6 Tdo 1588/2016
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, § 2 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 1588/2016-121

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 5 To 62/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013-1111 , byl obviněný Ing. P. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně insolvenčního správce, a to na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl JUDr. Leoš Materna, AK Valtice, správce konkurzní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 To 62/2014-1349 , jímž napadený rozsudek podle § 259 odst. 3 tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 18. června 2004 v pobočce CitiBank, a. s. v Praze 6, Evropské ulici č. 178 v postavení správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237, identifikační číslo 25944983, ustanoveného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2002, sp. zn. 43 K 29/2002, v úmyslu neoprávněně si přisvojit svěřené finanční prostředky z konkurzní podstaty úpadce, bez vědomí a souhlasu příslušného soudu a zástupce věřitelů, v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vybral prostřednictvím tehdejší manželky B. P. z finanční částky 30.032.748 Kč získané zpeněžněním části konkurzní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, (nyní DIREKTUM, s. r. o., v úpadku) a uložené od 7. dubna 2004 na účtu č. ... vedeném u CityBank, a. s., na jméno B. P. částku 10.000.000 Kč v hotovosti a užil je pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, škodu ve výši 10.000.000 Kč.

3. Obviněného za tento zločin odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal JUDr. Leoše Maternu, správce konkurzní podstaty společnosti DIREKTUM s. r. o., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Anny Vejmelkové dovolání , v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), e), g), h) tr. ř.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku (část III. Obecné vymezení důvodů dovolání ) souhrnně vymezil námitky, které vůči napadeným rozhodnutím, resp. řízení jim předcházejícím uplatňuje, jimiž jsou:
A) námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku a nepřípustnosti trestního stíhání [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.] z důvodu:
1) nepřezkoumatelnosti posouzení charakteru skutku,
2) nepřípustného dělení skutku a porušení zásady ne bis in idem, resp. nepřípustného doplnění skutku a porušení obžalovací zásady,
B) námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.] z důvodu:
1) nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry v důsledku
a) nedostatku trestnosti jednání obviněného,
b) neexistence příčinné souvislosti a následku trestného činu,
c) nedostatku zavinění obviněného,
2) nesprávné právní kvalifikace zjištěného skutku,
3) nesprávného (neúplného) určení skutečné škody,
4) promlčení skutku a porušení zákazu retroaktivity,
C) námitka porušení práva na spravedlivý proces [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] v důsledku:
1) nerespektování právních závěrů Nejvyššího soudu,
2) porušení práva na obhajobu,
3) extrémního nesouladu mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením,
D) námitka nezákonného a nepřiměřeného trestu [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.],
E) námitka porušení práva na zákonného soudce [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.].

6. V návaznosti na část IV. ( Obecné vymezení tzv. tezí ) obviněný v části V. ( Předcházející řízení ) zopakoval průběh dosavadního řízení, které následovalo po (dvou) kasačních rozhodnutích Nejvyššího soudu, a následně výše vymezené námitky rozvedl v dovolací argumentaci obsažené v částech VI. až XIII. dovolání.

7. Obviněný poukázal na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl své právní úvahy týkající se posouzení skutku pojatého obžalobou za jediný a nedělitelný v podobě dvou samostatných skutků (případně dílčích útoků trestného činu zpronevěry) a současně se nevypořádal s odvolací námitkou o porušení zásady ne bis in idem ze strany soudu prvního stupně. V důsledku toho je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Napadl závěry o jednotě a totožnosti skutku. Dovolatel tvrdí, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno a pro který byla podána obžaloba, je jediným a nedělitelným skutkem, o němž bylo možné rozhodnout jediným samostatným rozhodnutím. Jestliže soud prvního stupně nepřípustně rozdělil skutek, porušil zásadu ne bis in idem a vytvořil překážku rei iudicatae. Pro tentýž skutek není možné uznat obviněného vinným a současně zastavit trestní stíhání. Pokud odvolací soud napadené rozhodnutí nezrušil, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v porušení obžalovací zásady podle § 176 odst. 2 tr. ř. a současně i zásadu zákazu reformationis in peius.

8. Dovolatel (část VII./A) namítl extrémní nesoulad mezi skutkem, resp. zjištěním skutkového stavu a jeho právním posouzením. Vyvozuje jej z nepřesnosti a neúplnosti popisu skutku vymezeného v tzv. skutkové větě. Dále z absence znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění znaku přisvojení si cizí věci, neboť v hotovosti vybrané prostředky byly dočasně poskytnuty jako půjčka společnosti FKH ELEKTRONIC, a. s. Extrémní nesoulad spatřuje i v nenaplnění subjektivní stránky, a to ve vazbě na znak úmyslného zavinění, protože z učiněných závěrů neplyne, že by část finančních prostředků vybral v hotovosti v úmyslu si je přisvojit. Z popisu jeho jednání musí podle jeho názoru plynout jednotlivé znaky skutkové podstaty. V podrobnostech uvádí, že znaku přisvojení si cizí věci nekoresponduje vyjádření, že finanční prostředky užil blíže nezjištěným způsobem (v tom shledává mimo jiné porušení § 120 odst. 3 tr. ř.). Po stránce skutkové (část VII./B) nebylo dostatečně prokázáno naplnění znaku přisvojení si cizí věci . Podle jeho názoru je třeba rozlišovat majetkové transakce, které trvale vlastníka věci vylučují z dispozice s věcí, a transakce, které nikoli. Ohledně naplněnosti znaku přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena nepovažuje (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1449/2010) za dostačující, že prostředky užil k blíže nezjištěnému účelu. S poukazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 12) dovozuje, že soudy zvolenou právní kvalifikaci vylučují samotná skutková zjištění odvolacího soudu, který připustil, že svěřené prostředky poskytl jako půjčku (v tom spatřuje mimo jiné porušení § 2 odst. 5 tr. ř.). Právní kvalifikaci jeho jednání potom nesvědčí ani skutečnost, že poskytnuté finanční prostředky nebyly následně společností FKH ELEKTRONIC, a. s. vráceny. Pokud o překážkách, z důvodu kterých nedošlo k vrácení finančních prostředků, nevěděl, šlo o občanskoprávní spor, který měl být řešen prostředky občanského práva. Vzhledem (část VII./C) k charakteru právního vztahu mezi obviněným a společností FKH ELEKTRONIC, a. s. (smlouva o půjčce), je vyloučen jeho úmysl ke spáchání trestného činu zpronevěry. Naplnění subjektivní stránky nelze nahradit porušením povinnosti správce konkurzní podstaty. K námitce nesprávné právní kvalifikace (část VII./D) připomenul, že jeho jednání mohlo naplňovat znaky jiného trestného činu (zejm. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., § 255a tr. zák. nebo § 220 tr. zákoníku, resp. § 221 tr. zákoníku, případně neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák., příp. § 207 tr. zákoníku). Porušení zákazu retroaktivity k jeho tíži (část VII./E) spatřuje v tom, že odvolací soud na skutek, jímž byl uznán vinným, aplikoval trestní zákoník na místo trestního zákona účinného v době spáchání posuzovaného deliktu. Pokud by na jeho případ byl aplikován trestní zákon, adekvátně by se tato skutečnost odrazila ve výměře trestu. Jím předestřené alternativní možnosti právní kvalifikace jeho jednání se vyznačují tím, že došlo k zániku jeho trestní odpovědnosti v důsledku marného uplynutí i té nejdelší promlčecí doby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.

9. K námitce extrémního nesouladu a porušení práva na obhajobu (část VIII./A) v prvé řadě (odůvodnění tzv. extrémního nesouladu) podotýká, že skutková věta výroku o vině neobsahuje veškeré skutkové okolnosti, které umožňují příslušnou právní kvalifikaci a neodpovídá ani zjištěnému skutkovému stavu. Jeho jednání totiž vykazuje znaky jiného trestného činu. V podrobnostech mu ve vyjádření tzv. skutkové věty schází informace o naplnění příčinné souvislosti mezi tam uvedeným jednáním a zjištěným následkem jako charakteristickým prvkem objektivní stránky. Opakuje, že neúplnost ve vyjádření skutkové věty spatřuje ve vyloučení právní kvalifikace (nedostatek naplnění znaku cizí věc) nebo naplnění znaků jiného trestného činu. Extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením spatřuje i v tom, že do skutkové věty soudy nezanesly informaci o tom, že dne 18. 6. 2004 vybral částku 10.000.000 Kč v hotovosti z bankovního účtu č. ..., na němž se však žádné finanční prostředky nenacházely, a finanční prostředky náležející do konkurzní podstaty byly před předmětným výběrem převedeny na oddělený účet termínovaného vkladu. Na tom nic nemění, že na bankovním účtu v důsledku toho vznikl debet -9.979.945,24 Kč s tím, že byl následně vyrovnán z finančních prostředků do té doby deponovaných na odděleném účtu termínovaného vkladu, na němž se nacházely rovněž prostředky z konkurzní podstaty. O tzv. přerušení příčinné souvislosti svědčí rozdíl mezi výběrem finančních prostředků a snížení celkového zůstatku deponovaných finančních prostředků. Opakovanému návrhu na provedení důkazu týkajícího se charakteru a podmínek termínovaného vkladu soudy obou stupňů nevyhověly, v průběhu veřejného zasedání nebyl ani formálně odmítnut. Odvolací soud měl navíc tendenci činit z obsahu zprávy banky ze dne 19. 2. 2016, kterou si opatřil, kontextuální skutková zjištění , která by dokreslila neexistující příčinnou souvislost mezi jeho jednáním (hotovostní výběr částky 10.000.000 Kč) a snížením celkového zůstatku deponovaných finančních prostředků na odděleném účtu termínovaného vkladu. V důsledku toho došlo k porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.

10. K námitce neexistence příčinné souvislosti a následku trestného činu zpronevěry (část VIII./B) podotkl, že dne 18. 6. 2004 vybral částku 10.000.000 Kč z účtu č. ..., na kterém se nenacházely žádné disponibilní prostředky, a proto si nemohl přisvojit finanční prostředky náležející do konkurzní podstaty. Na tom nic nemění skutečnost, že debetní zůstatek by následně dorovnán z prostředků deponovaných na odděleném účtu termínovaného vkladu, na němž se nacházely i jeho finanční prostředky. Současně výběrem částky z bankovního účtu, na němž se nenacházely finanční prostředky do konkurzní podstaty náležející, došlo k tzv. přerušení příčinné souvislosti. To podporuje argumentem, že částka vybraná v hotovosti se nerovná výši částky, o kterou byl zůstatek odděleného účtu termínovaného vkladu snížen (částka 9.975.474 Kč). Současně tím, že finanční prostředky náležející do konkurzní podstaty nikdy nebyly materializovány, neměly de iure charakter věci z pohledu trestního zákona účinného v době spáchání tohoto činu. Pro tzv. přerušení příčinné souvislosti má za to (část VIII./C), že jeho jednání je možné právně kvalifikovat (podle tehdy účinného trestního zákona) nanejvýš jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 tr. zák., § 255a tr. zák., § 220 tr. zákoníku, § 221 tr. zákoníku). Z hlediska jím nastíněné možné právní kvalifikace jeho jednání (část VIII./D) má za to, že došlo k zániku trestní odpovědnosti v důsledku marného uplynutí promlčecí doby.

11. Uplatnil výhradu extrémního nesouladu, porušení práva na obhajobu a nedostatku odůvodnění rozhodnutí (část IX./A). Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením spatřuje v otázce nenaplnění znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry, a to pokud jde o skutečnou škodu způsobenou na majetku úpadce. Napadá závěry odvolacího soudu, podle nichž má údajná škoda způsobená úpadci svůj původ rovněž v dalších majetkových dispozicích. V tom shledává možné porušení jednoty a totožnosti skutku, pakliže pro tyto jiné dispozice nebyla podána obžaloba, ani zahájeno trestní stíhání. Skutková věta proto neodpovídá provedenému dokazování, ani samotnému odůvodnění rozhodnutí. Vytýká neprovedení důkazního návrhu v podobě výslechu zástupce banky CITIBANK, B. P. a znaleckého posudku, ev. odborného vyjádření Ing. Zdeňka Dvořáka. Obviněný se dovolává toho (ad IX/B), že se odvolací soud odchýlil od pokynu Nejvyššího soudu, pokud jde o doplnění dokazování, zda jeho jednáním došlo k následku v podobě škody na majetku úpadce a zda se na termínovaném účtu nenacházely i jeho vlastní prostředky. Připomenul (část IX./C), že skutečná škoda způsobená úpadci neodpovídá škodě uvedené ve skutkové větě výroku o vině. Na základě jím předestřených údajů a při důsledném uplatnění zásady in dubio pro reo je přesvědčen, že k nakládání s prostředky náležejícími do konkurzní podstaty došlo maximálně v rozsahu 1.608.222,04 Kč, protože ve zbývající části byl debetní zůstatek dorovnán z jeho vlastních finančních prostředků (9.975.474 Kč 8.367.251,96 Kč). Skutek (část IX./D) podle jeho mínění nelze pro nedostatek objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (neexistenci deliktního jednání, příčinné souvislosti a následku), považovat za trestný čin, kterým bylo jeho jednání kvalifikováno. Zopakoval (část IX./E), že jeho jednání je z hlediska jím předestřené právní kvalifikace promlčeno.

12. Jím tvrzené výši způsobené škody ve výši 1.634.336,28 Kč musí odpovídat rovněž trest (část X). S oporou o zásadu zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele je přesvědčen, že by na jeho věc měl být aplikován trestní zákon. V rámci úvah o druhu a výměře trestu (pokud by byla správnou aplikace trestního zákoníku) musí být zohledněny všechny okolnosti případu ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku a zejm. ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a to včetně délky probíhajícího trestního řízení. Odvolacímu soudu vytýká porušení § 39 odst. 3 tr. zákoníku proto, že nezohlednil celou dobu, která uběhla od okamžiku jeho jednání (připomíná i nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/2009, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03).

13. Vytkl porušení práva na zákonného soudce (ad XI), protože senát odvolacího soudu nezasedal ve složení určeném rozvrhem práce, což mělo za následek porušení čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). To spatřuje v tom, že při veřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 rozhodoval trestní senát ve složení JUDr. Hana Navrátilová, JUDr. Radek Hartmann, JUDr. Edvin Svoboda, přičemž jediným řádným členem pátého trestního senátu byla podle rozvrhu práce JUDr. Hana Navrátilová. Napadá zejm. obsazení senátu soudcem JUDr. Edvinem Svobodou, který byl v době rozhodování odvolacího soudu dočasným stážistou a podle rozvrhu práce účinného ke dni nápadu věci odvolacímu soudu nebyl určeným zástupcem stálých soudců pátého senátu a nebyl ani řádným soudcem soudu druhého stupně. Považuje za zásadní, že nebyl řádným členem pátého senátu. Zásah do práva na zákonného soudce shledává i v tom, že složení senátu se, vyjma JUDr. Hany Navrátilové, při každém z veřejných zasedání měnilo a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14. Pochybení obdobného charakteru vnímá i ve vztahu k předcházejícím odvolacím řízením. Rozvrh práce odvolacího soudu navíc po bližší konkretizaci považuje za rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny a § 42 zákona o soudech a soudcích, neboť nestanoví jasný způsob rozdělování věcí mezi jednotlivá soudní oddělení.

14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a znovu rozhodl tak, že se jeho trestní stíhání zastavuje; in eventum aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc státnímu zástupci k došetření do přípravného řízení; in eventum aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem; in eventum aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí a současně mu přikázal, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (část XII.). Současně podal podnět k odkladu, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o dovolání a přerušení výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně i insolvenčního správce (část XIII.).

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) po shrnutí dovolacích námitek obviněného konstatoval, že dovolatel opakuje a rozvádí námitky, které dovolací soud v předcházejících dovolacích řízeních neakceptoval. V některých pasážích dovolání polemizuje s kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Opakuje i procesní námitky, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a z nichž některé již dovolací soud navíc označil za nedůvodné. Právní názory vyslovené v dříve učiněných rozhodnutích o dovolání jsou ovšem závazné nejenom pro nižší soudy, ale i pro samotný dovolací soud. Státní zástupce se proto zabýval pouze námitkami učiněnými v rámci dříve neuplatňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., námitkami, které se týkají výše uvedené otázky původu finančních prostředků na bankovním účtu obviněného, a konečně námitkami týkajícími se nově učiněného výroku o trestu. V ostatním odkázal na stanovisko vyslovené v dřívějších vyjádřeních.

16. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce uvedl, že jen při dosti extenzivním výkladu lze pod daný dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých byl soud sice z hlediska jím uvedených ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích (zmínil § 27, § 31, § 35) obsazen správně, ve věci však rozhodovali jiní soudci nebo přísedící, než jak vyplývalo z rozvrhu práce rozhodujícího soudu. Některé námitky dovolatele však podle jeho názoru pod uvedený dovolací důvod podřadit ani při takto rozšiřujícím výkladu nelze. Za zcela bezpředmětnou považuje obsáhlou argumentaci týkající se složení senátu odvolacího soudu při veřejném zasedání dne 11. 2. 2015. Tyto námitky se totiž netýkají napadeného rozhodnutí, ale řízení předcházejícího již neexistujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu se nacházejí též námitky, kterými dovolatel brojí nikoli proti konkrétnímu složení senátu, který v jeho věci rozhodoval, ale proti kvalitě rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze (a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1108/2015).

17. K dalším námitkám uvedl, že z žádného ustanovení trestního řádu ani zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích nevyplývá, že o několika opakovaně podaných odvoláních obviněného v téže trestní věci by musel senát odvolacího soudu rozhodovat vždy ve stejném složení. Za bezpředmětné považuje tvrzení dovolatele, podle kterého měl být okruh soudců, kteří měli v jeho trestní věci rozhodovat, určen již při veřejném zasedání dne 18. 12. 2013. Jinak z argumentace samotného dovolatele vyplývá, že zastupujícími soudci v senátu 5 To Vrchního soudu v Praze byli soudci šestého a jedenáctého senátu tohoto soudu. Pokud tedy v senátu 5 To zasedala do tohoto senátu rozvrhem práce přidělená předsedkyně JUDr. Navrátilová a soudcové JUDr. Hartman a JUDr. Svoboda, přidělení jinak do senátu 6 To, pak složení senátu 5 To požadavkům rozvrhu práce odpovídalo. K osobě JUDr. Edvina Svobody doplnil, že soudce dočasně přidělený k výkonu funkce soudce k jinému soudu podle § 68 zákona č. 6/2002 Sb. se na dobu dočasného přidělení stává soudcem soudu, k němuž byl dočasně přidělen, a po tuto dobu nemá žádný vztah k soudu, od něhož byl přidělen (a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 986/2011).

18. Vzhledem ke znění ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb. mu není jasné, z jaké jeho části obviněný dovozuje, že by o odvolání v jeho trestní věci nemohl rozhodovat JUDr. Edvin Svoboda nebo některý jiný ze soudců, kteří v jeho trestní věci rozhodovali. Jediný kategorický zákaz v tomto ustanovení obsažený se týká změny dříve provedeného rozdělení věcí a k ničemu takovému v předmětné trestní věci nedošlo. Námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu proto považuje za zjevně nedůvodné. K námitkám týkajícím se údajného odnětí dovolatele jeho zákonnému soudci uvedl, že ústavní imperativ, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny) je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. S oporou o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 311/01 podotýká, že lze proto požadovat na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Dovolatel i jeho obhájce nepochybně měli již v době konání původního řízení možnost seznámit se s aktuálně platnými rozvrhy práce odvolacího soudu. Pokud námitky týkající se porušení práva na zákonného soudce podatel vznesl poprvé až v dovolání, pak jde o účelový postup směřující k tomu, aby bylo jakýmkoli způsobem dosaženo zvrácení pravomocného soudního rozhodnutí.

19. V návaznosti na vymezení obsahového zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomenul, že námitky týkající se výše škody a s tím související otázky, zda prostředky, se kterými dovolatel nakládal, pocházely z majetku konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., dovolatel formuloval jako námitky primárně skutkové. S ohledem na stanovisko zaujaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 861/2015 je však považuje za relevantně uplatněné, nikoli však za důvodné. V citovaném kasačním rozhodnutí neuložil Nejvyšší soud odvolacímu soudu provedení nějakých konkrétních důkazů, např. znaleckého posudku. Připomenul argumentaci obsaženou v tomto rozhodnutí a zmínil, že dovolatel ve svých námitkách pokračuje se scestnou konstrukcí. Zdůraznil, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozebral pohyby finančních prostředků na bankovních účtech a konstatoval, že v období mezi 7. 4. 2004 a 4. 10. 2004 muselo dojít k částečnému odčerpání finančních prostředků z majetku konkursní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkursu, a to ve výši přibližně deset milionů Kč, neboť součet vydaných částek více než dvojnásobně převyšuje hodnotu vlastních finančních prostředků obviněného a jeho rodiny (10.003.630 Kč - mimo této částky žádné vlastní prostředky obviněného na účet vloženy nebyly), které se mimo prostředků konkursní podstaty na předmětném bankovním účtu nacházely a zmínil i další skutečnosti, které odvolací soud stran této otázky zmínil. Pokud se podle jeho názoru tedy odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle kterého dne 18. 6. 2004 došlo k hotovostnímu výběru částky 10.000.000 Kč právě z finančních prostředků náležejících do majetku konkursní podstaty úpadce DIREKTUM, s. r. o., nebylo toto zjištění v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Na tom nic podle jeho názoru nemění skutečnost, že doplnění dokazování odvolací soud provedl pouze v omezeném rozsahu, když toliko opatřil zprávu CitiBank, a. s., z 19. 2. 2016. Odvolací soud při tom přijatelným způsobem vysvětlil, proč další důkazy neprováděl a nevyhověl důkazním návrhům obviněného, popř. proč některé důkazy už provedené neopakoval.

20. Státní zástupce dodal, že na úmyslné zavinění na straně pachatele lze usuzovat i z okolností, které se seběhly až po dokonání trestného činu. Výše popsaná klamavá vysvětlení obviněného ve vztahu k okolnosti, jakým způsobem bylo naloženo s finančními prostředky získanými zpeněžením části konkursní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkursu jasně svědčí o tom, že dovolatel si byl vědom skutečnosti, že protiprávně nakládal s částkou celkem 30.000.000 Kč, tj. i částkou 10.000.000 Kč vyzvednutou v hotovosti. Tuto skutečnost, pokud se týká původu finančních prostředků, nezpochybňoval ani v původním řízení, když dispozici s nimi (včetně hotovosti 10.000.000 Kč) prezentoval jako legální poskytnutí půjčky firmě FKH ELEKTRONIC, a. s. Teprve v závěrečné fázi trestního řízení začal dovolatel skutečnosti, že na bankovním účtu se v určitém rozsahu nacházely i jeho vlastní prostředky, využívat k tomu, aby na podkladě z kontextu vytržených tvrzení a výpočtů dovozoval, že při dispozici s hotovostí nakládal s vlastními finančními prostředky, resp. z převážné části s vlastními finančními prostředky.

21. Pokud jde o námitky dovolatelem podřazené pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce rozvedl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tento zákon připouští, přičemž trest byl dovolateli uložen při spodní hranici trestní sazby v ustanovení § 206 odst. 5 tr. zákoníku uvedené. Splněny byly též podmínky § 73 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu zákazu činnosti, když trestné činnosti se dovolatel dopustil v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty, tj. funkce svým charakterem odpovídající funkci insolvenčního správce podle pozdější právní úpravy. Rovněž trest zákazu činnosti byl vyměřen v rámci sazby v § 73 odst. 1 tr. zákoníku uvedené.

22. Dovolatel sice podle názoru státního zástupce vytýká nezákonnost uloženého trestu, fakticky však vytýká toliko nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze vznášet námitky směřující toliko proti nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu, když jde jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Námitky tohoto druhu nelze vznášet ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. Při striktním výkladu uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze námitky obviněného podle jeho mínění pod tento dovolací důvod podřadit. S ohledem na to, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích připustil, aby v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h), popř. i písm. g) tr. ř. byly vznášeny námitky týkající se nezohlednění nepřiměřené délky trestního řízení při rozhodování o trestu, uvedl k uplatněným námitkám následující.

23. S odkazem na znění § 39 odst. 3 tr. zákoníku připomenul, že v předmětné trestní věci šlo nepochybně o věc právně a skutkově složitou. Ani dovolatel s výjimkou prodlevy při zpracování písemného vyhotovení posledního rozhodnutí odvolacího soudu nečiní žádné konkrétní výtky ohledně nedůvodných průtahů, resp. dlouhodobé nečinnosti na straně orgánů činných v trestním řízení. Skutečností je, že obviněný byl po celou dobu trestního řízení ohrožen dlouhodobým nepodmíněným trestem odnětí svobody a že nebylo zjištěno jeho obstrukční jednání, jímž by přispěl k délce trestního řízení. Délku trestního řízení v trvání čtyř let, resp. v současné době již čtyř let a cca deseti měsíců nevnímá ve světle výše uvedeného jako zcela vyhovující, nelze však podle jeho názoru hovořit o natolik extrémní délce řízení, aby bylo možno hovořit o porušení dovolatelova ústavního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). Jestliže byl obviněnému uložen již nalézacím soudem trest odnětí svobody blízko spodní hranice trestní sazby a odvolací soud tento trest ještě o dalších šest měsíců snížil, pak podle názoru státního zástupce byly při ukládání trestu delší doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení zohledněny dostatečně.

24. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska 26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27 , § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích . Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné . Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z důvodů vymezených ustanovením § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
34. Ve shodě s posouzením obsahu dovolání obviněného státním zástupcem (viz jeho vyjádření pod body 15. až 24. tohoto usnesení) musí dovolací soud konstatovat, že dovolatel ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku do značné míry opakuje dovolací argumentaci uplatněnou ve svém předchozím dovolání, jíž brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, a s níž se dovolací soud bezezbytku vypořádal ve svém předcházejícím rozhodnutí (viz usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 861/2015, dále jen usnesení dovolacího soudu , nebo předchozí rozhodnutí ). Jak již zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, dovolací soud zcela rozhodující část námitek obviněného neshledal opodstatněnou a ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku přistoupil pouze proto, že mu přisvědčil v jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedůsledné reakce odvolacího soudu na jeho skutkovou námitku (viz str. 29 předchozího usnesení), jež měla význam z hlediska posouzení jednoho ze zákonných znaků soudem užité skutkové podstaty trestného činu. Výlučně z toho důvodu (tj. potřeby náležitého a přesvědčivého vypořádání se s ní z pohledu naplnění zákonného znaku cizí věci ) přisvědčil dovolateli v závěru o naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Současně již na tomto místě je třeba připomenout, že ve vztahu k dalším dovolacím námitkám vyjádřil dovolací soud v odkazovaném rozhodnutí transparentním způsobem to, že je pokládá dílem za deklarované dovolací důvody nenaplňující (část IV./1.), dílem za věcně neopodstatněné (IV./2., 3. a 5), případně za neodůvodňující kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí (IV./4).

36. Připomenutí těchto skutečností se jeví nezbytným proto, že (znovu ve shodě s tím, co uvedl ve svém vyjádření státní zástupce) Nejvyšším soudem dříve, tj. v předchozím rozhodnutí vyslovené závěry k otázkám, jež jsou v podaném dovolání opětovně ze strany dovolatele předkládány ke zhodnocení, ovlivňují rozsah, v němž je nezbytné se s nimi v nyní podaném dovoláním vypořádat. Právní názor, jenž dovolací soud v označeném rozhodnutí vyslovil, je totiž (není-li to odůvodněno změnou situace) závazný nejen pro soud nižšího stupně (zde Vrchní soud v Praze, jemuž věc byla přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl), ale i pro dovolací soud samotný. Opakuje-li proto dovolal své námitky, k nimž již uvedené (negativní) stanovisko dovolací soud zaujal, nemůže očekávat, že při jejich nynějším posouzení se dovolací soud od jejich zhodnocení odchýlí.

37. Vzhledem k uvedenému se proto Nejvyšší soud ve stručné podobě vyjádří nejprve k těm dovolacím důvodům (a námitkám, jež podle dovolatele o jejich naplnění mají svědčit), jež uplatnil již ve svém dovolání ze dne 15. 6. 2015).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

38. Podle dovolatele je tento dovolací důvod naplněn na podkladě námitek o a) nepřezkoumatelnosti posouzení charakteru skutku, b) nepřípustného dělení skutku a porušení zásady ne bis in idem , c) nepřípustného doplnění skutku a porušení zásady obžalovací. Posouzením obsahu těchto námitek je zjištění, že vyjadřují to, co obviněný uplatnil jak v předchozím dovolání, tak v odvolání podanému proti v pořadí druhému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Protože jak v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, tak v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je na tyto námitky obviněného obsažena dostatečně obsáhlá odpověď, odkazuje Nejvyšší soud na příslušné pasáže těchto rozhodnutí [část IV./1e), 2 usnesení dovolacího soudu, str. 9-11 usnesení odvolacího soudu], neboť by bylo neefektivní již jednou vyslovené závěry opakovat. S oporou o dříve vyslovené dovolací soud uvádí, že nadále setrvává na stanovisku, že vyslovením výroku o vině - ať již v (k odvolání) zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, či v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu nedošlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť z důvodů již dříve vyložených usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013-1105, nedošlo k vytvoření překážky rei iudicatae , která by ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bránila trestnímu stíhání obviněného pro skutek v nich vymezený, v němž byl shledán zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak dovolací soud setrvává na stanovisku [viz část IV./2b usnesení dovolacího soudu], že označený dovolací důvod není naplněn proto, že skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu je nesprávně právně kvalifikován, a že trestní stíhání dovolatele měl být zastaveno z důvodu jeho promlčení (vztaženému k mírněji trestnému činu jiné právní kvalifikace) v důsledku nutnosti respektování § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

39. Zbývá dodat, že k zaujetí odlišného hodnocení nevyvstává důvod na podkladě obviněným vznesených námitek opírající se o posuzování věci státním zástupcem při formulování obžaloby či při návrhu trestu, který požadoval uložit (nikoli úhrnný), neboť vadnost právního posouzení skutku, k němuž došlo v dřívějších stadiích trestního stíhání obviněného (včetně prvních rozhodnutí soudy prvního a druhého stupně), nemůže založit stav bránící správnému rozhodnutí. Namítal-li obviněný neúplnost odůvodnění, pak je nezbytné uvést, že v daném směru je z hlediska dovolací argumentace limitován zněním § 265a odst. 4 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

40. Důvodnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu shledává obviněný v nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to v důsledku a) nedostatku trestnosti jednání obviněného, b) neexistence příčinné souvislosti a následku trestného činu, c) nedostatku zavinění obviněného, d) nesprávnosti právního posouzení, e) porušení zákazu retroaktivity trestního zákona, a konečně f) nesprávného (neúplného) určení skutečné škody a její škody.

41. I stran tohoto dovolacího důvodu dochází ze strany obviněného k opětovnému vznesení námitek, jež již uplatnil v předchozím dovolání a rovněž v řízení o odvolání. Rovněž v případě těchto opakujících se námitek odkazuje dovolací soud na své předchozí vyjádření (část IV./3b usnesení dovolacího soudu), v němž zaujal své stanovisko k shodnému tvrzení obviněného o nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, konkrétně v případě objektivní stránky k tvrzenému nedostatku znaku přisvojení si cizí věci a v případě subjektivní stránky k tvrzené absenci úmyslné formy zavinění dovolatele. Pokud nyní obviněný zpochybňuje jiné elementy, lze k jeho námitkám uvést následující.

42. K námitce nedostatku trestnosti , jejíž obsahové naplnění obsahuje argumentace obviněného na str. 26-30 dovolání, lze uvést to, že ji dovolatel staví na tvrzení, že ve skutkové větě nejsou dostatečně popsány skutkové okolnosti, které by vyjadřovaly naplnění znaku přisvojení si cizí věci . Skutkové zjištění, že prostředky užil blíže nezjištěným způsobem , nepovažuje za dostatečné. Finanční prostředky poskytl jako půjčku společnosti FKH ELEKTRONIC, a. s., a proto míní, že je třeba rozlišovat mezi majetkovými dispozicemi, které trvale znemožňují vlastníkovi s věcí nakládat a takovými, které to trvale nevylučují (např. založený obligační poměr s třetí osobou). Pokud peníze vybral z účtu, neznamená to, že s prostředky nakládal jako s věcí nikoli vlastní. To, že následně poskytnuté finanční prostředky nebyly ze strany FKH ELEKTRONIC vráceny, mu není možné klást k tíži.

43. Otázka důvodnosti závěru, že obviněný způsobem popsaným v předcházejícím rozsudku naložil s cizí věcí , byla v usnesení dovolacího soudu dostatečně vyložena (viz str. 24 odstavec čtvrtý: .. Peníze, které byly získány prodejem nemovitostí, byly vyjádřením ekvivalentu hodnot, které původně byly obviněnému svěřeny, a jako takové nepozbyly charakter věcí svěřených, když posléze ve formě hotovostního výběru nabyly opětovně charakter věci v právním slova smyslu. Za cizí věc svěřenou obviněnému ve smyslu zákonného znaku trestného činu zpronevěry, s níž naložil zákonem odporujícím způsobem, je proto třeba finanční hotovost, s níž 18. 6. 2004 disponoval, pokládat. ). Rovněž námitka ohledně nedostatečného vyjádření naplnění znaku přisvojení si cizí věci byla v odkazovaném rozhodnutí řešena, když (str. 27) bylo poukázáno na fakt, že skutkové zjištění soudu obsahuje údaj užil je pro svoji potřebu . Stejně tak i nyní napadený rozsudek vyjadřuje to, že finanční prostředky ve výši 10.000.000 Kč, vybrané v hotovosti (v bankovkách) prostřednictvím jeho tehdejší manželky užil pro svoji potřebu . Další část skutkového popisu blíže nezjištěným způsobem , kterou akcentuje dovolatel, vyjadřuje toliko to, že se nepodařilo zjistit, k jakým účelům tyto prostředky obviněný pro svoji potřebu užil. Důvodnost námitky obviněného by tak nastala pouze za situace, že by skutkové zjištění vyznělo v podobě, s níž nakládá dovolací argumentace, tj. že obviněný tyto prostředky užil nezjištěným způsobem. Takové vyjádření by naplnění znaku přisvojení si cizí věci neodůvodnilo. O takový případ se však i s ohledem na citaci příslušné části popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku nejedná.

44. Již nad rámec nezbytného se připomíná, že z hlediska jiných aspektů se otázkou namítaného nedostatku trestnosti činu zabýval dovolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí (str. 30 odstavec třetí). Pokud se obecně trestnosti činu týká, ta primárně předpokládá protiprávnost jednání (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku: Trestným činem je protiprávní čin ). V dané souvislosti nelze pominout, že sám obviněný (viz citace jeho výpovědi na str. 14 napadeného rozsudku) si nelegálnosti naložení s částkou 10 mil. Kč byl i subjektivně vědom.

45. Námitka neexistence příčinné souvislosti a následku , jejíž naplnění obsahuje argumentace obviněného na str. 40-44 dovolání, spočívá v tvrzení, že popis skutku nedostatečným způsobem vyjadřuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Dne 18. 6. 2004 vybral částku 10.000.000 Kč v hotovosti přímo z účtu č. ..., na němž se žádné finanční prostředky (a tedy ani ty spadající do konkurzní podstaty) nenacházely. Objektivně si proto nemohl přisvojit finanční prostředky. Výběrem této částky došlo k přerušení příčinné souvislosti, protože okamžik hotovostního výběru se nerovná okamžiku dorovnání vzniklého debetního zůstatku, hotovostním výběrem nebyly vybrány prostředky náležející do konkurzní podstaty, prostředky náležející do konkurzní podstaty zůstaly i nadále finančními prostředky z pohledu trestního práva, neboť nikdy nebyly materializovány a k následnému dorovnání debetního zůstatku z prostředků na odděleném účtu nedošlo přímým jeho jednáním. Protože prostředky na účtu neměly de iure povahu věci, nebyly způsobilým předmětem útoku.

46. Odůvodněním této námitky se obviněný vrací k problematice, na niž již jasnou odpověď poskytlo předcházející rozhodnutí. Z hlediska skutkového vymezení je zřejmé, že mezi jednáním obviněného (jednajícího z části - při výběru hotovosti prostřednictvím své bývalé manželky jako živého nástroje) a vznikem škody (spočívající ve v trvalém vynětí částky 10.000.000 Kč z dispozice, resp. i majetkové podstaty oprávněného subjektu) existuje příčinná souvislost, neboť nebýt tohoto jednání, ke vzniku škody v této výši by nedošlo. Konstrukci dovolatele o přetržení příčinné souvislosti z důvodu jím vyloženého nelze přisvědčit.

47. Námitku o nedostatku úmyslného zavinění (str. 30-32 dovolání) staví dovolatel na tvrzení o absenci úmyslu si vybrané prostředky přisvojit. Podle jeho tvrzení nebyl prokázán úmysl ke všem znakům objektivní stránky, tj. že by byl minimálně srozuměn, že k vrácení peněz (které půjčil FKH ELEKTRONIC, a. s.) nedojde.

48. K této námitce lze ve stručnosti poukázat na to, že způsob naložení s prostředky, tj. nevytvoření dostatečných záruk, jež by garantovaly jejich návratnost, neumožňují přijetí závěru, že by tu byla nějaká okolnost, na niž by měl dovolatel, byť bez přiměřených důvodů spoléhat, že k následku v o podobě vzniku škody nedojde (sám ani v rámci dovolací námitky žádnou takovou neuplatňuje). Jinými slovy vyjádřeno, skutková zjištění soudů (vyznívající stran reálných záruk negativně) týkající se této otázky, která v daném směru nebyla dovolatelem zpochybněna v podobě existence extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů (a jež jsou proto pro dovolací soud závazná), neumožňují přijetí závěru, že by při naložení s cizími prostředky jednal obviněný toliko ve formě nedbalostního zavinění. Odkázat lze i na to, že takový závěr není zpochybňován ani následnými projevy dovolatele, tj. předkládáním nepravdivých verzí. Okolnosti a projevy dovolatele po spáchání činu (a to ještě v období předcházejícím zahájení jeho trestního stíhání) naopak učiněný závěr o formě jeho zavinění podporují.

49. Námitku o nesprávné hmotně právní kvalifikaci (str. 44-46 dovolání) zakládá dovolatel zejména na skutečnosti již výše uvedené, tj. dovolání jím tvrzeného přerušení příčinné souvislosti a charakteru věci, jež se stala předmětem nakládání, v důsledku čehož mělo být (podle jeho úsudku) jeho jednání kvalifikováno jako jiný trestný čin, konkrétně trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 či § 255a tr. zák., nebo porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, příp. porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku.

50. K této námitce dostačuje poukázat na to, co je obsaženo již v předchozím rozhodnutí (zejm. str. 23 až 25), resp. na to, co je vyjádřeno výše (bod 44.).

51. Námitku porušení zákazu retroaktivity trestního zákona (str. 46-47 dovolání) staví obviněný na tvrzení, že pokud by byla důsledně respektována časová působnost zák. č. 140/1961 Sb., použila by se právní kvalifikace podle § 255 tr. zák, příp. podle 255a tr. zák. Vyjma důsledků, které by se tak projevily v naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (jeho jednání by bylo promlčené), namítá ve své podstatě pouze to, že odvolací soud jednání posuzoval podle trestního zákoníku namísto trestního zákona účinného v době spáchání posuzovaného činu. S obsahově shodnou námitkou se dovolací soud vypořádal již ve svém předchozím rozhodnutí, v němž k ní uvedl (bod IV/3c - str. 25): Námitka porušení zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele (námitka č. 5) je v dovolání obviněného (ve vztahu k rozsudku soudu odvolacího) budována na stejném základě, jako obdobná námitka, kterou v rámci řádného opravného prostředku vznesl vůči rozsudku soudu nalézacího (namítáno, že jeho jednání nebylo posouzeno podle trestního zákona ve znění do 30. 6. 2006). Za důvodnou by uplatněnou námitku bylo lze pokládat pouze tehdy, pokud by při právním posouzení skutku obviněného bylo třeba dospět k závěru, že tento nelze jako trestný čin zpronevěry dle zákona účinného v době jeho spáchání posoudit. Za tohoto stavu by vyslovení viny trestným činem zpronevěry podle zákona pozdějšího (ať již ve znění pozdější novely trestního zákona, či podle trestního zákoníku) představovalo dovolatelem namítané porušení této zásady, resp. zásady nullum crimen sine lege previam. Soudy nižších stupňů (a podle zjištění soudu dovolacího důvodně) však k závěru o nemožnosti postihnout jednání obviněného podle ustanovení § 248 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání trestného činu, nedošly. Za daného stavu věci pak právní vývody, které obsahuje napadený rozsudek odvolacího soudu na str. 7, nelze podkládat za vadné. . Takto vyslovený právní závěr se vztahuje i k rozsudku odvolacího soudu nyní dovoláním napadenému.

52. K námitce nesprávnosti určení skutečné škody a její výše (str. 57-60 dovolání) nutno uvést, že se formou jejího odůvodnění obviněný dostává vně obsahového zaměření uplatněného dovolacího důvodu. Svou námitkou nebrojí vůči nesprávné hmotně právní subsumpci skutkového zjištění soudu ( .. způsobil škodu ve výši 10.000.000 Kč ) pod příslušné zákonné ustanovení (resp. znak vymezující škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž vůči skutkovému zjištění jako takovému. V daném směru musí dovolací soud připomenout, že při posuzování otázky správnosti hmotně právní kvalifikace skutku zásadně vychází ze skutkových zjištění, jež jsou obsažena v dovoláním napadeném rozhodnutí. Změna těchto zjištění v řízení dovolacím, resp. reakce dovolacího soudu v podobě kasace napadeného rozhodnutí odůvodněná tvrzenou nesprávností, přichází v úvahu jen tehdy, byla-li by odůvodněna zjištěním existence extrémního nesouladu takového zjištění s obsahem provedených důkazů v jeho výkladu Ústavním soudem. K takovému závěru ve věci posuzované nelze dospět. K otázce namítaného extrémního nesouladu se dovolací soud vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí (str. 22 až 23), pokud shledal důvod ke kasaci předchozího rozsudku odvolacího soudu, bylo to z důvodu již výše zmíněných. Dříve zjišťovanou vadou nyní dovoláním napadený rozsudek netrpí, neboť soud druhého stupně v jeho odůvodnění (str. 11-15) přesvědčivým způsobem vyložil, proč se ztotožnil se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že částka 10.000.000 Kč, k jejímuž hotovostnímu výběru dne 18. 6. 2005 došlo, náležela do konkursní podstaty úpadce DIREKTUM, s. r. o., v konkursu. Zbývá dodat, že uplatňuje-li dovolatel procesní námitky typu nedodržení závazných pokynů nadřízeného soudu, pak je třeba uvést, že tak činí nedůvodně, neboť dovolací soud (viz část V. předchozího rozhodnutí) žádný závazný pokyn k doplnění dokazování (ve smyslu označení příslušného důkazu) odvolacímu soudu nezadal, takže uvedený soud byl ve smyslu § 265c odst. 1 tr. ř. vázán pouze právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil (a byl povinen provést pouze úkon spočívající v náležitém zhodnocení provedených důkazů). Rozhodnutím, které soud druhého stupně vydal, ani procesním postupem mu předcházejícím, nezatížil řízení vadou, která by měla za následek porušení obhajovacích práv obviněného, potažmo pak v intenzitě, jež by zakládala porušení jeho práva na spravedlivý proces.

53. Z dosud uvedeného plyne, že obviněný sice dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř. uplatnil způsobem svědčícím o obsahové podřaditelnosti vznesených námitek, současně je však třeba konstatovat, že tak učinil zjevně neopodstatněně.

54. Pokud jde o zbývající dva uplatněné dovolací důvody, lze ve vztahu k námitkám obviněného, jimiž mají být naplněny, uvést následující skutečnosti.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

55. Přestože skutečnosti, jež obviněný uplatňuje, lze, byť ne v celém jejich rozsahu, podřadit pod jím zvolený dovolací důvod, nelze jim přiznat opodstatněnost, jež by se měla projevit v požadované kasaci napadeného rozsudku.

56. Ve shodě s hodnocením výhrad dovolatele státním zástupcem je třeba konstatovat, že zcela mimo pozornost dovolacího soudu se musí ocitnout ta část argumentace dovolatele, jíž brojí proti složení odvolacího senátu, jenž rozhodl rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 To 62-2014-1172. Předmětem dovolacího řízení je výlučně toliko třetí rozhodnutí odvolacího soudu, takže pro posouzení existence uplatněného dovolacího důvodu jsou podstatná pouze zjištění, jež se váží ke složení senátu, jenž vydal napadené rozhodnutí. Podstatné není ani to, v jakém složení rozhodoval odvolací soud o prvním řádném opravném prostředku obviněného, neboť zákonná úprava nestanoví to, co tvrdí obviněný, že by jeho věc měl rozhodovat senát personálně totožný s tím, který rozhodl jako první ( ... vytvořili pevný okruh přidělených zákonných soudců ). Přestože obviněný poukazuje na to, že složení senátů by se zásadně měnit nemělo, změny rozvrhu práce jednotlivých soudů (ať již v otázce zařazení soudců do jednotlivých oddělení, specializace či jiných otázek) jsou běžnou realitou a jejich provedení není možno bez dalšího hodnotit jako záměrnou či snad svévolnou změnu osoby rozhodujícího soudce, která by měla představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému v jeho názoru, že rozhodujícím by mělo být složení senátu v podobě upravené rozvrhem práce příslušného soudu ke dni nápadu věci danému soudu. Z pohledu uplatňovaného dovolacího důvodu je tak rozhodné pouze posouzení toho, zda se na provedení příslušného procesního úkonu (v daném případě veřejného zasedání o odvolání a rozhodování s tímto úkonem spojeného) podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k němu došlo. Rozhodující je proto zjištění, zda se veřejného zasedání dne 30. 3. 2016 účastnili soudci, jejichž přítomnost předpokládalo příslušné znění rozvrhu práce na rok 2016, resp. jeho znění účinné k tomuto datu, resp. zda věc měla být zapsána do soudního oddělení č. 5 a v něm posléze rozhodnuta.

57. Z veřejně dostupných rozvrhů práce Vrchního soudu v Praze dovolací soud zjistil, že ke dni nápadu věci u odvolacího soudu (14. 10. 2016 viz č. l. 1325) byl v účinnosti rozvrh práce ve znění od 1. 10. 2015, který ve svém bodě III. v části Úsek trestního soudnictví mj. stanoví, že [m]eritorní rozhodování ve věci zakládá příslušnost senátu, který takto rozhodl, ke všem dalším, ve věci navazujícím rozhodnutím. Rozhodoval-li o dřívějších opravných prostředcích ve věci dovolatele senát č. 5, pak v souladu s rozvrhem práce byla věc opět zapsána tomuto soudnímu oddělení. Vlastní obsazení senátu ke dni rozhodování o podaném odvolání se řídilo rozvrhem práce pro rok 2016, konkrétně pak v jeho znění účinném od 1. 1. 2016. Ten stanovil, že senát č. 5 je tvořen dvěma předsedy senátu JUDr. Radkem Hartmanem a JUDr. Hanou Navrátilovou a jedním členem senátu JUDr. Evou Rejchrtovou. Tento senát je zastupován senáty č. 6 a č. 11. Členem senátu č. 6 byl JUDr. Edvin Svoboda.

58. Jedinou skutečností, jež tak bylo třeba posoudit je to, zda existoval přesvědčivý důvod k tomu, aby se na rozhodování věci namísto soudkyně JUDr. Evy Rejchrtové podílel jako soudce zastupujícího senátu JUDr. Edvin Svoboda. K otázce oprávněnosti jeho výkonu soudcovské funkce u odvolacího soudu se není třeba blíže vyjadřovat, neboť dostačuje odkázat na to, co uvedl s oporou o zákonnou úpravu (a rovněž s poukazem na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu) ve svém vyjádření státní zástupce.

59. Ze zprávy, kterou pro účely rozhodnutí o podaném dovolání vyžádal Nejvyšší soud od místopředsedy Vrchního soudu v Praze, bylo zjištěno, že JUDr. Eva Rejchrtová se na rozhodování věci nepodílela z důvodu nemoci. V souladu s čl. IX příslušné části rozvrhu práce, jenž stanoví, že [v] případě nemoci nebo jiné překážky v práci člena senátu jej zastupuje ten soudce ze senátu zastupujíícího uvedeného na prvním místě zastoupení, kterého určí předseda tohoto senátu, byl předsedou prvně uvedeného senátu (č. 6) JUDr. Pavlem Zelenkou určen jako náhradní člen JUDr. Edvid Svoboda.

60. Uvedená zjištění znamenají, že senát, který ve věci dovolatele rozhodl, byl obsazen způsobem, který příslušné jak zákonné, tak posléze intení normy upravovaly. Nedošlo proto k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl proto ze strany dovolatele uplatněn zjevně neopodstatněně.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

61. Na rozdíl od dříve uvedeného je ve vztahu k námitkám, jež mají podle dovolatele naplnit tento dovolací důvod, třeba uvést to, že tento dovolací důvod (avšak ani žádný jiný v § 265b tr. ř. upravený) konkrétní námitky obviněného ani formálně nenaplňují.

62. Dovolává-li se obviněný, že mu byl uložen trest nepřiměřený, pak je třeba připomenout, že otázka ne/přiměřenosti trestu leží mimo okruh upravený ustanovením § 265b tr. ř. Uvedené konstatování je v dovolacích rozhodnutích opakovaně zdůrazňováno a nepochybně je známo i obviněnému, resp. jeho obhájkyni, jejímž prostřednictvím svůj mimořádný opravný prostředek podal. Dovolací soud odkazuje na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které daný právní závěr přesvědčivě zdůvodnilo.

63. Pokud by na věc mělo být nahlíženo perspektivou nutnosti zohlednění doby uplynuvší od spáchání skutku, pak s ohledem na konkrétní stupeň závažnosti činu (daný naplněním dvou kvalifikačních znaků spáchal takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu z nichž druhý byl naplněn škodou dvojnásobnou vůči výši vyjadřující znak škody velkého rozsahu) i při uvážení odstupu doby od spáchání skutku a délky trestního řízení, nelze dospět k závěru, že trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici s jeho výkonem v mírnějším typu věznice než by příslušelo (aplikace § 56 odst. 3 tr. zákoníku), v kombinaci s trestem zákazu činnosti uloženým v polovině trestní sazby, by měl představovat tak nepřiměřený postih dovolatele, který by měl odůvodnit částečnou kasaci napadeného rozsudku stran tohoto výroku.

c) Závěrečné shrnutí
64. Uvedená zjištění ústí do závěru, že obviněný své dovolání jako celek při formálním naplnění dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. a), písm. e) a písm. g) tr. ř. podal zjevně neopodstatněně.

65. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

66. Součástí dovolání obviněného byl i jeho podnět k přerušení výkonu trestu odnětí svobody a výkonu trestu zákazu činnosti, a to na základě jeho přesvědčení o opodstatněnosti jeho dovolání. Protože v tomto směru nebylo podání obviněného předsedou senátu dovolacího soudu vyhodnoceno, nebylo o něm rozhodováno, neboť na rozdíl od návrhu učiněného podle § 265h odst. 3 tr. ř. ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. nestanoví soudu (konkrétně předsedovi senátu) povinnost o takovém podnětu rozhodnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. února 2017 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu