6 Tdo 1542/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák.



6 Tdo 1542/2010 - 26

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného J. O . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 343/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 51/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 343/2010, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, č. j. 1 T 51/2010-530, kterým byl uznán vinným (společně s odsouzenou V. S.) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným (v bodech 1-3 a 5 obžaloby), dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (v bodech 4 a 6 obžaloby) a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 2 písm. b) tr. zák. (v bodech 1-7 obžaloby) a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 343/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Podle názoru obviněného nepostupovaly soudy důsledně podle zákona, když přesvědčivým způsobem ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč jeho jednání, které mělo být pácháno formou uzavírání úvěrových smluv a následným čerpáním finančních prostředků z poskytnutých úvěrů, bylo kvalifikováno podle § 250 tr. zák. a nebylo posuzováno podle § 250b tr. zák.; poukazuje na to, že soudy se nezabývaly vztahem subsidiarity a speciality. V návaznosti na tuto argumentaci uvádí teoretické závěry, publikované v Trestním zákonu. V další části v souvislosti s trestným činem úvěrového podvodu uvádí, kdo může být pachatelem tohoto trestného činu a rozvíjí úvahy ohledně tzv. konkrétního subjektu. V souvislosti s teoretickými úvahami soudům dále vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda je možno obviněného považovat za tzv. nepřímého pachatele. Uvedená pochybení, kdy jeho jednání mělo být posouzeno podle § 250b tr. zák., lze podle názoru obviněného napravit pouze tím, způsobem, že bude dokazování doplněno, aby v řízení byla zajištěna rovnost stran jak vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 639/03 Ústavní soud. Obviněný dále uvádí, že v podaném dovolání nenapadá skutková zjištění, která považuje za nesprávná, neboť to mu dovolací důvody neumožňují, námitky ke skutkovým zjištěním bude realizovat po zrušení dovoláním napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Brně, kterému také musí být věc po zrušení přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že námitku nesprávné právní kvalifikace, kterou obviněný uplatnil, je nutno považovat za námitku relevantní, avšak obviněný v rámci své argumentace opominul skutečnost, že jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu byl spáchán v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce a nikoli v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a tato skutečnost by ve své podstatě znamenala, že obviněný by musel být nově uznán vinným nejen trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., čehož se domáhá a trestného činu podle § 176 odst. 2 písm. b) tr. zák., ale nově také trestným činem podvodu pod bodem 2), který i nadále bude trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tedy ve skutečnosti by obviněný musel být uznán vinným ze spáchání tří trestných činů oproti předchozímu dovolání napadenému rozhodnutí, kdy byl odsouzen pouze pro dva trestné činy, tudíž ani doplněným dokazováním by nemohl být výsledek pro obviněného příznivější, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací, vyplývá, že odsouzená V. S. podle instrukcí uzavírala různé smlouvy o půjčkách či úvěrech , či v některých případech peníze z poskytnutých úvěrů a půjček osobně vybrala a předala obviněnému Již z této uvozující části skutkového zjištění vyplývá, že soudy dospěly k závěru, že se obviněný podílel na uzavírání smluv o půjčkách či úvěrech. Přestože soudy okolnost uzavřených úvěrových smluv zahrnuly do uvozující části skutkového zjištění a následně také vyjádřily kromě smlouvy o půjčce v bodu 2) v dalších bodech jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, neodrazilo se toto zjištění nejen v právní kvalifikaci jednání obviněného, ale nebylo ani v odůvodnění podrobněji zdůvodněno, proč jednání obviněného bylo kvalifikováno podle § 250 tr. zák. jako trestný čin podvodu a nebylo kvalifikováno podle § 250b tr. zák.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí. Oproti tomu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Již ze shora uvedené citace zákonného znění těchto dvou trestných činů je patrno, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. Tak, jak je ve skutkovém zjištění popsáno jednání obviněného, je třeba konstatovat, že v popisu skutku jsou vyjádřeny formální znaky trestného činu úvěrového podvodu podle 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že žádosti o úvěr na pokyn obviněného vyplnila odsouzená, která se vydávala za fiktivní osobu, kdy předkládala nepravý doklad totožnosti, nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši příjmu a další (např. nepravdivou Smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností ze dne 4. 5. 2009), nezpochybnitelné jsou rovněž na základě provedených důkazů závěry soudů o tom, že uvedené padělané doklady a listiny odsouzené opatřil a předal obviněný, stejně jako přebíral od odsouzené peníze. V této souvislosti se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s úvahami soudu prvního stupně, které tento k činnosti a vůdčímu postavení obviněného vyjádřil zejména na str. 8-9 svého rozsudku.

Z popisu skutku je také zřejmé, že odsouzená na základě pokynů obviněného nejen vybírala a obviněnému předávala peníze, ale také jednala v různých peněžních ústavech, kde předkládala doklady obstarané a jí předané obviněným, které obsahovaly nepravdivé údaje. Za nepravdivé údaje se označují takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace o skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy.

Pokud jde o pachatele tohoto trestného činu, může jím být především dlužník fyzická osoba, která sjednává úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že sám se žádného jednání, které má na mysli ustanovení § 250b tr. zák. nezúčastnil. Obviněnému je však třeba připomenout, že osoba, která úvěrové straně opatří potřebné doklady k uzavření úvěrové smlouvy bude považována za pomocníka, dospělo-li jednání pachatele alespoň do stadia pokusu, což se v předmětné věci stalo. Je však třeba upozornit také na to, že podle skutkového zjištění jednání obviněného nespočívalo pouze v tom, že by spoluobviněné pouze opatřil nepravdivé doklady, což by bylo možno posoudit pouze jako pomoc k uvedenému trestnému činu, ale jeho jednání bylo důkazně prokázáno v daleko rozsáhlejší a rafinovanější podobě, a proto nelze v jeho případě hovořit o účastenství, ale o spolupachatelství. Ze skutkového zjištění je mj. patrno, že odsouzená podle instrukcí obviněného, který ji vždy dovezl na místo automobilem a čekal na ni před bankami, uzavírala různé smlouvy o půjčkách či úvěrech, přičemž se vydávala za fiktivní osoby různých jmen, předkládala padělané průkazy totožnosti, nepravdivá potvrzení o zaměstnání a výši svého příjmu a další listiny, které jí vždy opatřil a předal obviněný, následně v některých případech peníze z poskytnutých úvěrů a půjček osobně vybrala a předala obviněnému, v některých případech byly peníze bankou poukázány na účet, který určila odsouzená dle instrukcí obviněného. V této souvislosti lze v plném odkázat na úvahy soudu prvního stupně k účasti obviněného na této trestné činnosti, které jsou přesvědčivým způsobem odůvodněny (ve smyslu § 125 tr. ř.) na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně; mj. .. kromě výše uvedeného pak má soud za to, že obžalovaná, která se jednání dopustila ve věku blízkém věku mladistvých nemohla, s ohledem na své dosavadní životní zkušenosti, sama zorganizovat takovýto druh trestné činnosti, vyžadující poměrně složitou logickou přípravu a dovednost spočívající v padělání veřejných listin, či znalosti osoby, která padělat listiny dokáže. Předmětná trestná činnost též vyžaduje určité povědomí o mechanismech zakládání účtů, bankovních úvěrech a možnostech jejich zneužití. Soud má tak za to, že právě obviněný a to již s přihlédnutím k jeho věku i nepoměrně bohatším zkušenostem, jak ve smyslu kriminálním, tak s ohledem na povědomí o mechanismech zakládání účtů a bankovních produktech . V návaznosti na to, že jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako spolupachatelství a nikoli pouze jako účastenství, když námitky obviněného ohledně ustanovení § 90 tr. zák. v souvislosti s předmětnou trestnou činností nebylo možno akceptovat, je potřebné rovněž odkázat na rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr., kde se mj. uvádí, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskutečnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, k přímému vykonání trestného činu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně . Z důkazů, které měly soudy k dispozici, vyplývá, jakým způsobem se obviněný na trestné činnosti podílel, a tato jeho činnost je také dostatečným způsobem popsána ve skutkovém zjištění, byť obviněný trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, popírá.

Dále se Nejvyšší soud rovněž musel zabývat odkazem obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, vzhledem k tomu, že bylo nutno přisvědčit argumentaci obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno nikoli podle § 250 tr. zák., ale podle § 250b tr. zák. V souvislosti se zmíněným rozhodnutím musí Nejvyšší soud konstatovat, že toto bylo závazné v předmětné trestní věci, avšak ani obsahově jej nelze v případě této trestní věci obviněného aplikovat, a to z níže uvedených důvodů. Oproti rozhodnutí Ústavního soudu, které se zabývalo vztahem § 250 tr. zák. a § 248 tr. zák. a odlišností znaků skutkových podstat přisvojení si cizí věci resp. obohacení v důsledku omylu , v trestní věci obviněného jde v obou případech o podvod. Velmi zásadní okolností, která však dovolání obviněného a odkaz na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu staví do jiné role, než obviněný v dovolání zamýšlel, je jeho argumentace spočívající v tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil a předkládá vlastní verzi skutkového děje, které však soudy po provedeném dokazování a hodnocení důkazů neuvěřily (viz str. 7-8 rozsudku či str. 4 usnesení soudu odvolacího). Za situace, kdy obviněný trestnou činnost popírá a předkládá vlastní verzi skutkového děje, když důkazy jím uváděné byly soudy hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a shledány neakceptovatelnými, je jakéko-li rušení věci a vracení soudu prvního stupně také z pohledu zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu s přihlédnutím k již zmíněné skutečnosti, že trestný čin úvěrového podvodu, poskytuje ochranu sjednávání úvěrových smluv a ve svém důsledku chrání cizí majetek v oblasti úvěrování a je speciálním ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák., neakceptovatelné. Z dovolání je patrno, že snahou obviněného je docílit vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci situace, kdy by znovu pouze popíral trestnou činnost, která však byla bezevších pochybností prokázána.

Za situace, kdy jednání obviněného by mělo být kvalifikováno podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť použití nového trestního zákoníku není pro obviněného příznivější, a trestní sazby § 250 odst. 3 tr. zák. a § 250b odst. 4 tr. zák. jsou shodné, přičemž ve vztahu k trestnému činu podle § 176 odst. 1 tr. zák. konkrétní námitky vzneseny nebyly (pokud nebude bráno v úvahu, že obviněný předmětný skutek popisuje jinak a výpověď odsouzené zpochybňuje pak by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.), věc není po právní stránce zásadního právního významu a projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (kdy není vyloučeno jednání obviněného pod bodem 2 kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.), pak postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.

Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011 Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann