6 Tdo 1539/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1539/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. prosince 2006 o dovolání obviněného M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 6 To 147/2006-366, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 210/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 12. 2005, č. j. 4 T 210/2002-308, byl obviněný M. Č. (spolu se spoluobviněnými J. Č. a M. H.) uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců. Současně okresní soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 5. 2003, č. j. 24 T 93/2003-26, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2003, a který byl obviněnýmu doručen dne 14. 6. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění M. Č., J. Č. a M. H. odvolání. Z podnětu odvolání obviněného M. Č. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 6 To 147/2006-366, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. Č. zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl tento obviněný při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň Krajský soud v Ústí nad Labem z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 5. 2003, č. j. 24 T 93/2003-26, který byl obviněnému doručen dne 14. 6. 2003, a z trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2003, č. j. 1 T 93/2003-23, který byl obviněnému doručen dne 16. 6. 2003, zrušil výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání spoluobviněných J. Č. a M. H. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry a nesprávně tak zjištěný skutek právně posoudil jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Uvedl, že dovolací důvody se převážně shodují s důvody, pro které podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný brojí především proti věrohodnosti poškozeného F. Š. Namítl, že zatímco popis situace ze strany tří obviněných se od sebe neliší a mají za to, že nátlak vůči poškozenému se odehrával v mezích zákona, stojí proti nim neurčitá výpověď poškozeného, podle jehož verze měl útok spočívat v hrozbě použití pistole (přestože žádnou neviděl) a v hrozbě, aby si utišil psa, jinak z něho obviněný udělá karbanátky a v hrozbě rozbití okna. Objektivně však bylo zjištěno, že k žádnému rozbití okna nedošlo, když i poškození vrat je zcela neprůkazné. Sporné je rovněž jednání uvnitř domu. Poškozený popisuje pouze verbální agresi a v této souvislosti uvádí výhrůžky typu: zbiju Vás na sračky, při vymáhání používáme pálení žehličkou, řekněte číslo telefonu nebo ho rozbiju , ale nepopisuje ani náznak násilného jednání vůči své osobě. Podle názoru obviněného např. výhrůžka Pověšení z balkonu může v konkrétní situaci (kdy výška okna od země se pohybuje kolem jednoho metru) jen stěží být pohrůžkou násilí nebo ji pokládat za jinou těžkou újmu. Obviněný se nespokojil ani s vysvětlením poškozeného, proč jako oběť loupeže či vydírání věc oznámil až po třech dnech. I tato okolnost může podle obviněného svědčit o tom, že výpověď poškozeného je nevěrohodná. Obviněný dodává, že pohrůžka násilí v konkrétní věci nedosáhla takové intenzity, aby mohla být považována za hrozbu násilí, které má být vykonáno ihned, pokud se oběť nepodrobí vůli útočníka. Obvinění hrozbu násilím zcela shodně popírají. Za neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu obviněný označil i právní kvalifikaci jednání obviněných jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Nebylo zjištěno, že by obvinění do domu vnikli neoprávněně či že by tam neoprávněně setrvávali, nebo že by při tomto činu použili násilí. Zdůraznil, že pouhá přítomnost osob (aniž byl současně použili násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí) nepostačuje k právní kvalifikaci podle odst. 3 § 238 tr. zák. Vytkl dále soudu prvního i druhého stupně, že se nezabývaly otázkou pohnutky či motivu činu (a tím bylo podle obviněného vymožení dluhu v rámci dovoleného nátlaku na dlužníka), jakožto významnou skutečností snižující míru nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněný se domnívá, že uložený trest i po zmírnění napadeným rozsudkem je nepřiměřeně přísný, neboť i za předpokladu, že by byla formálně naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., pak právě s ohledem na okolnosti a důvody, pro které byl čin spáchán a které významnou měrou snižují nebezpečnost činu pro společnost, mohl být trest uložen při samé spodní hranici trestní sazby. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 6 To 147/2006-366, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 12. 2005, č. j. 4 T 210/2002-308, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný se neztotožnil se skutkovým zjištěním, ke kterému dospěly soudy v předcházejícím řízení, a založil jej v převážné části na námitce, že výpověď poškozeného F. Š. je nevěrohodná. Je zjevné, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud dospěl v tomto směru k závěru, že v dovolání obviněný uplatnil námitky, které vybočují z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací důvod kvalifikovanými námitkami věcně nenaplnil. K této otázce Nejvyšší soud pouze poznamenává, že věrohodností výpovědi poškozeného F. Š. se soud prvního stupně dostatečně zabýval. Znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. I. W. nezjistil, že by poškozený měl sklony ke zkreslování skutečností, nezjistil ani, že by poškozený měl sklony ke konfabulacím nebo měl snahu uvádět o sobě nadhodnocující či nepravdivá tvrzení nebo se mstít. Rovněž znalecký posudek vysvětlil, proč poškozený učinil trestní oznámení až po několika dnech. Věrohodnost výpovědi poškozeného byla nadto utvrzena výpovědí svědkyně S. Ř. a nebyla zpochybněna ani svědeckou výpovědí P. P. Nejvyšší soud má za to, že provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba obviněného. Hodnotící úvahy soudů jsou založeny na důkazech, které ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Je logické, že obhajoba obviněného je založena na zpochybnění výpovědi poškozeného, neboť obviněný sám popírá, že by se jakéhokoliv násilného jednání vůči poškozenému dopustil. Nutno dodat, že Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by jej přiměly konstatovat, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. by byla nesprávná. Nejvyšší soud má za to, že byl náležitě prokázán zákonný znak neoprávněné vniknutí do domu trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. Jak ze skutkového zjištění vyplývá, poškozený obviněné dovnitř domu nepozval, dveře od vrat násilně obvinění vykopli. Poškozený byl přinucen vpustit obviněné do domu a zůstat sedět v kuchyni. I z tohoto je zjevné, že setrvání obviněných v jeho domě bylo proti jeho vůli. Není pochyb, že do objektu trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. bylo jednáním obviněných zasaženo. Z dalšího jednání obviněných uvnitř domu, tj. z hrozeb použití metod tzv. horkou žehličkou, pověšení z balkonu lze usoudit i na naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák.



Lze proto shrnout, že uplatnil-li obviněný námitky ohledně skutkového zjištění, nemohou z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Z tohoto důvodu k nim nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Je totiž zřejmé, že obviněný se snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Třebaže obviněný napadá skutkové zjištění zejména s odkazem na to, že jakákoliv hrozba násilím nebo pohrůžka způsobením jiné těžké újmy mu nebyla prokázána, v případě, kdy se domnívá, že popisované násilí či pohrůžka násilím nedosahuje intenzity, aby mohl být naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jde o právně relevantní námitku.

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoliv ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Na rozdíl od pohrůžky bezprostředního násilí je pohrůžka násilí širším pojmem, což znamená, že může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. V konkrétní věci lze zcela jednoznačně konstatovat, že pohrůžka násilí měla charakter pohrůžky bezprostředního násilí. Protože pohrůžka bezprostředního násilí může být vyjádřena i slovně, není pochyb, že hrozba použití horké žehličky nebo pověšení z balkonu donutila poškozeného zůstat sedět v kuchyni a strpět rabování obviněných. Pohrůžka může směřovat proti životu, zdraví nebo majetku i jiné osoby než napadeného, přičemž i to, čím je vyhrožováno, nemusí být nutně vykonáno. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, uvádí-li, že pověšení z balkonu za situace, kdy výška okna od země se pohybuje kolem jednoho metru, nelze pokládat za pohrůžku násilí nebo jinou těžkou újmu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že tato výhrůžka nebyla jedinou, kterou obvinění pronesli. Navíc nelze přehlédnout, že poškozený se v daném okamžiku nacházel pod značným emocionálním tlakem, kdy nemohl vyhodnotit, na jakém místě bude výhrůžka reálně uskutečněna. Jinými slovy řečeno, výhrůžka pověšením na balkoně je způsobilá sama o sobě vyvolat stav, kdy poškozený cítí bezprostřední ohrožení na životě nebo zdraví, zvláště, když obvinění byli v početní převaze. Ve světle těchto skutečností proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 21. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann