6 Tdo 1616/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 221 odst. 1,2 písm. c) tr. zák.



6 Tdo 1616/2010 - 26
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného P. C h., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2010, č. j. 50 To 136/2010-414, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 121/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2010, č. j. 50 To 136/2010-414, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. 11. 2009, č. j. 21 T 121/2007-378. Tímto rozsudkem byl obviněný P. Ch. uznán vinným jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 221 odst. 2 tr. zák., § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 36.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 53 odst. 4 tr. zák. na úhradu peněžitého trestu byly obviněnému povoleny měsíční splátky ve výši 3.000,- Kč, vždy do 20. dne každého měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jak rozsudek Okresního soudu v Sokolově, tak usnesení Krajského soudu v Plzni spočívají na nesprávném právním posouzení skutkových zjištění učiněnými nalézacím soudem . Má za to, že Krajský soud v Plzni měl napravit pochybení Okresního soudu v Sokolově a odvolání obviněného vyhovět. Oba soudy považují za usvědčující důkaz výpověď poškozeného a lékařskou zprávu spolu s vyjádřením znalce ve znaleckém posudku. Uvedl, že jednotlivé výpovědi poškozeného se od sebe odlišují, soudy je přesto posoudily jako věrohodné. Za nesprávné pokládá i hodnocení lékařské zprávy a závěr znalce ve znaleckém posudku, neboť znalec neměl k dispozici úplnou zdravotní dokumentaci poškozeného. Je přesvědčen, že nebylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, zda nejzávažnější zranění poškozeného vzniklo výlučným jednáním obviněného. Dodal, že při správném hodnocení skutkových zjištění měly soudy postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo a obviněného obžaloby zprostit. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a tomuto uložil, aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, anebo, aby po zrušení napadeného rozhodnutí sám takto podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že vzhledem ke skutkové povaze uplatněné v dovolací argumentaci obviněného nevyužívá svého oprávnění se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného vyjádřit.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Námitky obviněného jsou založeny výlučně na nedostatcích v provedeném dokazování a v hodnocení důkazů. Jednoznačně lze podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Napadá výpověď poškozeného a nesouhlasí s tím, že přes rozpory ve výpovědi poškozeného, se stala usvědčujícím důkazem. Tvrdí, že zranění poškozeného nemuselo nutně vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, ale mohly jej způsobit i jiné skutečnosti. Poukazuje na to, že nebyla zajištěna veškerá zdravotní dokumentace poškozeného. Z této argumentace je zřejmé, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že je třeba dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud podotýká, že vzneseným námitkám obviněného věnovaly soudy patřičnou pozornost. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze označit za velice precizní a podrobná, jak co do hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozeného (str. 6 7 rozsudku soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu na str. 4 a na str. 6), tak do okolností, které měly vliv na posuzování mechanismu zranění poškozeného. K tomu byly vypracovány dva znalecké posudky, vyslechnuti znalci a provedeny lékařské zprávy. Tyto důkazy potvrzují, že ke vzniku zranění poškozeného došlo v důsledku jednání obviněného a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu tak nebylo. Také k mechanismu zranění se vyjádřily soudy nižších stupňů naprosto vyčerpávajícím způsobem v odůvodněních svých rozhodnutí soud prvního stupně na str. 5 6 rozsudku, odvolací soud zejména na str. 5 usnesení, že k nim není třeba cokoliv dodávat.

Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Ch. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann