6 Tdo 1529/2010
Datum rozhodnutí: 16.12.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1529/2010 - 15
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný R. H . , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 3 To 522/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 32/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 7 T 32/2010, byl obviněný R. H. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 1. 8. 2009 v době kolem 11.00 hodin v Č. B., ul. J., před domem řídil osobní motorové vozidlo zn. Mercedes BENZ a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 20. 11. 2008 mu bylo Městským úřadem P. doručeno písemné oznámení ze dne 5. 11. 2008, č.j. MÚPT / 61196/2008, o provedení záznamu bodů, kterým dosáhl celkového počtu 12 bodů, v důsledku čehož v souladu s § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, pozbyl řidičské oprávnění dle § 80 a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, uplynutím pěti pracovních dnů od doručení oznámení, tj. počínaje dnem 28. 11. 2008 a to na dobu 1 roku . Za tento trestný čin byl obviněný podle § 180d tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 6.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ve prospěch i neprospěch obžalovaného , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Usnesením ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 3 To 522/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Magistrátu města Č. B. postoupil skutek spočívající v tom, že obviněný : dne 1. 8. 2009 v době kolem 11.00 hodin v Č. B., ul. J. před domem, řídil osobní motorové vozidlo zn. Mercedes BENZ, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 20. 11. 2008 mu bylo Městským úřadem Prachatice doručeno písemné oznámení ze dne 5. 11. 2008, č.j. MÚPT / 61196/2008, o provedení záznamu bodů, kterým dosáhl celkového počtu 12 bodů, v důsledku čehož v souladu s § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, pozbyl řidičské oprávnění dle § 80 a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, uplynutím 5 (pěti) pracovních dnů od doručení oznámení, tj. počínaje dnem 28. 11. 2008, a to na dobu 1 (jednoho) roku , neboť posuzované jednání může být kvalifikováno jako přestupek.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu o postoupení věci jinému orgánu. Poznamenal, že v odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích je sice uváděno, že toto je podáváno ve prospěch i v neprospěch obviněného, podle něho však obsahem odvolání státní zástupce porušil ustanovení § 249 odst. 2 tr. ř. (podle něhož je státní zástupce povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i z části, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného), neboť z obsahu předmětného odvolání i závěrů rozhodnutí odvolacího soudu lze (při použití zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného) dospět k závěru, že odvolání bylo podáváno toliko ve prospěch obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že za dané situace by odvolací soud při respektování zásady zákazu reformace in peius nemohl rozhodnout, jak rozhodl, a tedy nebyly dány podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci jinému orgánu. Přitom zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro něho výrazně nepříznivější, než bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, a to z hlediska následků, které jej očekávají. Vzhledem k jeho úplnému doznání k předmětnému jednání je nepochybné, že ve správním řízení mu bude uložen značný finanční trest (několikanásobně převyšující peněžitý trest uložený mu soudem prvního stupně) a poměrně dlouhý trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Přitom případný zákaz činnosti by mu znemožnil provozovat podnikatelskou činnost, resp. by výrazně ztížil jeho postavení na trhu práce, pokud by si musel hledat jiné zaměstnání. V této souvislosti rovněž upozornil, že správní orgán nemá možnost ukládat tresty pod stanovenou sazbu. Tyto následky podle něho jednoznačně a citelně zhoršují jeho postavení, bez ohledu na skutečnost, že v případě odsouzení pro trestný čin by měl po určitou kratší dobu záznam v rejstříku trestů. Uzavřel, že peněžitý trest ve výměře 6.000,- Kč s hrozbou případného náhradního trestu a po určitou dobu vedený záznam v rejstříku trestů je pro něho výrazně méně citelnou újmou, než sankce, která mu hrozí ve správním řízení.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Ve vztahu k rozhodnutí o postoupení věci k projednání přestupku lze podle jeho názoru v rámci tohoto dovolacího důvodu především namítat, že nemělo být rozhodováno o postoupení, protože souzený skutek je trestným činem, nebo lze naopak vytýkat, že skutek nemůže být posouzen ani jako přestupek. Namítat by bylo možno i jiné skutečnosti bránící tomu, aby věc byla projednána jako přestupek, zejména uplynutí lhůty podle § 20 zákona č. 200/1990 Sb. k datu, kdy bylo o postoupení věci rozhodnuto. Velmi sporným však státní zástupce shledal, zda lze v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat porušení obecné zásady zákazu reformace in peius. Přitom konstatoval, že dovolání nelze považovat za důvodné ani z věcného hlediska. Zdůraznil, že odvolání státního zástupce formálně směřovalo ve prospěch i v neprospěch obviněného. Především je pak podle jeho mínění právní posouzení skutku jako přestupku postižitelného toliko ve správním řízení vždy bez dalšího nutno považovat za příznivější pro obviněného, nežli posouzení skutku jako trestného činu, tj. deliktu soudně trestného. Prioritní je v tomto směru právní kvalifikace skutku a není již na místě srovnávat konkrétní sankce, jaké mohou být uloženy v trestním a ve správním řízení. Obviněný ostatně i v tomto směru přehlíží, že současně s peněžitým trestem mu, pro případ jeho nezaplacení, byl uložen náhradní trest odnětí svobody. Uložení sankce omezující osobní svobodu pachatele je ve správním řízení absolutně vyloučeno a taková sankce nemůže být uplatněna ani jako důsledek přeměny nezaplacené pokuty. Uzavřel, že rozhodnutím odvolacího soudu ke zhoršení postavení obviněného v žádném případě nedošlo a dovolací námitky, pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání odmítl, přičemž ponechal na úvaze Nejvyššího soudu, zda tak učiní podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., nebo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 3 To 522/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Pokud jde o postoupení věci, je tento dovolací důvod typicky naplněn v případech, kdy soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že skutek nemůže být posouzen ani jako přestupek, či že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného v tom smyslu, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (a ani pod žádný další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů) nespadají.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud nicméně stručně uvádí následující skutečnosti.

Podle § 259 odst. 4 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na pokladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).

V posuzované věci se však o porušení zákazu reformationis in peius nemůže jednat (bez ohledu na fakt, že odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích bylo podle výslovné deklarace podáno jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného) už jen z toho důvodu, že soud druhého stupně tomuto odvolání státního zástupce (jež, jak obviněný uvádí, bylo podáno v jeho prospěch) vyhověl, tedy rozhodl v jeho intencích. Dále je možné konstatovat (a v tomto směru přisvědčit státnímu zástupci), že právní kvalifikaci skutku jako přestupku projednávaného a postižitelného ve správním řízení je třeba vždy považovat za příznivější pro obviněného, než posouzení skutku v rámci trestního řízení jako trestného činu, tj. deliktu soudně trestného. Z tohoto hlediska nelze rozhodnutí o postoupení věci správnímu orgánu považovat za rozhodnutí v neprospěch obviněného. Nadto lze poznamenat, že argumentace mimořádného opravného prostředku obviněného přehlíží fakt, že odvolací soud výrokem svého rozhodnutí v souvislosti s postoupením věci pouze vyslovil, že posuzované jednání může být kvalifikováno jako přestupek, a předjímá závěry správního orgánu, a to zejména pokud jde o otázku, zda se obviněný předmětným jednáním dopustil přestupku, resp. jaká sankce mu bude za tento přestupek uložena.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2010

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý