6 Tdo 1584/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 1584/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 dovolání, které podal obviněný R. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 To 19/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 53 T 3/2007, byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., dílem dokonaným (v bodech 1 19 výroku), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. (v bodech 20 22 výroku), a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. l a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný R. L. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 4 To 19/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný R. L. prostřednictvím obhájce dovoláním, které zaměřil do všech výroků a opřel je o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle obviněného soudy obou stupňů zasáhly napadenými rozhodnutími výrazným způsobem do jeho ústavního práva, jak je stanoveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), jehož jedním z principů je zákonná povinnost soudů rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem stanoveným v § 134 odst. 2 tr. ř. Obviněný konstatoval, že hlavní předpoklad, na němž je princip spravedlivého procesu budován, je dodržování základních pravidel soudního řízení. Účelem trestního řízení nemůže být pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale i spravedlivý proces . Snaha o získání objektivní pravdy by neměla být nadřazována zásadě řádného zákonného procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Zásadní výhrady obviněný shledal v postupu soudů, kterým vytkl vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti jejich skutkových zjištění, neboť se nevypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro vydání napadeného rozhodnutí, resp. odmítnutí odvolání. Podle jeho názoru je rozsudek prvostupňového soudu v rozporu s ustanoveními nejenom práva hmotného, ale zejména práva procesního. Již v odvolání namítal, že se skutkový děj nemohl odehrát tak, jak je ve výroku rozsudku krajského soudu uveden. Nebylo prokázáno, že měl jednat nezákonným způsobem, neboť si plnil zákonnou povinnost danou obchodním zákoníkem a zákony z oblasti správy daní a poplatků. Vytýkal, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi fakty, které na svoji obhajobu uváděl. Tyto skutečnosti však odvolací soud na vědomí nevzal a odvolání zamítl.

Obviněný poukázal na zásadu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. ř.) s tím, že v trestním řízení nemá obviněná osoba nést důkazní břemeno, na jehož podkladě by byla povinna o své újmě prokazovat, respektive vyvracet určité skutečnosti, které mají vliv na rozhodnutí o vině. Naproti tomu v řízení daňovém má daňový subjekt povinnost prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v daňovém řízení vyzván. Správce daně je oprávněn stanovit daňovou povinnost i za použití pomůcek, které má k dispozici či si je obstarává bez součinnosti s daňovým subjektem, jak tyto skutečnosti vyplývají ze zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Dokazování v daňovém řízení je tudíž mnohem volnější a širší ve srovnání s dokazováním v trestním řízení, v němž je třeba vždy prověřit též obhajobu obviněné osoby. Proto výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich základě vyvozovat odpovědnost za trestný čin podle § 148 tr. zák.

Dále obviněný konstatoval, že veškeré předložené listinné důkazy, zejména prodejky (faktury) splňovaly náležitosti daňových dokladů vydávaných firmami, jejichž zástupci vypovídali před prvostupňovým soudem a tuto skutečnost potvrdili. Rovněž daňový poradce přisvědčil tomu, že doklady, jež byly předloženy společností I. L., s. r. o., splňovaly náležitosti dokladů způsobilých k zaúčtování a nároku na odpočet DPH. I účetní společnosti potvrdila, že nevykazovaly žádné známky nepravosti, padělání, či jiných chyb, které by bránily jejich zaúčtování, které provedla. Obviněný vytkl, že nebyl respektován obchodní zákoník, neboť je patrno, že na Finančním úřadu Brno I nepodal celkem 22 daňových přiznání k dani z přidané hodnoty on, ale společnost I. L., s. r. o., přičemž daňová přiznání pouze podepsal jako její jednatel, čímž splnil zákonnou povinnost ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 obch. zák. Svůj podpis na daňových přiznáních označil za formalitu. Nikdo a nijak neprokázal, že se mělo jednat o falešné faktury. Před soudem prvního stupně jasně vysvětlil, jak postupoval při jednotlivých akcích, kdy prováděl montáž vodo topo. Při výslechu poukázal na osobu F. D., jenž byl stabilním zadavatelem prací pro společnost I. L., s. r. o. Tuto skutečnost však soud řádně neprověřil a spokojil se s fádní a nic neříkající výpovědí jmenovaného svědka. Rovněž neprověřoval informaci obviněného, že ve společnosti I. L., s. r. o., probíhala finanční kontrola s kladným hodnocením. Soud se odmítl v rámci hodnocení důkazů zabývat prověřením jednotlivých zakázek za období, kdy měla být trestná činnost spáchána, ačkoliv obhajoba na tuto skutečnost poukazovala a činila návrhy na doplnění dokazování. Do doby rozhodování krajského soudu nebyly materiály předané Finančním úřadem Brno I pravomocné a byly několikrát měněny. Obviněný vytkl, že orgány činné v trestním řízení nezajistily jiných důkazů. Namítl, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Svědky F. D. a J. K., kteří se negativně vyjádřili k jeho osobě, označil za nevěrohodné, když první z nich připustil, že vystupoval i pod jménem B. a léčil se na psychiatrii a druhý byl dvacetsedmkrát soudně trestán. Nesouhlas vyjádřil i s tím, že měl jednat v úmyslu přímém. Zdůraznil, že v daném období společnost I. L., s. r. o., učinila taková plnění, že jí vznikl nárok na daňový odpočet, a proto jako jednatel podal na Finanční úřad Brno I příslušný formulář k DPH a nárokoval odpočet DPH. V opačném případě daň odváděl, což však soud neuvedl.

Podle názoru obviněného se nepodařilo shromáždit žádný přímý důkaz ani ucelený řetěz důkazů nepřímých pro bezpečný závěr, že se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Podotkl, že je namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo . V jeho postupu lze najít určitá pochybení, menší obezřetnost a pravděpodobně i podceňování činnosti lidí, jež se na tak závažný trestný čin museli dlouhodobě a dobře připravit, aby vše bylo zinscenováno k jeho tíži. Cílem jeho jednání ale nikdy nebyl úmysl někoho poškodit. Naopak sám byl poškozen jednáním dosud neustanovených osob. Veškeré jeho snahy směřovaly k tomu, aby způsobená škoda byla co nejmenší. Situace, do které se nikoli vlastní vinou dostal, mu způsobila problémy ve vztazích podnikatelských i rodinných. Jako jednatel společnosti I. L., s. r. o., ačkoliv nesouhlasí se závěry obou soudů, navrhl finančnímu úřadu splátkový kalendář, který nebyl přijat. Podle obviněného byl nezákonným způsobem nařízen konkurz na společnost I. L., s. r. o., přestože měla pouze jednoho věřitele, který mohl být řádným způsobem uspokojen. Jako zvláštnost označil skutečnost, že se Česká republika ani nepřipojila prostřednictvím finančního úřadu se svým nárokem k trestnímu řízení.

Závěrem dovolání obviněný zopakoval, že přes veškeré provedené důkazy, průběh obou řízení, vydání odsuzujícího rozsudku a zamítnutí odvolání, nadále trvá na tom, že skutky, pro které byl odsouzen, nespáchal. Není osobou, která by měla nést a nese za takové jednání trestní odpovědnost. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný vytýká soudům vadně zjištěný skutkový stav plynoucí z chybně provedeného a nesprávně vyhodnoceného dokazování ohledně fiktivně vykazovaného zdanitelného plnění ze strany jím zastupované obchodní společnosti s dopadem na snížení daňového základu k odváděné DPH na výstupu a na vyplacení nadměrného odpočtu již odvedené DPH. Při uplatnění takovýchto námitek skutkové povahy je zřejmé, že tyto činí dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezpůsobilým k věcnému projednání, a to ani za podmínky výjimečné přípustnosti zásahu do přisouzených skutkových zjištění. Ta má s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05) svoje rigidní pravidlo, jehož porušením by při naprostém souladu vykonaných skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů, docházelo k nahrazování činnosti spadající do nalézacího řízení.

Státní zástupkyně zdůraznila, že argumentací obdobné povahy se již zabýval odvolací soud, který mohl jen akceptovat správnost skutkových zjištění, jež se týkala výše uvedených otázek a byla pro rozhodnutí o vině zcela dostačující. Vyslovila názor, že nelze v postupu soudů obou stupňů spatřovat pochybení, jestliže odmítly akceptovat obhajobu obviněného, pokud na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že do účetnictví jím zastupované obchodní společnosti I. L., s. r. o., zahrnul celkem ve 22 případech fiktivní účetní doklady respektive faktury, které pouze formálně deklarovaly uskutečněná zdanitelná plnění. Proto je nebylo možno zohlednit při snížení daňového základu obviněným přiznané DPH a ani je použít za účelem nárokování nadměrného odpočtu DPH. Uvedené účetní doklady nemohly být z hlediska rozsahu daňové povinnosti uvedeného daňového poplatníka i poživatele daňové výhody spojovány s žádnými právními účinky.

V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupkyně zdůraznila, že pokud se soudy obou stupňů řídily takovou podstatou opatřeného skutkového stavu věci, pak nevycházely pouze z výsledků daňového řízení, jak namítá obviněný, ale řídily se skutkovými zjištěními danými souhrnem důkazů, jež byly v trestní věci provedeny. Z nich především vyplynulo, že jmenované obchodní společnosti nezaznamenaly ve sledovaném období rozhodně takový rozsah a povahu obchodních kontaktů s obchodní společností I. L., s. r. o., jak bylo formálně vykazováno a jak by se v případě opaku recipročně odráželo i v jejich účetnictví a odpovídajícím způsobem by to bylo zohledňováno ve výsledcích jejich daňového řízení. V této spojitosti státní zástupkyně dodala, že jimi údajně vystavené doklady samy vypovídaly o své nepravosti, neboť se v grafické úpravě neshodovaly s druhem účetních dokladů obvykle jimi vydávanými, nesouhlasily v používaných kódech, firemních razítkách a navíc byly opatřeny i chybnými čísly IČO a DIČ. Rovněž nebylo možno přehlédnout, že podnikatelská činnost jednoho z údajných obchodních partnerů (konkrétně a. s. S.) se nacházela v útlumu a jen stěží mohla uskutečňovat dodávky v deklarovaném rozsahu. Taktéž podpis jednatele další partnerské obchodní společnosti T., s. r. o. (J. K.) na jejích údajných fakturách figuruje v době, kdy tento ještě takové statutární postavení v uvedené obchodní společnosti nezastával.

Podle státní zástupkyně umožnily tyto výsledky dokazování (bez přihlédnutí k obviněným zpochybněným svědeckým výpovědím J. K. a F. D.) přijetí spolehlivého skutkového závěru, že předmětné účetní doklady byly vytvořeny jen fiktivně a zcela účelově s cílem jejich zavedení do účetnictví obviněným zastupovaného daňového poplatníka. Za jejich použití došlo ke snížení daňového základu a k výpočtu jeho daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty a současně k vylákání jejího nadměrného odpočtu. Výsledky provedeného dokazování vypověděly i o tom, že obviněný za uvedených podmínek, kdy vystupoval jako statutární zástupce daňového subjektu, jednal v úmyslné formě zavinění. Věděl, že ke zdanitelnému plnění, a to rozhodnému pro určení rozsahu předmětné daňové povinnosti k odvodu DPH a od něj se odvíjejícího rozsahu pobírané daňové výhody, v přisouzených případech nikdy nedošlo. Státní zástupkyně zdůraznila, že na tomto skutkovém podkladě, jenž je v odůvodnění soudních rozhodnutí blíže rozveden, byl přijat správný právní závěr o tom, že obviněný svým zaviněným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, 4 tr. zák.

S poukazem na rozvedené skutečnosti státní zástupkyně ve vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. L. uplatňuje v dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný vytýká, že v soudním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy a skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou nejasná a neúplná. Uvádí, že účetní doklady splňovaly veškeré náležitosti daňových dokladů způsobilých k zaúčtování, a tudíž vznikl nárok na odpočet DPH. Daňová přiznání podávala společnost I. L., s. r. o., a on je pouze jako jednatel společnosti podepsal. Zpochybňuje použitelnost těch listinných důkazů pro trestní řízení, které byly získány od finančního úřadu. Namítá nevěrohodnost svědků F. D. a J. K. Tvrdí, že neexistuje žádný přímý důkaz ani ucelený řetěz důkazů nepřímých svědčících pro závěr, že se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Neměl úmysl nikoho poškodit. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dovolací soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě, je sice závěrem právním, který se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v tomto případě však obviněný právní námitku spojuje s jiným, než v soudním řízení zjištěným skutkovým dějem. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Z příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného R. L. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Již soud prvního stupně k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: byť nebylo prokázáno, že by předmětné účetní listiny sám falšoval, musel však přinejmenším vědět, že tyto obchody neproběhly a že faktury, které předkládá účetní k zaúčtování, jsou fakturami falešnými. Musel si pak být vědom, že právě na základě těchto falešných faktur vnesených do účetnictví firmy nadměrný odpočet DPH neoprávněně proběhne, o což se vlastně i sám pokusil tím, že předmětné daňové přiznání a žádost o vyplacení nadměrného odpočtu DPH podepsal. Pokud jde o subjektivní stránku v činu obviněného, tak prvostupňový soud zdůraznil: jednal nepochybně v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., věděl totiž, že svým jednáním může porušit zákon a zákon porušit s úmyslem získat majetkový prospěch nepochybně chtěl (vše na str. 44 rozsudku).

Se skutkovými i právními závěry Krajského soudu v Brně se v odvolacím řízení ztotožnil, popřípadě některé z nich i dále rozvedl Vrchní soud v Olomouci, přičemž v odůvodnění usnesení rovněž konstatoval, proč nevyhověl návrhům obviněného R. L. na provedení dalších důkazů. K odvolacím námitkám obviněného, které následně uplatnil i v dovolání, mimo jiné uvedl: bylo zcela jednoznačně prokázané, že ve výroku napadeného rozsudku uvedené faktury jsou fiktivní a k zdanitelným plněním, které mají tyto faktury deklarovat, nikdy nedošlo a ani dojít nemělo. Faktury byly vystaveny pouze za tím účelem, aby obžalovaný je mohl zahrnout do svého účetnictví a následných daňových přiznání, na jejichž základě jednak zkrátil svou (své firmy I. L., s. r. o.) daňovou povinnost a rovněž tak vylákal i výhodu na dani z přidané hodnoty. Soud prvního stupně k těmto správným skutkovým závěrům dospěl na základě důkazů, které provedl v průběhu hlavního líčení a nelze tedy přisvědčit další dovolací námitce obžalovaného, že by byly do trestního řízení pouze převzaty výsledky daňového řízení. Z tohoto důvodu není pro trestní řízení rozhodné, že některá rozhodnutí finančního úřadu nebyla v době rozhodování soudu ještě pravomocná, a proto je i nadbytečné v tomto směru doplňovat dokazování o řadu dalších rozhodnutí finančního úřadu, kterými doplnil obžalovaný své odvolání. Je pochopitelné, že tyto fiktivní faktury splňovaly z účetního hlediska všechny náležitosti, neboť jejich účelem bylo vystavit je tak, aby mohly být zaneseny do účetnictví a následně by se projevily na daňové povinnosti v podaných daňových přiznáních. Na tyto fiktivní faktury ovšem nelze nahlížet pouze z účetního hlediska, neboť nebyly vystaveny na základě skutečných zdanitelných plnění, a tudíž nelze přehlédnout a nehodnotit i původ těchto listin a skutečný účel jejich vyhotovení. Není přitom pro trestní odpovědnost obžalovaného podstatné, kdo konkrétně tyto fiktivní faktury vystavil. Podstatné je, že znějí na firmu obžalovaného, který je nechal prostřednictvím své účetní zahrnout s vědomím jejich fiktivnosti do účetnictví a následně i na základě těchto fiktivních faktur, kromě dalších pravých faktur od skutečných obchodních partnerů obžalovaného je zahrnul do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty a podal u finančního úřadu. V odůvodnění usnesení odvolací soud rovněž konstatoval: neobstojí ani další odvolací námitka obžalovaného spočívající v údajném pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud jemu je kladeno za vinu podání daňových přiznání a nikoli obchodní společnosti I. L., s. r. o. Z trestního hlediska odpovídá za uvedenou firmu obžalovaný, jako její jediný společník a jednatel, který nechal do účetnictví firmy zahrnout fiktivní faktury a kromě toho daňová přiznání i sám podepisoval. Stejná je situace i v případě, když obžalovaný namítá, že v jeho firmě proběhla finanční kontrola s kladným hodnocením. Do doby než bylo zjištěno, že se jedná o fiktivní faktury je samozřejmé, že z účetního hlediska i z hlediska finančního úřadu se jevil stav účetnictví firmy obžalovaného v pořádku. V rámci daňové trestné činnosti je takovýto stav zcela běžný, neboť daňový subjekt zahrne do svého účetnictví faktury zdánlivě skutečné, aby docílil toho, že z účetního hlediska se bude vše jevit v pořádku a v návaznosti na to i finanční úřad, pokud neodhalí, že se jedná o fiktivní faktury, podle toho akceptuje nižší daňovou povinnost takovéhoto subjektu, případně mu vyplatí uplatněný nadměrný odpočet (vše na str. 44 a 45 rozhodnutí soudu druhého stupně).

V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním rozsudku, na jejichž podkladě Krajský soud v Brně (následně též Vrchní soud v Olomouci) učinil právní závěr, že obviněný R. L. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., dílem dokonaného (v bodech 1 19 výroku), dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. (v bodech 20 22 výroku), a to včetně úmyslného zavinění.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného R. L. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k