6 Tdo 151/2009
Datum rozhodnutí: 19.02.2009
Dotčené předpisy:




6 Tdo 151/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2009 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 5 To 83/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 40 T 2/2008, byl obviněný M. P. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že jako zaměstnanec společnosti S., v.o.s. P., se sídlem P., K. N., IČ:, pracovně zařazený jako samostatný pracovník obchodu a účetní, kdy byl na základě pracovní smlouvy mimo jiné zodpovědný za vedení pokladny a za hospodaření s peněžními prostředky této společnosti, v úmyslu si neoprávněně a na úkor této společnosti opatřit finanční prostředky pro vlastní potřebu a takto se obohatit, v době od 18. 3. 2003 do 11. 12. 2006 v sídle této společnosti, v souvislosti s plněním svých pracovních povinností, postupně převzal od pracovníků odbytu a dále od obchodních zástupců této společnosti finanční částky za prodané zboží, tj. tržby, i další finanční částky od jednatele společnosti, které měl uložit do pokladny společnosti a řádně je spravovat, avšak takto převzaté částky v rozporu se svými pracovněprávními povinnostmi úmyslně do poklady neuložil nebo je uložil do pokladny jen z části, přičemž tyto částky si ponechal pro svoji potřebu, a přisvojil si i další částky uložené v pokladně, a takto způsobil společnosti S., v.o.s. P., se sídlem P., K. N., IČ:, škodu v celkové výši nejméně 8.961.957,- Kč .

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo funkce spojené s nakládáním a opatrováním svěřených finančních prostředků na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti S. v.o.s. P. na náhradě škody částku ve výši 8.938.147,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 5 To 83/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., přestože znaky tohoto trestného činu neměl, zejména nebyl naplněn znak škoda velkého rozsahu . Uvedl, že soudy nižších stupňů po provedeném dokazování uzavřely, že ke vzniku škody došlo dvojím způsobem. Prvním způsobem byla manipulace (obviněného) s účetními doklady společnosti vedenými v elektronické podobě v programu V. spočívající v provádění změn v záznamech o uhrazených fakturách. K tomu poznamenal, že takto popsaný způsob jednání nezpochybňuje. Dodal, že motivem této trestné činnosti bylo zcizení finanční hotovosti ve výši cca 310.000,- Kč třetí osobou (obviněnému) a že ve snaze vrátit tuto hotovost nejprve pouze vkládal část své výplaty na hlavní pokladnu společnosti nacházející se v jeho kanceláři, resp. že postupem doby, v důsledku nápadu vypůjčit si peníze z hlavní pokladny a tyto zhodnotit hrou na výherních automatech, chtěl takto získané finanční prostředky vrátit zpět do pokladny společnosti a umořit tak manko vzniklé zcizením finančních prostředků. Prohlásil, že si je vědom, že způsob, který zvolil, nebyl nejen řešením situace, nýbrž představoval trestné jednání, za které byl a stále je připraven nést odpovědnost, a shledal, že tímto jednáním poškozenému vznikla škoda cca 744.035,- Kč.

Poté konstatoval, že druhý způsob, kterým mělo dojít ke vzniku škody, a to škody ve výši 8.217.922,- Kč, má svůj základ v manipulaci a oběhu finančních prostředků ve společnosti, pro který neexistoval žádný vnitřní předpis ani žádná jiná podobná směrnice statutárního orgánu. Přitom zdůraznil, že právě statutární orgán nese odpovědnost za vedení účetnictví společnosti. Rozvedl, že místo, kde pravděpodobně došlo ke ztrátě finančních prostředků, byla tzv. hlavní hotovostní pokladna (označovaná též jako dealerská ) nacházející se v jeho kanceláři, v níž spolu s ním seděla i účetní společnosti svědkyně T. Upozornil, že za jeden ze stěžejních důkazů svědčících o výši způsobené škody vzaly soudy nižšího stupně tzv. kostkovaný sešit , do něhož téměř vždy (zřídka kdy paní T.) zapisoval hotovost, která byla fyzicky vkládána a vybírána z hlavní pokladny. Akcentoval, že tento dokument nelze označit za pokladní či peněžní deník ve smyslu předpisů o účetnictví, že jde toliko o pomocnou evidenci, jejímž jediným účelem bylo reálně v daném okamžiku poskytovat pravdivý obraz o stavu hlavní pokladny, tj. jaká hotovost se v pokladně skutečně nachází. K tomu doplnil, že tento stav však nemohl odpovídat peněžnímu deníku (tj. oficiálně vedenému účetnímu dokladu společnosti), který na základě předkládaných účetních dokladů vedla v elektronické podobě paní T., která také jednotlivé účetní doklady zpravidla vystavovala. V této souvislosti zmínil, že účetní doklady založené v trestním spise mají v kolonce zaúčtoval uvedeno její jméno, nicméně v kolonce převzal zpravidla chybí podpis osoby, která tyto částky převzala. K tomu uvedl, že nezpochybňoval, že od jednotlivých složek v rámci společnosti přebíral finanční hotovost, přičemž tuto vždy podle instrukcí, které obdržel, předal buď přímo do hlavní pokladny, případně do této pokladny šla pouze část a zbývající část pak byla užita pro firemní účely. Vyjádřil přesvědčení, že (jak plyne i z výpovědi svědkyně T.) není vyloučeno, že část hotovosti byla užita i statutárním zástupcem společnosti pro jinou spotřebu. Argumentoval, že z dokladů, které policejní orgány spárovaly se záznamy v kostkované knize a které podle policie i soudů nižších stupňů jednoznačně dokazují jeho vinu a výši jím způsobené škody, je patrné, že v rámci trestního řízení nebylo spolehlivě vysvětleno, proč je na některých dokladech u osob, od nichž je hotovost přijímána, uvedeno jméno svědka T. a druhým podpisem na dokladu je pak pouze podpis svědkyně T. Vyzdvihl, že jeho (obviněného) podpis zcela chybí a že tuto skutečnost jde vykládat odlišně než ji tendenčně v jeho neprospěch vyložil soud, tedy tak, že osoba, která převzala hotovost a následně na účetní doklad do pokladny vyznačila výši částky, která pak byla v souladu s účetním peněžním deníkem řádně zaúčtována, mu (obviněnému) předala nižší částku, než byla na účetním dokladu uvedena, a tuto nižší částku, jako skutečný reálný příjem hotovosti (obviněný) zapsal do kostkované knihy . Dodal, že s příjmovými pokladními doklady zúčtovávanými paní T. v peněžním deníku nikdy nedisponoval, že zapisoval reálné příjmy v hotovosti přijaté do hotovostní pokladny, tedy nevedl účetní evidenci ve smyslu předpisů o účetnictví.

Dále vyslovil názor, že jestliže je škoda, a to škoda velkého rozsahu, určována srovnáním evidence účetní (ve smyslu předpisů o účetnictví), která vychází z dokladů, s jejichž obsahem nemohl manipulovat, s evidencí ryze soukromou, vedenou jen pro interní potřeby zjištění skutečného reálného stavu hlavní pokladny, do níž provádí záznamy on, nelze s naprostou spolehlivostí určit, aniž by soud např. přistoupil ke kompletní analýze účetních dokladů společnosti nezávislým soudem určeným znalcem, konkrétní výši škody, nehledě na to, že i o otázce odpovědnosti za tuto škodu lze podle jeho mínění za těchto okolností úspěšně pochybovat. Upozornil, že je třeba důsledně rozlišovat v případě tzv. pokladen účetních jednotek mezi stavem účetním a stavem faktickým, který je jen zřídkakdy totožný, neboť nelze reálně postihnout veškeré hotovostní operace v průběhu účetního období, proto často bývá účetní stav pokladny se stavem faktickým porovnáván na konci účetního období, když následně případné rozdíly jsou řešeny např. zdaněním fyzicky chybějících prostředků oproti stavu účetnímu jako osobní spotřeba podnikatele. Prohlásil, že v této souvislosti lze stěží přijmout jako reálný fakt a nezpochybnitelnou skutečnost, že statutární orgán, mající odpovědnost za řádné vedení účetnictví, nechá stav pokladny v období tří let dospět do stádia, kdy je účetně na pokladně evidováno cca 8.217.922,- Kč, které by tedy, čistě teoreticky, měly být i fakticky v hlavní pokladně, v níž se však fyzicky nenachází, neprovede fyzickou kontrolu a v případě potřeby hotovosti provádí výběry z účtu společnosti, čímž de facto stav pokladny opět navyšuje, jelikož výběr z účtu společnosti je automaticky zaúčtován na pokladnu společnosti. I přesto, že o stavu pokladny věděly minimálně tři osoby, účetní T., auditor společnosti Ing. D. a daňový poradce společnosti Ing. L., nikoho po celou dobu ani nenapadlo provést inventuru.

Uzavřel, že jelikož je výše škody v daném případě znakem kvalifikované skutkové podstaty, měla by být naprosto spolehlivě a věrohodně prokázána, tj. např. nezávislou kontrolou kompletního účetnictví, nikoli pouze kontrolou namátkově vybraných dokladů a jejich porovnáním s neoficiální evidencí vedenou v kostkované knize . Podle jeho slov v dané věci nedošlo k řádnému určení výše jím způsobené škody, v důsledku čehož bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno, když mu bylo přiznáno způsobení škody velkého rozsahu, ačkoliv tato škoda nebyla spolehlivě určena. Vyjádřil přesvědčení, že znak kvalifikované skutkové podstaty škoda velkého rozsahu nebyl orgány činnými v trestním řízení spolehlivě prokázán a že jeho jednání mělo být posouzeno ve vztahu k prokázané škodě v částce 744.035,- Kč, jako jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 tr. zák.

Doplnil, že s ohledem na mechanismus toku hotovostních prostředků ve společnosti S. v.o.s. nelze rovněž hovořit o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve vztahu ke škodě velkého rozsahu. Nebylo totiž podle jeho slov prokázáno, že by skutečně přišel do styku s finančním objemem ve výši 8.217.922,- Kč, neboť tato škoda není kryta jeho doznáním, přitom zmínil, že k výši škody způsobené při hotovostním toku peněz v rámci svého doznání uvedl, že škoda se mu zdá velká, že jím způsobená škoda nemohla tohoto rozsahu dosáhnout.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 5 To 83/2008, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 40 T 2/2008, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 5 To 83/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení (že měly při určování výše škody přistoupit ke kompletní analýze účetních dokladů společnosti nezávislým znalcem), nesprávné hodnocení důkazů (především jeho výpovědi, účetních dokladů založených v trestním spise a tzv. kostkovaného sešitu ) a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [zvláště upozorňuje, že tzv. kostkovaný sešit je toliko pomocnou evidencí, jejímž jediným účelem bylo reálně v daném okamžiku poskytovat pravdivý obraz o stavu hlavní pokladny, poukazuje na skutečnost, že účetní doklady (zejména příjmové pokladní doklady) založené v trestním spise mají v kolonce zaúčtoval uvedeno jméno svědkyně T., avšak v kolonce převzal zpravidla chybí podpis osoby, která tyto částky převzala, rovněž uvádí, že z výpovědi svědkyně T. plyne, že není vyloučeno, že část hotovosti byla užita i statutárním zástupcem společnosti pro jinou spotřebu, dále argumentuje, že z dokladů, které policejní orgány spárovaly se záznamy v kostkované knize , je patrné, že v rámci trestního řízení nebylo spolehlivě vysvětleno, proč je na některých dokladech u osob, od nichž je hotovost přijímána, uvedeno jméno svědka T. a druhým podpisem na dokladu je pak pouze podpis svědkyně T., přitom akcentuje, že jeho (obviněného) chybějící podpis lze vykládat odlišně, než jak ho vyložil soud, tedy tak, že osoba, která převzala hotovost a následně na účetní doklad do pokladny vyznačila výši částky, která pak byla v souladu s účetním peněžním deníkem řádně zaúčtována, mu (obviněnému) předala nižší částku, než byla na účetním dokladu uvedena, a tuto nižší částku, jako skutečný reálný příjem hotovosti (obviněný) zapsal do kostkované knihy , namítá, že s příjmovými pokladními doklady zúčtovávanými svědkyní T. v peněžním deníku nikdy nedisponoval, že zapisoval reálné příjmy v hotovosti přijaté do hotovostní pokladny, tedy nevedl účetní evidenci ve smyslu předpisů o účetnictví, zdůrazňuje, že srovnáním evidence účetní, která vychází z dokladů, s jejichž obsahem nemohl manipulovat, s evidencí ryze soukromou, vedenou jen pro interní potřeby zjištění skutečného reálného stavu hlavní pokladny, nelze s naprostou spolehlivostí určit, bez kompletní analýzy účetních dokladů společnosti nezávislým znalcem, konkrétní výši škody, a dovozuje, že v dané věci nedošlo k řádnému určení výše jím způsobené škody a že nebylo prokázáno, že by skutečně přišel do styku s finančním objemem ve výši 8.217.922,- Kč, když tato škoda není kryta jeho doznáním, přičemž uzavírá, že svým jednáním způsobil poškozené společnosti škodu toliko ve výši 744.035,- Kč). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. z důvodu absence znaku škoda velkého rozsahu a subjektivní stránky vztahující se k tomuto znaku a vyjadřuje přesvědčení, že skutek měl být kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

V daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Obiter dictum Nejvyšší soud velmi stručně dodává, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. února 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý