6 Tdo 1556/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 287 odst. 1,2 tr. zák.



6 Tdo 1556/2010 - 44

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného L. V., a obviněného L. V . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 11 To 24/2010-1143, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného L. V. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 11 To 24/2010-1143, byl z podnětu obviněného L. V. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně tohoto obviněného rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2009, č. j. 52 T 9/2009-1096, kterým byl obviněný L. V. pod bodem 1) uznán vinným trestným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a ve výroku o trestu, kdy mu byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a nově za plnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný pro jednání, ohledně něhož byl rozsudek zrušen (viz shora), uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen za tento trestný čin a přípravu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák., jimiž byl uznán vinným v bodě 2) výroku o vině napadeného rozsudku podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D. B.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 11 To 24/2010-1143, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání reprodukuje dosavadní průběh trestního stíhání obviněného a poukazuje na to, že odvolací soud svůj závěr o vině obviněného opřel o právní závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud při výkladu ustanovení § 88 tr. zák. ve vztahu k § 187 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve svém nálezu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, a dále o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1394/2009. Podle dovolatelky s právním názorem odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť změna právní kvalifikace trestného jednání obviněného L. V. odvolacím soudem v jeho prospěch neodpovídá skutkovým zjištěním tak, jak byla učiněna na základě dokazování provedeného nalézacím soudem a v tomto směru odkazuje na zjištění uvedená v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle nejvyšší státní zástupkyně byly opatřeny důkazy, které prokazují, že obviněný cíleně zjednal kurýra , kterému před cestou dal finanční prostředky a přesné instrukce a přímo jej také telefonicky naváděl. Když se toto nepodařilo napoprvé, obviněný prostřednictvím dalšího muže v České republice komunikoval s osobou ve Švýcarsku, a díky této komunikaci vyslaní kurýři drogu převzali. Díky těmto okolnostem dospívá dovolatelka k závěru, že konkrétní způsob jednání obviněného, který nebyl pouhým kurýrem, pouhým výrobcem, pouhým zprostředkovatelem apod., ale bylo prokázáno, že přímo plánovitě řídil činnost více osob podílejících se na nelegálním nákupu a transportu drogy, který financoval, přičemž jím řízená skupina lidí vykazovala znaky organizované skupiny a právě tím, že měla přesah do více států, a to nikoli pouze sousedících, uvedená okolnost zvyšuje nebezpečnost stíhaného trestného činu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného je rovněž zvyšováno množstvím konopí, s kterým mělo být a bylo obchodováno. Z důvodů shora uvedených navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Vrchnímu soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný L. V. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce a uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu (str. 2-8 dovolání) poukazuje na to, že skutkový stav věci, který je podkladem pro právní posouzení skutku, nebyl provedenými důkazy dostatečně objasněn a prokázán a s některými objektivně zjištěnými skutečnostmi se soud nevypořádal; soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci a hodnotil důkazy ryze účelově a tendenčně . V další argumentaci této části dovolání poukazuje jednak na své návrhy učiněné v rámci trestního stíhání, se kterými se soudy nevypořádaly, rozvádí pasáže z výpovědí a tyto v kontextu s dalšími důkazy sám hodnotí, resp. z nich dovozuje nesprávné závěry učiněné soudy. Především soudům vytýká nesprávné a neúplné hodnocení rozporuplných výpovědí svědků M. a K. a dále to, že přestože existují pochybnosti o jeho vině, nepostupoval soud podle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch). Tuto část svého dovolání končí tím, že soud účelově poplatně svému hodnocení důkazů podřídil i celé zjišťování skutkového stavu věci. Právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a byl zejména neúplně zjištěn skutkový stav věci .

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které zůstalo odvolacím soudem nedotčeno, brojí rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy opětovně povšechně konstatuje, že je hluboce přesvědčen, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci a hodnotil důkazy ryze účelově a tendenčně. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, které uplatnil v odvolání, a tím došlo k hrubému procesnímu pochybení vrchního soudu s dalšími následky. Poukazuje na to, že ohledně tohoto skutku, proti kterému rovněž směřovalo jeho odvolání, nebylo odvolacím soudem rozhodnuto, tudíž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V návaznosti na výhrady proti skutkovému zjištění odkazuje na závěrečnou řeč svého bývalého obhájce a svoji výpověď před soudem, a konstatuje, že se necítí vinným žádným protiprávním jednáním ve smyslu jednání, pro které byl odsouzen, neboť jednal na základě žádosti jiné osoby (vietnamského občana). V návaznosti na tuto argumentaci soudům vytýká neprovedení důkazů, které navrhl, s tím, že i v tomto případě uzavírá, že soudy účelově poplatně Na straně 9-12 svého dovolání shrnul své vyjádření doposud učiněné a dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, aby soudům vytkl ignorování a bagatelizování důkazů , to že nebylo rozhodnuto o části jeho dovolání, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněným skutkovým zjištěním v této souvislosti zmiňuje mj. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a další, porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen listiny) ve vztahu k otázce spravedlivého procesu, další výhrady vznáší proti důkazům provedeným ve smyslu § 158a tr. ř. V další části svého dovolání (str. 12-14) pouze znovu opakuje své výhrady proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterému vytýká, že nepostupoval v souladu s trestním řádem, když o jeho odvolání jako celku, tedy i ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně nerozhodl. Na straně 15-16 opětovně zmiňuje svá práva, která byla podle jeho mínění rozhodnutími soudů porušena, poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo a vzhledem k tomu, že zákon neumožňuje svévolně uložit úhrnný trest, když rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebylo rozhodnuto o celém jeho odvolání, považuje předmětné řízení ze všech shora uvedených důvodů za zcela zmatečné, protizákonné a neobjektivní , a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které obviněný pojal jako doplnění svého dovolání, důkazy, kterými byla jeho vina prokázána znevěrohodňuje a argumentuje tím, že státní zastupitelství si účelově vybralo z nabízených důkazů pouze ty, které byly v jeho neprospěch a nekonalo v případě nabízejících se důkazů, které by byly v jeho prospěch.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce a nejvyšší státní zástupkyní [§ 265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšší stání zástupkyní vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu musí Nejvyšší soud konstatovat, že přestože obviněný prostřednictvím obhájce zmiňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, nesvědčí však v žádném případě argumentace uvedená v dovolání pro závěr, že námitky mají, alespoň svým obsahem naplnit dovolací důvod v podaném dovolání proklamovaný. Již sám úvod podaného dovolání pro tento závěr učiněný Nejvyšším soudem svědčí, když obviněný uvádí, první důvod mého dovolání je ten, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a neúplných skutkových zjištěních . Z dikce zákona v daném případě vyplývá, že zmíněný dovolací důvod není aplikovatelný na neúplná skutková zjištění. V tomto duchu se pak odvíjí veškeré námitky obviněného, prostřednictvím kterých tento vytváří vlastní skutkový stav průběh děje byl podle jeho verze jiný než zjistily soudy. Vzhledem k tomu, že soudy jeho argumentaci, která měla jeho verzi děje potvrdit, odmítly a na základě důkazů zjistily obviněnému nevyhovující skutkový stav, označuje jejich postup a rozhodnutí za zcela zmatečné, protizákonné a neobjektivní .

Námitky obviněného, které ve své podstatě směřují k argumentaci, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil, či zpochybňuje provedené důkazy, navrhuje provedení dalších důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, je potřebné uvést, že jde o námitky skutkové (sám obviněný prostřednictvím obhájce - viz shora, uvádí neúplné skutkové zjištění), které směřují jednak do oblasti hodnocení důkazů (oproti rozsudku, kterým byla uznána vinným tvrdí, že se jednání nedopustil, resp. jeho jednání není trestnou činností a proběhlo jinak podle jím předkládané verze) jednak do oblasti nedostatečného skutkového zjištění. K této argumentaci obviněného je však vhodné uvést, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Přestože soudu obviněný vytýká nedostatky v odůvodnění rozsudku a poukazuje na libovůli, sám využívaje ustanovení zákona nezmiňuje některé okolnosti, které byly pro rozhodnutí soudu podstatné a které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmínili.

Vzhledem k ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (rozsahu odůvodnění pro rozhodnutí Nejvyššího soudu) je dále nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným mj. uplatněny již také v řízení před odvolacím soudem. V návaznosti na uvedené skutečnosti je pak potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v dovolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. . Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.

Pouze pro stručnost, vzhledem k tomu, že obviněným uplatněné námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou z pohledu zmíněného dovolacího důvodu právně irelevantní a přichází v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a tomu odpovídající forma a rozsah odůvodnění, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že vlastní verzí průběhu skutkového děje předloženou obviněným se zabýval velmi podrobně již soud prvního stupně a pokud obviněný v dovolání argumentuje celou řadou důkazů, zejména pak nevěrohodností svědků a rozporností v jejich výpovědí a dalšími skutečnostmi, je potřebné vidět a nepřehlížet odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde zejména na straně 5-12 jsou rozvedeny nejen důkazy, které vedly soud k závěru o vině obviněného, ale je také rozvedeno, na základě jakých skutečností a úvah dospěl soud k závěru o vině, přičemž postupoval podle § 125 tr. ř. Odvolací soud, kterému byly předloženy obsahově shodné námitky jako ty, které byly obviněným uplatněny v dovolání, na tyto reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména na straně 10, kde poukazuje na to, proč provedení dalších důkazů požadovaných obviněným považuje za nadbytečné, které by nemohly zvrátit dosavadní skutková zjištění . Dále je nutno uvést, že na straně 9 svého rozhodnutí odvolací soud uvádí, že pouze odvolání obviněného V. shledal důvodným, a to pouze částečně uvedené má význam k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který uplatnil obviněný.

Zmiňuje-li obviněný tzv. extrémním nesoulad s učiněnými skutkovými zjištěními a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud poukázat na to, že uvedená rozhodnutí jsou mu známa. Musí však konstatovat, že žádné ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad , a to ani jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. extrémního nesouladu z pohledu Ústavního soudu nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 tr. ř.

Pokud obviněný cituje ve svém dovolání celou řadu ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz str. 5-12 rozsudku či str. 10-12 rozsudku soudu odvolacího). Z odůvodnění rozsudků je patrno, jak se soud vypořádal např. s námitkami a návrhy obhajobou (viz str. 11 rozsudku soudu druhého stupně) apod. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, ať již zpochybňuje obviněný rozhodnutí soudu odvolacího ve vztahu k odsuzující části (bod 1), tak části rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 2), kterou soud druhého stupně shledal správnou.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl odsouzen pro trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák, který byl nejpřísněji trestný v rámci úhrnného trestu, který mu byl ukládán za trestné činy podle § 238 odst. 2 tr. zák. a přípravu podle § 7 odst. 1 k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Jak již bylo shora uvedeno, nejpřísněji trestným je trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zák., podle kterého mohl soud obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání až na deset let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, je zcela evidentní, že byl ukládán ve výměře, která je na nejpřísněji trestný čin stanovena a rovněž zákon tento druh trestu připouští. Z tohoto pohledu je názor obviněného (obhájce) na naplnění znaků dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela mylný a mylný je i za předpokladu vázanosti tohoto dovolacího důvodu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že odvolací soud nerozhodl o celém dovolání obviněného, když nerozhodl o jednání obviněného popsaném pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. K tomuto názoru obviněného (obhájce) poukazuje Nejvyšší soud pouze ve stručnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 531, sv. 23/2003, kde se mj. uvádí, že ze zásad, jimž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které je obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu [ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu přichází v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].

S ohledem na zmíněný charakter námitek, které směřovaly do oblasti skutkového zjištění, neúplnosti dokazování, nesprávnému hodnocení důkazů, nedostatkům odůvodnění, nesprávné aplikaci ukládaného trestu při chybějícím výroku apod., které byly z pohledu uplatněných dovolacích důvodů shledány právně irelevantními, musí Nejvyšší soud při opětovném poukázání na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pokud jde o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného, zde je vhodné uvést, že dovolatelka nesouhlasí s správním názorem odvolacího soudu, neboť podle jejího mínění změna právní kvalifikace trestného jednání obviněného L. V. odvolacím soudem v jeho prospěch neodpovídá skutkovým zjištěním tak, jak byla učiněna na základě dokazování provedeného nalézacím soudem a v tomto směru odkazuje na zjištění uvedená v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Podle nejvyšší státní zástupkyně byly opatřeny důkazy, které prokazují, že obviněný cíleně zjednal kurýra , kterému před cestou dal finanční prostředky a přesné instrukce a přímo jej také telefonicky naváděl. Když se toto nepodařilo napoprvé, obviněný prostřednictvím dalšího muže v České republice komunikoval s osobou ve Švýcarsku, a díky této komunikaci vyslaní kurýři drogu převzali. Díky těmto okolnostem dospívá dovolatelka k závěru, že konkrétní způsob jednání obviněného, který nebyl pouhým kurýrem, pouhým výrobcem, pouhým zprostředkovatelem apod., ale bylo prokázáno, že přímo plánovitě řídil činnost více osob podílejících se na nelegálním nákupu a transportu drogy, který financoval, přičemž jím řízená skupina lidí vykazovala znaky organizované skupiny a právě tím, že měla přesah do více států, a to nikoli pouze sousedících, uvedená okolnost zvyšuje nebezpečnost stíhaného trestného činu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného je rovněž zvyšováno množstvím konopí, s kterým mělo být a bylo obchodováno.

Také ve vztahu k dovolání nejvyšší státní zástupkyně je potřebné uvést, že převážná část jí uplatněných námitek je procesního charakteru a také v tomto případě je vhodné zmínit že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný, či nejvyšší státní zástupce, domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.

Také v tomto případě je ve vztahu k uplatněným námitkám odvolacímu soudu ve své podstatě vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů, které soud druhého stupně vedlo k nesprávnému použití příslušného ustanovení trestního zákona. V tomto směru tedy veškeré námitky dovolatelky, které zpochybňují hodnocení důkazů soudem druhého stupně a poukazují na správné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jsou námitkami z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantními. Za právně relevantní námitku, lze označit otázku spojenou s ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., byť i v této se do značné míry mohou prolínat námitky spojené s hodnocením důkazů. Odvolací soud ve svém rozsudku na str. 11-15, rozvádí své úvahy k jednotlivým formálním znakům trestného činu, kterým byl obviněný pod bodem 1) uznán vinným (zmiňuje otázku většího rozsahu, organizovanou skupinu působící ve více státech). Soud druhého stupně ve svém rozsudku správně poukázal na to, že k vyšší trestnosti nepostačuje pouhé naplnění formálních znaků, ale musí být také splněn materiální znak nebezpečnost činu pro společnost. V souvislosti s formálním znakem organizované skupiny působící ve více státech dospěl k závěru, že okolnost použití § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je dána pouze formálně (viz blíže str. 12-13 rozsudku soudu druhého stupně). Pokud nejvyšší státní zástupkyně na straně 6 svého dovolání poukazuje na to, že argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 a Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 1394/2009, měla naopak vést odvolací soud k právní kvalifikaci jednání obviněného, kterou použil nalézací soud , pak nelze než s tímto názorem nejvyšší státní zástupkyně, který přehlíží základní myšlenku vyjádřenou Ústavním soudem a uplatněnou v rozhodnutí Nejvyššího soudu na straně 9 usnesení, vyslovit nesouhlas, neboť okolnost zjištění formálního znaku není automatickým předpokladem pro vyslovení závěru o naplnění materiálního znaku trestného činu v případě kvalifikované skutkové podstaty. Za situace, kdy soud druhého stupně náležitým způsobem své úvahy nejen k formálnímu znaku kvalifikované skutkové podstaty, ale i materiálnímu znaku způsobem odpovídajícímu ustanovení § 125 tr. ř., rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, bylo nutno dovolávání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného L. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. ledna 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann