6 Tdo 1535/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 173 odst. 2 písm. a,3) tr. zákoník, § 187 odst. 3 tr. zákoník, § 284 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 1535/2010 - 105
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněných J. D ., F. B ., R. Š . , V. U ., M. N . , M. M . , D. N . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, č. j. 10 To 33/2010-5092, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 16/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D., F.B. a D. N. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R.Š., V. U., M. N. a M. M. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 63 T 16/2009-4698, byl obviněný M.M. v bodech I./1 - 9 a 11 13 výroku rozsudku uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaným částečně ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., částečně jako člen organizované skupiny podle § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. (body ad 2/, 3/, 4/, 12/ a 13/), v bodě I./12 trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě III. trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a v bodě IV. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněný F. B. byl v bodech I./10, 12, 13 výroku o vině uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., v bodě I./12 trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě III. trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný R.Š. byl v bodě I./10 výroku o vině uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a v bodě II. účastenstvím na trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný D. N. byl v bodech I./10 a 13 výroku rozsudku uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a v bodě V. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Obviněný M. N.byl v bodech I./10 a 13 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., obviněný J.D. v bodech I./10 a 13 trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a V. U. v bodě I./13 trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák.

Za shora uvedenou trestnou činnost byl obviněnému M. M. uložen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému F. B. byl podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě Praze na dobu pěti let. Obviněnému R. Š. byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě Praze na dobu pěti let. Obviněnému D. N. byl podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. N. byl podle § 234 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu v hlavním městě Praze na dobu pěti let. Obviněnému J.D. byl podle § 234 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za tyto trestné činy a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 34 T 276/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 55 To 35/2009, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 34 T 276/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 55 To 35/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl podle § 57a odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu pobytu v P. na dobu pěti let. Obviněnému V. U. byl podle § 234 odst. 2 tr. ták. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v P. na dobu pěti let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněným M.N. a M.M. uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. zák. a podle § 229 odst. 1, 2 tr. zák. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud uložil ochranné opatření zabrání věci, jež patřily zemřelému R. V., které jsou uvedeny ve výroku rozsudku.

Z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ohledně obviněných F. B. a J.D. a obviněných F. B., D. N., M.N. a J.D.Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, č. j. 10 To 33/2010-5092, napadený rozsudek ohledně obviněných D. N., F. N. a J. D. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, ohledně obviněného F. B. ve výroku o vině pod body I./10, 12, 13 napadeného rozsudku, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně těchto obviněných ve vztahu k poškozeným A.D., D. T. V., H. V. M. a M. N. T. T. Dále z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ohledně obviněného M.M. zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výrok o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Obviněné F. B., D. N., M. N. a J. D. uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněného F. B. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a obviněného D. N. přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněnému F.B. podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku a podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu pobytu na území P. na dobu pěti let. Obviněný D.N. byl podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku a podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému M.N. byl podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území P. na dobu pěti let. Obviněný J. D. byl podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 34 T 276/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 55 To 35/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku by obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území P. na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ohledně obviněných R. Š., D. N., M. N. a obviněných M. M., R. Š., V. U. a poškozeného H. V. M. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Dovolání obviněný J. D. opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytýká soudům, že výrok o vině opřely o výpověď spoluobviněného R.V. V této výpovědi jsou podle obviněného významné rozpory, které nebyly odstraněny jinými důkazy. Obviněný sám spáchání trestného činu popírá. Z důkazního hlediska se podle jeho názoru jedná o typický případ tzv. tvrzení proti tvrzení , kdy dvě osoby, které měly společně páchat trestnou činnost, vypovídají zcela odlišným způsobem. Zdůraznil, že spoluobviněný R. V. se rozhodl o trestné činnosti vypovídat proto, že s některými obviněnými měl neshody z dřívější doby. Přestože obhajoba vznášela námitky k věrohodnosti obviněného R. V. s poukazem na jeho psychiatrická vyšetření z předchozích trestních stíhání, těmito otázkami se soudy nezabývaly. Namítá dále, že nemohl naplnit znaky trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák., resp. zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, neboť z něj není dostatečně zřejmé, zda se loupeží mohl dopustit jako přímý pachatel nebo zda se mohlo jednat o pomoc spočívající v tom, že měl přímým pachatelům loupeže umožnit únik z místa činu tím, že měl řídit automobil, kterým místo činu opustili. Jestliže odvolací soud vzal za prokázané, že dne 23. 3. 2008 měl sedět ve vozidle Škoda Fabia, opomenul se vypořádat s tím, jaký to mělo význam z hlediska naplnění skutkové podstaty spáchaného skutku. Vzhledem ke shora uvedených skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, zrušil a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný F. B. dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř., jelikož je toho názoru, že dovoláním napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze chybí výrok ohledně odvolání obviněného. Uvedl, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, chybí výrok, kterým by odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Odvolací soud sice konal odvolací řízení, avšak bez věcného přezkoumání odvolání obviněného. Je přesvědčen, že odvolání podal důvodně, protože nalézací soud neprovedl všechny důkazy pro řádné objasnění věci a pokud důkazy provedl, nesprávně je vyhodnotil. Poukázal na to, že u skutku pod bodem I./10 výroku rozsudku si výpověď R. V. a poškozeného D. T.V. vzájemně protiřečí. Rozpor je také mezi výpovědí poškozeného a rekognicí. Poškozený rovněž věrohodně neprokázal výši škody. Pokud jde o skutek pod bodem I./12 výroku rozsudku, obviněného F. B. jako pachatele skutku označil pouze poškozený D., přičemž i zde existuje rozpor mezi jeho výpovědí a rekognicí a tento nedostatek nebyl odstraněn, a proto měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. Obvinění ze spáchání skutku pod bodem I./13 se v podstatě zakládá na výpovědi zemřelého R. V. Domnívá se, že uvedená pochybení nalézacího i odvolacího soudu odpovídají vadám předpokládaným v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že spáchal trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, obsah zajištěných důkazů, zásadu in dubio pro reo a práva obviněného na spravedlivý proces navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, zrušil a současně zrušil i předcházející řízení
a přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný R. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hodnocení důkazních prostředků . Má za to, že se soudy dostatečným a relevantním způsobem nevypořádaly s ustanovením §§ 5 a 6 tr. ř., a to především z důvodů nedostatečného a ne zcela přiléhavého zhodnocení důkazních prostředků, které měl soud prvního stupně během řízení k dispozici . Obviněný v dovolání nezpochybňuje ve věci provedené věcné důkazy - pachové stopy, daktyloskopické stopy, kamerové záznamy apod. Nemá výhrady ani proti výpovědím svědků. Zásadní pochybení však spatřuje v hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného R. V. Jeho osoba měla být v souladu ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. podrobena důkladné analýze, zejména s přihlédnutím k jeho psychologickému profilu a v návaznosti na skutečnosti a důkazy. Soud sice formálně uvádí důkazy, které do koncepce výpovědi obviněného V. zapadají jako např. srovnání stop DNA a pachových stop, což se ovšem týká ostatních spoluobviněných, avšak proti němu (obviněnému Š.) nijak nesvědčí. Nesouhlasí s konstatováním Městského soudu v Praze, že mu byl jednoznačně prokázán úmysl poskytnout prostředky ke spáchání trestného činu. Z obsahu trestního spisu totiž nevyplývá, jakým důkazem mu měl být tento úmysl prokázán, nejsou zřejmé ani úkony, které by ve vztahu k tomuto úmyslu byly prováděny. Uzavírá, že z dostupných důkazních prostředků nelze dospět k závěru o tom, že trestný čin spáchal, když napadená rozhodnutí jsou podle jeho názoru v rozporu se zásadou spravedlnosti soudního řízení i zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného . S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný V. U. podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hodnocení důkazních prostředků . Poukazuje na to, že zásadním důkazním prostředkem zůstala výpověď R.V. Obviněný uvádí, že kromě daktyloskopické stopy na řadící páce je tato jeho výpověď jediným akceptovatelným důkazem proti jeho osobě. Jak se mohly daktyloskopické stopy objevit v konkrétním autě se obviněný snažil vysvětlit u hlavního líčení, ale ověřováním pravdivosti jeho výpovědi se soud prvního stupně vůbec nezabýval a označil ji za účelovou a nevěrohodnou. Domnívá se, že se soudy nevypořádaly s námitkami obhajoby proti věrohodnosti výpovědi R.V. Jeho výpovědi se v čase měnily od naprostého odmítnutí výpovědi přes nejednoznačné informace až po detailní udání časů, dat, míst, osob a dalších informací. Doplnil, že k osobě obviněného V. M. M. uvedl, že jde o agresivního, náladového a nestálého jedince, přičemž každá z těchto skutečností by byla ve standardních případech hodnocena jako spolehlivý ukazatel nevěrohodnosti svědka. Tvrdí, že osoba obviněného V. mu nikdy nebyla známa jinak než z úkonů orgánů činných v trestním řízení a že byl označen za osobu, která se účastnila údajné trestné činnosti v obci H. pouze z důvodů napojení na osobu obviněného R. Š. Vytýká soudům, že zcela ignorovaly důkazy svědčící v jeho prospěch v této souvislosti vypovídala jeho manželka T. U., jeho známý M. K., který téhož dne u nich byl na návštěvě a do spisu byla založena i účtenka od pana Ž., který jim tentýž den čistil koberce. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Důvod dovolání spatřuje obviněný M. N. v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně je přesvědčen, že v jeho případě jsou skutková zjištění založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení. Namítá, že soud při rozhodování o jeho vině vycházel z výpovědí zemřelého R. V., která však byla opatřena ještě před tím, než proti němu (obviněnému N.) bylo zahájeno trestní stíhání. Tvrdí, že ve své výpovědi ze dne 16. 9. 2008 R. V. popisoval skutek spáchaný dne 11. 5. 2008 jinak než při následné výpovědi dne 23. 10. 2008. Podle obviněného je nepochybné, že u skutku ze dne 11. 5. 2008 byla základem pro uznání jeho viny procesně nepoužitelná výpověď R.V. ze dne 16. 9. 2008. O tomto výslechu nebyl vyrozuměn ani obviněný, ani jeho obhájce, tudíž mu nemohli klást otázky. Městský soud v Praze výpověď zemřelého V. mohl použít ve vztahu k obviněnému M., nikoliv však ve vztahu k jeho osobě. Za této situace má za to, že i když oba soudy výpověď R. V. považují za rozhodující, jde o procesně zcela nepoužitelný důkaz. Pokud by totiž soud nepřihlédl k výpovědi zemřelého R. V. ze dne 16. 9. 2008, pak by skutkové zjištění soudů bylo v přímém rozporu s ostatními důkazy (např. s výpovědí V. ze dne 23. 10. 2008, výpovědí svědka Š.). V další části dovolání obviněný vznáší námitky proti věrohodnosti výpovědi R.V. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 10 To 33/2010, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 63 T 16/2009, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. M. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávné právní posouzení skutků pod body I./1, I./5, I./6, I./7, I./8, I./9, I./11, I./13 a IV. výroku rozsudku, jimiž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. (skutek pod bodem IV.). Zásadní rozpor spatřuje mezi právním závěrem a skutkovými zjištěními soudu. Jak uvedl, soud prvního stupně sice učinil celou řadu skutkových zjištění, avšak některá z nich nesprávně interpretoval. Domnívá se, že soud přecenil jeho původní doznání. Chybí skutková zjištění, o které by bylo možné opřít zákonným způsobem závěr o jeho vině. Má za to, že provedené důkazy potvrzují jeho obhajobu. Dodává, že nikdo z poškozených neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že je pachatelem shora uvedených skutků. Je přesvědčen, že vina mu nebyla spolehlivě prokázána. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a aby zrušil
i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný D.N. vytýká odvolacímu soudu, že řádně nerozhodl o jeho odvolání, protože výrok
o zamítnutí odvolání neučinil. Dále uvedl, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a ověřit všechny okolnosti případu, přičemž stěžejní otázkou v této věci je hodnocení výpovědi již zemřelého spoluobviněného R. V. Podle obviněného tato ojedinělá výpověď nemůže postačovat pro odsouzení. V tomto kontextu se odvolává rovněž na zásadu presumpce neviny zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. Namítá, že soudy nepřihlédly ke změně důkazní situace u hlavního líčení a zcela mechanicky převzaly skutkový děj popsaný
v obžalobě. Navíc za naprosto nesprávnou považuje právní kvalifikaci spolupachatelství. Domnívá se, že svým jednáním nenaplnil znaky pachatele ani spolupachatele, protože žádného jednání, kterým by naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, se nedopustil. V souvislosti s výsledky dokazování poukazuje na to, že ani jeden ze svědků a poškozených jej neoznačuje za osobu, kterou by znali. V tomto směru zpochybňuje správnost použité právní kvalifikace trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a trestného činu nedovolené výroby
a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil. Uvedl, že všechna dovolání jsou sice podána s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /obviněný F. B. navíc uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. k), l ) tr. ř./, ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek (v případě obviněných R. Š., M. N., V. U. a M. M. jde o veškeré uplatněné námitky) směřuje proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které důvodem dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou a proti odůvodnění napadeného rozsudku, což je podle § 265a odst. 4 trestního řádu nepřípustné. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Státní zástupce shledal, že v dané věci nejsou žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. Š., M. N., V. U.a M. M.podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Dovolání obviněného J. D. státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá podle státního zástupce toliko námitka, že obviněný působil při loupežných přepadeních jen jako řidič, a že jeho jednání není spolupachatelstvím ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Z obou skutkových vět však vyplývá, že obě loupežná přepadení byla předem naplánovaná a všichni aktéři měli rozděleny své role. Role řidiče, kterou zastával dovolatel, byla pro realizaci skutku nezbytná, neboť přeprava dalších spolupachatelů byla součástí skutkového děje. Pro spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku není nutné, aby jednání každého pachatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu a postačí, pokud k jejich naplnění dojde až společným jednáním spolupachatelů. Státní zástupce dodal, že i kdyby jednání obviněného J. D. bylo kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nemělo by to na výši uloženého trestu žádný vliv. Pokud jde o dovolání obviněného F. B., námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které důvodem dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. Pokud tedy obviněný neuplatnil námitky jiné, přicházelo by v úvahu odmítnutí jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Jestliže obviněný nadto uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. k), l ) tr. ř. pak ve vztahu k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce považuje dovolání obviněného F. B. za zjevně neopodstatněné, nebo k částečnému zrušení rozsudku nalézacího soudu došlo nejen z podnětu odvolání státního zástupce, ale i vyjmenovaných obžalovaných, včetně odvolání obviněného F. B. Odvolání obviněného. F. B. tedy bylo částečně vyhověno a nebylo možno o tomtéž odvolání současně rozhodnout i nějakým jiným způsobem. Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pak podle státního zástupce jeho uplatnění vůbec nepřichází v úvahu, neboť odvolání obviněného F. B. nebylo zamítnuto ani odmítnuto. Vzhledem k námitkám podřazeným pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. K dovolání obviněného D. N. státní zástupce uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze námitka, že jednání obviněného nebylo přímým pachatelstvím, spolupachatelstvím, ani účastenstvím. Z popisu skutku vyplývá, že obě přepadení byla předem naplánovaná a že všichni aktéři měli rozděleny své role. Obviněný D. N. v obou případech v souladu se svou rolí informoval další spolupachatele o tom, že poškození mají u sebe větší finanční částku a že s ní vyjíždějí očekávaným směrem. Tyto informace přitom byly pro realizaci skutku nezbytné. Nalézací soud navíc učinil skutková zjištění, že v prvním případě obviněný D. N.zajistil i vozidlo, které bylo při loupeži použito. Na výtěžku obou loupeží obviněný rovněž participoval. Znovu zdůraznil, že pro spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku není nutné, aby jednání každého pachatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu a postačí, pokud k jejich naplnění dojde až společným jednáním spolupachatelů. Uzavřel, že jednání obviněného D. N. lze proto posoudit jako spolupachatelství zločinu loupeže podle § 23 tr. zákoníku k § 173 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podotkl, že ačkoliv obviněný D.N. v závěrečné části dovolání proklamuje, že dovolání je podáváno do rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména však do rozhodnutí odvolacího senátu ... , v následujícím odstavci však výslovně namítá, že zásadní námitka je proto vznášena k použité kvalifikaci loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a samozřejmě též ke kvalifikaci podle § 187a odst. 1 tr. zák. Takto však byly skutky kvalifikovány toliko soudem prvního stupně a je tedy nepochybné, že tato část dovolání směřuje proti rozhodnutí nalézacího soudu, což je podle § 265a odst. 1 tr. ř. nepřípustné. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Všichni obvinění v dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám uplatněných obviněnými pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že smyslem tohoto dovolacího důvodu nemůže být snaha znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav nikoli nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Stěžejní námitkou všech obviněných je zpochybňování výpovědi spoluobviněného R.V. Není pochyb, že v dané věci jde o klíčový důkaz, a tudíž je i pochopitelné, že obvinění se snaží důkazní sílu tohoto důkazu jakkoliv oslabit. Avšak jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, právě posouzení věrohodnosti výpovědi R. V. byla věnována maximální pozornost. U jednotlivých skutků byla jeho výpověď konfrontována s výpověďmi svědků, jakož i s dalšími důkazy, např. s ohledáním míst činů, daktyloskopickými stopami, DNA apod. Je tedy evidentní, že soud přistupoval k této výpovědi komplexně, když ji posuzoval jak jednotlivě, tak v kontextu s dalšími důkazy. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud může plně odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na str. 83 88. Lze jen dodat, že pokud obvinění zaměřili dovolání pouze k této otázce, jde o námitky skutkové povahy, které nemají v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. své opodstatnění, neboť obvinění primárně nenapadají, že by nějaký znak skutkové podstaty konkrétního trestného činu nebyl naplněn, ale brojí výlučně proti neúplnosti dokazování a způsobu, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Jestliže obvinění R. Š., V. U. a M. M. směřují své výhrady pouze k věrohodnosti výpovědí R. V., lze konstatovat, že vybočili z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud musel jejich dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jiným námitkám obviněných se Nejvyšší soud bude věnovat jednotlivě níže v tomto rozhodnutí.

Obviněný R. Š. v dovolání uvádí, že se soudy dostatečným a relevantním způsobem nevypořádaly s ustanovením §§ 5 a 6 tr. ř., a to především z důvodů nedostatečného a ne zcela přiléhavého zhodnocení důkazních prostředků, které měl soud prvního stupně během řízení k dispozici . Je otázkou, zda měl obviněný příslušná ustanovení skutečně na mysli, neboť § 5 tr. ř. byl zrušen zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, a ustanovení § 6 tr. ř. se týká zájmového sdružení občanů. Je-li obviněným namítáno, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin uvedený pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pak lze konstatovat, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný se účastnil schůzek, na nichž bylo domluveno, že jednak zajistí policejní uniformy, tzv. čerňáky , jednak že poskytne peníze na koupi starého ojetého auta. V popisu skutku je jeho účast na trestném činu vyjádřena dostatečně konkrétně, aby bylo možno rovněž konstatovat, že byl srozuměn s tím, že takto poskytnuté peníze budou určeny ke spáchání trestného činu loupeže. Nelze tedy přisvědčit jeho námitkám, že by jeho úmysl spáchat trestný čin nebyl spolehlivě zjištěn.

Též obviněný V. U. v dovolání napadá výsledky provedeného dokazování, zvláště s hodnocením výpovědi R. V. Dále vyjadřuje nespokojenost nad tím, jak soudy hodnotily výpovědi svědků, které měly svědčit v jeho prospěch. Odkazuje přitom na svědeckou výpověď T. U., M. K.a to, že dne 11. 5. 2008 u nich pan Ž. čistil koberce. Ve světle ostatních ve věci provedených důkazů se soud prvního stupně zabýval touto obhajobou obviněného (na str. 86 87 rozsudku soudu prvního stupně) a náležitě vysvětlil, jaké důvody ho vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi uvedených svědků. Nejvyšší soud neshledal, že by bylo třeba takovému hodnocení důkazů něco vytknout.

Obviněný M. M. namítá, že soud přecenil jeho původní doznání a že celou řadu učiněných skutkových zjištění nesprávně interpretoval. K tomu je třeba dodat, že na str. 82 rozsudku soud prvního stupně rozvádí okolnosti jeho výpovědi. Je třeba podtrhnout, že v kontextu s výpovědí R. V. nelze její význam nikterak podceňovat, a proto byla také jedním z dalších stěžejních důkazů v této trestní věci. V žádném případě nelze konstatovat, že by jeho doznání bylo jediným důkazem a že výrok o vině obviněného M. M. byl učiněn toliko na základě jeho doznání, a proto ani v tomto směru nelze shledávat pochybení soudu prvního studně při hodnocení důkazů.

Lze tedy shrnout, že pokud uplatněné námitky obviněných R. Š., V. U. a M. M. výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter, tyto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí. Za daného stavu, tj. kdy obvinění brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněných) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněných řádně vypořádaly.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Kromě námitky týkající se výpovědi obviněného R.V. obviněný J.D. má za to, že po subjektivní stránce se nemohl trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák., resp. zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku dopustit. Domnívá se, že soudy nesprávně jeho účast na místě činu jako řidiče vyhodnotily jako přímé pachatelství, neboť mohl trestný čin spáchat toliko ve formě pomoci, i když i toto kategoricky popírá.

K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Obviněný J. D. byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nelze přehlédnout a je zjevné, že obviněný zcela opomíjí, že byl uznán vinným podle kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. a) § 173 tr. zákoníku, tedy jako člen organizované skupiny. Pro organizovanou skupinu je příznačné, že trestný čin spáchá sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do skupiny včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Jak vyplývá z popisu skutku (jak u skutku spáchaného dne 23. 3. 2008, tak u skutku spáchaného dne 11. 5. 2008), součástí skutkového zjištění je, že oba trestné činy spáchány po předchozí domluvě a rozdělení úloh a v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti , přičemž úloha obviněného J. D. spočívala v tom, přivést spoluobviněné na místo činu a z místa činu je také odvést. Je tedy zřejmé, že obviněný přesně věděl, jakou úlohu bude v rámci organizované skupiny plnit a na jakém trestném činu se bude podílet. Není pochyb, že s ostatními členy organizované skupiny byl předem domluven, chtěl trestný čin se spoluobviněnými spáchat a porušit zájem chráněný trestním zákonem, což po subjektivní stránce nasvědčuje tomu, že trestný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Namítá-li obviněný nedostatky ve skutkovém zjištění stran výše odcizených peněz, případně jejich původu, nelze k této námitce přihlížet jako k právně relevantní námitce, neboť do popisu skutku byla výše škody zahrnuta, jakož i o to, že obvinění se o získanou finanční hotovost rozdělili. To znamená, že pro další úvahy ohledně právní kvalifikace trestného činu není tato otázka rozhodná. Zasahuje totiž do skutkového zjištění, o kterém není důvodu pochybovat. Tudíž pokud soudy učinily závěr, že obviněný J.D. způsobil celkovou škodu odcizením věcí a finanční hotovosti ve výši 5.013.737,50 Kč a škodu ve výši 35.851,- Kč za poškození věci, byla na místě i právní kvalifikace skutku podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku (tj. způsobení škody velkého rozsahu). Zbývá poznamenat, že škodou velkého rozsahu se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Z těchto důvodů Nejvyšší soud považuje dovolání obviněného J. D. za zjevně neopodstatněné, což je důvod pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný F. B. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodňuje stejně jako ostatní obvinění tím, že dokazování je nedostatečné a neúplné, zvláště pak brojí proti výpovědi R. V. S ohledem na podstatu dovolání, v němž skutkové námitky tohoto charakteru nelze považovat za právně kvalifikované, jak již bylo shora uvedeno, je třeba konstatovat, že v této části Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nadto však obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Má za to, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výrok ohledně odvolání obviněného. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, č. j. 10 To 33/2010-5092, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze jak z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství, které podal v neprospěch obviněných F. B. a J. D., tak z podnětu obviněných F. B., D.N., M. N. a J. D. Je zřejmé, že tímto výrokem rozhodl nejen o odvolání státního zástupce (ohledně F. B. a J.D.), ale také o odvoláních konkrétních obviněných, tj. včetně odvolání F. B. Jinými slovy řečeno, odvolací soud o odvoláních těchto obviněných učinil patřičný výrok a pokud též z jejich podnětu napadený rozsudek zrušil, nemohl o jejich odvoláních rozhodnout ještě dalším výrokem. Za této situace nelze konstatovat, že by v rozsudku odvolacího soudu výrok o odvolání obviněného F.B. chyběl. Proto v této části neshledal dovolání obviněného opodstatněným (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 531, sv. 23/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Třebaže obviněný podal dovolání také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., blíže jej nijak nekonkretizoval a je zjevné, že i pod tento dovolací důvod podřadil argumentaci k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. S nimi se Nejvyšší soud vypořádal již na jiných místech tohoto rozhodnutí. Protože Nejvyšší soud shledal jako právně relevantní námitku toliko k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že stejné odůvodnění jako ohledně obviněného F.B. uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je třeba podat i k argumentaci obviněného D. N. k chybějícímu výroku v rozhodnutí odvolacího soudu.

Vedle toho, že obviněný M. N. zpochybňuje výpověď R.V., namítá, že výpověď tohoto spoluobviněného ze dne 16. 9. 2008 je vůči němu procesně nepoužitelná, a to z toho důvodu, že proti němu v té době ještě nebylo zahájeno trestní stíhání. Nejvyšší soud zjistil, že ke skutku ze dne 23. 3. 2008 (bod I./10 výroku rozsudku soudu prvního stupně) obviněný R. V. vypovídal opakovaně. Dne 13. 10. 2008 svou výpověď ze dne 16. 9. 2008 doplnil. U této výpovědi byl již přítomen obhájce obviněného M. N. Mgr. Petr Sigmund (č. l. 510 - 520). V té době bylo již proti obviněnému M. N. zahájeno trestní stíhání, jeho obhájce se mohl seznámit s výpovědí R.V. ze dne 16. 9. 2008 a v dostatečném předstihu se připravit na jeho již procesně použitelnou výpověď ze dne 13. 10. 2008 a klást mu otázky. Za dané situace proto nelze hovořit o tom, že by výpověď R. V. byla proti obviněnému procesně nepoužitelná. I u skutku ze dne 11. 5. 2008 (bod I./13 rozsudku soudu prvního stupně) obviněný R. V. vypovídal znovu, a to dne 23. 10. 2008 (č. l. 527 542). Na počátku výslechu odkázal na svou výpověď ze dne 16. 9. 2008 a podrobně se ke skutku vyjadřoval. Rovněž této výpovědi se obhájce obviněného Mgr. Petr Sigmund účastnil a pokud nebyl přítomen po celou dobu výslechu, nelze tuto skutečnost v žádném případě přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení. Třebaže obviněný pokládá otázku procesní nepoužitelnosti za stěžejní, v tomto směru jeho námitky rozhodně obstát nemohou a je zřejmé, že prostřednictvím této argumentace brojí proti samotnému obsahu výpovědi R. V. v porovnání s tím, jak jsou skutky popsány v tzv. skutkové větě výroku o vině. K tomu je třeba uvést, že obviněný poukazuje pouze na výpověď R. V., avšak zcela odhlíží od toho, že skutky byly spáchány po předchozí domluvě a rozdělení úloh , což logicky znamená, že pokud se obvinění dohodli na tom, že úkolem M.N. bude hlídat před místem loupeženého přepadení, kdyby jeli policajti , jde o totéž, jestliže ve skutečnosti M. N. před místem loupeže hlídal příjezdovou trasu a když poškozený projel, sdělil prostřednictvím vysílačky R. V., že se poškozený k místu blíží (skutek ze dne 23. 3. 2008). V podstatě jde o popis skutečné události, která se uskutečnila na základě předchozí dohody. Je tím zjevné, že obviněný M. N. se předem dohodnutého plánu držel a z předchozí dohody nijak nevybočil, čímž de facto potvrzuje, že trestný čin spáchal jako člen organizované skupiny a k vybočení (excesu) z rámce předchozí dohody u něho nedošlo. Obdobně u skutku ze dne 11. 5. 2008 není rozhodné, zda obvinění byli domluveni na tom, že obviněný M. N. pojede v těsné blízkosti za poškozenými až do obce H., avšak s ohledem na dopravní situaci se mu podařilo jet až třetí za vozidlem poškozených. Tím více prokazuje skutečnost, že s jeho účastí na trestném činu se od počátku počítalo. Je zřejmé, že se hodlal zapojit do spáchání trestného činu, účastnil se také několika schůzek, na nichž se probíraly detaily provedení loupeže. Jestliže se mu s ohledem na provoz na silniční komunikaci nepodařilo postupovat přesně podle instrukcí, nemění to nic na jeho úloze, totiž zajistit dohled před místem trestného činu a případně spolupachatele varovat před příjezdem policie. Lze tedy shrnout, že nepatrné rozdíly, na které obviněný M. N. v dovolání poukazuje, nejsou takového charakteru, které by mohly mít vliv na věrohodnost výpovědi R. V. a zpochybnit provedené hodnocení důkazů, na jejichž základě byl pak ustálen skutkový děj popsaný pod body I./10 a I./13 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ze shora uvedeného je zřejmé, že ani tyto námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

I v dovolání obviněného D. N. převažují námitky mající základ ve skutkovém zjištění, polemizuje nad jednotlivými důkazy, považuje dokazování za neúplné a poukazuje rovněž na procesní nepoužitelnost výpovědi M. M. a R. V. ze dne 16. 9. 2008. Takto pojaté dovolání však nemůže být způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toliko nad rámec Nejvyšší soud dodává, že je sice pravdou, že poté, co bylo zahájeno trestní stíhání proti obviněnému D. N. (č. l. 36), dále obviněný M. M.odmítl ve věci vypovídat. Nicméně přesto zůstala nezpochybněna procesně použitelná výpověď R. V. ze dne 13. 10. 2008 a 23. 10. 2008, jíž se obhájce obviněného JUDr. Josef Lžičař osobně účastnil za obviněného D. N. Protože se jedná o shodnou námitku jako u obviněného M.N., lze v podrobnostech na shora uvedenou argumentaci odkázat. Za právně relevantní v dovolání obviněného D. N. mohl Nejvyšší soud označit pouze námitku týkající se použití ustanovení o spolupachatelství, kterou obviněný považuje za nesprávnou. Při posuzování této otázky však obviněný zcela pomíjí, že byl uznán vinným spácháním trestného činu jako člen organizované skupiny. Jde o formu trestné součinnosti, která zpravidla zvyšuje škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu. U řady skutkových podstat je tato skutečnost považována za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Pro organizovanou skupinu je charakteristické, že každý její člen má určitý úkol, což umocňuje úspěšnost provedení naplánovaného trestného činu. Role obviněného D. N. přitom nebyla vůbec zanedbatelná. Dával skupině spolupachatelů přesné tipy na osoby vietnamské státní příslušnosti (na poškozeného D. V. T., jakož i na poškozeného H. V. M.), které v určitou dobu bude převážet větší finanční hotovost. Tím celá skupina pachatelů získala během jednoho útoku poměrně značné finanční prostředky. To také vypovídá o tom, že velmi dobře znal jejich osobní a majetkové poměry, proto přesně věděl, kdy, kde a jak budou peníze převážet. Byl jediným vietnamským příslušníkem v této organizované skupině, proto je vyloučeno, aby v takto uzavřené komunitě vietnamských státních příslušníků věděl více konkrétnějších informací jiný ze spolupachatelů než právě obviněný. Za dané situace se tudíž nelze ztotožnit s tím, že by obviněný D. N. na trestné činnosti participoval toliko jako účastník trestného činu, neboť je zjevné, že do organizované skupiny byl plně zapojen a aktivně se na činnosti dané skupiny podílel. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud námitce obviněného ohledně formy trestné součinnosti přisvědčit a shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněným a jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněných tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněných v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Součástí podaných dovolání některých obviněných (R. Š., V. U.) se staly i návrhy na odložení výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud však před svým rozhodnutím neshledal podmínky pro tento postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann