6 Tdo 16/2009
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 16/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 3 To 227/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 124/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 6 T 124/2006, byli obvinění R. K. a O. S. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že dne 6. 4. 2006 v době kolem 17.00 hodin v O., na ulici M. N. v herně E., přistoupil O. S. v podnapilém stavu ke K. V. a pod pohrůžkou fyzického napadení požadoval zakoupení piva, čemuž oslovený vyhověl, avšak po chvíli O. S. jmenovaného fyzicky napadl tím způsobem, že jej udeřil rukou do obličeje, takto napadenému srazil z obličeje brýle, které se v důsledku toho rozbily, uchopil jej za bundu pod krkem a lomcoval s ním, přičemž po něm soustavně požadoval vydání peněz a dalšího piva, jednání po chvíli zanechal, avšak následně před hernou E. společně s R. K. fyzicky napadl K. V. tím způsobem, že zatímco O. S. jmenovaného držel za oděv a snažil se s ním cloumat, R. K. ho udeřil pěstí do břicha, přičemž se oba dožadovali vydání 300,- Kč, kdy v důsledku úderu do břicha se napadený sehnul a z jeho rozepnuté náprsní kapsy vypadla složka s bankovkou v nominální hodnotě 1.000,- Kč a osobními doklady, kterou R. K. zvedl ze země, vytáhl z ní uvedenou bankovku, uschoval si ji a O. S. předal ze svých peněz částku 300,- Kč a na to z místa činu oba odešli, čímž K. V. způsobili škodu ve výši 1.000,- Kč, přičemž k jeho zranění nedošlo . Za to byl každý z obviněných odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl každému podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně poškozenému K. V. na náhradě škody částku ve výši 1.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 3 To 227/2008, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. K. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud dospěl k závěru o jeho vině v důsledku nesprávného právního posouzení otázky naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen. Argumentoval, že z definice skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že podstatou tohoto trestného činu je zmocnění se cizí věci, a to násilím nebo pohrůžkou násilí. V této souvislosti upozornil, že z výpovědi spoluobviněného O. S. vyplynulo, že poškozený K. V. mu měl dlužit částku ve výši 300,- Kč. Uvedl, že tato skutečnost byla příčinou sporu, ke kterému mezi uvedenými osobami došlo a jehož se následně účastnil (svědkem byl i R. D. a zaregistrovala jej také svědkyně Z.). V návaznosti na to zdůraznil, že jelikož spoluobviněný O. S. se po poškozeném dožadoval vrácení dluhu a nepožadoval víc, než mu poškozený dlužil, nedošlo k naplnění jednoho z předpokladů skutkové podstaty trestného činu loupeže, a to, že se jednalo o cizí věc. Dále poznamenal, že od počátku popíral, že poté, co měl proti poškozenému použít násilí, mu měl odcizit částku 1.000,- Kč, kterou si měl ponechat a dát spoluobviněnému O. S. částku 300,- Kč. Konstatoval, že soud učinil závěr, že skutečně došlo k napadení poškozeného a odcizení částky 1.000,- Kč, pouze na základě tvrzení poškozeného. Přitom namítl, že věrohodnost poškozeného je zpochybněna odsouzeními za majetkovou trestnou činnost a nelze pominout ani fakt, že listiny, které poškozený dokládal na podporu svého tvrzení, byly vyhotoveny pouze jednostranně, a že žádný z vyslýchaných svědků nepotvrdil, že by viděl nějaké fyzické násilí vůči poškozenému. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že k žádnému násilí z jeho strany ani ze strany spoluobviněného O. S. nedošlo, nemohli naplnit ani druhý z předpokladů skutkové podstaty trestného činu loupeže.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 3 To 227/2008, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však obviněný spáchání skutku popírá a převážná část jím uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v této části fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce posléze připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení Seznal, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Rovněž zdůraznil, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou.

Poté státní zástupce konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu zčásti odpovídá toliko námitka, že poškozený R. V. dlužil spoluobviněnému O. S. částku 300,- Kč, a jelikož spoluobviněný O. S. po poškozeném požadoval právě jen tuto částku, nešlo o cizí věc a soudem použitá právní kvalifikace skutku je proto nesprávná. Vzápětí však zdůraznil, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Prohlásil, že odhlédne-li od skutečnosti, že takto pojatá námitka neodpovídá, pokud jde o výši finanční částky odcizené poškozenému skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem, pak i v hypotetickém případě, že by se obvinění za použití násilí zmocnili výlučně jen částky 300,- Kč, kterou poškozený spoluobviněnému O. S. dlužil, byla by použitá právní kvalifikace skutku přiléhavá. Peníze násilím od poškozeného získané nejsou totiž fyzicky totožné s penězi, které poškozený spoluobviněnému O. S. dlužil a jejich shoda je pouze druhová. Proto podle jeho mínění nelze učinit závěr, že by konkrétní takto získané peníze nebyly pro obviněné věcí cizí.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 3 To 227/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného K. V. a jím doložených listin, popř. výpovědí dalších osob) a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména prohlašuje, že věrohodnost poškozeného, na základě jehož tvrzení soud dospěl k výše popsaným skutkovým zjištěním, je zpochybněna jeho odsouzeními za majetkovou trestnou činnost, dále namítá, že listiny, které poškozený dokládal na podporu svého tvrzení, byly vyhotoveny jednostranně, a že nikdo z vyslýchaných svědků nepotvrdil, že by viděl nějaké fyzické násilí vůči poškozenému) a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že poškozený K. V. dlužil spoluobviněnému O. S. částku ve výši 300,- Kč, že právě tato skutečnost byla příčinou jejich sporu, že se spoluobviněný O. S. na poškozeném dožadoval vrácení uvedeného dluhu a nepožadoval víc, dále namítá, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že k žádnému násilí z jeho strany ani ze strany spoluobviněného O. S. nedošlo a že poškozenému částku 1.000,- Kč neodcizili). Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění potažmo vlastní verze skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit následující skutečnosti.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).

V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry soudu první a druhé instance Nejvyšší soud konstatuje, že oba obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Oba totiž (ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.) užili vůči poškozenému násilí právě se záměrem zmocnit se jeho věci. Skutková zjištění soudů přitom vylučují závěr, že by peníze, jichž se obvinění násilím chtěli zmocnit (a také zmocnili), neměly ve vztahu k nim charakter cizí věci. Z hlediska subjektivní stránky nelze pochybovat o úmyslném zavinění obou obviněných ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Okolnosti charakterizující popsaný skutek pak odůvodňují i závěr o naplnění materiální stránky předmětného trestného činu.

Pro úplnost lze dodat, že ani v případě, že by bylo vycházeno ze skutkových tvrzení obviněného R. K., podle nichž poškozený K. V. dlužil spoluobviněnému O. S. částku ve výši 300,- Kč a právě tato skutečnost byla příčinou jejich sporu, by nebylo možno přisvědčit jeho námitce, podle níž za situace, kdy se spoluobviněný O. S. na poškozeném dožadoval vrácení dluhu a nepožadoval víc, než mu poškozený dlužil, nešlo o cizí věc a skutek proto nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle ustálené soudní praxe vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1991-I Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je na místě přisvědčit názoru státního zástupce, že i v hypotetickém případě, že by se obvinění za použití násilí zmocnili výlučně jen částky 300,- Kč, kterou by poškozený spoluobviněnému O. S. dlužil, šlo by o cizí věc. Peníze násilím od poškozeného získané by totiž nebyly fyzicky totožné s penězi, které by poškozený spoluobviněnému O. S. dlužil a jejich shoda by byla pouze druhová. Nad tento rámec lze ještě doplnit, že z hlediska obviněného R. K. navíc není vůbec podstatné, zda finanční prostředky, které oba obvinění za použití násilí od poškozeného získali, byly vlastnictvím poškozeného, neboť pro kvalifikaci trestného činu loupeže ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. není rozhodující, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě, než je osoba, vůči které používá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (viz rozhodnutí č. 44/1986 Sb. rozh. tr.). Nutno tedy uzavřít, že peníze, k jejichž zmocnění se násilí užité vůči poškozenému směřovalo a kterých se také obvinění za použití násilí proti poškozenému zmocnili, měly v každém případě ve vztahu k osobě obviněného R. K. charakter věci cizí.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý