6 Tdo 1591/2008
Datum rozhodnutí: 12.02.2009
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák.




6 Tdo 1591/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2009 o dovolání, které podal obviněný R. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 17/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 2 T 17/2006, byl obviněný R. T. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 11. 11. 2001 ve večerních hodinách v H., bez příslušného povolení poskytl M. O. k nitrožilní aplikaci psychotropní látku metamfetamin, který je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazen do seznamu II. přílohy č. 5 podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž si byl vědom, že se o takovou látku jedná, a poté co po jejím užití O. zkolaboval, neposkytl mu, ač tak mohl učinit, žádnou pomoc a poté co zjistil, že O. zemřel, ponechal jeho tělo v objektu bývalého autokempu ve V., kde bylo torzo těla nalezeno až při demolici objektu dne 12. 3. 2002 . Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené J. O. na náhradě škody částku 6.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, právo na spravedlivý proces a nebyla zachována totožnost skutku (byla porušena zásada obžalovací), dále byl porušen zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících v platném znění a soudy obou instancí nesprávně hmotně právně posoudily skutek jako trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák., resp. nesprávně hmotně právně posoudily tzv. těžší následek, jakož i formu zavinění.

Následně rozvedl, že v jeho případě nebyla zachována zásada obžalovací, tj. zejména totožnost skutku tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku. Poté, co provedl teoretický rozbor pojmů skutek a totožnost skutku , upozornil, že objektem trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory a že poškozený O. je pouze hmotným předmětem útoku. Zdůraznil, že následek trestného činu se vztahuje k objektu trestného činu a účinek trestného činu se váže k hmotnému předmětu útoku a že pojmy následek a účinek nelze zaměňovat. V daném případě je podle jeho slov jistá pouze smrt poškozeného O., příčina a doba smrti známa není. Zopakoval, že smrt je však pouhým účinkem trestného činu a nikoli následkem a dovodil, že z tohoto pohledu tedy není dána totožnost skutku ve vztahu k následku trestného činu. Rovněž vyslovil názor, že totožnost skutku není zachována ani z hlediska totožnosti jednání. V této souvislosti prohlásil, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je jednání, a tedy i skutek, specifikován vágně a nekonkrétně, resp. že není specifikován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, že nelze připustit, aby při srovnání jednání popsaného zcela nekonkrétními výrazy s jeho (obviněného) jednáním popsaným v rozsudku bylo možné zachovat totožnost skutku s ohledem na totožnost jednání. Uzavřel, že byl v rozsudku odsouzen pro zcela jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění a podána obžaloba, čímž byla zcela zásadním a hrubým způsobem porušena jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

Dále argumentoval, že svým údajným jednáním nenaplnil žádnou z taxativně vyjmenovaných forem jednání specifikovaných v § 187 odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že byl odsouzen za to, že údajně poskytl poškozenému O. pervitin. Takové poskytnutí však podle něho v § 187 odst. 1 tr. zák. není definováno a nelze je podřadit ani pod pojem neoprávněně jinak jinému opatří, přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 5 Tdo 1167/2004. Doplnil, že předmětného trestného činu se nelze dopustit jiným jednáním než jednáním výslovně specifikovaným v odst. 1 citovaného zákonného ustanovení.

Uvedl také, že soudy nesprávně právně posoudily i naplnění skutkové podstaty podle § 187 odst. 4 tr. zák., tj. okolnosti smrti poškozeného, kdy ze znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že nelze zjistit příčinu ani dobu smrti. Poznamenal, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 24 logicky dovozuje, že si dávku pervitinu aplikoval i poškozený což je podle jeho mínění zcela nepřípustné. Vyzdvihl, že v řízení nebylo prokázáno (soud to pouze logicky dovozuje), že by si poškozený aplikoval pervitin a už vůbec nebylo prokázáno, že by mu ho aplikoval on (ve výroku soudu je navíc uvedeno poskytl ). Dospěl k závěru, že nenaplnil ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák. ani ustanovení § 187 odst. 4 písm. a) tr. zák.

V další části odůvodnění dovolání vznesl otázku (pro případ, že by tzv. drogoví svědci O., K., D. - hovořili pravdu, když popisovali aplikaci pervitinu včetně toho, jak si údajně aplikoval pervitin poškozený), jak je možné, že pervitin na jmenované svědky prakticky neúčinkoval, neboť si vše po dlouhém čase přes aplikaci pervitinu pamatují, a na poškozeného měl tak tragické účinky. Z logiky věci by si museli všichni dát látku stejné kvality a množství a tuto aplikovat stejným způsobem. Prohlásil, že pokud tedy poškozený O. následně zemřel, nemohlo to být v důsledku aplikace pervitinu, a tedy z jeho (obviněného) strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák., jelikož zde není dána příčinná souvislost mezi údajnou aplikací pervitinu poškozeným a jeho smrtí. Dodal, že příčina smrti poškozeného O. musela spočívat v něčem jiném, že se tak mohlo stát v důsledku záchvatovitého onemocnění mozku ve smyslu epilepsie, jako následku tzv. dětské mozkové obrny, kterou poškozený prodělal. Shledal, že soud však s odvoláním na posudek MUDr. N. dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že poškozený epilepsií netrpěl, a to přesto, že podle závěru jmenované znalkyně vyplývajících z osobní anamnézy poškozeného a jeho sestry, která epilepsií prokazatelně trpěla, lze jednoznačně uzavřít, že poškozený záchvatovitým onemocněním mozku ve smyslu epilepsie trpěl. Konstatoval, že pokud drogoví svědci vůbec něco viděli, tak to byl záchvat poškozeného ve smyslu epilepsie, který mohl být vyvolán čímkoliv např. alkoholem, únavou, stresem, nikoli neprokázanou aplikací pervitinu.

V rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu je podle něho i nesprávný právní závěr soudu, že (obviněný) musel vědět, že v případě prodeje drog musí vždy počítat s tím, že někdo v důsledku tohoto zemře. Takový závěr zcela popírá osobní odpovědnost každého člověka, který pouze výlučně sám rozhoduje, zda si drogu vezme nebo nevezme. Uvedl, že v daném případě neposkytl poškozenému drogu a ani nemohl vědět, že tento trpí záchvatovitým onemocněním mozku ve smyslu epilepsie. Právní závěr soudu ohledně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu z jeho strany je tedy v rozporu s hmotným právem. Zavinění ve formě úmyslu je v daném případě objektivně vyloučeno (šlo by o vraždu), stejně tak není dáno zavinění ve formě nedbalosti, neboť nenaplnil žádným jednáním uvedeným v § 187 odst. 1 tr. zák. skutkovou podstatu trestného činu, tedy nemohl způsobit ani smrt poškozeného, a pokud by snad soud dospěl k závěru, že poskytl poškozenému pervitin, pak s ohledem na záchvatovité onemocnění mozku poškozeného ve smyslu epilepsie chybí zavinění za smrt poškozeného ve formě nedbalosti. Nemohl předpokládat, že na některou z osob, které si měly společně aplikovat pervitin, bude mít jeho aplikace natolik devastující účinek, že dojde k úmrtí.

Následně s odkazem na problematiku tzv. opomenutých důkazů vymezenou Ústavním soudem (konkrétně zmínil nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 251/2004) zdůraznil, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho námitkou týkající se vady posudků - absenci nálezové části toxikologického vyšetření, resp. že bez této části nelze dojít ke správnému a jednomyslnému vyjádření ve věci možného ovlivnění poškozeného toxikologicky významnými látkami v době úmrtí. Argumentoval, že z vyjádření znalkyně RNDr. M. S., Ph.D, u které na rozdíl od znalců, které v řízení přibral Krajský soud v Hradci Králové, nelze předpokládat podjatost, vyplývá, že znalecké posudky znalců, které v řízení přibral jmenovaný krajský soud (MUDr. P., PharmDr. V. V., PhD., MUDr. RNDr. M. P.) a ze kterých tento soud vycházel, jsou zcela nesprávné, protože součástí trestního spisu není nálezová část toxikologického vyšetření, přičemž bez ověření a přezkoumání postupu toxikologa Ing. O. (což bez absentující nálezové části toxikologického vyšetření není možné) nelze vyslovit kvalifikovaný a správný závěr o falešně negativních výsledcích toxikologického vyšetření, jak činí MUDr. P. a PharmDr. V. V., PhD. V návaznosti na to uvedl, že závěry těchto znalců jsou tak pouze spekulativní, že na základě znaleckých posudků nelze prokázat jeho vinu a nebude-li chybějící nálezová část toxikologického vyšetření předložena a znalcem přezkoumána, nelze na základě provedených důkazů vynést odsuzující rozsudek. Podotkl, že navrhl, aby si odvolací soud vyžádal chybějící nálezovou část toxikologického vyšetření a následně přibral znalce (znalecký ústav), nikoliv však z Prahy a Hradce Králové, ale např. z Ostravy, Olomouce nebo Brna, a takovýto důkaz znaleckým posudkem společně s výslechem Ing. O. provedl. Současně navrhl doplnění dokazování opětovným výslechem svědků M. O. a D. D. V této souvislosti namítl, že právní závěr soudu ohledně nadbytečnosti takového výslechu s odůvodněním, že výslechy byly provedeny v přípravném řízení a při hlavním líčení za účasti obhájkyně, neobstojí, neboť již v průběhu trestního stíhání písemně poukazoval na rozpory a nezákonnosti výpovědi svědka O.

Za rozporný s hmotným právem označil též postup soudu ohledně znaleckého posudku znalce MUDr. H. a MUDr. P. a jejich následné výpovědi. Zdůraznil, že znalci byli již v úvodním posudku ze dne 8. 4. 2002 povinni uvést jakákoliv další zjištění, ke kterým dospěli, což však nesplnili, neuvedli, že by výsledky toxikologického vyšetření mohly být jakýmkoli způsobem ovlivněny, že by se mohlo jednat o tzv. falešně negativní výsledek toxikologického vyšetření. Tuto skutečnost neuvedli ani v doplnění posudku ze dne 11. 12. 2003. Navíc znalec MUDr. H. nebyl v průběhu hlavního líčení ani v odvolacím řízení nikdy slyšen s odůvodněním, že MUDr. P. je údajně zplnomocněn podat výpověď i za MUDr. H., v trestním spise však není založena plná moc udělená MUDr. H. Podle přesvědčení obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho námitkou týkající se vady posudků a s návrhem na doplnění dokazování, které byly podstatné pro průběh trestního řízení, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Obviněný shledal, že jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že ve věci působil znalec PharmDr. V. V. PhD., který měl být z řízení vyloučen pro podjatost. V průběhu hlavního líčení totiž znalec výslovně uvedl, že ač pracuje na klinické biochemii, má značné zkušenosti s posuzováním materiálů z mrtvol, je tedy zřejmé, že běžně a často přichází do styku s osobami z oddělení soudního lékařství v H. K., tedy i se znalcem MUDr. P. a MUDr. H., kteří byli jako znalci činní v tomto řízení. Přestože obhajoba opakovaně poukazovala na skutečnost, že uvedení znalci mají stejného zaměstnavatele, nalézací soud k námitce podjatosti nepřihlédl.

Uzavřel, že nikoho nelze odsoudit na základě tvrzení znalce, že negativní výsledek toxikologického vyšetření je tzv. falešně negativní. Takovéto právní posouzení je nesprávné, je v rozporu se základními právy, která jsou zaručena Listinou, Ústavou a Úmluvou a se základy právního státu.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 2 T 17/2006, v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že ho zprostí v plném rozsahu obžaloby, event., aby po zrušení napadených rozhodnutí vrátil věc soudu první instance k dalšímu řízení, avšak aby současně přikázal věc k projednání jinému soudu a jinému státnímu zástupci.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že obviněný učinil zčásti vadný návrh na způsob rozhodnutí, pokud uvádí variantu spočívající ve vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně včetně přikázání věci k projednání jinému soudu a jinému státnímu zástupci. Pro postup podle § 265l odst. 3 tr. ř. by totiž bylo nutné doložit důvody k tomu, aby byl obviněný odňat svému zákonnému soudci, resp. důležité důvody k tomu, aby byl projednáním věci v novém hlavním líčení pověřen dokonce jiný soud, žádné takové důvody však obviněný neuvedl. Zcela vadný je požadavek na přikázání věci k projednání jinému státnímu zástupci. Takový postup neumožňuje ani trestní řád, ani zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

Následně státní zástupce poznamenal, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku deklaruje důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ovšem u obou důvodů uvádí obě z jejich variant, aniž by je dále v textu jakkoli specifikoval. Protože obviněný vůbec nehovoří o porušení jakýchkoli procesních podmínek při rozhodování odvolacího soudu ve smyslu písm. l) citovaného ustanovení, lze usuzovat, že měl na mysli druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z toho plyne, že současně musí být dána existence vady naplňující důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně, kterou odvolací soud nenapravil. Důvodnost dovolání jako celku je tudíž odvislá od existence nesprávného právního posouzení skutku případně jiného nesprávného hmotně právního posouzení v řízení před soudem prvního stupně. Tento dovolací důvod nenaplňují námitky skutkové povahy (s výjimkou zvláštního případu tzv. extrémního nesouladu, o který však v této věci nejde a jehož existenci obviněný ani nenamítl).

Státní zástupce konstatoval, že typickou námitkou skutkové povahy je tvrzení obviněného, že v dané věci nebyla zachována totožnost skutku, takže pro naplnění deklarovaného dovolacího důvodu je tato pasáž dovolání irelevantní. Kromě toho nelze této námitce obviněného přisvědčit ani z věcného hlediska, a to v intencích vývodů, které ve svém rozhodnutí vyjádřil již soud druhého stupně, k nimž není nutno ničeho dalšího dodávat. Pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by naopak bylo lze podřadit výhradu obviněného, že soud v rozsudku hovoří o poskytnutí drogy poškozenému, přičemž tento termín není definován jako alternativní znak objektivní stránky skutkové podstaty v § 187 odst. 1 tr. zák., a proto se o tento trestný čin nemůže jednat. Ve své podstatě se však jedná pouze o formulační vyjádření, které výstižně popisuje předmětnou událost, neboť jestliže soud dokazováním dospěl k závěru, že obviněný předal poškozenému dávku pervitinu a ten si ji bezprostředně poté aplikoval, je tento děj klasifikovatelný znaky nabízí a opatří , resp. je naplňuje souběžně. Přesně tímto způsobem formuloval nalézací soud právní větu výroku o vině, správně tedy stanovil alternativní znaky skutkové podstaty daného deliktu, které významově odpovídají popisu této události ve skutkové větě. Podle státního zástupce tedy tato výhrada obviněného není důvodná.

Státní zástupce posléze upozornil, že obviněný v rámci námitek proti meritornímu rozhodnutí uvádí rovněž některé výhrady proti konkrétním formulacím uvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti zdůraznil, že výhrady proti obsahu odůvodnění rozhodnutí jsou zákonem výslovně prohlášeny za nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Seznal, že obviněný v rámci dovolacích důvodů rozvádí rovněž polemiku se závěrem soudů, že smrt poškozeného byla těžším následkem trestného činu, přičemž podle jeho mínění je smrt toliko účinkem a nikoli následkem dotyčného deliktu. K tomu státní zástupce uvedl, že zmíněnému názoru lze stěží přisvědčit, protože koliduje se zákonnou úpravou. Trestní zákon v ustanovení § 6 klasifikuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, o kteréžto v daném případě jde, jednak a) jako těžší následek a jednak b) jako jinou skutečnost. Následek smrti, který pachatel svým jednáním přímo nezamýšlel, je typickou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě těžšího následku u deliktů proti životu a zdraví (vyjma trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák.), ale i u řady dalších deliktů, s nimiž je spojen útok pachatele proti tělesné integritě poškozeného. Soudní praxe tuto okolnost zcela běžně označuje za těžší následek trestného činu a z textu dovolání není zcela jasné, jak by obviněný hodlal eliminovat tuto evidentní skutečnost, zásadně zvyšující společenskou nebezpečnost trestného činu. Ani v tomto případě nelze obviněnému přisvědčit, neboť rozhodnutí soudu zcela odpovídá zákonu. Je spolehlivě prokázáno, že poškozený se po příjezdu k bývalé márnici v parku v H. nacházel v normálním stavu a nebyly na něm patrny příznaky žádného onemocnění. Jeho zdravotní stav se však po aplikaci drogy prudce zhoršil až k fatálnímu konci, a lze logicky předpokládat, že k tomu došlo kombinací účinku pervitinu s určitou zdravotní predispozicí poškozeného, jejíž povahu se nepodařilo specifikovat, která však sama o sobě bez iniciace užitou drogou žádné akutní potíže u poškozeného nevyvolávala. Jak ovšem soudy správně podotkly, případy obdobných úmrtí narkomanů jsou relativně časté a každý, kdo drogy distribuuje či konzumuje, o tomto nebezpečí dobře ví. Proto nelze akceptovat ani námitku obviněného, že v dané věci není naplněna subjektivní stránka trestného činu ani ve formě úmyslu, ani ve formě nedbalosti.

Státní zástupce rovněž připomněl, že obviněný brojí proti tzv. opomenutým důkazům, které soudu navrhoval a které nebyly provedeny, přičemž se konkrétně jednalo o opakované výslechy svědků O. a D. V této souvislosti zdůraznil, že jmenovaní byli orgány činnými v trestním řízení i soudem prvního stupně opakovaně vyslechnuti, vypovídali pod sankcí křivé výpovědi a při plném šetření všech procesních pravidel, takže nebylo žádného důvodu k tomu, aby je soud vyslýchal opakovaně. Pokud obviněný zpochybňuje závěry znalců se zřetelem k chybějící nálezové části toxikologického vyšetření poškozeného, k této námitce není možno se konkrétně objektivně vyjádřit s ohledem na omezený rozsah dostupného spisového materiálu. Ohledně toxikologických aspektů zkoumání příčin smrti poškozeného však bylo opatřeno více posudků, státní zástupce proto vyslovil domněnku, že jejich závěry byly pro účely rozhodnutí soudu postačující. Jestliže v této souvislosti obviněný vyjádřil nesouhlas s postupem soudů při posuzování ve věci opatřených znaleckých posudků, jedná se opět o námitku skutkové povahy, jež nemůže podložit existenci tvrzeného dovolacího důvodu.

Podle státního zástupce neobstojí námitka obviněného, že znalec MUDr. H. nebyl osobně slyšen ani nebyla do spisu založena jeho plná moc, jíž by pověřil spoluautora posudku MUDr. J. P. k přednesení posudku i jeho jménem. Znalci totiž v daném případě postupovali zcela v souladu s ustanovením § 108 odst. 2 tr. ř. Pokud obviněný vznáší námitku podjatosti vůči znalci PharmDr. V., PhD., pak i tato procesní otázka je dostatečně zřetelně upravena příslušnými právními normami ustanovením § 105 odst. 3 tr. ř. a ustanovením § 11 odst. 1, odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších změn a doplňků. Žádná z eventualit uvedených v těchto zákonných ustanoveních nepokrývá námitku vznesenou obviněným. Ani této výhradě obviněného není tedy možno přiznat důvodnost.

Státní zástupce pak vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala deklarovaný (či jiný) důvod dovolání, resp. že argumenty, jež ve svém podání obviněný shromáždil, nemohou deklarovaný dovolací důvod naplnit. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká také (zvláště) neúplné a nesprávně provedené důkazní řízení [uvádí, že soudy neprovedly opětovný výslech svědka M. O. a D. D., připomíná, že navrhl, aby si odvolací soud vyžádal chybějící nálezovou část toxikologického vyšetření a následně přibral znalce (znalecký ústav), nikoliv však z Prahy a Hradce Králové, ale např. z Ostravy, Olomouce nebo Brna, a takovýto důkaz znaleckým posudkem společně s výslechem Ing. O. provedl, shledává nesprávným postup soudu stran znaleckého posudku znalců MUDr. H. a MUDr. J. P., a namítá, že další znalecký posudek byl podán podjatým znalcem PharmDr. V. V., PhD.], nesprávné hodnocení důkazů (mimo jiné výpovědí tzv. drogových svědků M. O., L. K. a D. D., znaleckého posudku MUDr. H. N., vyjádření znalkyně RNDr. M. S., PhD.) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že na podkladě závěrů znalkyně MUDr. H. N. lze učinit závěr, že poškozený trpěl záchvatovitým onemocněním mozku ve smyslu epilepsie, resp. že pokud tzv. drogoví svědci vůbec něco viděli, byl to záchvat poškozeného ve smyslu epilepsie, namítá rozpory a nezákonnosti ve výpovědi svědka M. O., vadnost a nesprávnost znaleckých posudků MUDr. J. P., PharmDr. V. V., PhD. a MUDr. RNDr. M. P. z důvodu absence nálezové části toxikologického vyšetření poškozeného, přičemž tvrdí, že na základě těchto znaleckých posudků nelze prokázat jeho vinu, a uzavírá, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, že poškozenému drogu neposkytl, resp. že k úmrtí poškozeného nedošlo v důsledku aplikace pervitinu, nýbrž v příčinné souvislosti se záchvatovitým onemocněním mozku ve smyslu epilepsie, kterým poškozený trpěl). Z podstatné části právě z uvedených procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti do značné míry spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto smyslu dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené argumenty proto (z důvodů shora rozvedených) nelze pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod subsumovat.

Totéž platí pro argumentaci obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku [ani tu nelze vzhledem k její procesní povaze pod jím uplatněný - a shora vyložený - dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit]. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací důvody podle § 265b tr. ř. Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné velmi stručně poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (viz rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledává, že v předmětné trestní věci je totožnost skutku udržována právě shodou v následku.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného neúplného a nesprávně provedeného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění a nezachování totožnosti skutku (potažmo vlastních hodnotících skutkových, procesních závěrů), pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a naznačenými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Nejvyšší soud dále uvádí, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění(§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplně či jinak vadné viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 2009 s. Jestliže tedy obviněný vyjadřuje výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.

Obviněný však také namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák., neboť poskytnutí metamfetaminu nelze podřadit pod žádný z alternativních znaků objektivní stránky (jednání) předmětného trestného činu tak, jak jsou uvedeny v § 187 odst. 1 tr. zák., že soudy rovněž v daném případě nesprávně posoudily naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 187 odst. 4 písm. a) tr. zák., resp. že nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného trestného činu. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 písm. a) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt.

Nabízením se rozumí jednání, kterým pachatel projevuje ochotu některou omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed poskytnout jinému. Je jím jakýkoli, ať výslovný, nebo konkludentní návrh směřující vůči jiné osobě. Nabídka bude nejčastěji směřovat k prodeji, ale může to být i nabídka obdarování, půjčení apod. Z časového hlediska může být nabídka formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo i v budoucnu, přičemž však pro dokonání trestného činu není třeba, aby k akceptaci nabídky vůbec kdy došlo. Pod pojmem neoprávněně jinak jinému opatří se rozumí neoprávněné obstarání jedu, omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru jinému jiným způsobem než je výslovně v § 187 odst. 1 tr. ř. uvedeno, tedy např. darováním, výměnou za jinou věc apod. Obstarání se může stát i způsobem, který zakládá skutkovou podstatu jiného trestného činu (např. krádeže, zpronevěry apod.) [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, ss. 1155, 1156].

Omamné a psychotropní látky jsou takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek [§ 2 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a dále viz přílohy č. 1 až 7 k tomuto zákonu]. V příloze č. 5 uvedena také látka metamfetamin.

Po subjektivní stránce tento trestný čin (v jeho základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Jak již shora citováno, ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný: bez příslušného povolení poskytl M. O. k nitrožilní aplikaci psychotropní látku meteamfetamin, který je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazen do seznamu II. přílohy č. 5 podle Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž si byl vědom, že se o takovou látku jedná, a poté co po jejím užití O. zkolaboval, neposkytl mu, ač tak mohl učinit, žádnou pomoc a poté co zjistil, že O. zemřel, ponechal jeho tělo v objektu bývalého autokempu ve V., kde bylo torzo těla nalezeno až při demolici objektu .

S ohledem na výše stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v prvé řadě ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že pokud soudy nižších stupňů charakterizují jednání obviněného výrazem poskytl poškozenému metamfetamin, jedná se o formulační vyjádření, jež popisuje předmětnou událost, a to neoprávněné předání metamfetaminu obviněným poškozenému. Toto vyjádření zcela nepochybně koresponduje se znakem objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. jinak jinému opatří .

Z popsaných skutkových zjištění také zřetelně plyne (ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 187 odst. 1 tr. zák.) úmyslné zavinění obviněného, ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem, neboť je zjevné, že obviněný bez jakéhokoli oprávnění předal poškozenému metamfetamin, přestože věděl a byl přinejmenším srozuměn s tím, že jde o psychotropní látku, jejíž distribuce bez příslušného oprávnění je v České republice trestná.

Nelze rovněž přisvědčit argumentaci obviněného v tom smyslu, že jeho jednáním nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle § 187 odst. 4 písm. a) tr. zák.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného (s předáním metamfetaminu poškozenému a s jeho následnou aplikací) došlo k úmrtí poškozeného.

Ve vztahu k této okolnosti - těžšímu následku (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1158) - podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 187 odst. 4 písm. a) tr. zák. však byla u obviněného naplněna rovněž subjektivní stránka (ve formě nedbalosti vědomé).

K okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se podle § 6 tr. zák. přihlédne,

a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,

b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 5 písm. a) tr. zák.], nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b)tr. zák.].

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné zdůraznit, že je obecně známo (je notorietou), že aplikace drogy může vést k závažným zdravotním obtížím, resp. že může skončit i smrtí. Navíc, v posuzovaném případě bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že obviněný byl nejen dealerem drog, ale také jejich uživatelem, tedy, pokud jde o aplikaci drog a jejich účinky, osobou znalou a zkušenou. Nepochybně tedy věděl, že aplikace drogy metamfetaminu (který patří mezi tzv. tvrdé drogy) může u poškozeného vyvolat závažné zdravotní obtíže a může vést i k jeho úmrtí (lze také upozornit, že obviněný předal poškozenému metamfetamin, ačkoliv věděl, že poškozený byl pod jistým vlivem alkoholu, a tedy, že účinek drogy na organismus poškozeného může být v důsledku kombinace s alkoholem mnohem důraznější), zjevně však bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k úmrtí poškozeného nedojde [§ 5 písm. a) tr. zák.]. O tom, že obviněný si byl všech shora předestřených skutečností dobře vědom, vypovídá též jeho jednání poté, kdy poškozený zkolaboval. Obviněný se ani nepokusil o záchranu poškozeného a když zjistil, že tento zemřel, ponechal jeho tělo v objektu bývalého autokempu, kde bylo torzo těla poškozeného nalezeno až po čtyřech měsících při demolici objektu.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat zmíněné formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V předmětné trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. února 2009



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý