6 Tdo 152/2011
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., § k 89 odst. 3 tr. ř.



6 Tdo 152/2011 - 28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2011 o dovolání, které podal obviněný S. B. B. O . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 6 To 355/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 T 57/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 9 T 57/2010, byl obviněný S.B.B.O. (dále jen obviněný ) uznán vinným pokračujícím trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) v jednočinném souběhu s pokračujícím trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu v P., v Č. ulici, v bytě, ve společné domácnosti vedené se svojí manželkou M. O., a dcerou S. O., a na dalších veřejně přístupných místech i za přítomnosti dalších osob, v P. a v P., v období od 1. 6. 2004 do 19. 3. 2009 poškozenou M. O. ponižoval tím, že ji bezdůvodně obviňoval z intimních vztahů s jinými muži, vulgárně ji slovně napadl zejména výroky, že je kurva , svině , kráva , děvka jako všechny Češky, že má špatný charakter, a že jí ho napraví bitím, opakovaně jí vyhrožoval zabitím, rovněž poškozené kontroloval telefony a odesílané i došlé e-maily, kontroloval ji telefonicky v minimálních časových intervalech v zaměstnání i na jiných místech mimo domov a požadoval na ní informace o její momentální činnosti i o tom, s kým hovořila, a dále v totožném období od 1. 6. 2004 do 19. 3. 2009, vyjma období od přesně nezjištěného dne měsíce května roku 2007 do listopadu roku 2007, v přesně nezjištěných dnech nejméně jedenkrát za měsíc, od února roku 2009 téměř každodenně, poškozenou M.O. fyzicky napadal, zejména tak, že ji bil otevřenou dlaní do hlavy, zejména do obličeje a temene, rovněž ji bil pěstmi a kopal do různých částí těla, fyzicky ji napadal i tak, že po poškozené házel různé předměty, a to kovovou pokladničku, klíče, židli, čímž poškozené způsoboval lehkou poruchu zdraví v podobě hematomů a exkoriací, kterážto zranění si nevyžadovala lékařského ošetření a omezení při výkonu obvyklé činnosti a konkrétně
dne 25. 6. 2005 kolem 4.00 hod. poté, co mu poškozená M. O. odmítla vydat mobilní telefon zn. Sony Ericcson T 630, ji fyzicky napadl tak, že ji bil pěstí do pravého ramene, poté jí pravou ruku zkroutil za záda a vyhrožoval jí, pokud mu telefon ihned nevydá, ruku jí zlomí, načež poškozená z obavy před realizací této výhrůžky s ohledem na předchozí zkušenost s jeho fyzickou agresivitou, mu telefon vydala, přičemž v důsledku shora popsaného jednání utrpěla kontuzi pravého ramene a pravé paže, bez nutnosti lékařského ošetření, kteréžto zranění si vyžádalo ošetření na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v P., avšak nebylo spojeno s pracovní neschopností a omezením v obvyklém způsobu života,

přesně nezjištěného dne počátkem měsíce února roku 2009, v bytě, v Č. ulici, v P., v nočních hodinách, v ložnici bytu, po předchozí slovní rozepři, poté, co poškozená řekla, že odejde do obývacího pokoje, přikázal jí, aby si lehla do postele a pohyboval před jejím obličejem velkým kuchyňským nožem a vyhrožoval jí, že ji pořeže, pokud odejde, načež poškozená jeho příkazu vyhověla, neboť tuto výhrůžku považovala za reálnou vzhledem k předchozím fyzickým útokům vůči ní,

přesně nezjištěného dne v měsíci únoru roku 2009 v bytě, v Č. ulici, v P., poškozenou v bytě zamkl na dobu nejméně 3 dnů, zabavil jí soukromý a služební mobilní telefon, vyřadil z provozu pevnou telefonní linku, s poškozenou v bytě v této době zůstal, byt jí dovolil opouštět jen s jeho doprovodem, v době od února roku 2009 do 17. 3. 2009 týral poškozenou i tím, že jí bránil v nočních hodinách ve spánku tím, že ji v bytě, v Č.ulici, v P., opakovaně budil, zakazoval jí spát, úmyslně v pokoji, kde spala, svítil,

v P., dne 18. 3. 2009, v přesně nezjištěnou dobu v době po 15.30 hod., během jízdy tramvajovou linkou č. 1 ve směru na konečnou, na náměstí M. H., před zastávkou V., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl M. O. tím způsobem, že ji nejprve mobilním telefonem, který jí předtím vytrhl z ruky, udeřil do obličeje, poté pěstí do nosu takovou intenzitou, že jí z nosu začala téci krev a následně ji fyzicky napadl i po vystoupení z tramvaje za přítomnosti nejméně tří osob před domem, v R. ulici tak, že ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté před domem ji uchopil za ruku, smýkl s ní na zem a kopl ji do pravé nohy a temene hlavy, čímž jí způsobil lehkou kontuzi obličeje, hrudníku a pravé paže bez nutnosti lékařského ošetření,

přičemž jeho násilné jednání vyvrcholilo dne 19. 3. 2009 kolem 19.30 hod., kdy M.O. po předchozí slovní rozepři v bytě, v Č. ulici, v P., fyzicky napadl nejprve v koupelně společného bytu tím způsobem, že ji uhodil otevřenou dlaní do pravé poloviny hlavy tak značnou silou, že poškozená zavrávorala, přičemž jí vypadl z ruky kartáč, který držela v ruce, tento kartáč poté obžalovaný sebral z podlahy a silou značné intenzity jej hodil po poškozené a zasáhl ji do oblasti nosu, poté ji v ložnici, kam odešla, bil páskem na kalhoty s kovovou sponou přes ruce, následně ji fyzicky napadal i v obývacím pokoji, kam poškozená odešla uklidnit dceru S., tak, že ji bil pěstmi do různých částí těla, zejména do boku, krku, zad, otevřenou dlaní ji udeřil se značnou intenzitou do pravého ucha, rovněž ji bil i klíči přes prsty, vytrhával jí vlasy, část vlasů jí i ustřihl, přičemž poškozenou hrubě slovně napadal výroky: ty šlapko, svině, kurvo , vyhrožoval jí, že ji pořeže v obličeji, že bude mít takové jizvy, že ji nikdo nepozná, opakovaně jí vyhrožoval, že ji zabije, a poté, co poškozená využila momentu, kdy obviněný násilí zanechal, odešla do předsíně, kde otevřela vstupní dveře do bytu a volala o pomoc, tak ji obžalovaný uchopil zezadu za vlasy, odtáhl ji do obývacího pokoje, kde s ní smýkl silou tak značné intenzity, že upadla na podlahu, přičemž stále volala o pomoc a po příchodu sousedky V. B., před byt, vyběhla z bytu a odešla i s dcerou S., která byla shora popsanému násilnému jednání obžalovaného přítomna, do bytu V. B., kde setrvala až do příjezdu přivolané policejní hlídky, a v důsledku shora popsaného násilí poškozená utrpěla tupé trauma lbi, zhmoždění levého ramene, hrudníku a krční páteře, hematomy a exkoriace za pravým uchem, na pravém boltci, na zadní straně krku, obou ramenech, pravé polovině hrudníku a nad pravým kolenem, kterážto poranění si vyžádala léčení a pracovní neschopnost do 5. 4. 2009 a omezení v obvyklém způsobu života vzhledem k nasazení Schanzova límce a bolestem hlavy, hrudníku a částečnému omezení hybnosti krku nejméně po dobu pracovní neschopnosti . Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 215a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 6 To 355/2010, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 215a odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR (viz např. nálezy II. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 216/04) lze v rámci podaného dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Restriktivní interpretaci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) shledal, s poukazem na stanovisko Ústavního soudu ČR (viz např. II. ÚS 669/05), odporující smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nesprávná z hlediska právního posouzení skutku, neboť skutkový stav nezakládá znaky trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě ve smyslu § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. a vydírání ve smyslu § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. Poznamenal, že každé trestní řízení je svázáno zásadou in dubio pro reo vyplývající z § 2 odst. 2 tr. ř. Soudům přitom vytkl, že pominuly jeho obhajobu a v situaci tvrzení proti tvrzení se bez logického odůvodnění přiklonily k verzi poškozené, ačkoliv nebyla podložena žádnými objektivními důkazy. Rovněž prohlásil, že z celé trestní věci je naprosto zřejmá výrazná sympatie orgánů činných v trestním řízení k týraným ženám. Svědci podle něho neuváděli skutečnosti, které by odpovídali brutálním popisům násilí poškozenou, ale spíše charakterizovali manželství jako tzv. italskou domácnost či bouřlivé soužití , které bylo poplatné zejména soužití dvou diametrálně odlišných kultur. Navíc žádného svědka vyslechnutého nalézacím soudem nelze považovat za očitého a velká část svědků měla přímou relaci na poškozenou (otec poškozené, její nejlepší přítelkyně, zaměstnavatelé a členové pracovního kolektivu). V této souvislosti se ohradil proti přístupu soudu prvního i druhého stupně k těmto svědectvím. Dospěl k závěru, že důkazní situace tak, jak byla shromážděna soudem nalézacím, rozhodně neodpovídala jeho kategorickým závěrům, se kterými se nekriticky ztotožnil i soud odvolací, zjednodušeně prezentovaným tak, že vše, co řekla poškozená, je pravda, a to, co vypověděl on, je buď přímá nepravda, nebo se jedná o výsledek bagatelizace jeho jednání. Shledal, že skutková podstata pokračujícího trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. mu nebyla nade vší pochybnost prokázána, a že za situace, kdy vzhledem k absenci jakýchkoli důkazů stály proti sobě pouze výpověď poškozené a jeho výpověď, měl být v této části obžaloby zproštěn. Dodal, že fyzické napadení poškozené z jeho strany dne 25. 6. 2005 již bylo řešeno v rámci přestupkového řízení a pravomocně odloženo. Z tohoto důvodu by o předmětném jednání nemělo být na základě zásady non bis in idem znovu rozhodováno v rámci trestního řízení, když navíc toto jednání nesplňuje požadavek blízké časové souvislosti s ohledem na tvrzené pokračování v trestné činnosti.

Dále obviněný podotkl, že trestní soudy by především měly hodnotit každého potenciálního pachatele individuálně také podle jeho specifických vlastností ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák., resp. že by neměly pominout významné či přímo rozhodující kulturní rozdíly mezi ním a poškozenou. Zdůraznil, že jeho osobnost je z hlediska rozhodování o trestu složitá a zcela netypická, jelikož se chová diametrálně odlišně, než obvyklý středoevropan. Uzavřel, že pokud odvolací soud akcentoval pro něho příznivý znalecký posudek, pak tak učinil způsobem nedostatečným a že trest, který mu byl nakonec uložen, je nepřiměřeně přísný.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 6 To 355/2010, a poté postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. za použití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). K tomu státní zástupce doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci nenastala.

Následně státní zástupce konstatoval, že obviněný sice napadl právní posouzení skutkového děje, zejména stran aplikace kvalifikovaných skutkových podstat, nicméně tuto svoji námitku opíral výlučně o tvrzení, jimiž zpochybňoval hodnocení důkazů a správnost skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci. Takové námitky se však zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet. O citovaný dovolací důvod podle jeho názoru nelze rovněž opřít námitku, v jejímž rámci obviněný velmi stručně zmínil, že dílčí útok pokračujících trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit dne 25. 6. 2005, byl již projednán v přestupkovém řízení. Přitom zdůraznil, že pokud by byla taková námitka důvodná, naplňovala by spíše dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť by její podstatou bylo tvrzení, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ač bylo s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, resp. že obviněným naznačená překážka vedení řízení ani nenastala, neboť podle zjištění Okresního soudu Plzeň - město nebylo ve věci daného podezření ze spáchání přestupku (jenž se svými skutkovými okolnostmi jinak měl shodovat s dílčím útokem nyní obviněnému za vinu kladených trestných činů) meritorně rozhodnuto, když věc byla odložena. Upozornil, že odložení je opatřením přestupkového orgánu, o němž se nevydává rozhodnutí a které je činěno, pokud z určitých důvodů není věc projednána. Tzv. překážka věci rozhodnuté tak nemohla vzniknout.

Prohlásil, že relevantně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný pouze uvedl, že posouzení útoku na poškozenou ze dne 25. 6. 2005 jako dílčího útoku pokračujících trestných činů týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., bylo učiněno nesprávně, a to s ohledem na absenci blízké časové souvislosti. K tomu poznamenal, že je však namístě zohlednit, že obviněnému je kladeno za vinu soustavné opakované napadání poškozené v době od 1. 6. 2004 do 19. 3. 2009, které s výjimkou cca 6 měsíčního intervalu v roce 2007 bylo i fyzické a stupňovalo se. Toto jednání je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně z logických důvodů popsáno především obecně, souhrnně k celému období, kdy bylo pácháno, a poté jsou některé zásadní útoky, mj. útok ze dne 25. 6. 2005, zmíněny individuálně. Tento útok tak časově zcela zjevně zapadá do komplexu trestné činnosti obviněného, s níž ho pojí blízká časová souvislost, jak požaduje ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Námitku obviněného tak nelze akceptovat.

K části argumentace obviněného, v níž napadl výrok o trestu, státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Odkaz obviněného na odlišnou kulturu, z níž pochází, je potom v dané souvislosti zcela irelevantní, nehledě na to, že podstatou takové námitky je požadavek rezignace na zásadu rovnosti před zákonem.

Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného shledává zjevně neopodstatněným a jako takové je navrhuje v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 6 To 355/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též (zvláště) nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Z převážné části až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jak přitom přiléhavě konstatoval státní zástupce obviněný sice napadl právní posouzení skutkového děje, zejména stran aplikace kvalifikovaných skutkových podstat, nicméně tuto svoji námitku opíral výlučně o tvrzení, jimiž zpochybňoval hodnocení důkazů a správnost skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také (zvláště) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z námitek nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl, že fyzické napadení poškozené ze dne 25. 6. 2005 bylo projednáno v přestupkovém řízení, že zde bylo pravomocně odloženo, a proto by již o tomto jednání nemělo být s ohledem na zásadu ne bis in idem znovu rozhodováno v řízení trestním. Takovou námitku sice není možno subsumovat pod obviněným deklarované důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak lze ji označit za formálně právně relevantní z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podstatou argumentace obviněného je totiž tvrzení, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nepřípustné.

Nejvyšší soud proto posuzoval, zda rozhodnutí soudů dříve ve věci činných nejsou zatížena tvrzenou procesní vadou. Přitom dospěl k níže uvedeným závěrům.

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze zahájit, abylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen Ústava ) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Nutno stručně dodat, že z důvodu autonomní interpretace ustanovení Úmluvy a jejich protokolů Evropským soudem pro lidská práva dopadá zásada ne bis in idem podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě též na některé delikty, které jsou z pohledu vnitrostátního práva smluvních států kvalifikovány toliko jako delikty správní.

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným naznačená nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v posuzovaném případě nemohla nastat, neboť podezření ze spáchání přestupku, jenž se svými skutkovými okolnostmi shodoval s dílčím útokem nyní obviněnému za vinu kladených trestných činů, nevyústilo ve vydání meritorního rozhodnutí správního orgánu o přestupku, ale bylo uzavřeno toliko odložením věci podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, s tím, že došlé oznámení o přestupku neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci podle § 71 téhož zákona a návrh na projednání přestupku nebyl podán (viz záznam o odložení přestupkové věci na č. l . 195 spisu). Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích se nevydává žádné formální rozhodnutí, resp. k tomuto opatření je správním orgánem přistoupeno, když z určitých důvodů není věc projednána. V žádném případě tedy nejde o konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek ve smyslu citovaného smluvního ustanovení, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté, resp. nepřípustnost následného trestního stíhání téhož obviněného pro týž skutek.

Nejvyšší soud dále shledal, že pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze formálně podřadit námitku obviněného, že jeho jednání ze dne 25. 6. 2005 nesplňuje požadavek blízké souvislosti časové nezbytné pro závěr o pokračování v trestném činu.

Podle § 89 odst. 3 tr. zák. je třeba pod pojmem pokračování v trestném činu rozumět takové jednání pachatele, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává následující. Jak správně upozorňuje státní zástupce, popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je logicky koncipován tak, že nejprve je jednání obviněného vykresleno obecně, souhrnně k celému období, kdy bylo pácháno, a poté jsou blíže rozvedeny jen některé zásadní dílčí útoky obviněného vůči poškozené. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se však jednoznačně podává, že obviněný v době od 1. 6. 2004 do 19. 3. 2009 poškozenou soustavně a opakovaně ponižoval (konkrétně ji bezdůvodně obviňoval z intimních vztahů s jinými muži), vulgárně slovně na ni útočil, vyhrožoval jí bitím a zabitím a neustále ji kontroloval, přičemž ji ve stejném období, vyjma přibližně šesti měsíců v roce 2007, též fyzicky napadal, a to nejméně jedenkrát za měsíc a od února roku 2009 dokonce téměř denně. Tato skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu opodstatňují závěr, že útok obviněného ze dne 25. 6. 2005 časově zcela zapadá do komplexu trestné činnosti obviněného a že ho s ní pojí blízká časová souvislost tak, jak požaduje ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.

Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý