6 Tdo 1560/2012
Datum rozhodnutí: 14.05.2013
Dotčené předpisy: § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm a) tr. zákoník, § 340 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1560/2012-136

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2013 o dovolání, které podal obviněný A. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 20/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. 3 T 20/2011, byl obviněný A. H. uznán vinným v bodech I., II., III. a IV. zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný A. H. podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému A. H. uložen trest propadnutí majetku postihující část jeho majetku blíže v rozsudku popsanou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku specifikovaných.

Citovaným rozsudkem bylo dále podle § 226 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného A. H. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 4 ZT 88/2010, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován jednak zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 3 písm. a), d) tr. zákoníku. V neposlední řadě bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných S. M. a A. K.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný A. H. a jeho manželka M. H. , obviněný S. M. a státní zástupce v neprospěch obviněných A. H. , S. M. a A. K. , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, z podnětu všech podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. H. uznal vinným v bodech I./10), 12), 13), 14), 15), 18) a 19) zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodech I., II. a III. zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě IV. přečinem nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku. Za to obviněného A. H. podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému A. H. uložil peněžitý trest ve výměře sedm set denních sazeb ve výši 600,- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku obviněnému A. H. uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku specifikovaných. Dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněných S. M. a A. K. Ve zprošťující části zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný A. H. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že se blíže nezabýval výší získaného majetkového prospěchu z hlediska kvalifikačního znaku značný prospěch , a to i z pohledu posuzování nebezpečnosti činu pro společnost. Přitom upozornil, že výše získaného prospěchu se promítla také do úvah odvolacího soudu o uložení peněžitého trestu. Dále se ohradil proti závěru soudu v tom smyslu, že byl společně se spoluobviněnými S. M. a A. K. členy organizované skupiny. V této souvislosti shledal, že hodnocení účasti spoluobviněné A. K. na tzv. organizované skupině ze strany odvolacího soudu - jako účastnice ve formě pomoci - si do značné míry protiřečí, přičemž odmítl, že by dotyčná měla v organizované skupině významnou roli. Zdůraznil, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by spoluobviněná měla vědomost o obsahu zásilek, které byly doručovány na její adresu, resp. o tom, že se fakticky podílí na distribuci padělaných dokladů. Podle obviněného věděla toliko, že v některých zásilkách doručovaných z Anglie je zboží, které zřejmě nebylo do České republiky dovezeno v souladu se zákonem (zapalovače, mobilní telefony). Vznesl otázku, z jakého důvodu není účastníkem na organizované skupině svědek M. S. , když i on se podílel, stejně jako spoluobviněná A. K. , na distribuci padělaných dokladů aniž by věděl, co zásilky obsahují. Vyjádřil přesvědčení, že jelikož nebylo prokázáno, že spoluobviněná věděla, co je obsahem zásilek, těžko jí lze trestně postihnout za členství ve skupině, která organizovala zcela neznámým osobám, v neznámém místě nedovolené překračování hranic. Akcentoval, že pokud spoluobviněná A. K. nebyla účastníkem organizované skupiny, pak samotná spolupráce jeho osoby a spoluobviněného S. M. není organizovanou skupinou.

Dále namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu § 340 tr. zákoníku. Poznamenal, že je mu pochopitelně známo, že cestovní pas slouží k cestování, není mu však zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že věděl, že tento doklad má sloužit k vycestování osob z schengenského prostoru. V této souvislosti zdůraznil, že při obvyklé kontrole takového dokladu při přechodu osob přes hranice schengenského prostoru by bylo okamžitě zjištěno, že se jedná o padělek. Dále se pozastavil nad tím, že byl uznán vinným z uvedeného trestného činu pouze v bodech I./10), 14), 15) a 19) napadeného rozsudku, kdy byl cestovní doklad odeslán do Anglie, a zhodnotil, že popis skutku v těchto případech neumožňuje právní posouzení skutku jako trestného činu nedovolené překračování hranic, když zde chybí popis jednání, které by mělo cokoliv společného s nelegálním překračováním hranic. Podle jeho slov není možné každé padělání cestovního dokladu automaticky posuzovat jako pomoc ke spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice. Opačný výklad je nepřípustným rozšiřováním trestní represe. Akcentoval, že cestovní pas slouží též jako doklad totožnosti, resp. že z povahy trestné činnosti spojené s paděláním osobních dokladů vyplývá, že tyto budou sloužit k různé formě nelegální činnosti. V případě, kdy padělatel nezná žádné podrobnosti ohledně dalšího použití padělaných dokladů, nelze mu přičítat k tíži jejich další zneužití a účastenství na trestné činnosti osob, které takový průkaz totožnosti zneužily pro páchání trestné činnosti. Aby byl padělatel cestovního dokladu uznán vinným z organizování nedovoleného překročení hranic, musí jeho úmysl k takovému následku směřovat. Prohlásil, že on nelegální překračování hranice neorganizoval a ani neměl v úmyslu se paděláním dokladů totožnosti na nedovoleném překračování hranic jakkoliv podílet.

Obviněný rovněž vyslovil nesouhlas s tím, že jeho jednání v bodech I. až III. napadeného rozsudku bylo odvolacím soudem kvalifikováno podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Shledal, že v těchto případech popis skutku neodpovídá zjištěnému skutkového stavu. Brojil též proti formulaci úvodní věty (návětí) u těchto skutků s tím, že popis skutku ze strany krajského soudu je z hlediska větné stavby jen stěží přijatelný. Konstatoval, že popis skutku z návětí bodu I. rozsudku je v rozporu s popisem skutku u konkrétních jednání uvedených pod bodem I./1) až 19) a že stejně tak je tomu v případě návětí u popisu skutku v bodě II a III rozsudku. Argumentoval, že popis skutku pod body II. a III. rozsudku neodpovídá ani právnímu hodnocení skutku. Pokud se na trestné činnosti podíleli i další osoby O. S. R. , B. B. , A. A. a M. G. , proč nebylo také jednání spoluobviněných S. M. a A. K. trestně právně postihnuto? Nepochybně proto, že soud si byl vědom skutečnosti, že spoluobvinění S. M. a A. K. se na jednání popsaném v bodech II. a III. napadeného rozsudku vůbec nepodíleli. Obviněný vyjádřil přesvědčení o existenci rozporu mezi vymezením jednání jednotlivých osob v popisu skutku a v odůvodnění rozsudku a seznal, že za této situace je pro něho obtížné polemizovat s právní kvalifikací jeho jednání. Pokud byla spoluobviněná A. K. uznána vinnou pouze skutky pod body I./10), 14), 15), 16) a 19), kdo tedy tvořil organizovanou skupinu u zbývajících dvanácti skutků? V takovém případě se na trestné činnosti podílely toliko dvě osoby on a spoluobviněný S. M. , a tedy nebyl splněn minimální počet osob pro možnost právně hodnotit jejich jednání jako jednání členů organizované skupiny. Soud na straně jedné v odůvodnění rozsudku uvádí, že pouze u skutku pod bodem I./19) kvalifikoval jeho jednání podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, současně však uzavírá, že měl spáchat tento zločin v případech vymezených pod bodem I., II. a III. Kterým konkrétním jednáním obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku u skutků pod bodem II. a III.? Obviněný vyslovil názor, že skutky pod bodem II. a III. je možné právně kvalifikovat pouze podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku. Návětí použité v bodech II. a III. rozsudku odvolacího soudu jsou zcela zavádějící a není zřejmé, proč byla použita, když osoby uvedené v tomto návětí nemají nic společného s tím, že měl doma doklady totožnosti, zařízení a pomůcky určené k padělání osobních dokladů. V tomto případě chtěl soud postihnout jednání, kdy při domovní prohlídce u jeho osoby byly nalezeny doklady totožnosti, zařízení a pomůcky určené k padělání dokladů. Takové jednání je však možné postihnut toliko podle základní skutkové podstaty. Shrnul, že skutková věta v bodech II. a III. rozsudku je sestavena zcela nesprávně, nemá oporu v provedeném dokazování a právní kvalifikace neodpovídá skutečně zjištěnému skutkovému stavu.

Následně obviněný zmínil, že v právní větě rozsudku soudu druhého stupně bylo u bodu I./2), 3), 5), 6), 8), 9), 11), 12), 13), 17 a 18) uvedeno, že skutek je posuzován podle základní skutkové podstaty, avšak použité ustanovení zákona ve výroku rozsudku tomu neodpovídá, neboť celý skutek pod bodem I. byl kvalifikován podle § 348, odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Podle jeho mínění byl také skutek pod bodem I./19) napadeného rozsudku nesprávně právně posouzen podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl, že za situace, kdy k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 348 odst. 1, 3 tr. zákoníku mělo dojít pouze v jednom případě v případě skutku pod bodem I./19) rozsudku, přičemž trestní sazba podle tohoto ustanovení je podstatně vyšší než základní trestní sazba podle § 348 odst. 1 tr., bylo nutné velmi pečlivě posuzovat, zda jednání obviněných naplnilo materiální znaky významné pro užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Zdůraznil, že k užití vyšší trestní sazby je možné přihlédnout pouze v těch případech, kdy okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost činu pro společnost. Odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění svého rozsudku jednáním popsaným pod bodem I./19) prakticky nezabýval. Vyjádřil přesvědčení, že způsob provedení předmětného útoku nemůže odůvodňovat použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a že výše uloženého trestu odnětí svobody je zcela neadekvátní. Podle jeho názoru je užití § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku namístě tehdy, jestliže měla otázka přeshraniční spolupráce mezi pachateli pro celou věc významnější roli, vyznačovala se užitím rozsáhlé organizované sítě osob, které mezi sebou vzájemně z různých států komunikují, vzájemně spolupracují, užívají různých kurýrů, ve větším rozsahu distribuují mezi státy peníze, věci apod. Z popisu skutku pod bodem I./19) napadeného rozsudku není možné zjistit okolnosti, které by podstatně zvyšovaly nebezpečnost jednání pro společnost. Ostatně ani soud nevyložil, v čem spatřuje tak zásadní společenskou nebezpečnost jejich jednání, aby odůvodňovala užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.

V neposlední řadě připomněl zásadu proporcionality trestní represe a shledal, že v jeho případě, byl užit zcela nepřiměřený a exemplární trest, který neodpovídá závažnosti spáchaného jednání.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, zrušil a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů soudy a nelze pod něj zahrnout ani jiné námitky procesního rázu.

K dovolací argumentaci, jíž obviněný zpochybnil závěry odvolacího soudu, podle nichž byl členem organizované skupiny, státní zástupce poznamenal, že v napadeném rozsudku se výslovně konstatuje, že A. K. byla s dalšími spoluobviněnými na účasti na trestné činnosti předem domluvena a že jednala s plným vědomím, že se podílí na padělání a pozměňování dokladů. Pakliže tedy obviněný dovozuje nedostatek naplnění znaku organizované skupiny z toho, že spoluobviněná A. K. neměla o trestné činnosti vědomí, tudíž nemohla být členkou organizované skupiny, resp. organizovaná skupina v důsledku toho neměla požadovaný minimální počet tří členů, jde o argumentaci, která neobstojí. Uvedeným způsobem se totiž obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve sekundárně dovozuje údajné nesprávné právní posouzení. Takovouto argumentaci ovšem pod uplatněný dovolací důvod (ani pod jiný) podřadit nelze.

Pokud se jedná o námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 tr. zákoníku, státní zástupce zdůraznil, že obviněnému se neklade za vinu organizování nedovoleného překročení státní hranice, nýbrž toliko jeho umožnění . Jestliže bylo prokázáno, že mj. padělal i cestovní doklady (pasy), musel být minimálně srozuměn s tím, že budou použity k překračování státních hranic, lhostejno, zda uvnitř či vně schengenského prostoru, neboť cestovní pas je dokladem primárně určeným právě k cestování mezi různými zeměmi. Jako takový je v tomto ohledu zároveň natolik významnou pomůckou, že jeho zhotovením padělatel objednateli překročení státní hranice umožní, s čímž musí být padělatel minimálně srozuměn. Proto nelze akceptovat argument obviněného, že u něj nelze dovodit úmysl vztahující se ke spáchání trestného činu podle § 340 tr. zákoníku. Státní zástupce ovšem dodal, že uplatnění dané skutkové podstaty pouze na případy odeslání padělaných cestovních dokladů mimo schengenský prostor je nesprávné s tím, že i Česká republika má tzv. vnější schengenskou hranici, byť pouze vzdušnou letiště, což platí i pro ostatní země daného prostoru. Není proto správné omezovat uplatnění příslušné skutkové podstaty pouze na případy zaslání padělaných dokladů mimo schengenský prostor. S ohledem na procesní situaci (dovolání obviněného) jde ale jen o akademickou úvahu, protože výklad zaujatý krajským soudem je obviněnému prospěšný, když jeho trestní odpovědnost zužuje.

Dále státní zástupce uvedl, že námitkou v tom smyslu, že popis skutku v bodech I. až III. rozsudku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, resp. je zcela v rozporu také s právním hodnocením skutku a nemůže obstát ani z hlediska gramatické stylizace, obviněný především vyjadřuje pochybnosti o správnosti právní kvalifikace svého jednání a lze z ní též dovodit, že se obviněný domnívá, že je dán tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Uplatnění návětí v rámci popisu skutku je však v praxi poměrně běžným jevem a v daném případě jeho užitím nedošlo k pochybení. Ani tzv. extrémní nesoulad v tomto případě není dán. Naopak je možno říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním a se skutkovými závěry následně plně koresponduje i soudem zaujatá právní kvalifikace. Předmětná námitka je tedy neopodstatněná.

Ohledně té části dovolací argumentace, jíž obviněný zpochybnil naplnění znaku organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu § 348 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s tím, že nikoliv všech dílčích útoků se účastnil potřebný počet osob (minimálně tři), státní zástupce poznamenal, že jednání obviněného bylo soudem vyhodnoceno jako pokračování. Z hlediska hmotného práva je přitom pokračování jediným skutkem, přičemž otázka uplatnění té či oné skutkové podstaty je nepochybně otázkou hmotně právní. Za účelem právní kvalifikace daného skutku tedy nelze na jednotlivé dílčí útoky nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba posuzovat je v souhrnu jako jediný skutek. Proto není podstatné, že nikoliv všechny dílčí útoky samostatně naplňovaly znaky předmětné kvalifikované skutkové podstaty.

Jestliže se obviněný pozastavuje nad tím, že odvolací soud na straně jedné v odůvodnění rozsudku uvádí, že pouze u skutku pod bodem I./19 hodnotí jeho jednání podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, současně však shledává, že měl spáchat tento zločin také v případech vymezených pod bodem I., II., III., přičemž zároveň doplňuje, že skutky pod bodem II. a III. je možné právně kvalifikovat pouze podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, pak podle státního zástupce takové námitky pomíjí tu skutečnost, že krajský soud jednání obviněného považuje za pokračující trestný čin. Jde-li o pokračování v trestné činnosti, není nutné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatu. Postačí, naplní-li ji některý z těchto útoků, jakož i to, pokud je dílčími útoky naplněna až ve svém souhrnu. Obviněný si též patrně neuvědomuje, že svou argumentací se domáhá vůči své osobě přísnějšího postihu. Pokud by na jeho argumenty bylo přistoupeno, znamenalo by to, že místo stíhání pouze pro kvalifikovanou skutkovou podstatu daného deliktu, bude vedle toho současně stíhán i pro naplnění skutkové podstaty základní, tzn. pro více trestných činů.

K argumentaci obviněného v tom smyslu, že v daném případě (pokud jde o skutek pod bodem I./19 rozsudku) nebylo možno užít právní kvalifikaci podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť okolnosti případu podstatně nezvyšovaly nebezpečnost činu pro společnost státní zástupce uvedl, že tuto argumentaci obviněný zřejmě opírá o ustanovení § 88 odst. 1 starého trestního zákona, kde se stanovilo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost . Akcentoval, že nový trestní zákoník, podle kterého je trestná činnost obviněného hodnocena, ustanovení obdobné onomu shora citovanému neobsahuje. Jde tedy o námitku neopodstatněnou.

V neposlední řadě státní zástupce konstatoval, že uplatněný a ani jiný dovolací důvod nenaplňují námitky obviněného, podle nichž mu byl uložen nepřiměřený a exemplární trest.

Státní zástupce uzavřel, že předmětné dovolání shledává zjevně neopodstatněným, a proto navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z významné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká též nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zvláště stran otázky vědomé účasti spoluobviněné A. K. na posuzované trestné činnosti a výše majetkového prospěchu touto trestnou činností získaného), přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Také z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval i z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz přiměř. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly v rámci úhrnného trestu uloženy přípustné druhy trestů v hranicích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na nejpřísněji trestný čin z trestných činů, jimi byl uznán vinným.

Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také v dovolání uplatnil argumentaci, jíž lze označit z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní (viz níže).

Ve svém mimořádném opravném prostředku brojil proti právní kvalifikaci svého jednání popsaného pod body I., II. a III. výroku o vině napadeného rozsudku jako zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně namítl, že spoluobvinění A. K. a S. M. se na aktech ad II. a III. vůbec nepodíleli, resp. že spoluobviněná A. K. byla uznána vinnou pouze v bodech I./10), 14), 15), 16) a 19) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, a tudíž v některých případech trestnou činnost nespáchal dostatečný počet osob, aby bylo lze dospět k závěru o naplnění pojmu organizovaná skupina ve smyslu § 348 odst. 2 písm. a) či § 348 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále argumentoval, že ačkoliv soud v odůvodnění svého rozsudku toliko u skutku pod bodem I./19) hodnotí jeho jednání podle ustanovení § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, přesto uzavírá, že měl uvedený zločin spáchat v případech vymezených pod body I., II. a III. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že v právní větě svého rozhodnutí v bodech I./2), 3), 5), 6), 8), 9), 11), 12), 13), 17) a 18) použil dikci základní skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, avšak celý skutek pod bodem I. kvalifikoval podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění veřejné listiny. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 348 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 348 odst. 3 písm. a) citovaného zákonna potom naplní pachatel, jenž spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny působící ve více státech.

Pod pojmem organizovaná skupina je třeba chápat sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti.

K této dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem podotýká, že jednání obviněného popsané pod body I., II. a III. výroku o vině rozsudku soudu druhé instance bylo odvolacím soudem správně právně posouzeno jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku). Z hlediska hmotně právního platí, že všechny dílčí útoky pokračování v trestném činu tvoří jediné trestněprávně relevantní jednání, které pak má i jediný trestněprávně relevantní následek, resp. účinek. Na jednotlivé dílčí akty pokračování v trestném činu proto nelze z hlediska jejich kvalifikace nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba posuzovat je v souhrnu jako jediný skutek. Jde-li o pokračování v trestné činnosti, není nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatu. Postačí, naplní-li ji některý z těchto útoků, jakož i to, pokud je dílčími útoky naplněna až ve svém souhrnu. Z pohledu závěru o právním posouzení jednání obviněného pod body I., II. a III. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tedy není rozhodné, že nikoliv všechny dílčí útoky, jichž se obviněný dopustil, samostatně naplňovaly znaky kvalifikovaných skutkových podstat podle § 348 odst. 2 písm. a) a § 348 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že právnímu závěru soudu v tom smyslu, že obžalovaný spáchal určitý trestný čin jako člen organizované skupiny není na překážku ta skutečnost, že ostatní, resp. někteří jiní členové takové organizované skupiny nejsou s ním stíháni ve společném řízení, resp. že tito nebyli za protiprávní jednání, jehož se dopustili v rámci organizované skupiny, odsouzeni.

Obviněný se též ohradil proti formulaci popisu skutku v bodech I., II. a III. výrokové části rozsudku odvolacího soudu s tím, že popis skutku v návětích je v rozporu s následným popisem jednotlivých konkrétních jednání. V tomto směru nelze než přisvědčit státnímu zástupci, že formulace popisu skutku za pomoci návětí není v praxi neobvyklým jevem a že v jeho použití v posuzované trestní věci nelze spatřovat žádné pochybení.

Pokud se jedná o dovolací argumentaci obviněného v tom smyslu, že dílčí útok popsaný pod bodem I./19 výroku o vině napadeného rozsudku nebylo možno kvalifikovat podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob jeho provedení formou přeshraniční spolupráce mezi pachateli podstatně nezvyšoval nebezpečnost činu pro společnost, Nejvyšší soud poznamenává, že tato argumentace zjevně vychází z ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jež upravuje materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty a podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Nutno ovšem zdůraznit, že trestná činnost obviněného byla v souladu s pravidly určujícími časovou působnost trestních zákonů právně posouzena nikoli podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který ustanovení obdobné shora citovanému § 88 odst. 1 neobsahuje. Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem obecnou platnost zásady, že dřívějšího nebo nového trestního zákona je třeba užít jako celku (různé trestní zákony nelze mezi sebou kombinovat a vybírat z nich ta či ona mírnější ustanovení) Nejvyšší soud nemůže přiznat uvedené dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Odvolací soud tedy postupoval v souladu s trestním zákonem, když skutek, jímž byl obviněný uznán vinným v bodech I., II. a III. napadeného rozsudku, kvalifikoval jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Zjevně neopodstatněnými shledal Nejvyšší soud také dovolací námitky obviněného v tom smyslu, že jeho jednání popsané v bodech I./10), 12), 13), 14), 15, 18) a 19) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nebylo možno kvalifikovat jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku akcentoval, že nevěděl, že jím padělané, resp. pozměněné doklady mají sloužit k vycestování osob z schengenského prostoru (prohlásil, že neměl v úmyslu jakkoliv se podílet na nedovoleném překračování státní hranice) a že jeho jednání nemělo nic společného s nelegálním překračováním státních hranic.
Trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny a za úplatu.
Skutková podstata trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1 tr. zákoníku je skutkovou podstatou alternativní, když k jejímu naplnění po objektivní stránce postačí, aby pachatel svým jednáním vyhověl požadavkům alespoň jedné z nabízených variant typů jednání vypočtených v tomto zákonném ustanovení.

Na tomto místě se patří výslovně zmínit, že v posuzované trestní věci se obviněnému klade za vinu, že jinému umožnil nedovoleně překročit státní hranici.

Pod pojmem umožní ve smyslu § 340 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které má charakter pomoci, ať již opomenutím nebo konáním (odstraněním překážek). Umožněním nedovoleného překročení státní hranice je každé jednání pachatele, kterým napomáhá (usnadňuje) jiné osobě nedovoleně překročit státní hranici, např. ji za tím účelem převede či převeze přes státní hranici, opatří k překročení státní hranice dopravní prostředek, poskytne potřebnou radu apod. Za umožnění nedovoleného překročení státní hranice lze pokládat též slib pachatele poskytnout této osobě pomoc v jejím dalším pohybu na území cizího státu (např. přistavením vozidla v blízkosti státní hranice a převozem této osoby do vnitrozemí cizího státu) (viz rozhodnutí č. 31/2001 Sb. rozh. tr.).

Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (pochopitelně s výjimkou znaků subjektivní stránky). Za situace, kdy se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahuje, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele.

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170 a 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na teoretická východiska a skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává opodstatněným závěr, že zavinění obviněného [ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] zahrnovalo objektivní stránku trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně okolnost, že tento svým protiprávním jednáním popsaným v bodech I./10), 12), 13), 14), 15), 18) a 19) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jinému umožňuje nedovoleně překročit státní hranici, resp. že tímto jednáním porušuje zájem států na kontrole osob, které překračují jejich státní hranici.

V návětí skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně je totiž výslovně vyjádřeno srozumění obviněného s tím, že jím padělané a pozměněné osobní doklady cestovní pasy, občanské průkazy, řidičské průkazy aj. budou jinými osobami užívány jako skutečné doklady řádně vydané příslušnými orgány státní správy. Toto zjištění dále rozvedl odvolací soud tak, že obviněný předmětné doklady odeslal třetím osobám do zahraničí (zpravidla prostřednictvím spoluobviněného S. M. ), přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že v případě obviněného A. H. došlo k umožnění nedovoleného překročení státní hranice odesláním, doručením padělaných nebo pozměněných dokladů do Velké Británie.

V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je skutečností obecně známou, že cestovní pasy jsou dokumenty primárně určené právě k překračování státní hranice přes hraniční přechod (jde o základní cestovní doklady nezbytné pro vstup do států, jimiž není jejich držitel občanem, jakož i pro projíždění takovými státy), resp. že také občanské průkazy lze nikoliv ojediněle k tomuto účelu použít [občanský průkaz opravňuje k překročení státní hranice nejen mezi členskými státy Evropské unie (tj. vnitřní hranice zemí schengenského prostoru), ale též v dalších případech, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, popř. jednostranný akt příslušného státu (např. podle informací publikovaných na internetových stránkách Ministerstva vnitra České republiky umožňují občanům České republiky vstup na své území pouze s platným občanským průkazem Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie a Srbsko].

Pokud tedy obviněný za okolností zjištěných soudy nižších stupňů shora uvedené, jím padělané, resp. pozměněné osobní doklady předal do dispozice třetím osobám s vědomím, že tyto budou užívány jako doklady řádně vydané příslušnými orgány veřejné moci, nepochybně musel být srozuměn rovněž s eventualitou, že tímto jinému napomáhá (usnadňuje) tedy ve smyslu § 340 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje nedovoleně překročit státní hranici, přičemž je evidentní, že nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovému následku, který si představoval jako možný, zabránit.

Nad uvedený rámec Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem stručně dodává, že uplatnění dané skutkové podstaty pouze na případy odeslání padělaných cestovních dokladů mimo schengenský prostor není zcela výstižné, neboť i Česká republika má, obdobně jako ostatní země daného prostoru, tzv. vnější schengenskou hranici, byť pouze vzdušnou letiště. Není proto správné omezovat uplatnění příslušné skutkové podstaty pouze na případy zaslání padělaných dokladů mimo schengenský prostor. Vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze obviněný, však byl Nejvyšší soudu vázán zákazem reformationis in peius a nemohl závěry odvolacího soudu v naznačeném směru korigovat.

Je ovšem možno konstatovat, že mezi právními závěry odvolacího soudu a učiněnými skutkovými závěry není extrémní nesoulad jdoucí k tíži obviněného. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantním dovolacím námitkám obviněného žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý