6 Tdo 1569/2006
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1569/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2007 dovolání, které podal obviněný R. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 559/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 93/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 103 T 93/2006, byl obviněný R. G. uznán vinným v bodech 1-10 pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. ve smyslu § 37a tr. zák. k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o vině ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu a trestným činům spáchaných s ním v jednočinném souběhu a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 23. 3. 2006, č. j. 103 T 229/2005-233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 5 To 322/2006, jakož i další výroky, které měly ve zrušených výrocích svůj podklad. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené B. V., škodu ve výši 1.450,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný a okresní státní zástupce v Karviné odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 559/2006, byl z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Karviné podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného R. G. uznal vinným, že

dne 30. 7. 2005 v době kolem 14.00 hod. v baru, v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, poté, co provozovatelka baru B. V. přepočítala tržbu a finanční hotovost vložila do své kabelky položené za barovým pultem, k ní ve chvíli, kdy stála za barovým pultem, přistoupil s nožem o délce čepele asi 10 cm, který držel v pravé ruce a současně levou rukou sáhl za pult, odkud vzal její kabelku, v níž měla finanční hotovost ve výši 39.500,- Kč, mobilní telefon zn. Motorola T 720i, peněženku zn. Avon s hotovostí ve výši 450,- Kč, svazek pěti klíčů a osobní doklady, přitom B. V. v obavě o svůj život nekladla žádný odpor, a poté z místa odešel, čímž B. V. způsobil škodu v celkové výši nejméně 43.252,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 23. 3. 2006, č. j. 103 T 229/2005-233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 5 To 322/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného R. G. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. G. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje úplný výrok o vině, když krajský soud z podnětu okresního státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., avšak opomenul rozhodnout o dalších skutcích popsaných ve zrušeném rozsudku okresního soudu ve výrocích o vině pod body 1-3 a 5-10. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku zrušil dřívější výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, bylo nezbytné, aby i krajský soud rozhodl o vině nejen ve vztahu k jednomu dílčímu útoku trestného činu spáchaného formou pokračování, u kterého měnil právní kvalifikaci, ale i o vině ve vztahu ke všem dílčím útokům tohoto trestného činu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, jak byl v případě útoku pod bodem 4 zrušeného rozsudku okresního soudu krajským soudem zjištěn skutkový stav věci, a to především ohledně údajného držení nože. V tomto směru uvedl, že skutková zjištění okresního soudu jsou zcela odlišná od skutkových zjištění krajského soudu. Zdůraznil, že neměl důvod zmocňovat se tašky za použití nože, když taška byla během doby, co poškozená prováděla odečty tržeb na automatech, volně odložená. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že poškozená měla důvod nepravdivě vylíčit průběh události z obavy před nevyplacením pojistného plnění i z důvodu problémů se zaměstnavatelem, aby nebyla nařčena z nedbalosti při nakládání s tržbou. Poukázal na to, že i když páchá majetkovou činnost dlouhodobě, nikdy se nedopustil žádné násilné trestné činnosti a je pro něj naopak typické, že využívá náhodných příležitostí k odcizení volně dostupných nestřežených a odložených věcí. Krajský soud ho však uznal vinným z trestného činu loupeže na základě odlišného skutkového zjištění, a to po krátkém výslechu poškozené. V návaznosti na zmíněná tvrzení obviněný uvedl, že si je vědom nemožnosti polemizovat v rámci dovolání se skutkovými zjištěními, a proto nesprávnost skutkových zjištění pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezahrnuje. Současně konstatoval, že i za situace, kdy skutková zjištění popsaná v napadeném rozsudku odvolacího soudu budou považována za prokázaná, tak právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak je skutkový stav zjištěn a také popis skutku ve skutkové větě neodpovídá naprosto přesně skutkovým zjištěním. Skutečnost, že měl údajně v ruce držet nůž neznamená bez dalšího žádnou pohrůžku násilí vůči poškozené. Z výpovědi B. V. jednoznačně vyplynulo, že měl nůž držet u své hrudi namířený hrotem směrem proti sobě. Tímto způsobem držení nože nijak poškozenou neohrožoval, nevyhrožoval jí, nemluvil s ní, jen se měl naklonit přes barový pult a vzít položenou tašku s tržbou. Na poškozenou nevyvíjel žádný nátlak. V této souvislosti obviněný namítl, že skutková věta měla být doplněna tak, aby text v pasáži týkající se držení nože zněl: ve chvíli, kdy stála za barovým pultem, přistoupil s nožem o délce čepele asi 10 cm, který držel v pravé ruce namířený hrotem k sobě a současně levou rukou sáhl za pult . Podle jeho názoru je způsob držení nože velmi podstatný pro posouzení, zda je naplněna základní podmínka pro posouzení skutku jako trestného činu loupeže, a to užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilí jednoznačně použito nebylo a pod pohrůžkou bezprostředního násilí je třeba rozumět takové chování obviněného, z něhož lze jednoznačně dovodit úmysl pohrůžky nebo násilí, což z popsaného chování R. G. patrno není. Naopak z jeho chování bylo možno spíše vyvodit úmysl použít nůž vůči vlastní osobě, např. z důvodu zoufalství z bezvýchodné životní a finanční situace. Obviněný uzavřel, že krajský soud skutek nesprávně kvalifikoval jako trestný čin loupeže, ačkoliv nebyla naplněna hmotně právní podmínka skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Současně vyslovil názor, že skutková zjištění krajského soudu v bodě 4 naplňují skutkovou podstatu dílčího útoku pokračujícího trestného činu krádeže tak, jak to vyhodnotil soud prvního stupně.

S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 559/2006, a tomuto soudu věc přikázal v novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že pokud obviněný vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým odvolací soud dospěl po doplněném dokazování, ocitl se svým dovoláním mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s deklarovaným dovolacím důvodem byla uplatněna námitka, že skutek není trestným činem loupeže, neboť zde popsané skutkové okolnosti nevystihují zákonný znak - užití pohrůžky bezprostředního násilí. V této souvislosti státní zástupkyně připomněla, že není nezbytně nutné, aby přímo v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí byly bezezbytku konkretizovány příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu, v tomto případě, že nůž v ruce obviněného vzbudil v poškozené obavu, pro kterou pouze přihlížela, jak obviněný sahá za bar a bere jí kabelku s tržbou, když působení těchto okolností na vůli poškozené jako objektivní znak trestného činu loupeže je spolu s dalšími skutkovými okolnostmi rozvedeno v odůvodnění rozsudku. Nejde o nesprávné hmotně právní posouzení, pokud skutek nebyl zcela popsán v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., když jinak je z odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu pokrývá. Podle státní zástupkyně je právní posouzení skutku odvolacím soudem správné, a proto jsou námitky obviněného v tomto směru zjevně neopodstatněné. Rovněž uvedla, že další dovolací výtky ohledně neúplného výroku o vině jsou zcela irelevantní. Pokud odvolací soud v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek, jímž bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 37a tr. zák. o vině jedním skutkem pokračujícího trestného činu krádeže a o uložení společného trestu, nabyly v rozsahu tohoto zrušení platnosti všechny výroky z předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 103 T 229/2005. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud svůj postup náležitě vyložil, a to i ve vztahu k tomuto předchozímu odsuzujícímu rozsudku, který musel být v odvolacím řízení v návaznosti na uložený souhrnný trest ve výroku o trestu zrušen, jelikož postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. opět nabyl platnosti, stejně jako výrok o vině. Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. G. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., tak Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V kontextu s výše rozvedenými argumenty je nutno konstatovat, že obviněný uplatnil v části dovolání námitky, které na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Jde o výtky, prostřednictvím kterých vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu druhého stupně a poukazuje na vlastní verzi skutkového děje spočívající v tom, že vůči poškozené neužil pohrůžky bezprostředního násilí a neměl k tomu ani důvod, neboť předmětná taška s finanční hotovostí a dalšími věcmi byla volně odložená. Výpověď poškozené považuje za nepravdivou a odvolacím soudem nesprávně vyhodnocenou. Rovněž namítá nepřesnost formulace tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, pokud jde o způsob držení předmětného nože. Nutno zdůraznit, že tyto uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, vychází z odlišné skutkové verze, než ke které dospěl soud druhého stupně včetně toho, jak důkazy hodnotil a co z nich vyvodil, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše řečeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Námitky tohoto druhu není možno podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud shledal jako relevantní výtky obviněného R. G., jimiž zpochybňuje naplnění zákonného znaku užití pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., a to s poukazem, že z konečných skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozenou nožem ohrožoval, slovně jí vyhrožoval či na ní činil nátlak. Ze skutečnosti, že při zmocnění se předmětné kabelky držel v pravé ruce nůž, nelze dovodit úmysl užít proti poškozené pohrůžku bezprostředního násilí, a tudíž posuzované jednání mohlo být právně kvalifikováno jako dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže. Tyto námitky jsou způsobilé uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.

O správné právní posouzení se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, tj. obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, kdy popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta rozsudečného výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Ve stručnosti lze připomenout, že násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Pachatel se věci zmocní nejen tehdy, když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá, popřípadě pokud z obavy před uskutečněním pohrůžky bezprostředního násilí neklade žádný odpor.

Z předmětného skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (viz jeho citace konstatovaná výše), mimo jiné vyplývá, že obviněný R. G. v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, poté, co provozovatelka baru B. V. přepočítala tržbu a finanční hotovost vložila do své kabelky položené za barovým pultem, k ní ve chvíli, kdy stála za barovým pultem, přistoupil s nožem o délce čepele asi 10 cm, který držel v pravé ruce a současně levou rukou sáhl za pult, odkud vzal její kabelku, v níž měla finanční hotovost ve výši 39.500,- Kč, mobilní telefon zn. Motorola T 720i, peněženku zn. Avon s hotovostí ve výši 450,- Kč, svazek pěti klíčů a osobní doklady, přitom B. V. v obavě o svůj život nekladla žádný odpor, a poté z místa odešel . Z tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku vyplývá, že soud druhého stupně považoval znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

K námitce obviněného R. G., když ve svém činu zdůrazňuje absenci pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozené a úmyslu k tomu směřujícímu, je nutno konstatovat, že odvolací soud nepochybil, pokud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění zcela konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují, že v posuzovaném případě se obviněný dopustil vytýkaného jednání s úmyslem dosáhnout toho, aby se za použití pohrůžky bezprostředního násilí zmocnil kabelky poškozené B. V. včetně finanční hotovosti a dalších věcí v ní se nacházejících. Zjištěný skutkový stav přitom vylučoval právní závěr, že obviněný předmětnou trestnou činnost spáchal toliko s úmyslem okrást poškozenou, popřípadě že se jednalo pouze o odejmutí tašky, kterou měla poškozená při sobě ve smyslu ustanovení § 247 odst. 1 písm. d) tr. ř. V této souvislosti soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí k jednání obviněného poukázal především na výpověď poškozené B. V., která potvrdila, že obviněný k ní přistoupil v době, kdy stála za barovým pultem, v pravé ruce držel ve výši svého hrudníku u těla nůž a požadoval po ní tašku nacházející se před ní na tomto barovém pultě, přičemž vzápětí poté se tašky zmocnil a bar ihned opustil. Soud rovněž zmínil obsah výpovědi svědkyně M. Š., z níž plyne, že ji obviněný požádal, aby mu natočila do plastové láhve vodu a z tohoto důvodu na krátkou chvíli opustila místnost baru, v níž zůstala pouze poškozená, která stála za barovým pultem a R. G. Jmenovaná též vypověděla, že po jejím návratu se v místnosti baru nacházela toliko poškozená B. V., která byla silně rozrušena, přičemž jí sdělila, že ji obviněný ohrožoval nožem a zároveň jí odcizil tašku. Zejména na základě těchto důkazů odvolací soud shrnul: obžalovaný přistoupil k poškozené s nožem, který držel v ruce u těla na úrovni svého hrudníku a zároveň po ní požadoval vydání její tašky, které se bezprostředně zmocnil . V souvislosti s otázkou pohrůžky bezprostředního násilí, a to z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného, konstatoval: je přitom nerozhodné, že tato pohrůžka nebyla výslovně pronesena, pokud byla vyjádřena výše popsaným jednáním obžalovaného na místě činu. Z jeho jednání přitom vyplývá, že v daném případě použil nůž jako prostředek nátlaku na vůli poškozené, která mohla důvodně předpokládat, že obžalovaný tento nůž vůči ní použije, nepodrobí-li se jeho požadavku na vydání předmětné tašky (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně).

S citovaným právním názorem Krajského soudu v Ostravě se Nejvyšší soud ztotožňuje. Provedl-li obviněný vytýkaný čin tím způsobem, že přistoupil k poškozené B. V. s nožem v ruce a žádal ji o vydání tašky, tak jeho jednání naplňuje znaky pohrůžky bezprostředního násilí ve vztahu k poškozené. V daném případě tato okolnost zjevně zesilovala nátlak na její vůli vydat předmětnou věc, když se mohla oprávněně domnívat, že pokud bude klást obviněnému odpor, mohlo by být vůči ní užito z jeho strany přímé násilí. K dovolacím námitkám obviněného lze dodat, že skutečnost, že poškozenou nožem přímo neohrožoval, popřípadě pohrůžku bezprostředního násilí výslovně nekonkretizoval, nemá v kontextu všech okolností případu na naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu znění § 234 odst. 1 tr. zák. vliv. Již samotná okolnost, že za dané situace měl při zmocnění se tašky v ruce nůž svědčí o jeho úmyslu tímto způsobem na psychiku poškozené působit a znemožnit její případný odpor dotčenou věc vydat.

V tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku sice není podrobněji specifikováno, že právě nůž v ruce obviněného byl důvodem, proč poškozená nekladla obviněnému žádný odpor a toliko přihlížela, jak se předmětné tašky zmocňuje. Tyto konkrétní okolnosti ale vyplývají, jak již bylo zmíněno, z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Lze uzavřít, že skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku vyjadřuje v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. stručně a výstižně zjištěný skutek, a to co do místa, času i způsobu jeho spáchání a obsahuje všechny okolnosti relevantní z hlediska zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž v odůvodnění rozhodnutí jsou nezbytné podrobnosti činu, zejména pokud jde o způsob jeho spáchání, dostatečně rozvedeny. Správné právní kvalifikaci skutku rovněž koresponduje ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě i aplikovaná právní věta. Z popsaných skutečností je zřejmé, že námitky, které obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnil, nemohou obstát. V této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval výhradami obviněného uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán v případech, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výroku rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až 124 tr. ř.

Obviněný R. G. spatřuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že rozhodnutí soudu druhého stupně obsahuje neúplný výrok o vině. Neúplnost výroku shledává ve skutečnosti, že krajský soud zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. pouze ohledně skutku popsaného pod bodem 4 napadeného rozsudku prvostupňového soudu, avšak již nerozhodl o zbývajících dílčích útocích trestného činu krádeže, jak jsou popsány v rozsudku okresního soudu pod body 1-3 a 5-10. Tyto námitky by mohly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplnit, a tudíž Nejvyšší soud posuzoval jejich opodstatněnost.

V souvislosti s obsahem dovolacích námitek lze připomenout, že v důsledku novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb. byl zaveden nový procesní postup v případě rozhodování o pokračujícím trestném činu. Ve smyslu ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Podle ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. platí, že týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11 odst. 1 tr. ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání (vše trestní řád ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Pro úplnost je vhodné poznamenat, že dílčím útokem pokračujícího trestného činu je dílčí jednání obviněného zpravidla do určité míry oddělené časově i místně, pokud toto dílčí jednání je součástí souhrnu takových obdobných dílčích útoků při naplnění zákonných znaků pokračování v trestném činu. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Ze shora rozvedeného právního výkladu vyplývá, že pojem pokračování v trestném činu má jiný význam v hmotně právním smyslu, kdy pokračování v trestném činu je považováno za jeden skutek i jeden trestný čin a jiný v procesně právním smyslu, kdy každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem, není-li uvedeno jinak.

V procesní rovině má zmíněná zákonná úprava ten dopad, že odstranila překážku věci rozhodnuté ve smyslu znění § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., která bránila trestnímu stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu, pokud bylo již dříve pravomocně rozhodnuto o některém dílčím útoku tohoto činu, a umožnila oddělené a postupné projednávání jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu v závislosti na podmínkách pro konání společného či samostatných řízení o těchto dílčích útocích. Při rozhodování o jednotlivých dílčích útocích je tedy nezbytné v meritorních rozhodnutích vyslovit samostatný výrok o každém z nich. Nelze již postupovat jako před účinností výše citované novely trestního řádu, tj. při uznání viny obviněného jen ohledně některých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ostatní dílčí útoky, u nichž nepřichází v úvahu odsuzující výrok, pouze vypustit, ale je nezbytné o nich rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř., a to právě s ohledem na skutečnost, že z hlediska trestního práva procesního se každý dílčí útok pokračujícího trestného činu považuje za samostatný skutek.

Pro úplnost lze poukázat na znění ustanovení § 37a věty první tr. zák., podle něhož odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky byl již soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Lze dodat, že v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. nezbytné, zejména z důvodu přehlednosti a určitosti výroku rozsudku, aby souvislost mezi dílčími útoky v původním rozsudku, jehož výrok o vině a trestu byl zrušen, a novými dílčími útoky byla vyjádřena přímo i ve skutkové větě pozdějšího rozsudku tak, že se původní skutková zjištění zopakují v tomto novém rozsudku, přestože je jimi soud vázán a nemůže na nich nic měnit.

Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že postupem odvolacího soudu nedošlo k situaci zakládající naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž výrok o vině, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., není neúplným a již vůbec v rozsudku soudu druhého stupně nemůže chybět. Za stavu, kdy v posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že skutek popsaný pod bodem 4 v rozsudku soudu prvního stupně nelze právně kvalifikovat jako dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. zák., ale jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a z tohoto důvodu napadený rozsudek prvostupňového soudu, jímž bylo rozhodnuto ve smyslu § 37a tr. zák., v celém rozsahu zrušil, nelze tomuto procesnímu postupu vytýkat pochybení. Postupem odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. totiž nabyly platnosti všechny výroky předcházejícího pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 23. 3. 2006, č. j. 103 T 229/2005-233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2005, sp. zn. 5 To 322/2006. Těmito rozhodnutími byl obviněný odsouzen za pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. zák. pro dílčí útoky popsané pod body 1-3 a 5-10, dále pro pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. a pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., a to k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Odvolací soud proto správně nerozhodoval o dalších dílčích útocích pokračujícího trestného činu krádeže popsaných pod body 1-3 a 5-10 v rozsudku soudu prvního stupně a důvodně rozhodl samostatným výrokem o vině pouze ohledně skutku posouzeného jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., přičemž v tomto směru výrok o vině obsahuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Z popsaných důvodů nelze příslušné námitky obviněného uplatněné v dovolání akceptovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. G. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn podle § 265i odst. 3 tr. ř. postupovat a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k