6 Tdo 1524/2008
Datum rozhodnutí: 17.12.2008
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




6 Tdo 1524/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 dovolání, které podal obviněný A. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 4 To 35/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 2/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 33 T 2/2007, byl obviněný A. T. uznán vinným, že

společně s již pravomocně odsouzeným D. Š. a P. L., a dalším doposud neztotožněným mužem, dne 30. 3. 2006, bezprostředně po skončení schůzky, kterou měl poškozený J. N., s již pravomocně odsouzeným D. Š., jediným společníkem a jednatelem společnosti J., s. r. o., v 11.35 hod, v kanceláři účetní firmy J., s. r. o., v budově společnosti I., v O., v rámci sporů plynoucích z obchodního případu, týkajícího se prodeje pohonných hmot, ve kterém jako dodavatel vystupovala firma J., s. r. o., a jako odběratel poškozený J. N., poté, kdy si předem obstarali údaje o poškozeném J. N. a jeho rodině a zajistili motorová vozidla k jeho převozu, již pravomocně odsouzení P. L. a D. Š. společně s obžalovaným A. T. a dalším doposud neztotožněným mužem v O. na ulici S., poblíž křižovatky s ulicí S. u objektu prodejny P. M., v úmyslu vymoci v budoucnu od poškozeného J. N. vydání finanční částky nejméně ve výši 10.076.550,- Kč, postupovali tak, že nejprve buď obžalovaný A. T., či doposud neztotožněný muž, poškozeného J. N. neočekávaně zezadu udeřil do hlavy a bezprostředně poté jej obžalovaný A. T. společně s doposud neztotožněným mužem vtlačili na zadní sedadlo tam připraveného automobilu tovární značky Škoda Superb, který řídil odsouzený P. L., tímto vozidlem, jakož i dalšími dvěma předem připravenými a střídanými osobními automobily, za přítomnosti odsouzeného D. Š., který seděl na místě spolujezdce, poškozeného odvezli na blíže neurčené místo poblíž T. přehrady, přičemž obžalovaný A. T. společně s doposud neztotožněným mužem poškozeného J. N. fyzicky napadali a tlačili mu hlavu mezi kolena, čímž mu způsobili zhmoždění pravé kyčelní oblasti s hematomem velikosti dlaně, hematomy na pravé paži velikosti 5 x 8 cm a 5 x 5 cm, podlitinu nad levým boltcem velikosti 5 x 6 cm, hematom pravého lýtka velikosti 8 x 8 cm, zhmoždění CTh přechodu s prosáknutím 5 x 8 cm, dále poškozenému vyhrožovali likvidací jeho rodinných příslušníků a jeho samotného, přičemž tyto hrozby zdůrazňovali znalostí jeho bydliště a osobních i rodinných poměrů, a tímto jej donutili k podpisu 14 kusů směnek na celkový směnečný peníz přesahující 10.000.000,-. Kč ve prospěch odsouzeného D. Š. a k podpisu smlouvy o půjčce na částku 10.076.555,- Kč, s datem splatnosti 24. 3. 2006, rovněž ve prospěch odsouzeného D. Š., přičemž jedno vyhotovení smlouvy podepsané poškozeným převzal odsouzený P. L., a poté, kdy jej převezli na blíže nespecifikované místo u obce K. L., prohledali jeho příruční zavazadlo, ve kterém měl uloženy finanční prostředky, a tomuto odebrali nejméně částku ve výši 84.000,- Kč s tím, že se jedná o úroky z právě uzavřené smlouvy o půjčce, a poškozenému předložili k vyplnění a podpisu blanket jednoduchého pokladního výdajového dokladu na částku 84.000,- Kč, datovaný dnem 30. 3. 2006, který poškozený v důsledku násilného jednání a obav o svou osobu i rodinu podepsal.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako pokus trestného činu vydírání podle ustanovení § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou č. 320/2006 Sb., účinnou od 1. 9. 2006, spáchaný formou spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu pěti let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. T. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 4 To 35/2008, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl obviněný A. T. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podání obviněný zopakoval svoji obhajobu, že se skutku, jak je popsán ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě a jehož existenci nikdy nezpochybňoval, nedopustil. Nesprávným shledal postup soudů obou stupňů, když za věrohodnou a pravdivou považovaly výpověď poškozeného J. N. z přípravného řízení, především v návaznosti na rekognice, kdy obviněného označil za jednoho z pachatelů trestného činu. Podle jeho názoru mělo být naopak vycházeno z výpovědi jmenovaného poškozeného z pozdějších fází trestního řízení, kdy opakovaně uváděl, že se při rekognicích dopustil zřejmě omylu, neboť náhodně v obchodním centru v O. potkal osobu, v níž naprosto jednoznačně poznal skutečného pachatele, jenž se na jeho napadení a únosu podílel a za kterého zřejmě mylně považoval právě obviněného A. T. Zdůraznil, že na tomto stanovisku poškozený setrval i po poučení o možných následcích v podobě trestní odpovědnosti za trestné činy podle § 174 tr. zák. a § 175 tr. zák. Poukázal na nesrovnalosti v tělesných proporcích (výšce) obviněného a skutečného útočníka. Současně připomněl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 33 T 2/2007, jímž byl zproštěn obžaloby, který ale byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 2 To 4/2008, a věc byla prvostupňovému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Dále obviněný v podrobnostech zpochybnil správnost postupu soudů ohledně hodnocení dalších, a to nepřímých důkazů, které by měly jeho vinu prokazovat. V této spojitosti poukázal na výpis z telekomunikačního provozu uskutečněného na území České republiky ve dnech od 2. 3. 2006 do 16. 5. 2006, kterým mělo být prokazováno, že jeho uživatel se dne 30. 3. 2006 pohyboval ve stejných místech jako poškozený J. N. a odsouzení D. Š. a P. L. Vytkl, že není podklad pro závěr, že kritického dne byl uživatelem zmíněného telefonního čísla. Namítl, že hodnocení tohoto důkazu je v extrémním rozporu se skutečným jeho obsahem i ostatními v mimořádném opravném prostředku naznačenými skutečnostmi a porušením práva na spravedlivý proces. Soudy postupovaly rovněž nesprávně, pokud za prokázaný považovaly kontakt mezi jeho osobou a M. J. Výhrady obviněný vznesl i ohledně hodnocení výpovědi svědka M. P. V této souvislosti poukázal na jeho nevěrohodnost, kriminální minulost a současné problémy se zákonem. Ze skutečnosti, že dne 30. 3. 2006 překročil státní hranice České republiky se Slovenskem přes hraniční přechod S. s další osobou vystupující pod jménem S. S., při současné absenci jakýchkoli důkazů o tom, kde se toho dne pohyboval a co konkrétně až do tohoto okamžiku dělal, nevyplývalo nic, co by mohlo přispět k závěru o tom, že to byl právě on, kdo se na žalované trestné činnosti podílel.

Podle názoru obviněného ani výše popsané další nepřímé důkazy jeho osobu z trestné činnosti neusvědčují. Nemohou tudíž jakkoliv znevěrohodnit výpověď poškozeného J. N., kterou opakovaně v průběhu řízení před soudem učinil, když uvedl, že obviněný A. T. není skutečným pachatelem útoku a že se v přípravném řízení a při rekognicích zřejmě zmýlil. Obviněný vyslovil přesvědčení, že pochybnost o jeho vině, která v této trestní věci v souvislosti se zásadní změnou výpovědi poškozeného ve vztahu k jeho osobě vznikla, nebyla provedeným dokazováním jako celkem vyvrácena, rozhodně nikoli v míře odpovídající požadavkům vyjádřeným v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Opačné tvrzení soudů obou stupňů, když v této souvislosti odkázaly na souvislost se shora zmíněnými dalšími nepřímými důkazy, označil za rozporné s jejich skutečným obsahem, respektive se skutečnými informacemi, které z těchto dalších důkazů skutečně vyplývaly. Soudy obou stupňů se při hodnocení provedených důkazů nepohybovaly v rámci informací, jež lze z těchto důkazů při jejich střízlivém a věcném posouzení získat, ale šly ve svých zjištěních daleko nad a za tyto informace, a to způsobem směřujícím výlučně k tíži obviněného. Tento rozpor mezi skutečným obsahem provedených důkazů na jedné straně a závěry, které jsou z nich soudy obou stupňů vyvozovány na straně druhé, obviněný shledal za natolik extrémní, že bezprostředně zasahují do jeho práva na spravedlivý proces. Skutek, který nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím obecně akceptovaným principům spravedlivého procesu, není způsobilý být trestně právně kvalifikován, tj. posuzován podle příslušných ustanovení trestního zákona. Tento názor obviněný opřel mimo jiné o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 389/2007-I, v němž bylo vysloveno: skutek, jehož zjištění je založeno na důkazech, které nebyly provedeny kontradiktorně, zásadně není způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, neboť zjištění takového skutku není výsledkem spravedlivého procesu . Taktéž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007.

Závěrem dovolání obviněný z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí:

- podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2008, č. j. 4 To 35/2008-1726, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2008, č. j. 33 T 2/2007-1589,

- podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

- podle § 265m odst. 1 věty první tr. ř. jeho osobu podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, č. j. 1 KZV 25/2006-233, podané u Krajského soudu v Ostravě dne 18. 1. 2007, neboť nebylo prokázáno, že v obžalobě označený skutek spáchal,

- v případě, že by neshledal podmínky pro rozhodnutí podle § 265m odst. 1 věty první tr. ř., aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.



K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný uplatnil dva dovolací důvody, přičemž existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmínil samotnou existencí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonné znění připomněla. Z jeho dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Soudy zjištěný skutkový stav je v řízení pro dovolání východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích zmíněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli vůbec o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, kterým se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, jež má význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Státní zástupkyně upozornila, že z textu dovolání je zřejmé, že ač si uvedených zásad byl obviněný vědom, uplatňuje v plné šíři námitky, které výlučně směřují proti způsobu, jakým byly provedené důkazy hodnoceny, tj. proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v odvolacím řízení i Vrchní soud v Olomouci. Takovou povahu mají výhrady, jejichž prostřednictvím odlišně od soudů obou stupňů hodnotí změněnou výpověď svědka poškozeného J. N. a ve věci provedené další nepřímé důkazy, především výpis telekomunikačního provozu z telefonního čísla, z něhož byl dovozen kontakt s osobou M. J. Jako nesprávně hodnocené důkazy se obviněnému jeví i svědecká výpověď svědka M. P. a údaj o tom, že dne 30. 3. 2006, v 19.00 hod. vycestoval z území České republiky na Slovensko přes hraniční přechod S. Na základě odlišného hodnocení provedených důkazů rovněž vytýká pochybení v aplikaci zásady in dubio pro reo, a také extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Podle názoru státní zástupkyně obviněný fakticky uplatňuje výlučně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a dovozuje, že se činu, a to v podobě popsané ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil.

Dále státní zástupkyně zdůraznila, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu rozhodnutí přezkoumat (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02, III ÚS 78/05). Obviněný však dovolací důvod považuje za uplatněný relevantně, když v jeho rámci tvrdí existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé. V této souvislosti v mimořádném opravném prostředku vyjmenovává i některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž je zřejmé, že existence extrémního rozporu byla podkladem pro kasační rozhodnutí. Uvedený fakt nelze zpochybnit, neboť Nejvyšší soud již v minulosti připustil, že v ústavně právní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o dovolání nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována i v řízení o všech opravných prostředcích. Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (případy opomenutých důkazů, důkazy, které byly získány a použity v rozporu s procesními předpisy a svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoli akceptovatelného, racionálního a logického základu).

Pokud jde o polemiku obviněného s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů, státní zástupkyně konstatovala, že není možné nalézt pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady. Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, totiž nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Státní zástupkyně zdůraznila, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podotkla, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily z převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, zejména v řízení odvolacím, a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly a přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely své rozhodnutí o vině obviněného právě o důkazy, jejichž hodnocení obviněný napadá. Dokazování bylo provedeno v odpovídajícím rozsahu, který byl nezbytný pro meritorní rozhodnutí věci. Státní zástupkyně podtrhla, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., učinil skutková zjištění, která lze akceptovat a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající, byly řádně zdůvodněny. Soudy obou stupňů velmi podrobně reagovaly na obhajobu obviněného a přesvědčivě vyložily, proč jí neuvěřily. Důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak zejména ve vzájemných souvislostech, přičemž právě nikoli nahodilé souvislosti vyplývající z nepřímých důkazů v souvislosti s výpovědí svědka J. N. byly oprávněným podkladem pro závěr o vině. V posuzované trestní věci tudíž nešlo o extrémní exces v procesu hodnocení důkazů, neboť důkazy byly hodnoceny a posuzovány v souladu se zásadami formální logiky, nikoli svévolně a libovolně bez racionálního logického základu.

Jelikož obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě, která je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a podmínil jej existencí důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž vyargumentoval námitkami, které obsahově tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, tak státní zástupkyně shledala, že uplatněné námitky neodpovídají ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

V případě dovolání, které podal obviněný A. T., však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku odvolání obviněného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný A. T. uplatňuje v dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Postup soudů obou stupňů shledává nesprávným, když za věrohodnou a pravdivou považovaly výpověď poškozeného J. N. z přípravného řízení, kdy v návaznosti na rekognice jeho osobu označil za jednoho z pachatelů trestného činu. Namítá, že soudy měly vycházet z výpovědi jmenovaného poškozeného z pozdějších fází trestního řízení, když opakovaně uváděl, že se při rekognicích dopustil zřejmě omylu, neboť náhodně potkal osobu, v níž jednoznačně poznal skutečného pachatele. Vytýká, že na jeho vinu nelze usuzovat z dalších, a to nepřímých důkazů. Nutno zdůraznit, že vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobně rozvedeny, primárně zpochybňují správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Se skutkovými a právními závěry se v odvolacím řízení ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, přičemž v rozhodnutí též uvedl, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (vše na str. 6 až 13 napadeného usnesení).

V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Ostravě (následně i Vrchní soud v Olomouci) učinil právní závěr, že obviněný A. T. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 320/2006 Sb. a účinnou od 1. 9. 2006, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Je třeba uvést, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takovou situaci zjevně nejedná. Odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i usnesení soudu odvolacího plně odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. respektive ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž v odůvodnění těchto rozhodnutí soudy své hodnotící úvahy podrobně a logicky rozvádí.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k