6 Tdo 1547/2010
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 180d tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zákoník, § 337 tr. zákoník



6 Tdo 1547/2010-12

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2011 o dovolání, které podal obviněný R. R . , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 3 To 269/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 175/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. 10 T 175/2009, byl obviněný R. R. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 14. 6. 2009 v poledních hodinách řídil ulicemi města B. osobní automobil zn. Škoda Octavia barvy černé metalízy, přestože dne 27. 11. 2008 převzal oznámení MÚ B. čj. MBK50372/2008/VNV/STR o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění a rozhodnutím odboru dopravně-správních činností Magistrátu města B. ze dne 27. 4. 2009 čj. MMB/0093100/2009, které nabylo dne 2. 6. 2009 právní moci, byly jeho námitky proti záznamu bodů v bodovém hodnocení zamítnuty, přičemž v 12,12 hodin byl na M. n. kontrolován hlídkou Policie ČR . Za tento trestný čin byl podle § 180d tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 3 To 269/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že předmětný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, přestože znaky žádného trestného činu neměl, když podle jeho mínění se jedná pouze o přestupek, a že tímto byla porušena zásada subsidiarity trestního práva, neboť pro posouzení jeho protiprávního jednání mělo být použito jiného právního předpisu, a to předpisu z oblasti správního práva. Následně zdůraznil, že v případě tzv. vybodování se nejedná o rozhodnutí správního orgánu, ale toliko o oznámení o záznamu z výpisu karty řidiče, který dosáhl 12 bodů a nastala tak zákonem předpokládaná skutečnost, tzv. vybodování (viz též samotné označení předmětné listiny Městského úřadu B., odboru vnitřních věcí, oddělení dopravně správních agend ze dne 25. 11. 2010). Ani z obsahu oznámení nevyplývá, že by správní orgán ve věci jakkoli rozhodoval. Pouze mu sdělil, tedy deklaroval, že ke dni 17. 11. 2008 dosáhl celkového počtu 12 bodů, přičemž jej současně poučil, že proti provedení záznamu bodů, tedy proti jiným rozhodnutím, než je toto oznámení, může podat námitky. Obviněný podotkl, že vybodovaný řidič nepřichází o řidičské oprávnění na základě určitého konkrétního úředního rozhodnutí, ale přímo ze zákona, resp. že pokud by zákonodárce mínil uznat tuto skutečnost za správní rozhodnutí, učinil by tak výslovně. Shledal, že má-li být odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, musí zde rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci existovat s tím, že oznámení o dosažení 12 bodů rozhodnutím ve smyslu § 67 zákona 500/2004 Sb. není. Pokud trestní zákon č. 140/1961 Sb. pokládal za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též tr. zákoník ) již takovéto jednání přímo za trestné nepokládá, nemůže se za pomoci analogie považovat za trestné jednání, u něhož zákonodárce trestnost zrušil. Upozornil, že extenzivní výklad trestní právo přímo vylučuje, neboť je nevítaným jevem umožňujícím svévoli při výkladu, která v tomto konkrétním právním odvětví není žádaná. Kdyby některé jednání zákonodárce jako trestný čin postihnout chtěl, v novém trestním zákoníku by takto učinil a nepostupoval by naopak tak, že by jej trestnosti zbavil. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v této souvislosti je zcela na místě aplikovat jednu ze základních zásad trestního práva nullum crimen sina lege stricta, tedy zákaz analogie v neprospěch pachatele trestného činu. Analogií není možné tvořit nové skutkové podstaty a zavádět nové druhy trestných činů. Dále argumentoval, že i když Nejvyšší státní zastupitelství vyslovilo svůj názor, jak vykládat a zacházet s ustanovením § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v rámci převodové tabulky mezi trestním zákonem č. 140/1961 Sb. a trestním zákoníkem č. 40/2009 Sb., nelze jej brát jako závazný. Podle jeho mínění je současně nutno připomenout, že trestní stíhání bylo proti jeho osobě zahájeno pouze pro trestný čin podle § 180d tr. zák. a k překvalifikaci nikdy během řízení nedošlo. Konstatoval, že v napadeném rozhodnutí tak byla porušena zásada nulla poena sine lege, neboť trest může být pachateli trestného činu uložen jen na základě zákona a pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest za něj lze uložit, v důsledku čehož došlo i k porušení čl. 39 Listiny základních práva a svobod. Jelikož se v jeho případě nejednalo o jednání, které by se dalo kvalifikovat jako trestný čin, soud mu zároveň uložil i neoprávněný trest.

Obviněný ještě dodal, že nezpochybňuje, že řídil motorové vozidlo, podle svých slov se ovšem takového jednání nedopustil úmyslně, neboť byl v dobré víře, že v této věci činí jím oslovený právní zástupce veškeré potřebné právní kroky. Shledal, že k tomu, aby mohl být uznán vinným za tento trestný čin podle starého trestního zákona, je zapotřebí mu prokázat úmysl, který soudy nižších stupňů prokázán nebyl. Doplnil, že obecně platí, že při posuzování, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.).

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozsudky zrušil s tím, že věc má být podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena jinému orgánu, protože se nejedná o trestný čin, ale věc by mohla být jiným orgánem posouzena jako přestupek.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 3 To 269/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž také prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že byl v dobré víře, že ve věci jeho vybodování činí jím oslovený právní zástupce potřebné právní kroky, a že tedy i nadále může motorové vozidlo řídit), čímž de facto soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a zčásti až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu (z naznačených námitek vyvozuje nedostatek úmyslného zavinění).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný ale také namítl, že v předmětném skutku lze spatřovat toliko přestupek, neboť tzv. vybodování není rozhodnutím správního orgánu, a tudíž by tento skutek nebylo možno po 1. 1. 2010 kvalifikovat jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (z toho pak vyvodil i porušení zásady subsidiarity trestního práva). Takovou námitku lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.

Odborná literatura k problematice, jež je předmětem dovolací argumentace obviněného, mj. uvádí, že podle převažujícího názoru je příkladem odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu odnětí řidičského oprávnění na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem podle § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu ) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2911).

Nejvyšší soud konstatuje, že s tímto právním závěrem se ztotožnilo též trestní kolegium Nejvyššího soudu, když ve dnech ve dnech 21. 10. a 27. 10. 2010 přijalo pod sp. zn. Tpjn 302/2010 stanovisko, podle něhož za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Dovolací argumentace obviněného je tedy zjevně neopodstatněná, neboť ustanovení § 180d tr. zák. pro některé případy, konkrétně právě případy pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, nahradil přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinak řečeno, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění z důvodu dosažení dvanáctibodové hranice je trestné i po 1. 1. 2010 jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud v návaznosti na to připomíná, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (viz § 2 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010).

Podle judikatury Ústavního soudu týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).

V daných souvislostech Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr odpovídající ustanovení § 2 tr. zákoníku, jestliže dovodily, že pro právní kvalifikaci zjištěného skutku je na místě užít právní úpravy účinné v době, kdy byl tento skutek spáchán, tedy zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (nová právní úprava - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník není pro obviněného příznivější).

Pro úplnost lze ještě stručně zmínit následující skutečnosti stran otázky subsidiarity trestní represe. Nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví.

Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Smyslem trestního řízení je tedy zvláště snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, s. 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011 Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý