6 Tdo 1576/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1576/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, č. j. 5 To 32/2006-2484, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 116/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 1 T 116/2000-2435, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle § 248 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, přičemž zároveň byl nad obviněným stanoven dohled, jež bude spočívat v návštěvách u Probační a mediační služby ČR jedenkrát za půl roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní službě a jednak s výkonem funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu tří roků . Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného J. H. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 5 To 32/2006-2484, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu podle § 248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, když podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní službě spojené s rozhodovací pravomocí a hmotnou odpovědností na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené České republice Policii České republiky, S. S. k. se sídlem v Ú., ve výši 1.033.800,- Kč. Se zbytkem svého nároku byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozená Česká republika Policie České republiky, S. S. k. se sídlem v Ú., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek obsahuje též zprošťující výrok s tím, že podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky zde vyjmenované, jimiž měl podle obžaloby spáchat dílčí útoky pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Dovolání obviněný opřel o dva dovolací důvody: dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní námitky vznáší proti způsobu opatření listinných důkazů. K oběma dovolacím důvodům současně obviněný uvedl následující. Tvrdí, že originály listinných důkazů (originály pokladních stvrzenek a jednotlivých rozkazů) sama poškozená Policie ČR zničila v průběhu přípravného řízení, což doplňuje tím, že ztráta těchto originálů nebyla jistě náhodná. Uvedl, že přestože podle jeho názoru jediným důkazem je tzv. sešit odměn , protože objektivně vystihuje způsob nakládání s penězi, soud jej za důležitý nepovažoval. Je přesvědčen, že byl uznán vinným i za zpronevěření peněz z rozkazů, které podle zmíněného sešitu prokazatelně převzaly jiné osoby. Ačkoliv sešit odměn podporuje jeho obhajobu, soud se touto skutečností podle obviněného nezabýval. Obviněný pokládá způsob provedení důkazů před soudem a jeho vyhodnocení za porušení základní zásady trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nesouhlasí s tím, že by peníze jednotlivým policistům nebo jejich bezprostředním nadřízeným předával jen on nebo že by peníze po vyzvednutí z pokladny svědkyně M. předala vždy jemu. Je toho názoru, že vzhledem k neexistenci potřebných originálů listinných důkazů soudy přecenily význam výpovědí svědků, kteří vypovídali o tom, zda obdrželi odměnu či nikoliv. Má za to, že výpovědi svědků, kteří z nepodepsaných kopií dovodili, že neobdrželi kázeňskou odměnu, by mohly být pro soud použitelné pouze tehdy, kdyby k těmto nepodepsaným kopiím existovaly originály, na kterých by obviněný prokazatelně zfalšoval jejich podpis nebo je nepodepsané vrátil ekonomickému úseku jako podklad do účetnictví. Namítl, že nebyly opatřeny důkazy o skutečném vydání peněz z pokladny. Pouze na jediné pokladní stvrzence byl nalezen jeho podpis. Za nepravdivý označil obviněný i závěr uvedený ve skutkové větě napadeného rozsudku, že převzal v sekretariátu ředitele peníze na tyto dary nebo převzal z pokladny ekonomického odboru peníze . Dodal, že o tom neexistují žádné hodnověrné důkazy, a to ani v podobě svědeckých ani listinných důkazů. Dospěl k závěru, že soud učinil nesprávné právní závěry o učiněných skutkových zjištěních, přičemž chybí konkrétní a hodnověrné důkazy pro naplnění materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V další části dovolání obviněný tato svá tvrzení blíže rozvádí, když opětovně zdůrazňuje zejména skutečnost, že bez originálů rozkazů nemohl soud s potřebnou určitostí zjistit, které odměny byly skutečně čerpány na pokladně a pak nevyplaceny jednotlivým policistům. Od samého počátku svou trestnou činnost popírá a je přesvědčen, že provedené důkazy jeho tvrzení a obhajobu nevyvracejí, ale naopak potvrzují. Protože se soudu podle obviněného nepodařilo odstranit pochybnost jednak o tom, že mu byly finanční prostředky svěřeny a o tom, že jednotliví policisté finanční odměny ve všech případech skutečně neobdrželi, navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu zrušil a sám obviněného obžaloby zprostil s tím, aby poškozený byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že vzhledem k tomu, že obviněný podstatu dovolání spatřuje v nedostatku listinných důkazů a polemizuje o věrohodnosti svědeckých výpovědí, je zřejmé, že pokládá skutkové zjištění za neúplné. Není tedy pochyb, že takto odůvodněné dovolání není způsobilé k věcnému přezkoumání jak z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani z jiného ze zákonných dovolacích důvodů. Nad rámec doplnila, že skutkové závěry, ze kterých odvolací soud při dovození viny obviněného vycházel, nejsou v zásadním rozporu s obsahem celkového ve věci provedeného dokazování. Naopak bylo na podkladě originálů či alespoň kopií příslušných kázeňských rozhodnutí, jakož i autentických účetních dokladů o pohybu udělených finančních odměn a dále i z obsahu výpovědí svědků, postaveno na jisto, že finanční prostředky určené k výplatě pracovních odměn se dostaly do skutečné dispozice obviněného a že tedy měly povahu věcí svěřených. Překročil-li obviněný dohodnutý účel svěření, když si uvedenou finanční hotovost ponechal, pak byla tato skutková zjištění posouzena správně jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Se zřetelem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v neúplnosti dokazování a odkazuje přitom na porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Tato námitka však není, jak bylo shora zmíněno, způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nadto lze uvést, že tvrdí-li obviněný, že nebylo prokázáno, že peníze jednotlivým policistům nebo jejich bezprostředním nadřízeným předával on nebo že by po vyzvednutí z pokladny peníze svědkyně M. nepředávala jemu, nelze jeho námitkám přisvědčit. Z její výpovědi se podává, že peníze, které na pokladně, příp. na sekretariátu ředitele policie převzala, předávala obviněnému. Podrobně tuto otázku rozebírá soud prvního stupně na str. 34 svého rozhodnutí. Vrchní soud v Praze vypustil z výroku o vině skutková zjištění ohledně těch útoků, která byla dána toliko vyšší mírou pravděpodobnosti a nedala se s jistotou konstatovat. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že pokud ve spisu chybí na kopii rozkazu podpis osoby, které měla být odměna vyplacena, jen z této okolnosti nelze dovodit, že nebyla fakticky vyplacena. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze plyne, že jednotlivými důkazy se velice pečlivě zabýval (srov. str. 17 25). Na straně jedné jednotlivé útoky, o jejichž spáchání bylo důvodu pochybovat, z výroku o vině vypustil na straně druhé v případech, kde nebylo pochyb o tom, že peníze byly obviněnému svěřeny a nebyly vyplaceny konkrétním osobám, uvedl, z jakých důkazů k těmto závěrům dospěl. Ostatně odvolací soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že došlo ke zfalšování listinných důkazů. Jak byly fotokopie pořízeny vysvětlila svědkyně L. (viz str. 33 rozhodnutí soudu prvního stupně), když lze vyloučit, že by do listinných důkazů, resp. do kopií kázeňských rozhodnutí nebo rozkazů byl proveden zásah jinými osobami. Nebyl zjištěn ani žádný důvod, který by naznačoval, že výpovědi kteréhokoliv ze svědků ohledně obdržení finančních darů, by byly nepravdivé. Namítá-li obviněný, že si soudy nevyhodnotily tzv. sešit odměn v jeho prospěch, nemůže tato jeho námitka obstát, neboť Vrchní soud v Praze, jak vyplývá ze str. 24 rozsudku, vycházel z jeho obsahu a hodnotil jej ve prospěch obviněného.

Je tedy zřejmé, že obviněný v dovolání neuvedl právně kvalifikované námitky, neboť brojí výhradně proti hodnocení důkazů. Primárně napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a nikoliv otázku právní kvalifikace skutku. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Nadto Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení byl porušen čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a má za to, že v průběhu řízení nebyla porušena ani zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný v dovolání uvedl první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by blíže k tomuto dovolacímu důvodu konkrétní námitky specifikoval. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Svědčí o tom i skutečnost, že části námitek obviněného odvolací soud přisvědčil. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. podané ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann