6 Tdo 1565/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1565/2010-22
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný J. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 9 To 254/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 13/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 2 T 13/2010, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem (poznámka: byl aplikován trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 2009).

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému V.Ř., částku 5.640,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného E.N.

Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění J.S.a E.N. odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 9 To 254/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to všechny výroky, které se týkají trestu, napadl obviněný J. S. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. l ), g) tr. ř. Podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vytkl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Konstatoval, že doznal napadení poškozeného V. Ř. a po celé přípravné řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Již v odvolání uvedl, že obvodní soud nevzal při rozhodování o trestu v úvahu všechny podstatné okolnosti a uložený trest je nepřiměřeně přísný. Obvodní soud kladl nadměrný důraz na okolnosti přitěžující (§ 34 tr. zák.), aniž by v dostatečné míře přihlédl k okolnostem, které mu podle § 33 tr. zák. polehčovaly. Podle obviněného se trestné činnosti dopustil v době, kdy je možné přihlédnout pouze k jednomu jeho odsouzení, když pro ostatní odsouzení se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Vytkl, že při stanovení výše trestu prvostupňový soud dostatečně nezohlednil, že předmětné odsouzení by1o pro trestnou činnost zcela jiného charakteru, a to pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., tj. nikoli pro trestný čin proti životu a zdraví. Ani další dvě odsouzení zmiňované obvodním soudem nebyly proti životu a zdraví. Obviněný rovněž namítl, že soud přihlédl k okolnostem spáchání trestného činu, které nebyly prokázány. Dovodil totiž i převahu obou pachatelů, přestože nebylo prokázáno spolupachatelství. Z průběhu řízení ani žádná z okolností nenasvědčovala, že by sdělil svůj úmysl rozběhnout se spoluobviněnému E. N. či svědku R. T. Nebylo ani prokázáno, že by věděl, že oni se vydají stejným směrem. Rovněž nelze zcela jednoznačně posuzovat převahu pachatelů, pokud se týká tělesné konstituce, neboť nelze posuzovat tělesnou převahu obou obviněných společně, ale jen každou osobu samostatně.

Jak obviněný zdůraznil, je připraven za své jednání nést následky v podobě trestu a poukázal na svou rodinnou situaci. Po celé řízení uváděl, že se stará o svou babičku M. S., která se o něj od dětství místo jeho matky starala, u které již od dětství bydlel a k níž má hluboký citový vztah. Konstatoval, že v době zahájení trestního stíhání byla již na něj odkázána, neboť s ohledem na její věk jí již činilo problémy zaopatřit si věci, jako větší nákupy, nošení dříví apod. V současné době došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, a proto poskytuje babičce veškerou péči, včetně zajišťování dopravy k lékaři, na chemoterapii, ozařování apod. Případný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by tudíž postihl především její osobu, která je na jeho péči odkázána.

Podle obviněného došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení soudem, a to s ohledem na ustanovení § 33 a 34 tr. zák., když soud přihlédl i ke dvěma odsouzením, přestože měl v daném případě na něj hledět, jako by nebyl odsouzen. V tomto směru prvostupňový soud uvedl: Byť se na něj ohledně dvou ze tří záznamů v rejstříku trestu hledí, jako by odsouzen nebyl, je zřejmé, že předchozí tresty neměly na obžalovaného takový výchovný vliv, aby se následně nedopustil dalšího protiprávního jednání. V dovolání namítl, že ačkoliv soud dovodil, že spolupachatelství nebylo prokázáno tvrzením: Již však nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by obžalovaní koordinovali svá jednání ve společném loupežném úmyslu , považoval toto za přitěžující okolnost. Rovněž odvolací soud nesprávně posoudil polehčující i přitěžující okolnosti a nesprávně právně aplikoval dané ustanovení trestního zákona. Vůči oběma obviněným byl předpojatý, neboť opakovaně jak při jednání o odvolání, tak v písemném vyhotovení usnesení konstatoval: Tyto okolnosti svědčí pro to, že jednání obou obžalovaných přiléhavěji odpovídá právní kvalifikace uvedená v obžalobě, tedy trestný čin loupeže podle § 234 odst.1 tr. zák., jehož se oba obžalovaní dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. K tomuto závěru dospěl přesto, že jediným důkazem svědčícím o vině obviněných bylo pouze jejich doznání. Podle obviněného odvolací soud podané odvolání zamítl, neboť byl přesvědčen, že on i obviněný E. N. spáchali jiný trestný čin, a porušil tak zásadu in dubio pro reo. Při právním posouzení podaného odvolání se nedržel zásady zákazu reformationis in peius a ani nepřihlédl k rodinné situaci, kdy při svém výslechu podrobně uváděl, proč právě on se osobně stará o svou babičku.

S odkazem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 9 To 254/2010, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 2 T 13/2010, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 nechala ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného J.S. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný J. S. v podrobnostech tvrdí, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný. Nutno zdůraznit, že Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný J. S.uplatňuje v dovolání námitky, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Současně lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J.S. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k