6 Tdo 1581/2012
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1581/2012-18

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 7 To 283/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 139/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 T 139/2011, byl obviněný M. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že dne 4. 9. 2011 v 19:51 v Praze H., v ul. N. Š. č. , na parkovišti Ministerstva vnitra poškodil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, r.z. tím způsobem, že pravou nohou několikrát kopnul do předních pravých dveří, které promáčkl nad madlem kliky od dveří, čímž způsobil poškozenému majiteli vozidla Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, se sídlem Přípotoční 300/12, Praha 10, škodu ve výši 13.840,- Kč . Za to byl podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra částku ve výši 13.840,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 7 To 283/2012, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku tak, jak je obsažen ve výroku o vině.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nenaplnil všechny znaky trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Upozornil, že uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl musí směřovat ke všem skutečnostem, jež jsou znakem skutkové podstaty, tedy i ke skutečnosti, že poškozením bude na věci způsobena škoda nikoli nepatrná. Připomněl, že se k jednání, které je mu kladeno za vinu, v předchozím řízení doznal. Podle svých slov protiprávně konal v důsledku shody nepříznivých okolností. V této souvislosti zdůraznil, že popsaným jednáním zkratkovitě ventiloval svou frustraci z předcházejícího napadení jeho osoby nedaleko místa činu a že ve střízlivém stavu by se podobné hlouposti nikdy nedopustil. Prohlásil, že ani na okamžik nebylo jeho úmyslem cizí věc skutečně poškodit a už vůbec ne konkrétní vůz zn. Škoda Octavia, r. z. , resp. že ani charakter útoku neodpovídá tomu, že by měl v úmyslu vůz jakkoli poškodit. Vyjádřil přesvědčení, že po útoku nohou lze reálně předpokládat maximálně pošpinění či odření vozu. Tím spíše pak nelze usuzovat, že by tímto způsobem chtěl způsobit škodu přesahující částku 5.000,- Kč. Přitom podotkl, že pokud by byl kdokoli veden úmyslem poškodit vůz, použil by k útoku nějaké náčiní, popř. by poškodil křehká periferní zařízení vozu, jako jsou např. zrcátka, světla či stěrače. Nalézacímu soudu též vytkl, že vzal bez dalšího za prokázanou škodu ve výši 13.840,- Kč, aniž se v odůvodnění rozsudku vyjádřil k tomu, jak k takové částce došel, čím je tato částka tvořena, popř. zda se jedná o náklady obvyklé k opravě popsaných závad. V odůvodnění rozsudku toliko odkázal na vyčíslení škody s přiloženou fakturou . Konstatoval, že vzhledem k tomu, že výše způsobené škody je podstatným znakem trestného činu poškození cizí věci, nelze toto odůvodnění a skutková zjištění považovat za dostatečná. Dodal, že pro závěr, že neměl v úmyslu vozidlo jakkoli poškodit, svědčí také skutečnost, že s majitelem vozu není v žádném kontaktu a společnost Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, její zaměstnance či aktivity nezná. Vyslovil názor, že jeho úmysl poškodit cizí věc není výsledky dokazování prokázán (z těchto logicky nevyplývá) a že předmětný skutek může být kvalifikován pouze jako přestupek. Poznamenal ještě, že svého činu velmi lituje, že v České republice požádal o azyl, rád by zde v budoucnu trvale žil a pracoval a že chápe, že konzumace alkoholu jeho problémy nevyřeší, a proto se alkoholu v současné době již vyhýbá. Uzavřel, že posouzení soudu vedlo k uložení nepřiměřeně tvrdého trestu, a to jak nepodmíněného trestu odnětí svobody, tak trestu vyhoštění.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na předmětné usnesení obsahově navazující a podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek nelze posuzovat jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, event. aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Současně učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody i trestu vyhoštění.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních, resp. že zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit pod zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je pak dán tehdy, pokud by závěr o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo možno vztáhnout i na napadené usnesení Městského soudu v Praze.

Následně státní zástupkyně konstatovala, že při posouzení subjektivní stránky soud vycházel z výpovědi obviněného v přípravném řízení a z výpovědi učiněné při vazebním zasedání dne 4. 4. 2012, v níž se ke spáchání skutku doznal. Dále ze svědecké výpovědi M. S., který jako policista sloužil v ten den v budově Ministerstva vnitra a jednání obviněného přesně popsal, včetně toho, že několikrát kopl do zaparkovaného vozidla. Tuto událost, kterou sledoval pomocí kamerového systému, popsal dalším dvěma kolegům, kteří obviněného zadrželi. Vzhledem k tomu, že obviněný se činu dopustil pod vlivem alkoholu, byl vyžádán znalecký posudek MUDr. Gabriely Léblové, který potvrdil, že obviněný netrpí žádnou forenzně významnou duševní chorobou či poruchou. V daném případě se nejednalo o patickou opilost. V době spáchání skutku byly jeho schopnosti rozpoznávací i ovládací vlivem opilosti částečně snížené, nikoli však měrou forenzně podstatnou. Dále poznamenala, že ve smyslu § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. V daném případě tedy soud nepochybil, vycházel-li při stanovení výše škody z faktury, která byla poškozenému vystavena za opravu vozidla. Dospěla k závěru, že ze shora uvedených skutkových zjištění učinily oba soudy správný závěr o tom, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 7 To 283/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

K druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o kterou obviněný rovněž [vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] opřel své dovolání, je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká de facto rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také (zvláště) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhradu obviněného v tom smyslu, že mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý trest (a to jak nepodmíněný trest odnětí svobody, tak trest vyhoštění), pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

K argumentům obviněného je na místě také poznamenat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).

Obviněný však také namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka (konkrétně zavinění) předmětného přečinu. K této námitce, již bylo možno ryze formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.

Přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku je po subjektivní stránce úmyslným trestným činem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn.

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že soudy zjištěné okolnosti, zvláště povaha a způsob (nepochybně úmyslného) jednání příčetného obviněného dostatečně zřetelně svědčí o tom, že obviněný musel vědět, že na cizím majetku přivodí nezanedbatelnou škodu, a to škodu v rozsahu odpovídajícím škodě nikoli nepatrné, a současně prokazují, že s tímto následkem (účinkem) byl přinejmenším srozuměn. To platí tím spíše, že podle zjištění soudu prvního stupně již byl v minulosti odsouzen pro trestný čin poškozování cizí věci, jehož se dopustil poškozujícími útoky na několik automobilů. Obviněný tedy jednal zaviněně, a to minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (toto jeho zavinění zahrnovalo jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že uvedená námitka (potažmo dovolání jako celek) je zjevně neopodstatněná(-é).

Nad tento rámec je možno doplnit, že obviněný úmyslně způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou ve smyslu § 138 tr. zákoníku, přičemž soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže vycházely při stanovení výše škody z dokladu vyjadřujícího náklady na opravu obviněným poškozeného vozidla (tento postup nekolidoval s ustanovením § 137 tr. zákoníku).

Lze tedy konstatovat, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody i trestu vyhoštění, pak je třeba uvést, že takový návrh předseda senátu (resp. samosoudce) soudu prvního stupně nepodal. Nutno dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nepřicházelo v úvahu rozhodnout o podnětu obviněného samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2013
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý