6 Tdo 1545/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 tr. zákoníku, § 234 odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 152 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 1545/2016-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný R. F ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 5 To 168/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 169/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 5 To 168/2016, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. F. (dále jen obviněného, příp. dovolatele), které podal proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 74 T 169/2015, kterým byl uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1), jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku) a byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 5 To 168/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje zejména na to, že nebyl zjištěn a ustálen skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti, důsledkem čehož bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno. Soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch a neprovedly veškeré navrhované důkazy. Především poukázal na neprovedení výslechu svědka M. M. a nepřehrání zvukového záznamu telefonického volání poškozené na tísňovou linku 158, a to již v řízení před okresním soudem. Dovolatel má také za to, že řada slovních projevů poškozené z přepisu zvukového záznamu odporuje tomu, co poškozená uvedla v rámci ústních výpovědí, nevyplývá z nich projev nesouhlasu poškozené s jednáním obviněného. Ve skutkové větě rozsudku pak zcela chybí popis obrany poškozené. V této souvislosti dovolatel uvedl, že chování poškozené považuje za netypické, vymykající se představě o chování znásilněné ženy. Soudům dále vytýká, že neprovedly dokazování stran komunikace poškozené s jejím přítelem. Ve vztahu k uloženému trestu zdůraznil, že tento je příliš přísný. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě a sám ve věci rozhodl, případně přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (v samém úvodu podaného dovolání se domáhá toho, aby byl zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný pod bodem 1 obžaloby, a pokud jde o jednání pod bodem 2, měl by být uznán vinným pouze trestným činem podle § 152 odst. 1 tr. zákoníku a uložen mu podmíněný trest odnětí svobody).

3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že převážnou část námitek obviněný již uplatnil také v předchozím řízení před soudy nižších soudů a tyto soudy se s těmito námitkami řádně vypořádaly, přičemž poukazuje na to, že v podstatě jde o námitky skutkové, které nelze pod obviněným uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit. K námitce stran tzv. opomenutých důkazů uvedl, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, a pokud k tomu dojde, musí to být řádně a logicky zdůvodněno. Této povinnosti však dle jeho názoru soudy plně dostály. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výhradu dovolatele týkající se údajné přísnosti trestu. V dané souvislosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že výrok o trestu lze napadat z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak dovolacím důvodem nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu a navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 8 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, případně na stranu 3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně stejně jako usnesení soudu odvolacího je patrno, že zmíněné soudy se námitkám obviněného věnovaly a na tyto v rámci svých rozhodnutí reagovaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9. V předmětné trestní věci však námitky obviněného nelze považovat za námitky právní, naplňující jím uplatněný dovolací důvod - § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť tyto námitky spočívají ve zpochybnění skutkového zjištění (§ 2 odst. 5 tr. ř.), které učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný soudům vytýká, že provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch a neprovedly veškeré navrhované důkazy. K této námitce lze uvést, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, vyplývají znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů vyjádřené v rozhodnutích odpovídají plně § 125 tr. ř., jak již shodně konstatoval odvolací soud na str. 2 a 3 svého rozhodnutí. Na str. 9 rozsudku nalézacího soudu a na str. 4 usnesení soudu odvolacího je rovněž popsáno, za jakých okolností oba soudy nižších stupňů upustily od doplnění dokazování provedením výslechu svědka M. M., a to vzhledem k ustálené důkazní situaci a rovněž vzhledem k okolnosti, že se tento svědek opakovaně k hlavnímu líčení nedostavil, a to ani poté, co po něm bylo vyhlášeno pátrání a bez výsledku zůstaly i žádosti o jeho předvedení. Soudy rovněž správně uvedly, že předmětnou situaci sledoval také svědek P. F. (viz str. 6 rozsudku). Rovněž námitce obviněného stran přehrání zvukového záznamu telefonického volání poškozené na tísňovou linku 158 nemůže být přisvědčeno. K námitkám odvolání obviněného bylo v rámci odvolacího řízení vyhověno, když odvolací soud doplnil dokazování přehráním předmětného záznamu volání poškozené. Z provedeného důkazu přitom jasně vyplynulo, že poškozená s jednáním obviněného nesouhlasila, plakala, křičela a zcela jistě se nejednalo ze strany poškozené o dobrovolný pohlavní styk. Na tomto místě je nutno podotknout, že na přepis volání poškozené na tísňovou linku 158, kterým se poškozená velmi duchapřítomně pokoušela zdokumentovat celou situaci a násilné jednání obviněného a kterým si rovněž snažila přivolat pomoc, poukázal již nalézací soud, a to především na str. 8 a 9 svého rozhodnutí. Na základě výše popsaného nelze akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004), přičemž oba soudy nižších stupňů této podmínce plně vyhověly. Za těchto okolností soudy zamítly návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka M. M. pro jeho nadbytečnost, neboť by takové nemohlo mít vliv na ustálenou důkazní situaci, potažmo na rozhodnutí.

10. Ani další námitky obviněného nelze považovat za právně relevantní, neboť jimi jsou opětovně zpochybňovány skutkové závěry soudu prvního stupně a soudem provedené dokazování, je obviněným označeno, za neodpovídající zákonu. Námitkami obviněného k hodnověrnosti poškozené se rovněž soudy dostatečným způsobem zabývaly. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, a to ve vztahu k osobnosti a intelektu obviněného, který je znalkyní charakterizován jako osobnost s nezdrženlivými a impulzivními rysy, s dispozicí k zajišťování svých potřeb méně socializovaným způsobem s prvky agrese. Jestliže obviněný poukazuje na to, že u poškozené nepozoroval v rámci celého trestního řízení žádné projevy typické pro chování znásilněné ženy, jedná se pouze o námitku účelovou, velmi subjektivně založenou, která nemá pro posouzení viny obviněného žádný vliv. Nadto jsou tyto úvahy obviněného spolehlivě vyvráceny minimálně výpovědí svědka P. K. Při takto popsaných hodnotících úvahách soudu (ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 tr. ř., resp. 134 tr. ř.), nelze označit taková rozhodnutí za nelogická, případně trpící znaky libovůle.

11. Vzhledem k tomu, že obviněný sice v dovolání uvádí, že pro jednání pod bodem 1) by měl být zproštěn, aniž by uvedl nějakou skutečnost na podporu této své argumentace, musí Nejvyšší soud uvést, že není jeho povinností domýšlet v jakém směru a rozsahu měly být tyto námitky uplatněny (zda by vůbec, pokud by je vyjádřil v podaném dovolání, měly hmotněprávní podklad). V této souvislosti Nejvyšší soud pouze poznamenává, že skutkové zjištění mj. konstatuje, že při násilné snaze zmocnit se kabelky, v důsledku jednání obviněného, došlo k přetržení poutka ucha kabelky, což je také v souladu s výpovědí poškozené a vyvrací obhajobu obviněného, že poškozená kabelku položila na zem a on si z ní vzal marihuanu a pervitin (lze si stěží představit, že poškozená půjde na společenskou akci s nefunkční kabelkou).

12. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného je primárně jeho výhrada, že pro uvedené jednání byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozené, přičemž se soudy řádně s jeho námitkami nevypořádaly, neprovedly důkazy jím navržené, důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (důkazy ve prospěch odsouzeného byly obráceny v jeho neprospěch viz dovolání obviněného), a tím uplatnil výhrady k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Zmínit je nutno také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. listopadu 2016


JUDr. Jan Engelmann předseda senátu