6 Tdo 1576/2010
Datum rozhodnutí: 31.03.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 3 bod 1 tr. zákoník, § 233 odst. 2 bod 1 tr. zákoník, § 209 odst. 1 tr. zákoník




6 Tdo 1576/2010-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2011 o dovolání, které podal obviněný M.
L.
,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 34/2007,
takto:


I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, v bodě I.
z r u š u j e .


Současně se
z r u š u j í
také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


II. Podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze
p

ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 43 T 34/2007, byl obviněný M.L. (dále jen obviněný ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku, v souběhu se zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
jako jednatel a jediný společník společnosti VIOLA Leasing, s.r.o., ačkoliv si byl vědom toho, že jeho společnost nemá za následujícími leasingovými nájemci pohledávky z neuhrazených leasingových splátek, neboť leasingoví nájemci řádně a včas hradí leasingové splátky složením do soudní úschovy, i navzdory těmto skutečnostem:

1) zaslal dne 24. 3. 2003 leasingovému nájemci - poškozenému T. H., podnikajícímu pod označením T.H.KAMIONSERVIS, nepravdivé vyčíslení pohledávky k leasingové smlouvě č. 227/2000 ve výši 8,452.642,- Kč a výpověď této leasingové smlouvy, v nichž žádal o neprodlené uhrazení této pohledávky anebo vrácení předmětu leasingu (tzn. vozu Toyota Landcruiser) a následně v přesně nezjištěné době do 18. 8. 2003 protiprávně, neoprávněně a v rozporu s dohodnutými podmínkami vyplnění směnky doplnil do zajišťovací blankosměnky, která byla součástí výše uvedené leasingové smlouvy, směnečnou sumu 8,452.642,- Kč, ač si byl vědom toho, že nejsou splněny sjednané podmínky pro takovéto doplnění blankosměnky a zajišťovaná pohledávka neexistuje, dne 18. 8. 2003 v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky převedl tuto blankosměnku na základě smlouvy o převodu cenných papírů na společnost RS Konzult, s.r.o., která se později na základě této směnky domáhala u soudu vydání směnečného platebního rozkazu vůči poškozenému a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 17. 9. 2003 pod č.j. 54 Sm 211/2003-7 vydán;

2) zaslal dne 24. 3. 2003 leasingovému nájemci - poškozenému MUDr. I.Š. nepravdivé vyčíslení pohledávky k leasingové smlouvě ve výši 6,983.255,- Kč a výpověď této leasingové smlouvy, v nichž žádal o neprodlené uhrazení této pohledávky anebo vrácení předmětu leasingu (tzn. vozu Jeep Cherokee Grand 4.0) a následně v přesně nezjištěné době do 18. 8. 2003 protiprávně, neoprávněně a v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením doplnil do zajišťovací blankosměnky, která byla součástí výše uvedené leasingové smlouvy, směnečnou sumu 6,983.255,- Kč, ač si byl vědom toho, že nejsou splněny sjednané podmínky pro takovéto doplnění blankosměnky a zajišťovaná pohledávka neexistuje, dne 18. 8. 2003 v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky převedl tuto blankosměnku na společnost RS Konzult, s.r.o., která se později na základě této směnky domáhala u soudu vydání směnečného platebního rozkazu vůči poškozenému a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 6. 10. 2003 pod č.j. 24 Sm 111/2003 -7 vydán;

3) zaslal dne 24. 3. 2003 leasingovému nájemci - poškozenému Ing. P.T. nepravdivé vyčíslení pohledávky k leasingové smlouvě ve výši 931.712,- Kč a výpověď této leasingové smlouvy, v nichž žádal o neprodlené uhrazení této pohledávky anebo vrácení předmětu leasingu (tzn. vozu BMW 525 TDS) a následně v přesně nezjištěné době do 18. 8. 2003 protiprávně, neoprávněně a v rozporu se směnečným vyplňovacím ujednáním doplnil do zajišťovací blankosměnky, která byla součástí výše uvedené leasingové smlouvy, směnečnou sumu 931.712,- Kč, ač si byl vědom toho, že nejsou splněny sjednané podmínky pro takovéto doplnění blankosměnky a žádná zajišťovací pohledávka neexistuje, dne 18. 8. 2003 v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky převedl tuto blankosměnku na společnost RS Konzult, s.r.o., která se později na základě této směnky domáhala u soudu vydání směnečného platebního rozkazu vůči poškozenému a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 14. 10. 2003 pod č.j. 7 Sm 212/2003 vydán;

4) zaslal dne 8. 9. 2003 leasingovému nájemci - poškozenému J.Š., nepravdivé vyčíslení pohledávky k leasingové smlouvě ve výši 168.300,- Kč a odstoupení od této leasingové smlouvy, v nichž žádal o neprodlené uhrazení této pohledávky anebo vrácení předmětu leasingu (tzn. vozu Škoda Octavia) a následně v přesně nezjištěné době do 22. 9. 2003 protiprávně, neoprávněně a v rozporu se směnečným vyplňovacím ujednáním doplnil do zajišťovací blankosměnky, která byla součástí výše uvedené leasingové smlouvy, směnečnou sumu 142.158,- Kč, ač si byl vědom toho, že nejsou splněny sjednané podmínky pro takovéto doplnění blankosměnky a zajišťovaná pohledávka neexistuje, dne 22. 9. 2003 v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky převedl tuto blankosměnku na společnost RS Konzult, s.r.o., která se později na základě této směnky domáhala u soudu vydání směnečného platebního rozkazu vůči poškozenému a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 7. 11. 2003 pod č.j. 23 Sm 240/2003-7 vydán

a celkově tak neoprávněně doplnil čtyři směnky o částku v rozsahu 16,509.767,- Kč .


Za tyto zvlášť závažné zločiny byl obviněný podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení probačního dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný zavázán k povinnosti se nejvíce jedenkrát měsíčně dostavovat k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. Š.škodu ve výši 52.360,- Kč a poškozenému T.H.škodu ve výši 220.057,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl posledně uvedený poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.


O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený T.H., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, neboť
jako jednatel a jediný společník VIOLA Leasing, s.r.o., ačkoliv si byl vědom toho, že jeho společnost nemá za následujícími leasingovými nájemci pohledávky z neuhrazených leasingových splátek, neboť tito řádně a včas hradili leasingové splátky složením do soudní úschovy, v důsledku čehož nebyl oprávněn u nich použít krátce předtím vyplněné směnky k zajištění závazků z leasingových smluv uzavřel 18. 8. 2003 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů - cizích směnek (celkem 15) specifikovaných kromě jiných údajů tak, že u tří z nich byli jejich směnečníky a avalisty T. H., směnečná suma činila u něj 8,452.642 Kč, P. T., směnečná suma činila u něj 931.712 Kč a MUDr. I. Š., směnečná suma činila u něj 6,983.255 Kč a splatnost vždy 30. 6. 2003 za kupní cenu celkem 2,000.000 Kč a 22. 9. 2003 smlouvu o převodu cenného papíru - směnky cizí specifikované kromě jiných údajů tak, že jejím akceptantem byl J. Š., směnečná suma činila 142.158 Kč (tj. celkem 16,509.767 Kč) a splatnost 22. 9. 2003 za kupní cenu 14.216 Kč, a to s jednatelem RS Konzult, s.r.o. M. H., přičemž tato společnost se později na základě těchto směnek domáhala u soudu vydání směnečných platebních rozkazů vůči:

1) leasingovému nájemci - poškozenému T.H., podnikajícímu pod označením T. H.-KAMIONSERVIS a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 17. 9. 2003 pod č. j. 54 Sm 211/2003-7 vydán;

2) leasingovému nájemci - poškozenému MUDr. I. Š., a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 6. 10. 2003 pod č. j. 24 Sm 111/2003-7 vydán;

3) leasingovému nájemci - poškozenému Ing. P. T., a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 14. 10. 2003 pod č. j. 7 Sm 212/2003 vydán a

4) leasingovému nájemci - poškozenému J. Š., a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 7. 11. 2003 pod č. j. 23 Sm 240/2003-7 vydán .
Za to ho podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Odvolání poškozeného T. H. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou (bod II.).


Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to proti výroku I. (o vině a trestu obviněného), podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že upravil skutková zjištění soudu prvního stupně a ve výroku o vině vymezil skutek podstatně jinak, než nalézací soud či usnesení o zahájení trestního stíhání. Následně konstatoval, že ve skutku, jak byl popsán soudem druhého stupně, nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by opravňovaly učinit právní závěr, že směnky byly pozměněným platebním prostředkem a že jednal v tomto směru úmyslně. Vyjádřil přesvědčení, že skutek zjištěný odvolacím soudem nenaplňuje skutkovou podstatu nejen zločinu, jímž byl uznán vinným, ale ani žádného jiného trestného činu, resp. že je popisem možná excesních, ale pouze občanskoprávních vztahů. Podotkl, že k tomu, aby takový skutek mohl být posouzen jako trestný čin podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, by musel obsahovat i skutková zjištění o tom, že (a za jakých okolností atd.) byl daný platební prostředek padělán či pozměněn a že mu byly známy informace, z nichž s přihlédnutím k okolnostem případu a svým osobním poměrům mohl dovodit, že jde o platební prostředek padělaný či pozměněný a přesto jej úmyslně použil jako platební prostředek pravý. Taková skutková zjištění ale soud neučinil. Poznamenal, že z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že soud druhé instance zjistil, že on není autorem doplnění blankosměnek. Kdo toto doplnění provedl, ale zjišťováno nebylo, přestože k tomu provedení důkazů navrhl, a podle něho je tedy třeba vycházet z jeho obhajoby v tom smyslu, že se tak zřejmě stalo v advokátní kanceláři JUDr. Raschela neznámou osobou. Dodal, že skutková zjištění zda, event. s jakými pokyny blankosměnky právnímu zástupci společnosti předal či zaslal, co mu k tomu advokát uvedl, s jakým jeho vyjádřením byly doplněné směnky společnosti vráceny atd. zcela chybí, a že je zřejmé, že jeho úmyslné zavinění je presumováno. Uzavřel, že ve vymezení skutku se zmíněná významná skutková část nijak nepromítla, což je třeba interpretovat v jeho prospěch tak, že odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, že předmětné směnky byly padělány či pozměněny.


Dále obviněný upozornil, že v odůvodnění rozsudku soud druhého stupně s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) sp. zn. 9 Tz 11/2000 uvedl, že vyplnění směnky v rozporu s předchozím ujednáním stran je paděláním (či snad pozměněním) směnky. Prohlásil, že výklad, který odvolací soud učinil k otázce platnosti a pravosti směnky na str. 6 rozsudku, mu není dobře srozumitelný. Argumentoval, že je-li objektem trestného činu podle § 140 tr. zák. (viz obžaloba) zájem na bezpečnosti a spolehlivosti (z hlediska pravosti) peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů jako základu bezpečného peněžního styku, pak lze uvažovat o trestní odpovědnosti pouze tehdy, je-li prokázáno, že směnka není pravá či platná. Seznal, že výklad soudu druhého stupně vyznívá tak, jako by předmětem daného trestného činu mohla být i směnka, která je směnkou pravou a platnou. Takový výklad označil za hrubě extenzívní a nepřípustný. Zdůraznil, že z hlediska směnečného práva je (i excesivní) doplnění blanskosměnky jejím majitelem úkonem, který v žádném smyslu nezasahuje do pravosti či platnosti směnky a že případný exces znamená pouze, že taková (stále pravá a platná) směnka není dále vymahatelná. Shrnul, že podstatou skutku, jímž ho odvolací soud uznal vinným, je to, že dal do oběhu pravé a platné, avšak právně nevymahatelné směnky, a že takové jednání trestným činem, jímž byl uznán vinným, není, a tudíž byla napadeným rozhodnutím porušena zásada nullum crimen sine lege ve smyslu § 12 odst. l tr. zákoníku. Následně poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, a judikatury jím citované, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 127/2007, vztahující se k problematice excesívního nakládání se zajišťovací směnkou v obchodněprávních vztazích a nerespektování principu ultima ratio.


Rovněž namítl, že pokud by (možná excesivní) doplnění zajišťovacích blankosměnek jejich majitelem mělo být pozměňováním či paděláním směnek, což odmítá, pak nedošlo k jejich padělání jakožto platebního prostředku, a tedy ani k jejich následnému užití jakožto padělaného platebního prostředku. Nadto není přesvědčen o tom, že doplněné směnky byly použity jako platební prostředek a že by takto byl nějak ohrožen obecný zájem na řádném fungování platebního styku. Podle něho se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro hodnocení jeho zavinění a opomněly přihlédnout k většině těch, které vyznívají proti závěru o jeho úmyslném zavinění. V této souvislosti mj. akcentoval, že společnost Viola Leasing, s.r.o. převzala více než 100 leasingových smluv, že všechny tyto smlouvy převzala do svého účetnictví, z leasingových splátek odváděla DPH a platila z nich daň z příjmu, ačkoliv je fyzicky neobdržela, že on jako statutární zástupce společnosti byl ze zákona povinen zabránit ztrátám, k čemuž nepochybně patří i realizace zajišťovacích instrumentů, že neměl s realizací blankosměnek žádné zkušenosti, nemá právní ani ekonomické vzdělání, resp. že si proto vyžádal odborné posouzení možnosti doplnění blankosměnek advokátem JUDr. Raschelem, který uvedl, že za dané situace blankosměnky ve smyslu vyplňovacích směnečných prohlášení doplnit lze, i když doporučil s dotčenými osobami nejprve jednat. V této souvislosti vyjádřil nespokojenost s tím, že odvolací soud vyhodnotil výpověď JUDr. Raschela v jeho neprospěch.


Obviněný poznamenal, že protiprávnost jeho jednání nalézací soud spatřoval v porušení ujednání mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem o podmínkách, za nichž může pronajímatel doplnit dosud nevyplněné části blankosměnek, tedy v porušení občanskoprávní smlouvy jednou z jejích stran. Žádné porušení veřejnoprávního právního předpisu nebylo ani tvrzeno. Závěr o protiprávnosti jeho jednání v posunutém skutku zjištěném soudem druhého stupně nebyl blíže odůvodněn a tento soud se spokojil s tím, že podle jeho názoru poškození leasingoví nájemci své závazky splnili složením plnění do úschovy, společnost Viola Leasing, s.r.o. tudíž vůči nim již žádné pohledávky neměla a nemohla využít zajišťovacích blankosměnek. Ani odvolací soud tak protiprávnost nedovozuje z porušení veřejnoprávního právního předpisu, ale nejspíše opět z tvrzeného porušení občanskoprávního závazku. Protiprávnost jednání pachatele trestného činu podle trestního zákoníku je ale chápána především jako jednání zakázané (nedovolené) kogentním právním předpisem a nikoliv jako porušení občanskoprávního ujednání stran, přičemž v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe přísluší vypořádat případné porušení občanskoprávních závazků prostředky práva občanského. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s § 13 odst. l, 2 tr. zákoníku. V návaznosti na to obviněný vyslovil názor, že v daném případě se protiprávnost nutně musí vztahovat k jednání, které má naplňovat znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, a že nelze vycházet z případné protiprávnosti jakéhokoliv převodu směnek (např. z toho, že blankosměnky neměly být vůbec doplňovány a dále převáděny), ale z protiprávnosti převodu směnek padělaných či pozměněných. Akcentoval, že v jeho věci však o padělání ani pozměňování směnek nešlo, a tedy nešlo ani o převod protiprávní v uvedeném smyslu.


Vyjádřil též přesvědčení, že mu nebyla prokázána vědomost o tom, že jeho jednání je jednáním protiprávním. Leasingoví nájemci totiž společnosti Viola Leasing s.r.o. leasingové splátky neuhradili a zda oprávněně plnili do soudní úschovy, bylo otázkou spornou až do rozhodnutí soudu, tj. i v době převodu směnek. Pokud by snad jeho jednání (převod směnek) bylo shledáno protiprávním, pak se případného omylu v tomto směru nemohl vyvarovat, neboť povinnost seznámit se s příslušnou (a kterou konkrétně) právní úpravou pro něj nevyplývala z žádného právního předpisu, úředního rozhodnutí, smlouvy, zaměstnání, povolání nebo funkce a případnou protiprávnost činu nemohl ani sám bez zřejmých obtíží rozeznat. Napadeným rozhodnutím byl tedy porušen § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku.


V neposlední řadě upozornil, že v odvolání namítal mj. porušení obžalovací zásady, a to především ve vztahu k té části skutku, v níž nalézací soud na základě závazného právního názoru soudu druhého stupně z usnesení ze dne 15. 6. 2009 shledal trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Konstatoval, že odvolací soud ho sice nakonec tímto trestným činem vinným neuznal a uplatňovaná námitka tak pozbyla aktuálnosti, přesto již samotná skutečnost, že soudy zásadním způsobem opakovaně měnily vymezení stíhaného skutku i jeho právní kvalifikaci, nutně vede ke zvýšené pozornosti ověření, zda obžalovací zásada byla plně respektována a zda v dané souvislosti mu bylo reálně umožněno využít jeho ústavního práva hájit se proti postupně obsahově měněnému a vícekrát jinak kvalifikovanému skutku, z něhož byl obviněn.


Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu výroku I. zrušil, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. z důvodů § 226 písm. b) tr. ř. ho zprostil obžaloby pro skutek zjištěný soudem druhého stupně, neboť tento není trestným činem.


K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že relevantní námitkou naplňující deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka směřující proti právnímu závěru, že v případě převáděných směnek šlo resp. nešlo o směnky pozměněné či padělané. V této souvislosti připomněl, že k naplnění skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle odst. 3 alinei druhé § 234 tr. zákoníku je zapotřebí, aby pachatel padělaný nebo pozměněný platební prostředek (např. směnku) použil jako pravý nebo platný. Poznamenal, že podstata blankosměnky je upravena v § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový a že jde o směnku, která není v celém rozsahu vyplněna, obsahuje bílá místa, na která mají být později v souladu s vyplňovacím prohlášením vepsány další údaje. Mezi pojmové znaky blankosměnky patří to, že jednak musí obsahovat alespoň jeden podpis, jednak listina musí být určena za směnku a musí dojít k záměrnému vydání blankosměnky, kdy ten, kdo vydává blankosměnku, musí mít tento úmysl a musí být uděleno vyplňovací právo. Stručně řečeno, jde o právo nabyvatele blankosměnky vyplnit určité chybějící náležitosti.


Následně státní zástupce konstatoval, že podle skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem obviněný, ač věděl, že společnost, za kterou jednal, nemá za jednotlivými leasingovými nájemci žádné pohledávky, v důsledku čehož nemá ani právo vyplnit zajišťovací blankosměnky, jež byly součástí leasingových smluv, přesto po jejich vyplnění o směnečnou sumu v rozporu se směnečným vyplňovacím právem, tyto směnky převedl na třetí osobu, která tyto směnky následně vymáhala po leasingových nájemcích. Dokazováním sice podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by to byl konkrétně obviněný, kdo vlastnoručně blankosměnky doplnil, nicméně s jejich vyplněním byl jednoznačně srozuměn a tyto následně smluvně převedl na další osobu. Blankosměnky tak byly vyplněny na pokyn majitele o údaj - směnečnou sumu, který však neodpovídal realitě, neboť jednotliví leasingoví nájemci řádně své závazky pro ně vyplývající z uzavřených smluv plnili, a to složením do soudní úschovy. K tomuto státní zástupce uvedl, že je-li blankosměnka doplněna v rozporu s uděleným vyplňovacím právem, zakládá tato skutečnost z hlediska civilněprávního námitku dlužníků, ale listina není z tohoto důvodu neplatnou, přitom nejde ani o padělání či pozměňování platebního prostředku ve smyslu trestněprávních ustanovení, neboť šlo o doplnění majitelem cenného papíru jako osobou oprávněnou k tomu vyplňovacím právem, které však majitel nějakým způsobem přestoupil nebo zneužil (v daném případě jednoznačně zneužil). Pokud by šlo o podvodné jednání ze strany majitele takové blankosměnky, mohlo by se jednat při naplnění všech zákonných znaků o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to případně ve stadiu pokusu či přípravy (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2147).


Státní zástupce podotkl, že možnou právní kvalifikací jednání obviněného podle § 209 tr. zákoníku se oba soudy sice zabývaly, kdy soud prvního stupně dovodil naplnění znaků i tohoto trestného činu (ve stadiu pokusu), odvolací soud však této právní kvalifikaci nepřisvědčil, byť skutková zjištění použití tohoto ustanovení, pro obviněného příznivějšího, odůvodňují. Vzápětí prohlásil, že se nelze ztotožnit s právními závěry Vrchního soudu v Praze, že by vyplnění směnky v rozporu s předchozím ujednáním naplňovalo označenou skutkovou podstatu zločinu, a že by tak šlo o pozměněný platební prostředek. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 114/2000 (v rozsudku nepřesně uvedeno 9 Tz 11/2000) označil za ne zcela přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí se soud zabýval paděláním směnky (nikoli pozměněním) a dospěl k závěru, že za padělání lze považovat jen takové její napodobení, kdy ve směnce jsou falšovány jinak správné reálné údaje tvořící její zákonný obsah. Za příklad falšování je pak uvedeno zfalšování podpisu akceptanta. Dodal, že paděláním blankosměnky se dále zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. 3 Tdo 1220/2009, přičemž v tomto případě došlo na směnce ke zfalšování podpisu, takže bylo možno dovodit, že došlo k padělání směnky. Podle jeho mínění je třeba tuto námitku obviněného považovat za důvodnou.


Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:



Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.


Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.


Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).


Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).


Pokud tedy obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že se nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro hodnocení jeho zavinění a opomněly přihlédnout k většině těch, které vyznívají proti závěru o jeho úmyslném zavinění, případně nesprávně hodnotily některé důkazy, a tím de facto primárně napadá jejich skutková zjištění (tvrdí porušení zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), jde o námitky, jež pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.


Jinak je tomu však s námitkami směřujícími proti právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu (především proti právnímu závěru odvolacího soudu, že v případě převáděných směnek šlo o směnky pozměněné). Tyto dovolací námitky obviněného byly z hlediska jím deklarovaného dovolacího důvodu uplatněny relevantně.


Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., dospěl po přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř. k níže uvedeným závěrům.


Nutno především zdůraznit, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.


O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu, o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.


Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se dopustí,
kdo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu
.


Ustanovení o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku poskytuje ochranu českým i jiným než tuzemským platebním prostředkům (viz též § 238 tr. zákoníku) a tím řádnému fungování celého, zejména bezhotovostního, platebního styku.


Pro naplnění znaku
použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný
stačí

jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a služby, u příkazů k zúčtování k úhradě nebo k inkasní formě placení). Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného.
Použitím
však není pouhé opatření, zpřístupnění, převzetí či přechovávání padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, které naplňuje jen znaky § 234 odst. 2 tr. zákoníku.




Paděláním platebního prostředku
se rozumí jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění s použitím zařízení, materiálů, tiskopisů apod., které se jinak používají k jeho výrobě, vyplnění či vyhotovení, anebo náhradních zařízení, materiálů, tiskopisů apod., a to se záměrem, aby takový platební prostředek vypadal či budil zdání, že je pravý nebo platný. Paděláním platebního prostředku se rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi, včetně u těch platebních prostředků, u nichž to přichází v úvahu, jejich barevného či grafického provedení, reliéfu apod., sloužících při jejich používání, dále i magnetického proužku, mikročipu, optického nebo jiného speciálního záznamu, tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky, např. prázdné bílé plastové karty opatřené jen mikročipem či magnetickým záznamem, která proto může sloužit jen k některé funkci platebního prostředku.


Pozměněním platebního prostředku
se rozumí úprava pravého a platného platebního prostředku, pokud jde o některou z jeho náležitostí, v tom směru, aby mohl být zneužit sice ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního pozměněného platebního prostředku, ale ve prospěch jiné osoby než oprávněného držitele (např. aby bylo možno provést zúčtování na cizí účet nebo vybírat v bankomatech hotovost na úkor cizího účtu nebo platit v obchodech či jiných
provozovnách
za zboží nebo služby na cizí jméno nebo cizí účet). Pozměněním platebního prostředku se však rozumí i taková úprava neplatného platebního prostředku (např. platební karty nebo záruční šekové karty, které vypršela expirační doba) na platný platební prostředek tak, že po této úpravě je možno ho znovu používat ve smyslu jeho konkrétní povahy.


Směnka je cenný papír, který je mj. také používán jako bezhotovostní platební prostředek. V teorii je zpravidla definována jako dlužnický cenný papír, vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou s tím, že jde o závazek přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní.


Za padělání směnky, která nemá předepsanou technickou podobu a žádné ochranné prvky, je možno považovat jen některé kvalifikované napodobeniny. Zákon totiž předepisuje pouze nutný obsah směnky, ale nikoli jak má vypadat. S použitím některého směnečného formuláře (např. určité banky) nejsou spojeny žádné důsledky, stejně tak není významné, zda směnka je vůbec na formuláři nebo na volném listu papíru. Přitom i nutný obsah směnky stanovený zákonem může být padělán různým způsobem. Od uvádění zcela smyšlených nepravdivých údajů, např. u jména směnečníka, až po uvedení reálných osob a napodobení jejich podpisů. Z toho vyplývá i velmi různorodá společenská škodlivost napodobenin směnek. V úvahu je nutno vzít i skutečnost, že u směnek se běžně předpokládá, že si zainteresovaná osoba, které je směnka za některým účelem předávána, ověřuje reálnost údajů tvořících její obsah, takže napodobeniny s jen smyšlenými údaji zpravidla nemohou vést ke skutečnému ohrožení chráněných společenských vztahů.


Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na uvedené skutečnosti týkající se povahy směnky a její ochrany před paděláním lze za její padělání považovat jen takové její napodobení, kdy ve směnce jsou falšovány jinak správné reálné údaje tvořící její zákonný obsah. Jde např. o falšování cizí směnky tak, že je jako směnečník uveden skutečný reálný podnik a jako akceptant oprávněný pracovník tohoto podniku a teprve podpis takového skutečně oprávněného pracovníka je falešný. Přísnou ochranu poskytovanou ustanoveními § 233 a násl. tr. zákoníku (dříve § 140 a násl. tr. zák.) měně nelze u směnek rozšiřovat na další méně závažné případy (k problematice padělání směnek viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 9 Tz 114/2000).


Pozměněním směnky je v praxi především neoprávněná změna některé podstatné náležitosti jinak pravé směnky pachatelem, zpravidla vztahující se k její hodnotě (pozměnění výše peněžité sumy, na kterou zní bezpodmínečný příkaz zaplatit).


Od neoprávněného doplnění potřebných náležitostí do tzv. tiskopisu směnky je třeba odlišovat tzv. blankosměnky (srov. čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový ve znění pozdějších předpisů), v nichž jsou záměrně tím, kdo je uvádí do oběhu, ponechána některá místa nevyplněná s tím, že budou doplněna později majitelem takové blankosměnky.


Jde tedy o směnku, která není v celém rozsahu vyplněna, obsahuje bílá místa, na která mají být později v souladu s vyplňovacím prohlášením vepsány další údaje, a to jak charakteru podstatných obsahových náležitostí, tak případně i zápisů nepodstatných, vedlejších. Název nehotový vyjadřuje, že ve skutečnosti ještě o směnku nejde. Je to vlastně teprve určitý zárodek směnky budoucí. Blankosměnka by nemohla být zejména uplatněna u soudu. Mezi pojmové znaky blankosměnky patří to, že jednak musí obsahovat alespoň jeden podpis, jednak listina musí být určena za směnku a musí dojít k záměrnému vydání blankosměnky, kdy ten, kdo vydává blankosměnku, musí mít tento úmysl a musí být uděleno vyplňovací právo. Stručně řečeno, jde o právo nabyvatele blankosměnky vyplnit určité chybějící náležitosti. Tedy ten, kdo směnku, která není vyplněna ve všech částech, nabývá, musí k ní nabýt i právo tuto směnku vyplnit. Blankosměnku lze tedy definovat jako listinu, která je záměrně vydána v nehotové formě tím, kdo se na tuto listinu podepsal a kdo při vydání směnky udělí nabyvateli směnky tzv. směnečné právo vyplňovací (srov. Kovařík, Z., Právní praxe v podnikání, 1993).


Za blankosměnku nelze považovat listinu, v níž opomenutím nebyly některé doložky vyznačeny. Taková listina je neplatná pro nedostatek náležitostí. Nicméně, jak již uvedeno, ani
blankosměnka
ještě není perfektním cenným papírem (platebním prostředkem), ovšem s tím, že ten, kdo takovou listinu vystavuje, dává majitelům právo z ní za podmínek jím stanovených zpravidla ve smlouvě (písemné i ústní) nebo v jednostranném prohlášení či jen konkludentně směnku dotvořit (tzv. doplňovací právo). Jestliže je taková listina dotvořena v souladu s uděleným právem, stává se řádným cenným papírem (platebním prostředkem) a nemůže jít o padělání či pozměnění ve smyslu § 234 odst. 3 alinea 1, popř. odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku.
J
e-li směnka doplněna v rozporu s uděleným doplňovacím právem
, zakládá tato skutečnost z hlediska civilněprávního námitku dlužníků, ale listina není z tohoto hlediska směnkou neplatnou, přitom
nejde
ani
o padělání či pozměňování platebního prostředku
ve smyslu uvedených trestněprávních ustanovení, neboť šlo o doplnění majitelem cenného papíru jako osobou oprávněnou k tomu vyplňovacím právem, které však majitel nějakým způsobem přestoupil nebo zneužil. Pokud by šlo o podvodné jednání ze strany majitele takové blankosměnky, mohlo by se jednat při naplnění všech zákonných znaků o trestný čin
podvodu
podle § 209 tr. zákoníku, a to případně ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku či přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (ta přichází v úvahu ovšem jen u § 209 odst. 5 tr. zákoníku) (k tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2147).


Soulad způsobu využití vyplňovacího oprávnění (dále též vyplnění blanka ) s obsahem tohoto oprávnění není pojmovým znakem vyplnění blankosměnky. Vyplnění blankosměnky se může uskutečnit v souladu s obsahem vyplňovacího práva nebo v rozporu s ním. Vyplněním blankosměnky je tedy jak řádné vyplnění blanka, tak i jeho excesivní vyplnění. Excesivní vyplnění blankosměnky má povahu využití vyplňovacího práva, i když se tak děje v rozporu s jeho obsahem. Skutečnost, zda byla blankosměnka vyplněna řádně či nikoli, nemá vliv ani na platnost směnky, ani na existenci pohledávky vtělené do této směnky. Přesto však řádné a excesivní vyplnění blanka nemají zcela shodné důsledky. V obou případech vzniká úplná směnka, jejíž obsah důsledně definuje do ní vtělenou pohledávku. Soulad či naopak nesoulad způsobu vyplnění blanka s obsahem vyplňovacího práva má zsadní vliv na režim uplatnitelnosti námitky vyplnění blankosměnky v rozporu s obsahem vyplňovacího práva. Pouze řádné vyplnění blankosměnky umožňuje libovolnému směnečnému věřiteli výkon směnečného práva, který není zatížen možností, že dlužník úspěšně uplatní námitku excesivního vyplnění blankosměnky (viz Chalupa, R. Základy směnečného práva. Linde Praha, a.s., 2008, s. 89 a 91). Je-li směnka doplněna v rozporu s vyplňovacím právem, zakládá tato skutečnost námitku dlužníků. Listina proto nenabývá povahy směnky neplatné. Z hlediska směnečněprávního nejde ani o pozměňování listiny či o padělání (viz Sotolář A., Šámal, P., Púry, F., Štenglová, I., Sovák, Z. a kol. Trestná činnost na českém kapitálovém trhu a v bankovní sféře. Praha. Institut Ministerstva spravedlnosti ČR pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, sv. 58, s. 51).


Po subjektivní stránce je u trestného činu podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku vyžadován specifický úmysl použít padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný.


Trestný čin (resp. zločin) je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.


Zda byl uvedený trestný čin spáchán ve
velkém rozsahu
, je třeba vždy posoudit na základě konkrétních okolností případu, zejména na základě počtu padělaných nebo pozměněných opatřených anebo padělaných či pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti v posuzovaném případě, resp. pokud již byly použity, i rozsahu v jakém se tak stalo. Důležité bude též, zda pachatel nebo spolupachatelé jednali ojediněle, nebo zda šlo o soustavnou, déletrvající činnost (např. ve formě padělatelské dílny), což je u velkého rozsahu pravidlem. Ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu [§ 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] musí jít o několikanásobně větší rozsah, zejména z hlediska množství opatřených, padělaných nebo pozměněných, popř. i použitých platebních prostředků, a to s přihlédnutím i k rozsahu provedených akcí či operací (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2150).


Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.


Na tomto místě je třeba znovu připomenout, že podle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný (stručně řečeno), ačkoliv si byl vědom, že obchodní společnost, jejímž jménem jednal, nemá za následujícími leasingovými nájemci žádné pohledávky z titulu neuhrazených leasingových splátek, neboť tito své závazky pro ně vyplývající z uzavřených smluv řádně a včas plnili prostřednictvím soudní úschovy, v důsledku čehož nebyl oprávněn u nich použít krátce předtím vyplněné směnky k zajištění závazků z leasingových smluv č. 117/2000, č. 227/2000, č. 292/2000 a č. 275/2000, uzavřel 18. 8. 2003 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů - cizích směnek (celkem 15) specifikovaných kromě jiných údajů tak, že u tří z nich byli jejich směnečníky a avalisty T.H., směnečná suma činila u něj 8,452.642,- Kč, P. T., směnečná suma činila 931.712,- Kč a MUDr. I. Š., směnečná suma činila 6,983.255,- Kč a splatnost vždy 30. 6. 2003 za kupní cenu celkem 2,000.000,- Kč a 22. 9. 2003 smlouvu o převodu cenného papíru - směnky cizí specifikované kromě jiných údajů tak, že jejím akceptantem byl J. Š., směnečná suma činila 142.158,- Kč (tj. celkem 16,509.767,- Kč) a splatnost 22. 9. 2003 za kupní cenu 14.216,- Kč, a to s jednatelem RS Konzult, s.r.o., M. H. přičemž tato společnost se později na základě těchto směnek domáhala u soudu vydání směnečných platebních rozkazů.



V návaznosti na výše předestřená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto popisu skutku nejsou vyjádřeny žádné konkrétní okolnosti, na jejichž základě by bylo možno uzavřít, že v posuzované trestní věci se jednalo o pozměněný platební prostředek, jak uvádí právní věta výroku předmětného rozsudku, nebo o platební prostředek padělaný ve smyslu § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Z popisu předmětného skutku se totiž podává toliko, že obviněný použil
krátce předtím vyplněné směnky k zajištění závazku z leasingových smluv
.


V uvedeném směru je třeba přisvědčit názoru dovolatele, že k tomu, aby skutek mohl být posouzen jako trestný čin podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, by musel obsahovat i skutková zjištění o tom, že byl daný platební prostředek padělán či pozměněn a že mu byly známy informace, z nichž s přihlédnutím k okolnostem případu a svým osobním poměrům mohl dovodit, že jde o platební prostředek padělaný či pozměněný a přesto jej úmyslně použil jako platební prostředek pravý. Skutková zjištění o tom, že obviněný nakládal se směnkou padělanou či pozměněnou, však v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu obsažena nejsou.


V daných souvislostech je dále na místě upozornit na skutečnost, že v posuzovaném případě se jednalo ve vztahu k výše jmenovaným čtyřem poškozeným o blankosměnky, což ostatně vyjádřil ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně. Pak je ovšem nutné mít na zřeteli skutečnosti, jež byly ve vztahu k tomuto typu směnek shora podrobněji rozvedeny.


Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že blankosměnky nevyplnil sám obviněný, který (resp. obchodní společnost

VIOLA Leasing, s.r.o., jejímž byl jednatelem a jediným společníkem)

je v rozhodné době měl(-a) ve svém držení [nositelem vyplňovacího práva je vždy držitel, resp. majitel blankosměnky (viz Chalupa, R. Základy směnečného práva. Linde Praha, a. s., 2008, s. 91)], a z tohoto hlediska při zběžném náhledu na věc by zřejmě nebylo důvodu činit výše uvedený závěr, podle něhož excesivní vyplnění blankosměnky jejím majitelem není paděláním ani pozměněním tohoto typu směnky. Na druhé straně ovšem nelze přehlédnout možnost závěru akcentovaného státním zástupcem, a to, že dokazováním sice podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by to byl konkrétné obviněný, kdo vlastnoručně blankosměnky doplnil, nicméně s jejich vyplněním byl srozuměn a tyto následně smluvně převedl na další osobu. To by pak mohlo naopak svědčit ve prospěch obviněného ve smyslu aplikovatelnosti již zmíněného právního závěru stran excesivního vyplnění blankosměnky.


K uvedenému je ovšem nutno zdůraznit, že dosavadní skutková zjištění odvolacího soudu neumožňují činit konkrétní a úplné závěry o okolnostech vyplnění předmětných blankosměnek, zejména není možné spolehlivě dovozovat, za jakých okolností, kým a na čí pokyn či z podnětu jaké osoby byly tyto blankosměnky vyplněny. Dodat je ovšem nutné nesporný fakt, že byly doplněny o údaj (směnečnou sumu), který naprosto neodpovídal realitě, neboť jednotliví leasingoví nájemci řádně své závazky pro ně vyplývající z uzavřených smluv plnili, a to složením do soudní úschovy.


Podle názoru Nejvyššího soudu tedy doposud nebyly učiněny potřebné dostatečně přesné skutkové závěry stran vyplnění předmětných blankosměnek. Odvolací soud pouze shledal, že to nebyl obviněný, kdo směnky vyplnil, aniž by např. dále prověřil a postavil najisto, zda k doplnění směnek jinou osobou nedošlo s vědomím a srozuměním obviněného. Pro úplnost je ovšem na místě uvést, že by mělo být postaveno na jisto rovněž to, zda obchodní společnost VIOLA Leasing, s.r.o., byla nositelem vyplňovacího práva k předmětným blankosměnkám. Pokud by tomu tak nebylo (jmenovaná obchodní společnost by nositelem takového práva nebyla) a obviněný s tím byl srozuměn a přesto takto vyplněné blankosměnky použil jako pravé, mohlo by se jednat o trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá.


Vzhledem k rozvedeným skutečnostem však nemůže závěr soudu druhého stupně o naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku obviněným obstát.


Za této situace by bylo předčasné vyjadřovat se konkrétněji k otázce zavinění (subjektivní stránky). Nejvyšší soud ovšem přesto považuje za vhodné stručně konstatovat, že může obstát zjištění odvolacího soudu, podle něhož si obviněný byl vědom toho, že poškození T.H., MUDr. I.Š., Ing. P. T.a J. Š.řádně a včas hradili leasingové splátky jejich složením do soudní úschovy a že jeho společnost nemá za těmito leasingovými nájemci pohledávky z titulu neuhrazených leasingových splátek. Přitom z faktu, že dotyční poškození své závazky řádně plnili, plyne, že nebyly splněny podmínky pro vyplnění blankosměnek, jež byly v daných případech zajišťovacím instrumentem ve vztahu k jednotlivým leasingovým smlouvám, resp. plnění povinností z nich vyplývajících jednotlivými poškozenými.


Dále je vhodné znovu zmínit, že pokud by šlo o podvodné jednání ze strany majitele blankosměnky, mohlo by se jednat při naplnění všech zákonných znaků o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to případně ve stadiu pokusu či přípravy.


Touto právní kvalifikací jednání obviněného se soudy dříve ve věci činné zabývaly. Soud prvního stupně obviněného uznal vinným i zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se ale s tímto právním posouzením neztotožnil. Dovodil, že nebylo prokázáno, že by obviněný v posuzovaném případě se záměrem sebe nebo jiného obohatit, a způsobit tak na cizím majetku škodu, jiného uváděl v omyl nebo využil omylu jiného anebo jinému podstatné skutečnosti zamlčel. Vyloučeno totiž bylo, aby obviněný svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyvolal nebo využil omylu poškozených T. H., MUDr. I. Š., Ing. P. T. a J. Š., kteří měli znalosti všech rozhodných okolností. Pokud jde o otázku, zda se obviněný dopustil v souvislosti s uzavřením smluv o převodu cenných papírů protiprávního jednání ke škodě svědka M. H., pak odvolací soud dospěl k negativnímu závěru přesto, že obviněný svědka neinformoval o úhradě splátek částí leasingových nájemců do soudní úschovy. Z výpovědi svědka totiž plyne, že zatajení takové informace by zjevně nemělo vliv na jeho rozhodnutí o majetkové dispozici, tj. zaplatit 2,000.000,- Kč na základě uzavřených smluv o převodu cenných papírů.


Stran těchto závěrů odvolacího soudu v souvislosti s otázkou případného naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ovšem Nejvyšší soud připomíná, že na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Právě z těchto hledisek zůstaly hodnotící úvahy odvolacího soudu neúplné. V souvislosti s tím se připomíná, že odvolací soud ve svém rozhodnutí mj. konstatoval, že obviněný při uzavření smluv o převodu směnek jednateli obchodní společnosti RS Konzult, s.r.o., M.H. zamlčel, že výše specifikované směnky byly předtím neoprávněně vyplněny v rozporu se směnečnými ujednáními o směnečné sumy v celkové výši 16.509.767,- Kč. Byť nelze označit za vadný závěr odvolacího soudu, že tento svědek nebyl jednáním obviněného poškozen, není možné přehlédnout, že již nebylo zkoumáno, zda v souvislosti s tím, že byla zamlčena uvedená skutečnost, nedošlo k poškození jiných osob či zda jiným osobám bezprostředně vznik škody nehrozil. V tomto směru lze poznamenat, že za majetkovou dispozici oklamané osoby by bylo možné považovat nejen vlastní koupi směnek, ale i jejich uplatnění vůči směnečným dlužníkům. Přitom případným plněním z excesivně vyplněných blankosměnek by vznikla na majetku směnečných dlužníků škoda. Za obohacení by pak bylo možno považovat částku, kterou získal pachatel prodejem takových blankosměnek.


Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, v bodě I. a také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).


P o u č e n í :
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 31. března 2011



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý