6 Tdo 1524/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1524/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. prosince 2006 o dovolání obviněného Z. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, č. j. 8 To 186/2006-204, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 138/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, č. j. 8 To 186/2006-204, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2005, č. j. 91 T 138/2005-163, kterým byl obviněný (spolu se spoluobviněnými D. H., A. M. a R. P.) uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, když podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Proti předmětnému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že nejel do restaurace, na místo pozdějšího konfliktu s cílem vydírat poškozeného, ale dělat pouze spoluobviněným jakož jejich známý řidiče, jelikož tito byli podnapilí a chtěli zajet na pivo . Pokud zasáhl do pozdější rvačky s poškozeným, bylo to pouze v úmyslu uklidnit situaci, a proto v jeho případě chybí obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu vydírání. Vzhledem k tomu, že jeho snahou bylo uklidnit vzniklou situaci, bylo možno jeho jednání nejspíš kvalifikovat jako trestný čin rvačky podle § 225 tr. zák. Dále poukazuje na to, že lze mít pochybnosti o nestranném vylíčení situace ze strany svědkyně L. K. Podle obviněného nelze jeho uznání vinny postavit pouze na výpovědi poškozeného a jeho manželky. Výpověď svědka P. P. policisty, je až zprostředkovaná. Podle jeho mínění (obviněného) chybí v případě jeho odsouzení zjištění, že by poškozeného násilím a pohrůžkou násilí nutil k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby ( ve všech bodech ).



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení.

Pokud jde o skutková zjištění, tak soudy dospěly k závěru, že obviněný (spolu s dalšími obviněnými) dne 12. 8. 2004 od 18.30 hodin do 18.50 hodin v B. na ul. S. před domem číslo nejprve obžalovaný R. P. telefonoval poškozenému P. K., narozenému, aby vyšel před dům, zde k němu přistoupili všichni obžalovaní a chtěli po něm zaplacení částky 40.000,- Kč, která představovala neuhrazenou část faktury za stavební práce, kterou měli obžalovaní vykonat pro firmu, jejím spolumajitelem byl právě poškozený, a když jim poškozený sdělil, že peníze nemá, vyhrožovali mu a jeho rodině, že je zlikvidují a najdou si někoho, kdo je zbije a následně poškozeného napadli tím způsobem, že ho opakovaně bili pěstí do hlavy, břicha, kopali do něho, fyzického násilí zanechali až poté, když manželka poškozeného přivolala hlídku PČR a až do příjezdu hlídky a i poté pokračovali obžalovaní Z. S. a A. M. ve slovním vyhrožování poškozenému fyzickou likvidací, pokud jim do pondělí 16. 8. 2004 nevydá částku 40.000,- Kč, přičemž poškozený v důsledku napadení utrpěl mnohočetná zhmoždění vlasaté a obličejové části hlavy s bolestí hlavy, podvrtnutí a zhmoždění čelistního kloubu s vyzařováním bolestí do spánkových svalů oboustranně, podvrtnutí krční páteře, odřeniny a zhmoždění nosu, čela, paže, kolene, viditelná zhmoždění s modřinami na krku, paži, horním rtu a krvácení z nosu, v důsledku čehož musel poškozený vyhledat lékařské ošetření a byl v pracovní neschopnosti od 13. 8. do 23. 8. 2004 . Uvedené jednání podle názoru soudů naplnilo znaky trestného činu vydírání, a proto byl také obviněný tímto trestným činem /§ 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák./ uznán vinným.

Ze shora uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že soud prvního stupně s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací dospěl na základě hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. ke skutkovému zjištění, které ve své podstatě ve vztahu k obviněnému spočívalo v tom, že společně se spoluobviněnými přistoupil k poškozenému požadoval po něm zaplacení částky 40.000,- Kč, vyhrožoval mu i jeho rodině, že pokud nezaplatí bude(ou) zlikvidováni, následně poškozeného napadl fyzicky a i po příjezdu hlídky PČR pokračoval ve výhrůžkách poškozenému fyzickou likvidací, pokud jim do pondělí 16. 8. 2004 nevydá částku 40.000,- Kč. V důsledku fyzického napadení byl poškozený v pracovní neschopnosti od 13. 8. do 23. 8. 2004.

Trestného činu vydírání se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami /§ 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. ř./.

Z výše popsaného skutkového zjištění vyplývá, že obviněný (spolu se spoluobviněnými) jednak pohrůžkou násilí (vyhrožovali mu a jeho rodině, že je zlikvidují a najmou si někoho, kdo je zbije), jednak násilím (poškozeného fyzicky napadli tím způsobem, že ho opakovaně bili pěstí do hlavy, kopali do něho) nutil(i) poškozeného, aby něco konal (zaplatil částku 40.000,- Kč, která představovala neuhrazenou část faktury za stavební práce, kterou měli obvinění vykonat pro firmu, jejímž spolumajitelem byl poškozený) a takového jednání se dopustil nejméně se dvěma osobami (spoluobviněnými D. H., A. M. a R. P.). Je zřejmé, že tak, jak byl skutkový stav zjištěn, obsahuje všechny formální znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Z popisu skutkového stavu je rovněž patrno, že obviněný(í) jednal(i) úmyslně, v úmyslu přímém - § 4 písm. a) tr. zák. (viz. také odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 8). Materiální stránka uvedeného trestného činu byla rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zdůvodněna.

Námitky dle obviněného odůvodňují použití ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však v této souvislosti musí nejprve zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Uvedené rozhodnutí je zmíněno proto, že obviněný se sice v podaném dovolání dovolává porušení ustanovení hmotného práva (nesprávné právní posouzení skutku), ale ve své podstatě výhrady primárně směřuje proti skutkovému zjištění. K otázce zjištěného skutkového stavu a procesu, který k němu vede ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud již výše úvahy rozvedl. Že námitky obviněného jsou primárně tohoto rázu je patrno z toho, že obviněný sice zmiňuje neexistenci obligatorních znaků subjektivní stránky trestného činu vydírání či nenaplnění objektivní stránky trestného činu , avšak soudům vytýká způsob hodnocení důkazů, který jej vedl ke skutkovému zjištění, které bylo následně podřazeno pod ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, které však soud neuvěřil a rozvedl také své (soud) úvahy, které je vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného. V rozporu se zjištěným skutkovým stavem obviněný uvádí (stejně jako v průběhu trestního stíhání), že do konfliktu zbývajících spoluobviněných zasáhl v úmyslu situaci uklidnit . Poukazuje na to, že nelze jako věrohodné použít pro rozhodnutí výpovědi poškozeného a svědkyně L. K. či policisty P. P. Obviněný však přehlíží objektivní sdělení svědka P., který sice nebyl na místě samém v době konfliktu, jak tvrdí obviněný, ale v době, kdy na místo konfliktu přijel byl to obviněný S. a H., kteří i za jeho přítomnosti poškozenému sdělovali, že mu žádné oznamování na policii nepomůže a vyhrožovali mu fyzickou újmou, pokud dlužné peníze neuhradí (str. 7 odůvodnění rozsudku). Obviněný sice poukazuje na to, že jeho jednání v žádném případě nesměřovalo k tomu, že by poškozeného násilím a pohrůžkou násilí nutil k tomu, aby něco konal (a zde dovozuje chybějící obligatorní znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu), ale toto jeho tvrzení je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, který vzal soud za zjištěný na základě výpovědi poškozeného, svědků, znaleckého posudku charakterizující zranění, které poškozený utrpěl a dalších důkazů. Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny v rámci řádného opravného prostředku a se kterými se odvolací soud vypořádal (se závěry rozvedenými v odůvodnění usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje).

Výše rozvedené úvahy obviněného jsou pouze jím presentovanou vlastní verzí skutkového děje. Zde je pak potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. prosince 2006

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann