6 Tdo 153/2005
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 153/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 dovolání obviněného M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 4 To 115/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 174/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 5 T 174/2002, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že dne 21. 7. 2002 okolo 9.45 hod. v O., v M-C. po předchozí slovní a fyzické rozepři na chodbě WC opakovaně velkou intenzitou udeřil pěstí a loktem do obličeje M. B., čímž mu způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti jdoucí liniemi vlevo mezi čtvrtým a pátým zubem a vpravo před osmým zubem bez významnějšího posunutí úlomků s následnou dobou léčení nejméně do 26. 9. 2002. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. B., částku 2.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 4 To 115/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, jakož i nesprávném hmotně právním posouzení věci.

V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jakož i trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Zejména nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., tedy že by chtěl, popřípadě věděl, že svým jednáním může naplnit těžší následek a s tímto byl srozuměn. Výrok o vině tímto trestným činem proto nemůže obstát, neboť oba soudy chybně kvalifikovaly skutek, jehož součástí není žádné zjištění v tom směru, zda jednal v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví a tato okolnost není obsažena ani ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku okresního soudu. Obviněný dále konstatoval, že soudy nezjistily skutkový stav v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr. ř. a zjištěné a provedené důkazy nebyly hodnoceny v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V naznačeném směru rozvedl, že již v přípravném řízení, jakož i u hlavního líčení se opakovaně vyjadřoval ke své účasti na vzniku zranění poškozeného M. B.. Jediný fyzický útok, který vedl proti poškozenému, byl úder dlaní, facka. Udeřil ho po incidentu, jenž poškozený měl se svědkem Š., a to pouze proto, aby se uklidnil, když v opilosti vyvolával hádky a konflikty. Poškozený ostatně sám před soudem potvrdil, že v podnapilém stavu je agresivní. Další fyzický útok proti poškozenému nevedl. Obviněný upozornil, že ani přibraný soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví úrazové chirurgie, nevyloučil možnost vzniku zranění poškozeného pádem na tvrdou podložku, popř. úderem o dveře. Soud však nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování provedením rekonstrukce na místě činu, přičemž tento postup nezdůvodnil ani v odůvodnění rozsudku. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 4 To 115/2004, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 5 T 174/2002, a věc vrátil soudu prvého stupně k projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je zřejmé, že soud vyšel z neměnných výpovědí poškozeného M. B., který obviněného ze spáchání trestné činnosti usvědčuje, jakož i z dalších opatřených důkazů (svědeckých výpovědí R. Š. a M.V., jež potvrzují, že obviněný s poškozeným odešel na WC a po chvíli se poškozený vrátil do restaurace, držel si u obličeje ručník, žádal telefonní číslo na policii a říkal, že jej obviněný na WC napadl, dále z protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací, závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví chirurgie MUDr. V. K. atd.) a učinil zcela správná a vnitřně logická skutková zjištění. Obdobně se soud náležitě vypořádal i s obhajobou obviněného, přičemž v tomto směru státní zástupce odkázal zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v § 265b tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.

V tomto ohledu nemohou obstát námitky dovolatele, jejichž prostřednictvím brojí proti tomu, že soudy obou stupňů nezjistily skutkový stav v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr. ř. a nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (nesprávné posouzení účasti obviněného na vzniku zranění poškozeného, možnost vzniku zranění poškozeného pádem na tvrdou podložku popř. úderem o dveře, což nevyloučil ani znalec z oboru zdravotnictví, odvětví úrazové chirurgie, neprovedení obhajobou navrhované rekonstrukce na místě činu), z čehož vyvozuje, že se trestného činu nedopustil. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění, úplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž ve vytýkaných procesních vadách až následně obviněný spatřuje jím tvrzené nedostatky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Pokud by obviněný uplatnil zmíněný dovolací důvod výlučně jen z těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný rovněž namítl, že popsané jednání nenaplňuje po subjektivní stránce trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a v této souvislosti konstatoval, že ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně není obsažena okolnost, že by jednal v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto výtky obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v uvedeném směru je dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen delší dobu trvající vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění.

Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že v ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. jde o úmyslný trestný čin. K jeho naplnění nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví lze zjišťovat i na podkladě nepřímých důkazů. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (srov. např. právní názor publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. II/1965). Rovněž je zapotřebí hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem došlo k útoku a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslným jednáním pachatele došlo ke způsobení škodlivého následku trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák., tj. k těžké újmě na zdraví.

Závěr, že obviněný M. Š. jednal v úmyslu způsobit poškozenému M. B. těžkou újmu na zdraví, okresní soud spojil se zjištěním, že po předchozí slovní a fyzické rozepři poškozeného opakovaně velkou intenzitou udeřil pěstí a loktem do obličeje, čímž mu způsobil v rozsudku specifikovaná zranění, ve kterých soud důvodně shledal těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Z těchto důvodů skutek kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Správnost této právní kvalifikace nemůže být zpochybněna námitkami obviněného, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, popřípadě že tento úmysl není ze skutkové věty rozsudečného výroku patrný. Z tohoto hlediska je podstatné zjištění prvostupňového soudu ohledně intenzity, způsobu a okolností útoku obviněného, jak tyto skutečnosti vyplývají ze skutkové části výroku o vině a odůvodnění rozsudku. Významné je zejména zjištění, že obviněný zaútočil proti poškozenému do obličejové části sevřenou pěstí s větším nápřahem příp. i potencováním energie úderu tvrdým předmětem drženým v sevřené pěsti nebo i úderu ohnutým loktem s větším nápřahem, když intenzita násilí byla velká. Navíc obviněný nezasáhl poškozeného nahodile, nýbrž ranou cíleně vedenou, když za tímto účelem přišel za poškozeným (po slovní a fyzické rozepři v restauraci) na WC. Ze souhrnu všech těchto skutečností je evidentní, že útok obviněného způsobil poškozenému zranění, které svou závažností a délkou léčení odpovídá těžké újmě na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Způsobené zranění bylo adekvátním následkem podniknutého útoku, přičemž svou povahou a závažností se nijak nevymykalo charakteru tohoto útoku, a proto bylo pro obviněného předvídatelné. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze sice učinit zcela jednoznačný závěr, že předmětného útoku se obviněný dopustil v přímém úmyslu zranění poškozenému M. B. způsobit, jak se konstatuje v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 5, byť některé okolnosti by pro takový poznatek mohly svědčit. Není však pochyb, že z hlediska subjektivní stránky jednal minimálně v eventuálním úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.]. V této souvislosti odvolací soud správně zdůraznil, že zjištěné okolnosti odůvodňují závěr o vědomosti obžalovaného o tom, že tímto svým jednáním může způsobit těžší následek a srozumění s takovým následkem (str. 4 odůvodnění napadeného usnesení).

Podle Nejvyššího soudu obsahuje skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zcela konkrétní zjištění, která prokazují eventuální úmysl v jednání obviněného M. Š., jímž poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví. Proto lze důvodně konstatovat, že v takto zjištěné a popsané činnosti dovolatele jsou po formální i materiální stránce obsaženy znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Násilného jednání vůči poškozenému, které má charakter výtržnosti, se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném. Z toho důvodu svým počínáním současně naplnil všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídají i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikované obě právní věty.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. Š. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z toho důvodu nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k