6 Tdo 1613/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1613/2008



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 dovolání, které podal obviněný L. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 4 To 35/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 51/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 3 T 51/2006, byl obviněný ppor. PČR L. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že

ve S., jako policejní inspektor služebně zařazený na 3. skupině D S., v době od 30. 11. 1998 minimálně do konce r. 2000, při plnění svých služebních úkolů neoprávněně, v rozporu se služebními předpisy v oblasti přihlašování a evidence motorových vozidel zejména Závazným pokynem policejního prezidia č., vyhláškou Ministerstva dopravy č. a interními předpisy opakovaně, ve více případech provedl nebo obstaral provedení změn v evidenci motorových vozidel z původního majitele, ve většině případů bez jeho vědomí a svolení, administrativním převodem na jinou osobu zejména na sebe, na svou manželku O. H., na svého tchána F. Š., svoji tchýni K. Š., a svoji švagrovou K. Š., v některých případech na tato vozidla, která ve většině případů již neexistovala, nebo byla v tak špatném technickém stavu, že nebyla schopna provozu, resp. provozu na veřejných komunikacích, vystavil novou státní poznávací značku, případně vyhotovil nový technický průkaz vozidla, požádal dopravní inspektorát o dočasné vyřazení vozidla z evidence motorových vozidel, deponování tabulek SPZ a osvědčení o technickém průkazu předmětného vozidla za účelem přerušení povinnosti platit pojistné z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, následně zrušil deponování tabulek SPZ a osvědčení o technickém průkazu předmětného vozidla, a poté prostřednictvím inzerátu průběžně minimálně do roku 2003 prodával a převáděl tato fiktivně evidovaná vozidla, resp. jejich doklady na další osoby, případně doklady použil k legalizaci vozidel, která sám prodával a ke kterým původní doklady nebyly k dispozici, přičemž se jedná nejméně o následující případy:

[následuje výčet jednotlivých dílčích útoků popsaných pod body 1) až 17) a 19) až 76) výroku rozsudku, na jejichž znění na str. 2 až 21 rozhodnutí je pro obsáhlost odkazováno].

Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR i městských a obecních policií a ve všech ozbrojených složkách na pět let.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dílčí útok skutku uvedeného pod bodem 18), jenž byl kvalifikován (obžalobou) jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 4 To 35/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení krajského soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, že dovoláním se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Domnívá se však, že skutková zjištění soudy nesprávně právně posoudily a při svém zjištění porušily zákonem a ústavou garantované procesní zásady.

Obviněný namítl, že pro užití právní kvalifikace, k níž soudy obou stupňů dospěly, nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Podle jeho názoru nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jež vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt veřejný činitel jednou ze tří v zákoně taxativně uvedených forem jednání. Podotkl, že mu bylo kladeno za vinu, že svým jednáním v postavení veřejného činitele vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu. V pojmu vykonávat svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonům je nutné, aby došlo bezprostředně k porušování či obcházení konkrétního zákona nebo právní normy. Jednání pachatele musí být úmyslné a v rozporu se zákonem.

Dále obviněný uvedl, že měl jednat v rozporu s čl. Závazného pokynu policejního prezidenta č.(správně má být ) vyhlášky Ministerstva dopravy č. vyhlášky č. (správně má být zákon č. ) Vytkl, že pokyn policejního prezidenta není zákon či právní norma obecně závazná, a tudíž se nemohl dopouštět jednání podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Maximálně se může jednat o interní normativní akt, který není pramenem práva a tvoří tzv. paraprávní systém. Pokud v nějakém směru porušil pokyn svého nadřízeného, měl být trestán v mezích zákona upravujícího služební poměr příslušníků Policie ČR (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/94). Obviněný připomněl, že v tomto bodě odvolací soud doplnil právní posouzení zjištěných skutků tím, že v podstatě porušil zákon o Policii ČR, neboť nevedl řádně evidenci řidičů a silničních vozidel, odděloval doklady od vozidel a dával jim tzv. svůj samostatný život . V dovolání namítl, že nelze spatřovat vinu v nákupu či prodeji dokladů od vozidel (technické průkazy), neboť se nemohl dopouštět protiprávního jednání. Evidenci a registr vozidel a řidičů nelze zaměňovat s registrem zbraní či se systémem a principem evidence obyvatel, včetně vydávání osobních dokladů. Doklady od vozidla je nutno chápat jako samostatnou věc, resp. předmět in natura a prodej takové věci res corporales není z pohledu trestního práva trestným činem. V takovém případě by musely být v souvislosti s touto kauzou stíhány další desítky osob, a to přinejmenším za podílnictví.

V mimořádném opravném prostředku obviněný poznamenal, že prodej dokladů od vozidel je v současné době běžnou a legální věcí, neboť příslušné zákony a vyhlášky povolují technické změny na vozidlech a povolují i jejich tzv. přestavby. Podle současných platných norem lze též vydat nové doklady na vozidlo (např. historické), u kterého již doklady delší dobu neexistují. Prodejem dokladů (technických průkazů od vozidel) nedochází k legalizaci technicky nezpůsobilých vozidel, neboť v současné době není známo, že by v souvislosti s touto kauzou byly na předmětném obvodu policie (a to i později) registrovány na prodané doklady vozidla, která by byla technicky nezpůsobilá a nevyhovovala by požadavkům platných právních norem ohledně registrace a evidence vozidel. Pokud na trhu dochází k obchodování s doklady od vozidel, tak se nejedná o obchod či burzu sběratelskou , jak se mylně domnívá odvolací soud. Vzhledem k tomu, že obchodování s doklady od vozidel není na území České republiky trestným činem, obviněný vytkl, že svým jednáním nemohl vytvářet podklady pro jiné osoby k jejich protiprávní činnosti, neboť takovéhoto jednání by se musely zákonitě dopouštět dnes a denně desítky či stovky lidí, kteří své doklady od již neexistujících vozidel běžně nabízejí k odkoupení. Rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že se v podstatě dopouštěl nedovoleného podnikání, zvláště za situace, kdy si měl z této činnosti vytvořit tzv. živnost . Dodal, že v tomto případě měl být stíhán podle zcela jiného ustanovení trestního zákona.

Podle obviněného nemohl porušit ani ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb. a § 6 odst. 4 zákona č. 38/1995 Sb. Tyto právní normy se svým obsahem týkají zcela jiného jednání nebo postupu v rámci evidence vozidel, což připustil i odvolací soud. V postupu soudů obou stupňů obviněný shledal porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady bezprostřednosti. V rámci dokazování odmítly provést důkaz z oboru grafologie, který by potvrdil či vyvrátil tvrzení o tom, kdo ve skutečnosti vyplňoval a podepisoval předmětné tiskopisy ohledně převodu či odhlášení vozidel. Odvolací soud sice připustil, že jedině grafologický znalecký posudek by se mohl dotýkat jádra jeho protiprávní činnosti, jeho provedení však vzhledem k početnosti svědků shledal nadbytečným. V tomto směru obviněný namítl, že soudy by se neměly spokojit s tím, že svědkové popírají pravost svých podpisů a bez důvodných pochybností jej označit jako osobu, která podpisy falšovala. Dodal, že soudy obou stupňů se v tomto případě zabývaly jednáním, které by bylo možno kvalifikovat jako poškozování cizích práv, a to přesto, že i obžaloba konstatovala, že takovéto jednání je již promlčené.

Závěrem dovolání obviněný zopakoval, že se nedopustil trestného činu tím, že obchodoval, resp. prodal některé své doklady od vozidel, neboť žádný zákon to nezakazuje. Podle jeho názoru nelze vyloučit ani skutečnost, že skutky uvedené pod bodem 1 72 obžaloby jsou ze zákona již promlčené, a to s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Odvolací soud neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně, na které upozorňoval, ačkoliv tak mohl a měl učinit, a namísto toho podané odvolání zamítl. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud:

- podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 4 To 35/2008, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující,

- podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nebo aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto směru sám rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. podrobně písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce poukázal na vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zákoně s tím, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto nebo žádného trestného činu neměl. V dovolání nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené a namítat, že soud prvního či druhého stupně opřel své rozhodnutí o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu. S odkazem na příslušnou část dovolání státní zástupce konstatoval, že obviněný fakticky nepřípustně namítá porušení procesních zásad zakotvených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což je v rozporu s hmotně právním charakterem uplatněného dovolacího důvodu. Pokud by byl mimořádný opravný prostředek výlučně podán jen z těchto důvodů, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Tyto námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl, což však neučinil. Ani Nejvyšší státní zastupitelství nedospělo po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 51/2006 k závěru o existenci takového extrémního nesouladu.

Podle státního zástupce lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného (ve vyjádření citované), pokud odlišné právní posouzení svého jednání dovozuje ohledně skutků obsažených v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a nedomáhá se zjištění jiných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Jiné hmotně právní posouzení, než je posouzení skutku, může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, jež nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou okolností může být např. otázka, zda je spáchaný trestný čin již promlčen či nikoli, neboť promlčení je institutem hmotného práva (§ 67 tr. zák.), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Současně státní zástupce uvedl, že při posuzování důvodnosti těch pasáží mimořádného opravného prostředku obviněného, které deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti uplatněných námitek.

Dále státní zástupce poukázal na konkrétní znění tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině napadeného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích a současně připomněl vymezení trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Konstatoval, že problematiku činnosti služby dopravní policie na úseku dopravně správních agend, zápisů nového vozidla do evidence vozidel, změnu držitele vozidla řešil v rozhodné době ve svých konkrétních ustanoveních Závazný pokyn policejního prezidenta (ne prezidia, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě, což je nepodstatnou vadou, která nemá na správnost meritorního rozhodnutí vliv) č. 31 ze dne 14. 12. 1996, upravený dalšími Závaznými pokyny policejního prezidenta z pozdější doby, případně doplněný např. Metodickým pokynem ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia ze dne 5. 9. 1996 (zapsání jednotlivě dovezeného vozidla).

Ve vyjádření státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněného, že Závazný pokyn policejního prezidenta č. 31/1996 nelze považovat za právní normu vydanou na základě zákona ve smyslu znění § 158 tr. zák. Upozornil, že podle § 3 odst. 4, 5 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR (ve znění účinném v době činu), činnost policie při plnění úkolů podle tohoto zákona řídí Policejní prezidium ČR, přičemž: V čele Policejního prezidia ČR stojí policejní prezident, který je představeným všech policistů . Podle § 2 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (ve znění účinném v době činu), jsou služební funkcionáři oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny. Podle státního zástupce je tudíž zřejmé, že předmětný Závazný pokyn policejního prezidenta č. 31/1996 byl vydán na základě zákonného zmocnění. Současně zdůraznil, že podle § 28 odst. 1 písm. a) zák. č. 186/1992 Sb. je policista povinen: ...plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy; plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen. Upozornil, že způsob, jakým se zejména soud druhého stupně vypořádal s předmětnou problematikou, odpovídá požadavkům hmotně právního ustanovení § 158 tr. zák. (srov. obsah pasáže vymezené počátkem čtvrtého odstavce na straně 17 a koncem druhého odstavce na straně 18 usnesení soudu druhého stupně). Konkrétní skutkové okolnosti zřetelně svědčí o úmyslném zavinění obviněného (viz str. 14 odstavec třetí a str. 16 odstavec třetí rozhodnutí odvolacího soudu).

Za neopodstatněnou státní zástupce označil i námitku obviněného ohledně promlčení trestního stíhání. Připomněl znění ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle kterého trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby pěti let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Současně poukázal na skutečnost, že u trestného činu podle § 158 odst. 1 tr. zák. je stanoven trest odnětí svobody až na tři léta, a proto promlčecí doba činí pět let. Promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 896/2002). U trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných, u nichž se dokonání časově nekryje s dokončením trestného činu, začíná běžet promlčecí doba až od okamžiku, kdy byl takový trestný čin dokončen. Při pokračování v trestném činu (srov. ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.) je trestný čin dokončen v okamžiku, kdy byl proveden poslední útok.

Závěrem vyjádření státní zástupce připomněl, že v případě jednání obviněného šlo o pokračující trestný čin, jehož poslední útok byl spáchán dne 28. 11. 2000, přičemž k zahájení trestního stíhání jeho osoby došlo dne 18. 2. 2005, tj. před uplynutím pětileté promlčecí doby. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v části dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, když namítá, že soudy obou stupňů porušily zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu bezprostřednosti. V této souvislosti tvrdí, že odmítly provést obhajobou navrhovaný důkaz z oboru grafologie. Nutno zdůraznit, že tyto námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného (srov. zejména argumentaci na str. 67 až 69 rozsudku). S těmito skutkovými závěry se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, který na str. 13 rozhodnutí rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalšího důkazu vyžádání znaleckého posudku z oboru grafologie.

V dovolání obviněný též v podrobnostech uvádí, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tvrdí, že Závazný pokyn policejního prezidenta č. 31/1996 není zákon či obecně závazná právní norma, a tudíž se nemohl dopouštět jednání podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Neporušil ani ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb. a ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 38/1995 Sb., neboť jde o právní normy, které se týkají zcela jiného jednání nebo postupu v rámci evidence vozidel. Vyslovil i názor, že skutky uvedené pod bodem 1 72 obžaloby jsou ze zákona již promlčené, a to s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanými právními vadami.

S ohledem na posloupnost, bylo potřebné se nejprve zabývat námitkou promlčení trestního stíhání, které je předně institutem hmotného práva (§ 67 tr. zák.), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti, neboť v případě její důvodnosti by byl vadný výrok o vině včetně navazujícího výroku o trestu. Uplynutím času totiž postupně slábne a nakonec zaniká nebezpečnost činu pro společnost, a tím i trestní odpovědnost pachatele za takový čin. K těmto skutečnostem přistupují podpůrně důvody procesní, kdy se uplynutím času oslabuje síla důkazních prostředků nebo je nelze vůbec opatřit. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr. zák., přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a tr. zák.

Zákon v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

Podle § 11 odst. 2 tr. ř. platí, že týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.

Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. platí, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Na trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je stanoven trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti, a proto s ohledem na ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činí u tohoto trestného činu promlčecí doba pět let.

Jelikož jednání, které obviněný spáchal, má charakter pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku), začala promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena. V daném případě se tak stalo spácháním posledního dílčího útoku pod bodem 76) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tj. dne 28. 11. 2000.

Ze spisového materiálu vyplývá, že trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo ohledně skutku pod body 1) až 76) zahájeno usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. SV 4/2005, které obviněný převzal dne 18. 2. 2005 (č. l. 1 až 21 spisu). Tím došlo ve smyslu znění § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. k přerušení promlčení trestního stíhání.

Ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. se v daném případě neuplatnilo, neboť státní zástupce, který rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněného, musel otázku případného promlčení trestního stíhání posuzovat podle hmotného práva, včetně ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Aplikace zmíněného ustanovení trestního řádu by připadala v úvahu, pokud by se důvod uvedený v § 11 odst. 1 tr. ř. týkal jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu (např. prezident republiky by učinil rozhodnutí, jímž by pachateli pokračující trestné činnosti udělil milost pouze ohledně některých dílčích útoků, což by znamenalo, že ve smyslu znění § 11 odst. 2 tr. ř. by bylo možno v případě ostatních dílčích útoků pachatele trestně stíhat).

S poukazem na popsané skutečnosti je očividné, že k promlčení předmětného trestného činu nedošlo, neboť k zahájení trestního stíhání došlo evidentně před uplynutím pětileté promlčecí doby. V této části je tudíž podané dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Podle § 89 odst. 9 věty první a třetí tr. zák. platí, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Strakonicích (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Českých Budějovicích) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Předně je potřebné uvést, že obviněný byl jako policejní inspektor služebně zařazený ve 3. skupině D. S. veřejným činitelem, neboť jako příslušník ozbrojených sil se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně je zjevné, že předmětnou trestnou činnost spáchal v souvislosti s touto pravomocí a odpovědností, neboť evidentně jednal v rozporu se zákonnými ustanoveními a právními normami vydanými na podkladě zákona. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení na str. 16 mimo jiné konstatoval: protiprávnost jednání obžalovaného je založena tím, že při vědomí významu evidence motorových vozidel a v rozporu se svými povinnostmi pracovníka dopravního inspektorátu a při využití této pozice, která mu umožňovala přístup do systému evidence buď 1) nahradil souhlas původní osoby, na kterou bylo vozidlo evidováno, s převodem na sebe či své rodinné příslušníky nebo 2) oddělil osud dokladů od osudu vozidla (převod neexistujícího vozidla či vozidla vlastněného třetí osobou anebo převod jen dokladů). V některých případech navíc přímo vyřizoval převod, při němž byla splněna některá ze shora uvedených podmínek ad 1), ad 2) a v některých případech navíc inkasoval platbu za prodané doklady od nového evidovaného držitele.

S námitkou obviněného, že pokud porušil Závazný pokyn policejního prezidenta č. 31/1996 (v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku okresního soudu je nesprávně označen jako Závazný pokyn policejního prezidia č. 31/1996, což je písařskou chybou, která nemá na správnost výroku o vině žádný vliv), nemohl se dopustit trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale měl být trestán v mezích zák. č. 186/1992 Sb., nelze souhlasit.

Z ustanovení § 3 odst. 4, 5 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, vyplývalo, že činnost policie při plnění úkolů podle tohoto zákona řídí Policejní prezidium České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. V čele Policejního prezidia České republiky stojí policejní prezident; policejní prezident je představeným všech policistů, s výjimkou policistů povolaných ministrem k plnění úkolů v ministerstvu nebo v útvarech vyšetřování. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, platilo, že služební funkcionáři jsou oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny.

Z citovaných právních norem, a to ve znění účinném v době, kdy obviněný páchal předmětný skutek, je zřejmé, že Závazný pokyn policejního prezidenta č. 31 ze dne 14. 12. 1996 (ve znění tehdy účinném), který upravoval činnosti služby dopravní policie na úseku dopravně správních agend a porušení jeho konkrétních ustanovení je obviněnému kladeno za vinu, byl vydán na základě zákonného zmocnění. Na tuto skutečnost důvodně upozornil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.

Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že Krajský soud v Českých Budějovicích věnoval náležitou pozornost tomu, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným. Oprávněně poukázal na ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy účinném znění, podle kterého byl policista ve službě povinen v mezích tohoto zákona provést služební zákrok, služební úkon, popřípadě učinit jiná opatření nezbytná k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu. Citovaný zákon v § 2 odst. 1 písm. l) stanovil, že policie vede evidence potřebné pro plnění svých úkolů. Toto bylo konkretizováno v ustanovení § 5 odst. 1 písm. m) tehdy platného zák. č. 12/1997 Sb., který zakotvil, že dopravní inspektorát vede evidenci řidičů a silničních vozidel. Současně ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona obsahovalo zmocnění pro ministerstvo vydat vyhlášku (č. 64/1998 Sb.), která novelizovala vyhlášku Ministerstva vnitra č. 145/1956 Ú. l., o provozu na silnicích. Tato vyhláška mimo jiné v § 88 stanovovala, jaké údaje se zapisují do technického průkazu, i to, co technický průkaz vlastně je že je dokladem o technickém stavu vozidla a obsahuje údaje o držiteli a o vozidle. S poukazem na tato ustanovení odvolací soud důvodně konstatoval: že evidence vozidel měla odrážet skutečný stav věci, tedy neměl existovat rozpor mezi evidencí, potažmo stavem popsaným v technickém průkazu na straně jedné a skutečností na straně druhé (vše na str. 17 a 18 usnesení krajského soudu).

Soud druhého stupně právem shledal v jednání obviněného též porušení povinnosti uložené v § 28 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, v tehdy účinném znění, v němž bylo stanoveno, že policista je povinen plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy; plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen a vykonávat svědomitě a řádně službu podle svých sil, znalostí a schopností.

V napadeném rozhodnutí odvolací soud správně zdůraznil: Nahradil-li obžalovaný projev vůle, k němuž nebyl oprávněn nebo popřel-li smysl evidence, kterou měl za povinnost vést tím, že založil rozpor mezi stavem popsaným v technickém průkazu a skutečností (technický průkaz byl oddělen od vozidla, k němuž náležel nebo dokonce spárován s vozidlem, k němuž vůbec nepatřil), pak takovým jednáním vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonům, neboť nelze hovořit o svědomitém a řádném plnění úkolů. Obžalovaný takovým jednáním získal neoprávněný prospěch jednak pro sebe či své rodinné příslušníky v podobě finančních profitů z prodeje dokladů a jednak současně i pro nabyvatele těchto dokladů, kteří tak mohli tyto doklady vydávat za doklady patřící k jinému vozidlu. Současně je zcela namístě názor krajského soudu, pokud k jednání obviněného uvedl: nemůže se vyvinit ani poukazem na to, že běžně lze v tisku nalézt inzeráty nabízející prodej dokladů. Jakkoli snad lze v omezeném rozsahu připustit (např. pro sběratelské účely) obchodování s doklady jako samostatnými věcmi, je třeba zdůraznit, že takové obchodování není situací nyní projednávaných případů. O takový prodej by se mohlo jednat tehdy, pokud by obžalovaný prodával úředně znehodnocený technický průkaz, který by pak již nefiguroval v evidenci motorových vozidel a z něhož by bylo jasné, že vozidlo, jehož identitu má tento technický průkaz osvědčovat, již neexistuje (vše na str. 18 usnesení soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že odkaz v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích na vyhlášku Ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb. a zákon č. 38/1995 Sb., byl odvolacím soudem shledán ne zcela výstižným (viz argumentace na str. 17 usnesení), neboť jednáním obviněného došlo ke konkrétnímu porušení výše zmíněných právních norem. Po subjektivní stránce obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Z hlediska porušení předmětného zájmu chráněného trestním zákonem šlo totiž o jednání nejen vědomé, ale i chtěné. Právní námitky, jak byly v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně uplatněny, proto nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k