6 Tdo 1509/2004
Datum rozhodnutí: 27.01.2005
Dotčené předpisy:




6 6 Tdo 1509/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 dovolání obviněné I. Š., které podala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 7 To 146/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 68/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 2 T 68/99, byli obvinění J. Š., D. Š., E. D. a I. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že dne 15. května 1998 kolem 23.30 hod. v K. ul. v Ch., okres týž, v bytě obžalované D. ve druhém poschodí domu čp., poté, co obžalovaná I. Š. pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb přivedla do bytu poškozeného K. N., vešli do pokoje obžalovaný J. Š., D. Š. a dosud neustanovená spolupachatelka, od poškozeného požadovali vydání 2.000,- DEM, pod pohrůžkou násilí mu obžalovaný J. Š. sundal z krku zlatý řetízek v hodnotě nejméně 3.200,- Kč, z kapsy saka mu jedna z obžalovaných vyndala klíče od osobního automobilu, osobní průkaz a 150 DEM, prohledala kalhoty a z kapsy vyndala peněženku, z níž odcizili 20 DEM, platební kartu EC, hodinky nezjištěné značky v hodnotě nejméně 1.000,- Kč, pod pohrůžkou násilí přinutili poškozeného, aby jim řekl PIN kreditní karty, poté vzala obžalovaná I. Š. ze skříně kravatu, pomocí které obžalovaný J. Š. svázal poškozenému ruce dozadu, následně obžalovaný J. Š. spolu s I. Š. a neustanovenou ženou z bytu odešli a zatímco obžalovaná D. a Š. poškozeného v bytě hlídaly, z osobního automobilu poškozeného tovární značky Renault Laguna, SPZ, zaparkovaného na K. n. v Ch., odcizili autorádio zn. Philips v hodnotě nejméně 7.600,- Kč a v době kolem 01.25 hod. dne 16. května 1998 v Ch. pomocí platební karty postupně vybrali z účtu poškozeného č. vedeného u spořitelny S. O. finanční částku 8.000,- Kč, o kterou se všichni obžalovaní rozdělili.

Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný J. Š. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 4 T 148/2001, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné D. Š., E. D. a I. Š. byly odsouzeny podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody shodně v trvání dvou let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon u všech obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Naproti tomu byli obvinění J. Š., D. Š., E. D., R. K. a M. D. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek popsaný na str. 4 rozsudku, kterým měli (podle obžaloby) spáchat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná I. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 7 To 146/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Opis usnesení soudu druhého stupně byl doručen dne 23. 8. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství v Chebu, dne 24. 8. 2004 obhájkyni obviněné JUDr. A. S. a dne 14. 10. 2004 obviněné I. Š.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná I. Š. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého podání dovolatelka namítla, že zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu loupeže, neboť posuzované jednání obviněné nebylo motivováno zištností, poškozenému ničím nevyhrožovala a nepoužila proti němu síly ani pohrůžky bezprostředního násilí. Konstatovala, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že J. Š. a jedna z obviněných, když není zřejmé která, proti jinému užili pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jedná se o naplnění trestného činu, aniž by byla použita pohrůžka bezprostředního násilí. Podle názoru obviněné popis skutku nenaplňuje zákonný znak spočívající v tom, že pachatel proti jinému užije pohrůžky bezprostředního násilí. Tento zákonný znak totiž není naplněn tím, že poškozený dovolil odnětí věcí a řekl PIN kreditní karty. Toto zjištění vyjadřuje jen to, že poškozený měl obavu z násilí obviněných, ale nevyjadřuje nic o tom, jakým jednáním se obvinění dopustili toho, co trestní zákon v ustanovení § 234 charakterizuje slovy užije pohrůžky bezprostředního násilí . Okolnost, k čemu byl poškozený donucen, nelze ztotožňovat s tím, jakým způsobem k tomu byl donucen. V uvedeném směru dovolatelka upozornila, že rozsudek postrádá úvahu soudu o tom, zda obviněná posuzovaný zákonný znak trestného činu loupeže naplnila; obecný závěr soudu na str. 8 rozsudku, že na tomto jednání se podíleli všichni obvinění jako spolupachatelé, neboť mezi nimi došlo k rozdělení jednotlivých úkonů, k tomu nestačí. Podle právní věty (pozn. zjevně správně mělo být skutkové věty) však obviněná Š.vzala kravatu, kterou měl být svázán poškozený, až poté, kdy pod pohrůžkou násilí mu obviněný Š. sundal z krku zlatý řetízek a z kapsy saka mu jedna z obviněných, aniž by bylo označeno která, vyndala klíče od osobního automobilu, osobní průkaz a 150 DEM, prohledala kalhoty a z kapsy vyndala peněženku, z níž odcizili 20 DEM, platební kartu EC, hodinky nezjištěné značky v hodnotě nejméně 1.000,- Kč, a pod pohrůžkou násilí přinutili poškozeného, aby jim řekl PIN kreditní karty. Ani úvaha soudu, že se na uvedeném jednání podílela obviněná Š. tím, že poškozeného přivedla do bytu, svázala mu ruce a doprovodila ho k vozidlu, není v tomto směru relevantní. Podle dovolatelky pochybil i Krajský soud v Plzni, neboť zmíněné nedostatky neshledal, ačkoli byly vytýkány v odvolání. Závěrem dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Chebu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněné, že ze skutkové věty výroku o vině nevyplývá naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí, takže mezi skutkovou a právní větou existuje rozpor, a proto skutková podstata trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. naplněna nebyla. Dovolacímu důvodu dále odpovídá námitka, že popsané jednání obviněné nenaplnilo skutkovou podstatu daného trestného činu, neboť úvaha soudu, že se na jednání podílela tím, že poškozeného do bytu přivedla, podílela se na jeho svázání a posléze ho doprovodila k jeho vozidlu, není v tomto směru relevantní. Státní zástupce konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Ze soudem učiněných skutkových zjištění, jak jsou vyjádřeny ve skutkové větě rozsudku, jednoznačně vyplývá, že poškozený jednal pod vlivem pohrůžek násilím vůči své osobě, přičemž doba, kdy mělo být násilí použito, není sice výslovně specifikována, nicméně z kontextu vyplývá, že mu žádná lhůta stanovena nebyla, a že násilí tedy mělo být použito ihned poté, co nevyhoví požadavkům pachatelů. Kromě toho v době, kdy skutek dosud nebyl dokončen a pachatelé se odebrali odcizit věci z automobilu poškozeného a vybrat peníze z jeho účtu, bylo vůči poškozenému použito přímého násilí, neboť byl spoután. Ze skutkové věty dále +vyplývá, že dovolatelka poškozeného do bytu přivedla pod záminkou (nikoliv za účelem) poskytnutí sexuálních služeb, podala obviněnému Š. kravatu k jeho spoutání a podílela se na výběru peněz z jeho účtu, a proto není zřejmé, z jakého důvodu by závěr soudu o spolupachatelství obviněné Š. ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. neměl být relevantní. Státní zástupce proto navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné I. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze též vytýkat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je proto dovolací soud povolán k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení § 265b tr. ř.

V dovolání obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, a namítla, že skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže, poněvadž neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku pohrůžky bezprostředního násilí. Uvedla, že skutková zjištění vyjadřují pouze to, že poškozený měl obavu z násilí obviněných, nikoliv jakým jednáním se obvinění dopustili pohrůžky bezprostředního násilí, přičemž z popisu skutku nevyplývá, že by i ona použila vůči poškozenému pohrůžku bezprostředního násilí. Rovněž vyslovila nesouhlas s tím, že byla označena jako spolupachatelka. Tyto výtky jsou způsobilé obsahově dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud mohl posoudit, zda předmětný skutek vykazuje obviněnou vytýkané vady.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvého stupně považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné tím, že obvinění proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje skutková část výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, a to ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují, že všichni obvinění se jednání, jež naplňuje znaky pohrůžky bezprostředně hrozícího fyzického násilí, dopustili v úmyslu dosáhnout toho, aby se zmocnili jednak finanční hotovosti a věcí, které měl poškozený K. N. u sebe, jednak finanční částky z účtu (prostřednictvím kreditní karty, jejíž PIN jim pod pohrůžkou násilí sdělil) a věcí z jeho automobilu.

Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně není v naznačeném směru zcela přiléhavý. Okresní soud měl správně již ve skutkové větě výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která naplňují nejen uvedený zákonný znak, ale která by též výstižněji vyjádřila společné jednání všech obviněných, jak tyto okolnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku. Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice ne plně vyhovuje požadavkům ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je totiž zřejmé, že obžalovaná Š. měla nalákat do bytu někoho pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb, toto vyplývá i z výpovědi svědka N., který nejdříve pohlavní styk odmítal a dívka jej přemlouvala. V bytě poté, co byl vysvlečen, byl obstoupen nejméně 4 lidmi, bylo mu vyhrožováno zabitím, byly po něm požadovány peníze a nakonec byl nucen sdělit PIN kód k platební kartě, ze které byly vybrány peníze Vzhledem k tomu, že poškozený byl nahý, v cizím bytě a proti němu stály nejméně tři osoby, je možno toto považovat za násilí i bez dalšího vyhrožování, ke kterému však došlo. (str. 8 rozsudku).

Pohrůžka bezprostředním násilím je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného je zpravidla vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se má uskutečnit ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 50/1957, č. 1/1980). Za takovou pohrůžku lze považovat jednání všech obviněných včetně dovolatelky, která v nočních hodinách pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb nalákala poškozeného do bytu, kde čekali ostatní obvinění, a kde se poškozený prakticky nemohl dovolat případné pomoci, přičemž ze zjištěného jednání obviněných byl zřejmý úmysl poškozeného napadnout, pokud se nepodrobí jejich vůli. Odvolací soud k tomu na str. 4 a 5 v odůvodnění usnesení doplnil: již při odebrání řetízku mu naznačil obžalovaný Š., že nevydá-li jej dobrovolně, použije násilí, rovněž se nacházel poškozený ve velice choulostivé situaci, v podstatě bez oblečení proti převaze osob na neznámém místě a je evidentní, že věci mu byly odebrány s vědomím toho, že se tak děje v rozporu s jeho vůlí. Obžalovaní se jistě nemohou vážně domnívat, že by snad došlo ze strany poškozeného k jakémusi konkludentnímu uzavření darovací smlouvy. Byli si velice dobře vědomi toho, že se jedná o jeho majetek a krom toho charakter jejich jednání je dokreslován tím, že poškozený jednoznačně řekl, že od počátku se z něj snažili vymoci částku 2.000,- DEM.

V návaznosti na tyto argumenty nemůže obstát ani výtka dovolatelky ohledně spolupachatelství na předmětném trestném činu.

Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou či více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O spolupachatelství jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i za situace, kdy každý ze spolupachatelů (po společné dohodě výslovné nebo konkludentní) svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Soud prvého stupně přiléhavě upozornil, že na popsaném jednání se podíleli všichni obvinění jako spolupachatelé, neboť mezi nimi došlo k rozdělení jednotlivých úkolů. K podílu dovolatelky na zjištěném jednání v odůvodnění rozsudku uvedl: nejen poškozeného přivedla do bytu, svázala mu ruce (pozn. napomáhala při svázání jeho rukou), ale doprovodila ho i k vozidlu, které bylo přeparkováno jinde, přičemž sama věděla, kde. Toto podporuje i výpověď poškozeného, že šla s obžalovaným Š. vybrat peníze z bankomatu (str. 8 a 9 rozsudku). Odvolací soud vytkl soudu prvého stupně, že účast obviněné I. Š. na společné trestné činnosti mohl popsat obsáhleji. Z výpovědi poškozeného např. vyplývá: sama si napsala na ruku nebo si nechala napsat i PIN od karty, takže je evidentní, že se musela podílet nejméně nepřímo na výběru z účtu . Z textu výroku rozsudku je však podle odvolacího soudu i tak zřejmé, že to byla právě obžalovaná, kdo poškozeného přivedl na dané místo činu, že to byla ona, kdo napomáhal při jeho svázání a rovněž to byla i ona, kdo společně s obžalovaným Š. odešel realizovat výběr z bankomatu za použití karty poškozeného. Takovýto popis skutkového děje plně postačuje k tomu, aby její účast na trestné činnosti byla posouzena jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (str. 5 rozsudku).

Podle Nejvyššího soudu zmíněné právní závěry soudů obou stupňů korespondují se zjištěným skutkovým stavem věci. Ze způsobu provedení činu je zřejmý takový charakter vzájemné součinnosti všech obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť zcela evidentně šlo o jejich společnou akci. Obviněná I. Š. svým konkrétním jednáním přispěla ke spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., její jednání bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spoluobviněných, objektivně i subjektivně představovalo složku děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání. Proto lze důvodně konstatovat, že odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnili ostatní obvinění. V takto zjištěné a popsané činnosti obviněné je třeba po formální i materiální stránce spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně aplikovaná právní věta, přičemž nutno poznamenat, že určitá část jednání obviněných vůči poškozenému již vykazovala znaky realizovaného násilí (svázání jeho rukou kravatou). Námitky dovolatelky proto nelze akceptovat.

Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné I. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k