6 Tdo 155/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 155/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 dovolání, které podal obviněný A. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 5 To 90/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 46 T 9/2007, byl obviněný A. Z. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že

dne 18. 4. 2007 v době kolem 20.30 hodin v B., v domě na ulici T., v koupelně bytu, v úmyslu usmrtit napadl svou sestru M. B., tím způsobem, že ji nejprve udeřil kovovou částí kladiva do temene hlavy a tlačil ji svým tělem do vany s vodou, následně se snažil kladivem vést proti tělu poškozené další údery se slovy, že poškozenou zabije, přičemž poškozená zabránila dalším ranám tím, že rukou kladivo zachytila, kdy při přetahování o ně se obžalovaný s poškozenou dostali do chodby bytu, v průběhu napadení poškozená volala o pomoc, čemuž se obžalovaný snažil zabránit tím, že poškozené zakrýval ústa svou rukou a opakoval, že ji zabije, následně pod vlivem křiku a bušení obyvatel domu na dveře obžalovaný útoku zanechal, a z místa napadání utekl, poškozené se podařilo odemknout vstupní dveře bytu a utéci na chodbu domu, a svým jednáním způsobil poškozené zejména tržnězhmožděné poranění temene hlavy o délce cca 4 cm a zhmoždění krční páteře a dále drobné oděrky, kdy si musel být vědom, že při použitém nástroji a místě, kam útočil, může nastat smrtelný následek, přičemž k závažnějšímu zranění nedošlo jen proto, že se poškozená útoku ubránila.

Takto zjištěné jednání krajský soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 10.872,- Kč.

Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 5 To 25/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 846/2008, byl k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 5 To 25/2008. Současně byla podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 5 To 90/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Vůči naposledy citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (výrokům o vině i trestu) podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení zjištěného skutkového stavu.

V podání obviněný uvedl, že je zřejmé, že došlo k pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jímž se rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Současně je však nutné posoudit, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., nebo o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. K tomuto posouzení je rozhodující znát subjektivní stránku jednání pachatele, tj. k jakému následku jeho úmysl směřoval.

Obviněný vyslovil přesvědčení, že mezi zásadní argumenty svědčící pro mírnější právní kvalifikaci jednání patří, že nebyl spolehlivě prokázán jeho úmysl vést fyzický útok s přímým úmyslem způsobit poškozené smrt nebo alespoň skutečnost, že věděl, že svým jednáním může způsobit smrt. Zdůraznil, že tento úmysl odvolací soud zhodnotil jen na základě použité zbraně. Podle názoru obviněného soud též dostatečně nezdůvodnil, na základě čeho shledal tvrzení poškozené o vážnosti jeho slovních výhrůžek za oprávněné, zvláště za nastíněné rodinné situace, kdy se řešila existenční situace nejen jeho osoby. Konstatoval, že vzhledem ke své osobnosti a mentální vyspělosti byl rodinnou situací dotčen a rozrušen a stávající situaci chybně vyhodnotil.

Z pohledu obviněného je třeba znovu zvážit intenzitu vedeného útoku, a to s ohledem k jeho evidentní fyzické převaze, neboť pokud by vedl opakované údery, jak odvolací soud v rozsudku na str. 9 uvedl, je velmi nepravděpodobné, že by se jim poškozená ubránila a bylo by jí způsobeno jen lehké zranění, jak dokládá znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Opakované údery kladivem vyvrací i tvrzení poškozené M. B., která jeho ruku, v níž držel kladivo, zachytila a držela ji oběma rukama. Nesouhlas obviněný vyslovil i s tvrzením odvolacího soudu, že se na útok připravil a tento byl do jisté míry promyšlený. V návaznosti na to nastolil otázku, do jaké míry mohl s ohledem ke své osobnosti plánovat a připravovat se na něčí usmrcení, když byl podle znaleckého posudku PhDr. M. L. Š. shledán osobou nezralou, primitivně strukturovanou, infantilní, která uplatňuje v jednání primitivní a nezralé motivy. Připomněl, že i když podle závěru tohoto znaleckého posudku byla v době spáchání trestného činu u něj zachována rozpoznávací složka v plném rozsahu, tak byla zachována v rámci jeho nezralé osobnosti. Obviněný odkázal na str. 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se připouští, že byl osobou, jež se o sebe evidentně nebyla schopná postarat. Námitky uzavřel tím, že vzhledem k popsaným skutečnostem nelze spolehlivě a beze všech pochybností dospět k závěru, že v konkrétním případě byl u jeho osoby prokázán úmysl způsobit poškozené smrt.

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 5 To 90/2008, za současného zrušení výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 46 T 9/2007. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, uznal jej vinným spácháním pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu nový přiměřený trest.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a vznesená argumentace naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněné námitky však nemohou obstát. Závěry soudů o zavinění ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.] správně vychází především z toho, že obviněný napadl poškozenou nejprve úderem kladiva do temene hlavy, následně se ji snažil natlačit svým tělem do vany naplněné vodou, a poté se ji opětovně a opakovaně snažil udeřit kladivem, přičemž toto jednání doprovázel výhrůžkami, že ji zabije. Je zřejmé, že obviněný na poškozenou útočil opakovaně a vícero mechanismy. V útoku, který doprovázel slovy, že poškozenou zabije, pokračoval i v předsíni bytu. Státní zástupce upozornil, že obviněný nejednal v bezprostředním afektu, naopak se i přes své rozrušení na útok vůči poškozené připravil, když nejprve uzamkl vchodové dveře do bytu a z obvyklého místa odstranil klíče. Připravil si kladivo a zaútočil na poškozenou ve stísněném prostoru koupelny. Pro útok zvolil okamžik překvapení poškozené, což nutně muselo vést k oslabení možností její obrany. Nelze přehlédnout ani to, že skutečností, která zabránila obviněnému dosáhnout jeho záměru, bylo, vedle aktivní obrany poškozené, také jednání svědků sousedů, kteří se velmi razantně do bytu dobývali s tím, že upozorňovali, že zavolají policii.

Dále státní zástupce poukázal na zjištěné skutečnosti týkající se předmětného skutku. Konstatoval, že obviněný napadl poškozenou, jednak kladivem (tj. předmětem schopným působit důrazněji), když úder byl veden značnou silou a do hlavy, tedy do místa, kde je uložen mozek, který je životně důležitým tělesným orgánem, a jednak tlakem v úmyslu ponořit ji do vany plné vody, přičemž verbálně prezentoval svůj záměr. Zdůraznil, že útok vedený takovou silou, se zbraní a takto připravený a provedený, jednoznačně svědčí, že cílem obviněného bylo poškozenou usmrtit. Závěr soudů o zavinění formou přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. odpovídá všem zákonným hlediskům, neboť vychází z okolností objektivní povahy, jimiž jsou především způsob jednání pachatele, povaha použitého nástroje, místo na těle poškozené, kam byl útok veden atd.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného, jimiž v podrobnostech zpochybňuje skutková zjištění rozvedená v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

V dovolání obviněný rovněž tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou M. B. usmrtit a zjištěný skutek měl být s ohledem na subjektivní stránku posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Tato námitka uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena namítanou právní vadou.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Z ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. Při zkoumání, zda pachatel jednal úmyslně poškozeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, popř. podle § 221 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka jednání pachatele, tj. k jakému následku úmysl pachatele směřoval. Zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.).

Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (viz rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), je zjevné, že obviněný se vůči poškozené M. B. dopustil jednání s úmyslem ji usmrtit. Tento závěr je podložen zcela konkrétním skutkovým zjištěním. V této souvislosti již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že obžalovaný jednal vůči poškozené násilně, aktivně, různými mechanismy a fakticky verbálně prezentoval důvod svého jednání, tedy záměr, se kterým na poškozenou útočil . Přitom primárním motivem jeho jednání byla vnímaná nespokojenost s projevy poškozené. V době inkriminovaného jednání se obviněný nacházel ve stresové situaci, kterou v rámci svých osobnostních dispozic řešil impulsivně agresí, jež byla zaměřena na odstranění subjektivně ohrožujícího objektu. Prvostupňový soud poukázal i na revizní znalecký posudek ústavu Psychiatrické léčebny v B., z jehož závěrů soudy obou stupňů vycházely, a z něhož vyplývalo, že v době trestného jednání obviněný netrpěl forenzně závažnou duševní chorobou, psychózou. Projevovala se u něj smíšená porucha osobnosti, kdy se jednalo o nevyváženou, nevyzrálou simplexní osobnost se smíšenými rysy histriónskými, impulsivními, anetickými a schizoidními. V době trestného jednání obviněný mohl rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a své jednání ovládat. Jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, ovládací byly pouze lehce zmenšeny (vše na str. 10 a 12 rozhodnutí). Tuto argumentaci doplnil Vrchní soud v Olomouci, jenž v podrobném odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku konstatoval: obžalovaný použil při svém útoku vůči poškozené více mechanismů, přičemž jeden z nich, tedy úder kladivem, vedl proti tělu poškozené, zejména do oblasti její hlavy, opakovaně. Přestože poškozenou zasáhl toliko prvním úderem, je jednoznačně z výpovědi poškozené prokázáno, že na ni zaútočil úderem kladiva ještě později, poté, co se ji snažil natlačit svým tělem do vany s vodou, a to opakovaně. Právě při těchto pozdějších opakovaných úderech opět pronášel své výhrůžky, že ji zabije. Současně odvolací soud poukázal na charakter obviněným použitého kladiva (předmět s dřevěnou rukojetí celkové délky 335 mm a hmotností 676,5 g) s tím, že pokud jím byl veden úder mužem značné fyzické síly (výška 178 cm, váha 180 kg) zaměřený na hlavu poškozené, mohlo dojít k jejímu usmrcení (vše na str. 8 a 9 rozsudku).

Soud druhého stupně taktéž uvedl: obžalovaný nejednal v bezprostředním afektu, nýbrž i přes své rozrušení se na útok poškozené připravil . V této souvislosti upozornil, že obviněný nejprve uzamkl vchodové dveře do bytu a z obvyklého místa odstranil klíče. Poté si připravil zbraň následně použitou k útoku kladivo, které se rovněž v koupelně do té doby nenacházelo. Sám si vybral okamžik a místo napadení poškozené, když pro toto zvolil právě koupelnu a přiléhající chodbu bytu. Jeho jednání bylo pro poškozenou velmi překvapivé, což nutně muselo vést k oslabení možnosti její obrany. Odvolací soud shledal, že vlastní velikost předmětných prostor nebyla natolik omezující, aby útok ze strany obviněného nemohl být veden natolik účinně, aby došlo k zamýšlenému následku, tj. k usmrcení poškozené. Fyzické proporce obviněného hovořily v jeho neprospěch. Pokud se svým tělem vážícím 180 kg pokusil vtlačit poškozenou do vany zcela naplněné vodou, šlo evidentně o mechanismus, který byl velmi účinný. Vrchní soud rovněž konstatoval: zásah sousedů (J. Š. a manželů K.) byl tím impulsem, který zastavil další útok obžalovaného, když se právě bouchání do dveří a křiku jmenovaných zalekl, svého jednání vůči poškozené zanechal a utekl za matkou . Nebýt zásahu těchto svědků, obviněný by pokračoval ve svém jednání. Od něho jej neodradilo volání poškozené o pomoc (snažil se je překonat tím, že jí zakrýval ústa svou rukou a opakoval, že ji zabije) a ani její obrana, kterou se snažil překonat použitím dalšího mechanismu útoku vůči poškozené (natlačením do vody) či vedením dalších úderů kladivem směřujících na její tělo. Soud druhého stupně zdůraznil, že pokud byla poškozená schopna se během potyčky zmocnit zbraně (kladiva), nestalo se tak z důvodu, že by obviněný sám ze svého rozhodnutí jednání vůči ní zanechal, ani proto, že sama svou silou a obranou překonala jeho útok. V této spojitosti podtrhl, že se tak stalo výlučně v důsledku toho, že se obžalovaný zalekl energického zákroku ze strany výše uvedených svědků (vše na str. 9 až 11 rozhodnutí).

Pokud jde o subjektivní stránku v jednání obviněného a naplnění jejího obligatorního znaku úmyslného zavinění ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], Vrchní soud v Olomouci připomněl závěry znaleckého zkoumání s tím, že u obviněného byla v době činu zachována složka rozpoznávací v plném rozsahu a složka ovládací byla pod vlivem jeho osobnostní struktury pouze nepatrně snížena. Konstatoval, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že verbální výhrůžky obviněného byly míněny vážně. Učinily tak zejména s ohledem na jednání, které je provázely. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že obviněný vedl do jisté míry promyšlený útok vůči poškozené za situace, kdy si sám zvolil místo a okamžik tohoto útoku, aby byl efektivní a učinil opatření k zabránění možnému útěku poškozené z bytu. K útoku použil poměrně razantní a nebezpečnou zbraň kladivo (jež bylo s ohledem na váhu, velikost a tvar způsobilé k usmrcení M. B.). Útok vedl touto zbraní cíleně na její hlavu, aniž by ji jakýmkoliv způsobem varoval či by tomuto prvotnímu útoku předcházela konkrétní hádka s poškozenou, v důsledku čehož by mohla usoudit, že bude napadena. V návaznosti na tyto skutečnosti soud druhého stupně zdůraznil: moment překvapení a způsob vedení prvního útoku, spolu s tím, že obžalovaný v útoku pokračoval i přes aktivně projevenou obranu poškozené, za situace, kdy použil jiný mechanismus násilného jednání vůči poškozené (snahu zatlačit ji svým tělem do vany plné vody) a posléze se snažil překonat její obranu dalšími opakovaně vedenými údery kladivem, dovedly jak nalézací, tak i odvolací soud k závěru, že záměrem obžalovaného bylo skutečně usmrtit poškozenou. Současně poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jenž byl vypracován PhDr. M. L. Š., a z něhož vyplynulo, že obviněný je schopen i přes charakter své osobnosti zkreslovat údaje a snažit se jevit sociálně v příznivějším světle. Podtrhl: Obžalovaný byl schopen v době činu rozpoznat i přes poruchy své osobnosti nebezpečnost svého činu pro společnost, byl schopen své jednání ovládat a je osobou, která sice vnímá situaci deformovaně, především pod vlivem emocí, nicméně je schopen této situaci porozumět Upozornil, že obviněný evidentně chápal smysl celé situace, jakož i kroky poškozené, která se snažila zajistit péči o něho samotného a jejich nepohyblivou matku. O tom svědčila též skutečnost, že násilně přerušil telefonní hovor poškozené s ošetřující lékařkou a byl přítomen i rozhovoru poškozené s jejich matkou. K vlastnímu napadení došlo až kolem 20.30 hod., přičemž zmíněné rozhovory proběhly již před 18.00 hod. Podle odvolacího soudu nešlo o jakoukoliv bezprostřední reakci vyvolanou emocemi souvisejícími s prožíváním těchto hovorů, nýbrž o promyšlený a připravený útok na poškozenou jako osobu, která bránila zájmům obžalovaného. Dodal, že kroky poškozené M. B. byly nutné. Měla totiž bydliště několik set kilometrů od B., kde bydlel obviněný s rodiči, přičemž otec, který do té doby zajišťoval o jeho osobu a bezmocnou matku péči, se nacházel v závažném zdravotním stavu v nemocnici. Obviněný přitom nebyl evidentně schopen se o sebe a ani o nepohyblivou matku postarat (vše na str. 11 až 14 rozsudku).

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. Byť obviněný nedoznal, že by jednal s úmyslem poškozenou M. B. usmrtit, tak na naplnění úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák. bylo v soudním řízení důvodně usuzováno na základě zcela konkrétních skutečností objektivní povahy. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil. Pro úplnost lze poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci se v novém rozsudku vypořádal s nedostatky, které byly dovolacím soudem v předchozím zrušujícím usnesení vytknuty.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k