6 Tdo 154/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 154/2013-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. února 2013 o dovolání obviněného R. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2012, č. j. 4 To 243/2012-333, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 103/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2012, č. j. 4 To 243/2012-333, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 3. 2012, č. j. 2 T 103/2010-313, kterým byl uznán vinným zločinem loupeže § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2012, č. j. 4 To 243/2012-333, a to ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Svým dovoláním pak napadá toliko výrok o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a výroky na něj navazující. S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný namítá, že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen, neboť nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by se skutku dopustil. Za nesprávný označuje závěr soudu založený toliko na tvrzení poškozené R. T., která jej v rámci rekognice označila jako pachatele trestného činu a jejíž hodnověrnost zpochybňuje. Vytýká, že jiné důkazy v průběhu celého řízení nebyly zjištěny ani provedeny, zejména nebyly zjištěny žádné stopy na prodejním stánku ani v jeho okolí, které by přítomnost obviněného na místě údajného činu potvrzovaly, stejně jako nebyli zjišťováni ani žádní svědkové z místa činu. Nebyla rovněž vyslechnuta jím navrhovaná svědkyně N. L., jeho přítelkyně, která by potvrdila, že se v době spáchání trestného činu dne 19. 4. 2010 ve 13.35 hodin nacházel v její společnosti v penzionu M. v D. u T. Nebyly taktéž zjišťovány okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti skutku, které k údajné trestné činnosti vedly či její spáchání umožnily. Protože soudy nepostupovaly ve smyslu ust. § 89 odst. 1 tr. ř. a ust. § 2 odst. 2 tr. ř., nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a řízení proti němu mělo být zastaveno. Ze shora uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 3. 2012, č. j. 2 T 103/2010-313, v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2012, č. j. 4 To 243/2012-333, a to ohledně skutku právně posouzeného jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodnutí o úhrnném trestu zrušil s tím, aby výrok o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku byl ponechán v platnosti a Okresnímu soudu v Teplicích ohledně tohoto přečinu věc vrácena k rozhodnutí o trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na to, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu nevytkl chybnou aplikaci konkrétní hmotně právní normy při akceptaci skutkového stavu, který z dokazování vyplynul. Veškeré jeho námitky směřují proti průběhu a výsledkům dokazování, kdy se domáhá odlišného posouzení důkazů již opatřených, jakož i provedení dalších důkazů v úmyslu domoci se odlišných skutkových, pro obviněného příznivějších skutkových závěrů. Jeho námitky tak pod deklarovaný ani jiný zákonný důvod dovolání nelze podřadit. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat jak soud prvního, tak zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).

V souvislosti s podaným dovoláním nutno konstatovat, že se obviněný v rámci uplatněných námitek pouze domáhá změny skutkového zjištění, které by mělo podpořit jeho verzi skutkového děje, tj. že se uvedeného jednání nedopustil. Ve svém dovolání zpochybňuje výpověď svědkyně R. T. Z rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněného nevybudovaly pouze na výpovědi shora uvedené svědkyně, jejíž výpověď se snaží také v dovolání obviněný zpochybnit, ale poukazují také na další důkazy, které v souvislosti s výpovědí této svědkyně věrohodnost argumentace obviněného vyvrací. Předně je vhodné zmínit, že sám obviněný svojí verzi skutkového děje tj. tvrzení, že se ničeho nedopustil a na místě činu nebyl, znevěrohodnil již okruhem osob, které mu měly jeho verzi potvrdit. Tuto skutečnost podrobně rozvádí soud prvního stupně na str. 3-5 svého rozsudku, kdy rozvádí, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že výpověď svědka J. považoval za nevěrohodnou a proč dospěl k závěru, že výslech svědkyně L. považuje za nadbytečný, a trvání obviněného na jejím výslechu za účelové. Uvedené hodnotící závěry, odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., byly shledány rovněž logickými soudem druhého stupně, který se k námitkám obviněného, které tento vyjádřil ve svém odvolání a jsou shodné s dovolacími námitkami, vyjádřil na str. 4 svého usnesení.

V souvislosti s takto koncipovanými námitkami, jejichž podstata spočívá ve zpochybnění skutkového zjištění, je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann