6 Tdo 1564/2006
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1564/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 6 To 336/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 5/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 31 T 5/2006, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 10. 10. 2005 v 16:56 hodin na centrále Č. p. a. s. telefonicky uplatnil pojistnou událost, ke které mělo dojít odcizením jeho osobního motorového vozidla značky Škoda fabia combi v době od 16:30 16:55 hodin dne 29. 9. 2005, na parkovišti u OD, ačkoli věděl, že v uvedené době a na uvedeném místě se vozidlo nenacházelo, přičemž v případě pojistného plnění by Č. p. a. s. bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 430 000 Kč .

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 6 To 336/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4) podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že byl ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona, dílem ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona, § 250a odst. 1, 3 tr. zákona . V návaznosti na to zmínil ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a poté uvedl, že z výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a z označení příslušného zákonného ustanovení jednoznačně nevyplývá, kterého trestného činu se měl svým jednáním dopustit. V části je uznáván vinným spácháním trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve stádiu pokusu, v části je uznáván vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. jako dokonaným trestným činem. Tímto postupem podle jeho slov nalézací soudy nesprávně právně posoudily jednání, jež je mu kladeno za vinu .

V další části odůvodnění svého dovolání obviněný poznamenal, že si je vědom toho, že se podaným mimořádným opravným prostředkem nelze domáhat přehodnocení zjištěného skutkového stavu věci. Současně však vyjádřil přesvědčení, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními či dokonce některá skutkové zjištění úplně absentují. Podle jeho názoru ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v tomto případě opravňuje revizi skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, včetně přezkoumání jimi provedeného dokazování. V souvislosti s tím vyjádřil výhrady vůči závěru soudů, že nahlášením pojistné události pojišťovně uvedl nepravdivé údaje, přičemž nepravdivost je spatřována v oznámení odcizení vozidla dovolatele na parkovišti u OD. Uvedl, že ačkoli jediný důkaz obžaloby, záznam z kamerového zařízení svědčí pouze o tom, že odcizené vozidlo se nenacházelo na části horního parkoviště u OD, vzal soud za nezvratné, že obžalovaný své vozidlo u OD v předmětný den a hodinu nezaparkoval a automobil mu tedy zde nemohl být odcizen . Soudy obou stupňů se podle jeho přesvědčení nevypořádaly s jeho obhajobou, že u OD běžně parkoval i na dolním parkovišti, kam vede jiná příjezdová cesta, a toto parkoviště není snímáno kamerou. Dovodil pak, že zjištěný skutkový stav, že neparkoval na části horního parkoviště a automobil mu zde tedy nemohl být odcizen, neodůvodňuje právní hodnocení skutku soudy obou stupňů, že uvedl nepravdivé informace při uplatnění nároku z pojistné smlouvy.

Dále dovolatel upozornil na skutečnost, že soud druhého stupně při svých úvahách o trestu uvádí, že trest neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, mimo jiné z důvodu enormního nárůstu identické trestné činnosti . S tímto názorem se podle něho nelze ztotožnit. S odkazem na ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. zdůraznil, že zvyšování počtu uvedených trestných činů není zákonným kritériem při úvaze o výši a druhu trestu. Trestný čin podvodu podle § 250a tr. zák. byl zákonodárcem upraven jako delikt předčasně dokonaného podvodu ve formě přípravy, právě z důvodu, že zejména pojištění majetku je v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání následného pojistného plnění a orgány činné v trestním řízení měly důkazní nouzi při usvědčování pachatelů při jednotlivých vývojových stádií tohoto úmyslného trestného činu. Podle dovolatele je nepřípustné, aby odvolací soud hodnotil společenskou nebezpečnost jednání konkrétního pachatele podle četnosti porušení státem chráněného zájmu, kdy je ad absurdum možno uvést, že při posuzování trestných činů, které jsou méně obvyklé, by byla společenská nebezpečnost posuzována jako nízká .

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 6 To 336/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 31 T 5/2006, zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co v krátkosti zrekapituloval dovolací důvody, se v obecné rovině vyjádřil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mj. uvedl, že s odkazem na uvedený dovolací důvod, lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. Současně poznamenal, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad , resp. nesprávnost předmětem dovolání (právně relevantně ji namítne). O takový případ však v posuzované věci nejde. V konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel zejména ze záznamu kamerového systému, s nímž se seznámil, a učinil zcela správná a vnitřně logická skutková zjištění. Verzi obviněného zmiňovaný důkaz zcela vyvrací (jeho vozidlo nebylo v inkriminovanou dobu na parkovišti zaparkováno, obviněný po údajném odchodu z prodejny vozidlo na parkovišti nehledal atd.). Logicky soud posoudil i změnu výpovědi obviněného učiněnou v reakci na zjištění, že předmětné parkoviště bylo monitorováno kamerovým systémem. V tomto směru státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Uzavřel pak, že obviněný své dovolání namítl-li, že nebylo prokázáno, že by se skutku vůbec dopustil - zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho námitkám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu.

V další části svého vyjádření státní zástupce zaujal stanovisko k námitce neadekvátního hodnocení společenské nebezpečnosti předmětného jednání v souvislosti s uloženým trestem. Uvedl, že soudem prvního stupně byl obviněnému ukládán trest v rámci trestní sazby stanovené v § 250a odst. 3 tr. zák., tj. uložení trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitého trestu. Uložený podmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců je evidentně trestem výchovným, nevykazujícím žádné znaky nepřípustné represe. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že trest uložený v konkrétní trestní věci považuje za velmi mírný, aniž by jakkoli druh a výměru uloženého trestu korigoval, je tato námitka obviněného zjevně neopodstatněná, navíc s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. i nepřípustná, jelikož dovoláním lze napadat pouze výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění.

Podle státního zástupce lze přisvědčit pouze námitce obviněného, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i tzv. právní věta tohoto rozsudku, nemají odraz v použité právní kvalifikaci trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že právní kvalifikace jednání obviněného použitá v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, sp. zn. 1 ZT 1281/2005, ze dne 19. 1. 2006, tj. trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (totožná právní kvalifikace byla použita i v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 5/2006, ze dne 31. 1. 2006 a tutéž právní kvalifikaci zmiňuje odvolací soud na straně 3 svého rozhodnutí) plně odpovídá skutkovým zjištěním. Soud prvního stupně pochybil, pokud jednání obviněného J. P. posoudil dílem jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. a dílem i jako dokonaný trestný čin.

V současné době však není podle názoru státního zástupce nezbytně nutné zmiňovanou vadu ohledně právního posouzení skutku napravovat cestou mimořádného opravného prostředku, a to s ohledem na okolnost, že trestní zákon v ustanovení § 8 odst. 2 tr. zák. stanoví, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokud byl obviněnému podle § 250a odst. 3 tr. zák. uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jde o trest uložený při samé spodní hranici zákonné trestní sazby a v tomto směru se obviněného významněji nedotýká nedostatek v právním posouzení skutku. Jelikož by zrušení napadeného rozhodnutí v posuzovaném případě zcela evidentně nevedlo k jinému pro obviněného příznivějšímu rozhodnutí ve věci, převažuje tu zájem společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí, tj. na jeho nezměnitelnosti.

S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce dovodil, že ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se nedopustil skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž (a především) v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud jde o výhrady dovolatele vůči názoru odvolacího soudu, podle něhož trest neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, mimo jiné z důvodu enormního nárůstu identické trestné činnosti , je v prvé řadě na místě (ve shodě s názorem státního zástupce) konstatovat, že tyto výhrady v zásadě nelze považovat se zřetelem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. za přípustné, jelikož dovoláním lze napadat pouze výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění.

Nehledě na to, je třeba uvést, že předmětné výhrady nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež dovolatel neuplatnil.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 (včetně stupně společenské nebezpečnosti podle § 3 odst. 4 tr. zák.) až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

K tomu je třeba dodat, že trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. je sankcionován trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Totéž platí s ohledem na ustanovení § 8 odst. 2 tr. zák. pro pokus tohoto trestného činu. Dovolateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců (podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let), tedy přípustný druh trestu ve výměře nevybočující ze zákonné trestní sazby.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a z označení příslušného zákonného ustanovení jednoznačně nevyplývá, kterého trestného činu se měl svým jednáním dopustit. V části je uznáván vinným spácháním trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve stádiu pokusu, v části je uznáván vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. jako dokonaným trestným činem. Tím soudy nesprávně právně posoudily jednání, jež je mu kladeno za vinu. Uvedenou námitku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí na cizím majetku škodu nikoli malou.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v § 8 tr. zák. těmito znaky:

a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,

b) úmyslem spáchat trestný čin,

c) nedostatkem dokonání.

Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel úmyslně uvedl nepravdivé údaje při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, přičemž v případě pojistného plnění by Č. p. a. s. bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 430 000 Kč .

Jestliže dovolatel naplnil znaky základní skutkové podstaty podle § 250a odst. 1 tr. zák., ale jeho úmysl směřoval ke způsobení škody nikoli malé, což se mu však nepodařilo uskutečnit, jde o pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata uvedeného trestného činu, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití přísnější trestní sazby, byla totiž v některých znacích (znacích naplňujících základní skutkovou podstatu) naplněna, k naplnění dalšího (způsobení škody nikoli malé) popsaný skutek bezprostředně směřoval, ale k jeho dokonání nedošlo.

Ostatně, tyto skutečnosti vyjádřil soud prvního stupně v tzv. právní větě výroku svého rozhodnutí, když dovodil, že se dovolatel dopustil jednání pro společnost nebezpečného tím, že uvedl nepravdivé údaje při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, a to bezprostředně směřovalo ke způsobení škody nikoli malé na cizím majetku, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání však nedošlo .

Také soud druhého stupně po zhodnocení předmětného jednání konstatoval, že použitá právní kvalifikace jednání obžalovaného jako trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je správná . Z hlediska vývojových fází trestného činu tak měl odvolací soud za to, že uvedený trestný čin nebyl dovolatelem dokonán a jednalo se pouze o pokus.

Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně pochybil, pokud zjištěný skutek posoudil jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. Správně totiž měl předmětný skutek kvalifikovat jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák.

Nejvyšší soud se v návaznosti na citované závěry zabýval ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a zda otázka kvalifikace soudy zjištěného skutku má po právní stránce zásadní význam.

Z hlediska postavení dovolatele je přitom významné posouzení toho, zda by při případném postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, odst. 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 265l odst. 1, resp. § 265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.

V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by dovolatel měl být v posuzované věci uznán vinným pokusem uvedeného trestného činu.

Zde je pak třeba znovu připomenout, že podle § 8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. je sankcionován odnětím svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let případně peněžitým trestem. Pokud byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jedná se o trest uložený nepodstatně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby. Výkon tohoto trestu byl dovolateli podmíněně odložen na zkušební dobu v polovině zákonné trestní sazby. Vzhledem k okolnostem zjištěné trestné činnosti nelze předpokládat, že by upřesnění právní kvalifikace mělo na stanovení výměry a druhu trestu nějaký vliv. Nejvyšší soud tedy neshledal podmínky, jež by s ohledem na existenci výše uvedené vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení trestu v menší výměře, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Uvedený právní názor Nejvyššího soudu pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad pokusu trestného činu pojistného podvodu.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2007



Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý