6 Tdo 161/2017
Datum rozhodnutí: 21.02.2017
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku



6 Tdo 161/2017-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2017 o dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 To 281/2016-313, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 18/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 To 281/2016-313, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. B. (dále jen obviněného, příp. dovolatele) a spoluobviněných J. H. a F. S., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2016, č. j. 5 T 18/2016-254, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když pro výkon trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 To 281/2016-313, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že hodnocení důkazů neodpovídá skutkovým zjištěním, na což samozřejmě navazují i nesprávné právní závěry . Poukazuje na to, že K. Š. rozhodně v průběhu řízení před soudem nepotvrdil, že by on sám byl nějakým způsobem napadán, tím méně pak, že by poškozený V. byl napadán ze strany J. B. . Podle mínění obviněného je hodnocení důkazů rozporuplné, neboť jediným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozeného V., na druhou stranu další přítomný svědek na cele popřel jakoukoliv vědomost o tom, že by ze strany obviněného došlo k napadání poškozeného V. Dále poukazuje na to, že nebyla dostatečně hodnocena skutečnost, že poškozený před svým tvrzeným napadením měl užívat lék, k jehož příznakům patří sluchové, zrakové a hmatové vjemy, které neexistují, proto je také výpověď zmíněného poškozeného víc než pochybná . Podle obviněného není ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale ani usnesení soudu odvolacího specifikováno, v čem má být spatřována účast obviněného na vydírání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. K námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, je předně nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, jejichž prostřednictvím v řízení před soudem prvního i druhého stupně obviněný uplatňoval svoji obhajobu a se kterými se soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Na obsahovou shodu lze poukázat v souvislosti s námitkami, které soud druhého stupně zmiňuje na straně 2. svého usnesení. V souvislosti s opakováním totožných námitek je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. Přestože jde o obsahově shodné námitky s námitkami již dříve uplatněnými, je nutno dále také uvést, že v případě dovolání nejde o námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky skutkové, které jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Z těchto námitek předně vyplývá, že obviněný soudům nevytýká nesprávné hmotně právní posouzení skutku, ale vytýká soudům, že uvěřily osamocené výpovědi poškozeného V., přestože existovaly výpovědi svědků, kteří situaci nepopisovali tak, aby bylo možno dovodit, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl následně odsouzen. V této souvislosti obviněný např. zmiňuje výpovědi svědků Š. a D. K vyhýbavé výpovědi svědka D. se již vyjádřily soudy nižších stupňů, stejně jako k výpovědi svědka Š. v odůvodnění svých rozhodnutí. V návaznosti na tyto výpovědi, kterých se obviněný dovolává, a které mají prokazovat jeho minimální se zapojení do jednání spoluobviněných, však musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný přehlíží, že kromě svědka poškozeného V. také spoluobviněný H. uvedl, že obviněného B. se musel poškozený V. ptát, smí-li si jít lehnout, křičel na poškozeného, ať nepyskuje, že když bude ticho nebude to mít tak hrozné, nařídil mu, ať narovná i prostěradla, že to bude dělat znova a znova . Obdobně také svědek Š. uvedl, že obviněný několikrát rozházel postele a nutil poškozeného tyto stlát, rovněž tak slyšel jak odsouzený S. k odsouzenému H. a obviněnému pronesl Vemte si ho a obviněný do poškozeného žďuchl. Je bezpochyby v rámci obhajoby vhodné zmínit např. jen skutečnost, že žďuchnutí šťouchnutím, šlo jen o takové poplácání , ale oproti obhajobě musí soud hodnotit důkazy důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a z výpovědí všech na cele přítomných, tedy již odsouzených, obviněného i svědků vyplývá, zapojení se obviněného s již odsouzenými do jednání, které bylo směřováno vůči poškozenému a částečně také svědkovi Š. v daleko širším rozsahu než v pouhém poplácání . Toto násilí, případně pohrůžka dalším fyzickým násilím, jehož účelem bylo donutit poškozeného ke čtení Bible, vytírání podlahy, stlaní postelí, úklidu a dalším úsluhám je prokázáno i výpovědí již zmíněného svědka D., který nechtěl nic vidět, sám však uvedl, že viděl fyzický konflikt, při kterém trochu tekla krev. Všichni kromě S. a zmíněného svědka, jak sám svědek uvedl, protože byl starý, se měli podílet na úklidu, což je však zcela v rozporu s výpověďmi dalších osob na cele. Ve své výpovědi dále uvedl, že sice zaregistroval, že někdo měl nějaký problém s nohou, někdo měl problémy se zády, tak mu je kluci masírovali atd., bližší informace však neuvedl. Již příznačné pro hodnověrnost zmíněného svědka ve vztahu k výpovědím všech dalších zúčastněných je konstatování (str. 12 rozsudku) párkrát si kluci zacvičili, ale že by někdo bolestí třeba zakřičel, to opravdu ne . Shora uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud pouze okrajově, v souvislosti s otázkou jednotlivých důkazů, a to v návaznosti na další část námitek obviněného, které jsou opět skutkového charakteru, kterými se snaží znevěrohodnit výpověď poškozeného v souvislosti s tím, že pokud užíval léky, jsou pro uvedený druh charakteristické příznaky spočívající v tom, že sluchové, zrakové a hmatové vjemy, které uživatel popisuje, neexistují. K otázce zdravotního stavu obviněného se vyjádřil soud prvního stupně na straně 12-13 svého rozsudku a následně také soud odvolací na straně 4-5 odůvodnění svého usnesení. Nad rámec skutečností uvedených soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že touto námitkou se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že poškozený pod vlivem léků patrně popsal něco, co se neodehrálo, měl patrně sluchové, zrakové či hmatové vjemy, které neexistovaly. Nejvyšší soud musí však uvést, že lékařskými zprávami byl objektivizován stav poškozeného před inkriminovanou událostí a jeho stav po události, na které se obviněný a odsouzení podíleli. Je nutno podotknout, že pokud měl mít poškozený sluchové, zrakové či hmatové vjemy, které se v souvislosti s užitím léčiv měly projevit na jeho výpovědi, a které neexistovaly, že obdobně vypovídali, tedy zrakové a sluchové neexistující vjemy měli i svědci a odsouzení, kteří uvádějí fyzické napadání poškozeného, nadávky, konání různých úsluh čtení bible, úklid, vaření kávy apod. Na tyto skutečnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné upozornit v souvislosti s účelovostí uplatněných námitek, které neodpovídají ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Vzhledem k tomu, že jak již Nejvyšší soud uvedl shora, jde nikoli o námitky právní, ale skutkové, je Nejvyšší soud toho názoru, že by vzhledem k charakteru dovolání, jako mimořádného opravného prostředku pro rozhodnutí Nejvyšším soudem, postačovalo odkázat na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Případně odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde se vyjádřil k otázce formálního podání dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně v jiné podobě) uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. února 2017 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu