6 Tdo 153/2007
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 153/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2007 o dovolání, které podal obviněný R. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 5 To 552/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 6 T 274/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 6 T 274/2005, byl obviněný R. T. uznán vinným [pod bodem 2) výroku] trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2003 do 6. 9. 2005, různým osobám prodal nebo daroval psychotropní látku metamfetamin (pervitin), která je uvedena v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., a to R. M., nejméně 5g, A. G., nezjištěné množství, J. J., nejméně 10g, D. V., nejméně 20g, J. N., nejméně 1g, A. V., nejméně 0,2g, B. L., nezjištěné množství, J. T., nezjištěné množství a L. B., nezjištěné množství metamfetaminu, který tyto osoby následně užily, přičemž v uvedeném období prodal nebo daroval nejméně 36,2g metamfetaminu shora uvedeným osobám, současně pak v uvedeném období prodal D. V., 22 tablet extáze, methylen-dioxy-metamfetamin, tedy látku, která je uvedena v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách . Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku konkrétně určených.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného F. S.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. T. a F. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 5 To 552/2006, zrušil z podnětu odvolání obviněného R. T. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výrok o jeho zařazení pro výkon trestu (odnětí svobody) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného R. T. pro výkon uloženého trestu (odnětí svobody) do věznice s dozorem. Dále rozhodl o trestu obviněného F. S. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný R. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Namítl rovněž, že byl nepřiměřeně přísně odsouzen. Vyjádřil přitom názor, že mu nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil ve větším rozsahu. Výrok o vině je podle jeho slov v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování a popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neodpovídá skutkovým zjištěním.

V návaznosti na to dovolatel uvedl, že je nucen opětovně argumentovat stejnými námitkami jako v odvolacím řízení, protože tyto námitky soudy obou stupňů nebraly v potaz a ani jeden ze soudů se jimi nezabýval. S ohledem na provedené dokazování nelze podle něho dojít k závěru, že by prodal nebo daroval nejméně 36,2 g metamfetaminu, když nebylo a ani nemohlo být jednoznačně zjištěno množství pervitinu, který měl prodat, jelikož ho z větší části ředil jinou látkou pyracetamem. Odvolací soud, který se ztotožnil s hodnocením důkazů jak je provedl soud nalézací, se tak opřel o neúplná a kusá skutková zjištění, jež vedla k nesprávným právním závěrům. Soud druhého stupně tak podle jeho přesvědčení nedostál své přezkumné povinnosti, když jeho námitky uvedené v odvolání nevyhodnotil.

V další části odůvodnění svého dovolání obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by prodal drogu B. L., J. T., A. G. a L. B., přičemž na základě provedených důkazů nelze rovněž dojít k závěru o konkrétním množství poskytnutých drog. Podle jeho názoru bylo v trestním řízení jednoznačně a beze všech pochybností prokázáno, že pervitin, který si kupoval pro vlastní potřebu, si ředil pyracetamem (kalicorem), čímž se množství pervitinu značně snížilo až na množství nepatrné a tím i jeho účinek. Na špatnou kvalitu pervitinu, resp. jeho neúčinnost, si stěžovali téměř všichni svědci a tato skutečnost byla potvrzena v přípravném řízení i u hlavního líčení. Z uvedeného dovodil nesprávnost závěru, že jmenovaným osobám poskytnul nejméně 36,2 g drogy. Dále uvedl, že není zřejmé, na podkladě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že měl (dovolatel) pervitin poskytovat od roku 2003, když svědci vypověděli, že od něj odebírali drogy pouze v roce 2005, s výjimkou tvrzení svědka V., který uvedl, že od něj zakoupil extázi již v roce 2004. J. T. a L. B. poskytl pouze čistý kalikor, nikoliv pervitin, což podle jeho slov v podstatě nepřímo potvrdila i svědkyně B., když uvedla, že se po aplikaci žádné účinky nedostavily.

Dále dovolatel namítl, že A. G. a B. L. během přípravného řízení ani u hlavního líčení nevypovídali a soud k závěru, že těmto osobám (dovolatel) podával pervitin, dospěl toliko na základě zprostředkovaných nekonkrétních výpovědí nevěrohodných svědků, dlouhodobých uživatelů drog M., V. a J., aniž by jejich výpovědi vyhodnotil i z hlediska možné účelovosti. V této souvislosti označil za podstatné, že V. a M., kteří byli dealery drog a sami prodávali drogy, nebyli trestně stíháni, a tudíž není vyloučeno, že tito vypovídali křivě a v jeho neprospěch pod příslibem beztrestnosti. Výrok o vině je tedy podle dovolatele v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, a proto nemůže odpovídat dané právní kvalifikaci.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 5 To 552/2006, i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 6 T 274/2005, zrušil a Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Ze základních obecných hledisek označila dovolání za přípustné. Vyjádřila souhlas se závěry soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci odvolání, když dospěl k závěru, že zejména svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že právní kvalifikace obviněného je správná, neboť je správné celkové množství pervitinu, který obviněný ať už prodal, či daroval osobám vyjmenovaným ve skutkové větě, když pouze při součtu došlo k početní chybě ve prospěch obviněného, neboť mělo být uvedeno celkem 48,7 g. S ohledem na dostupný spisový materiál dále konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný R. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahují se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Teprve sekundárně z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce stran uloženého trestu (pokud měl dovolatel výhradou, že byl nepřiměřeně přísně odsouzen, na mysli i tento výrok). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obiter dictum lze poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů stran dovolatele učinily, a jejich právním posouzením není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. února 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý