6 Tdo 160/2009
Datum rozhodnutí: 17.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 160/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2009 o dovolání obviněného Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, č. j. 5 To 432/2008-341, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 164/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, č. j. 92 T 164/2007-253, byl obviněný Z. J. v bodech 1) a 2) výroku o vině uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 9 T 262/2006, který nabyl právní moci dne 12. 1. 2007, byl obviněnému uložen podle § 147 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a podle § 50 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., byl dále obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 9 T 262/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, č. j. 5 To 432/2008-341, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatoval, že trestný čin podle § 147 tr. zák. může spáchat toliko plátce, který ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést povinné platby, tedy konkrétní subjekt. Má za to, že jeho trestně právní odpovědnost jako pachatele trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. nelze dovodit, neboť nebyl osobou, která v době spáchání trestného činu jménem společnosti T., s. r. o., s výjimkou doby od 23. 5. 2005 do 13. 3. 2006, jednala. Podle jeho názoru soudy nepřípustně rozšířily výklad ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. Z obchodního zákoníku vyplývá, že za společnost s ručením omezeným jedná především její statutární orgán, jednatel, případně jiná osoba, o níž to stanoví zákon. Zdůraznil, že nebyl statutárním zástupcem společnosti T., s. r. o. Nesouhlasí proto se závěrem soudů, že je osobou trestně odpovědnou podle § 147 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že nemohl být pachatelem trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť s přihlédnutím k ustanovení § 90 tr. zák. se mohl jednání dopustit toliko ve formě účastenství. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 432/2008, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 92 T 164/2007, a dále aby postupoval podle § 265l a násl. tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Přisvědčil obviněnému, že s ohledem na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. je dána trestní odpovědnost fyzické osoby, která jedná jménem takové právnické osoby (tj. jménem plátce), přičemž zpravidla to bude statutární orgán této právnické osoby. Nicméně podle názoru státního zástupce není vyloučeno, že za plátce bude v plnění této jeho zákonné povinnosti jednat jiná fyzická osoba, např. vedoucí pracovník takové právnické osoby, a v konkrétním případě nelze vyloučit trestní odpovědnost i jiné fyzické osoby odlišné od statutárního orgánu právnické osoby, což zvláště může přicházet v úvahu v situaci, kdy v dosud existující právnické osobě žádný statutární orgán ve skutečnosti není, resp. existuje pouze formálně a svoje práva a povinnosti vůbec nevykonává. Dodal, že v tzv. skutkových větách je uvedeno, že obviněný byl společníkem firmy T., s. r. o., přičemž plná moc k zastupování společnosti mu byla udělena až dne 23. 5. 2005. Z postavení společníka oprávnění obviněného jednat za společnost ve věci odvodu plateb chráněných ustanovením § 147 tr. zák. nevyplývalo. Podle zjištění uvedených v odůvodnění nalézacího soudu se však obviněný fakticky staral o chod firmy a určoval, co komu bude zaplaceno , a od 1. 7. 2005 dokonce zastával funkci ředitele společnosti. Na druhé straně společnost T., s. r. o., statutární orgány - jednatele měla, když jednatelkou byla v období od 18. 12. 1997 do 6. 5. 2005 I. S. a od 6. 5. 2005 J. H. Jejich postavení přitom zřejmě nebylo podle státního zástupce čistě formální, neboť i proti nim byla uplatněna trestní odpovědnost podle § 147 tr. zák. Státní zástupce uzavřel, že vzhledem k faktickému postavení obviněného ve firmě není vyloučen závěr, že obviněný se trestného činu podle § 147 tr. zák. dopouštěl jako pachatel, resp. spolupachatel. Přesto státní zástupce považuje dovolání obviněného za částečně důvodné, a to proto, že soudní rozhodnutí obsahují rozporná skutková zjištění k otázce, zda byla trestní odpovědnost obviněných dovozována ze zadržování částek skutečně sražených zaměstnancům a jejich používání pro jiné účely, nebo z toho, že dlouhodobě provozovali a neukončili podnikatelskou činnost neumožňující plnit zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. Podle státního zástupce není jisté, zda obviněný mohl z titulu svého postavení /a to jak v případě pod bodem 1), tak i v případě pod bodem 2) výroku o vině/ učinit kroky k ukončení podnikání společnosti. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 432/2008, a aby tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný zaměřil svoje námitky především do výroku pod bodem 1) napadeného rozsudku. Trestní odpovědnost zejména ve vztahu k tomuto skutku odmítá, a je přesvědčen, že mj. v tomto bodě se nemohl dopustit trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Společnost T., s. r. o., měla statutární orgány, nebyl tedy osobou, která by firmu řídila, protože byl toliko společníkem uvedené společnosti.

Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou s ohledem na skutečnosti níže uvedené.

Pachatelem trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. může být jen plátce, který ve větším rozsahu nesplní za poplatníka (zaměstnance) povinnost odvést povinné platby. Jde o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Pokud je plátcem (zaměstnavatelem) právnická osoba, uplatní se ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže je důsledkem jejího rozhodnutí neodvedení sražených plateb (srov. č. 53/2000 Sb. rozh. tr., č. 48/2005 Sb. rozh. tr.).

Přestože ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný byl toliko společníkem společnosti T., s. r. o., z odůvodnění rozsudku se podává, že obviněný se staral o finanční záležitosti společnosti, určoval, co komu bude zaplaceno, včetně toho, zda budou povinné platby odvedeny státu. Uvedené potvrdili jednatelé společnosti I. S. i J. H. Ostatně obviněný sám ve své výpovědi uvedl, že se staral o chod firmy a že finanční prostředky na sociální a zdravotní dávky převáděl sám prostřednictvím internetu. V daném případě je tedy zřejmé, že obviněný se na chodu společnosti podílel z titulu svého postavení, kdy fakticky rozhodoval o tom, zda odvodové povinnosti budou plněny vůči státu. Není tedy pochyb, že byl osobou, která po ekonomické a finanční stránce zabezpečovala chod společnosti. Pokud v předmětném období nezajistil, aby povinné platby byly státu odvedeny, je třeba jej činit za toto jednání trestně odpovědným, neboť byl osobou, která o finančních otázkách ve společnosti rozhodovala. Nelze tudíž přisvědčit námitce obviněného, že se nemohl trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. jako konkrétní subjekt dopustit, protože skutkové okolnosti svědčí o opaku. Za dané situace Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného opodstatněným.

Bylo dále zjištěno, že v rozhodném období společnost vyplácela čisté mzdy zaměstnancům, zajišťovala provoz tím, že hradila náklady za pronájmy kanceláří a obchodů a splácela leasing na auto. Na zákonem stanovené povinné platby finanční prostředky nebyly použity, a to přesto, že tento stav přetrvával takřka po dobu tří let. Z toho, že společnost vyplácela čisté mzdy zaměstnancům a z toho, že současně prováděla úhrady jiných závazků (nájmy, leasing atd.), lze usoudit, že sražené příslušné částky nebyly odvedeny oprávněným příjemcům, ale použity k jiným účelům. V tomto směru soudy konstatovaly, že k neplnění zákonné povinnosti odvádět povinné dávky docházelo po delší dobu. To znamená, že nešlo jen o přechodný stav, čímž bezesporu byly naplněny znaky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., přičemž jak obviněný (tak i jednatelé) byli s daným stavem srozuměni. Po subjektivní stránce jednali minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

Otázka ukončení podnikatelské činnosti byla soudy vznesena pouze v možné formě řešení nastalé situace, nikoliv tedy tak, že by obviněný nesl trestní odpovědnost za to, že nepodal na společnost návrh na prohlášení konkursu. V případě předlužení nebo insolvence je totiž možné po určitou dobu všechny závazky uspokojovat poměrně a rovnoměrně, a to včetně výplaty mezd (platů) zaměstnancům a úhrady plateb obchodním partnerům (srov. č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tedy nesouhlasí s názorem státního zástupce, že by obviněný měl být podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. pomocníkem k trestnému činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť sám nemohl podat návrh na prohlášení konkursu. Nejvyšší soud je toho názoru, že tato skutečnost sama o sobě není podmínkou pro posouzení postavení obviněného ve firmě a nemůže vést k závěru, že obviněný nemůže být v konkrétním případě jako pachatel uznán trestně odpovědným za spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Kromě toho, žádný z obviněných neuvedl, že by měli v úmyslu uvedeným způsobem podnikání ukončit. Je třeba zdůraznit, že z dovolání obviněného vyplývá pouze tolik, že z faktu, že řídil společnost, nelze dovozovat, že by podle § 90 odst. 2 tr. zák. byl osobou, která je nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení vyžadované u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. S tím názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil, přičemž s touto námitkou se vypořádal na jiném místě tohoto rozhodnutí.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Z. J. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann