neschopnosti soudu předložena aktuální lékařská zpráva ohledně zdravotního stavu; v opačném případě ji nelze považovat za relevantní. O tom mohla být obviněná obhájcem poučena. Obviněná navíc předkládá díl č. III potvrzení pracovní neschopnosti, tedy hlášení o počátku pracovní neschopnosti vystavené dne 10. 6. 2008. Tento doklad je především určen pro okamžité doručení zaměstnavateli, resp. příslušné okresní (P.) správě sociálního zabezpečení nebo příslušnému úřadu práce, jinými slovy řečeno, nelze jím prokázat pracovní neschopnost, případně závažnost zdravotních komplikací. Kromě toho na předloženém potvrzení není vyplněna diagnóza. Pokud obviněná v dovolání hovoří o zdravotní indispozici v důsledku psychického vypětí, nebylo přikročeno k její hospitalizaci. Je třeba mít v zásadě na paměti, že k odročení veřejného zasedání dochází jen výjimečně, např. jsou-li zdravotní komplikace takového charakteru, že obviněnému brání k veřejnému zasedání se fyzicky dostavit nebo jde-li o závažné zdravotní obtíže vyžadující dlouhodobé léčení. Nejvyšší soud neshledal, že by na straně obviněné existovaly objektivní překážky, které by jí bránily v účasti ve veřejném zasedání.

Pro úplnost je třeba dodat, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné další důkazy, ke všem důkazům měla obviněná možnost vyjádřit se v předchozím řízení, což ostatně sama v dovolání potvrzuje.

Lze proto uzavřít, že pokud obviněná skutečně trvala na účasti u veřejného zasedání, nepostupovala dostatečně obezřetně, neboť svou účast u veřejného zasedání sama zmařila tím, že odmítla zastoupení obhájce v substituci. Nesouhlas se substitučním zastoupením obhájce, tedy osobní nepřítomnost zvoleného obhájce nemůže znamenat, že budou shledány důvody neúčasti na straně obviněné. Žádost o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů byla shledána nedostatečnou, jako reakce na neakceptaci návrhu obhájce a obviněné na odročení veřejného zasedání z důvodu kolize trestní věci obviněné s jinou trestní věcí téhož obhájce ve shodném termínu. Za dané situace nelze tudíž odvolacímu soudu vytknout, že veřejné zasedání neodročil. Na straně obviněné nebyly zjištěny akceptovatelné objektivní překážky bránící jí v účasti u veřejného zasedání. Nelze proto konstatovat, že bylo porušeno právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny.

Přihlížeje ke všem shora uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná uplatnila, aniž by došlo k porušení zákonného ustanovení vztahující se k přítomnosti obviněné u veřejného zasedání, a proto dovolání obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž ke stejnému rozhodnutí dospěl rovněž u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., což s ohledem na důvod odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. není vyjádřeno ve výroku usnesení. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann