6 Tdo 1505/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1505/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Š. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 3 To 514/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 T 56/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 T 56/2006, byl obviněný Š. S. uznán vinným v bodech 1) až 2) pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě 1) trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., v bodech 3) až 6) pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., v bodech 3) a 6) pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., v bodě 4) trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a v bodě 6) trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž

1) dne 16. 1. 2006 kolem 09.15 hodin v K., po vyhnutí plechové petlice vnikl do sklepní kóje a ke škodě S. F., zde odcizil prodlužovací kabel o délce 20 metrů v hodnotě 150,- Kč, florbalovou plastovou dětskou hokejku modré barvy v hodnotě 70,- Kč a 8 sklenic se zavařeninami (2 sklenice třešní, 3 sklenice hub, 1 sklenici zelených rajčat, 2 sklenice borůvek) v hodnotě 200,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě nejméně 420,- Kč,

2) dne 17. 1. 2006 kolem 04.15 hodin v K., po rozbití skleněné výplně vchodových dveří vnikl do prodejny náležející společnosti e., s.r.o., a do nalezeného ubrusu si připravil k odcizení 3 balení mražených kuřecích řízků v hodnotě 972,- Kč, 2 ks mražených kachen v hodnotě 450,- Kč, 2 ks mražených hus v hodnotě 880,- Kč, 4 ks mražených kuřat v hodnotě 291,- Kč, 2 balíčky mražených drůbežích jater v hodnotě 62,- Kč, 5 ks sklenic jemného kečupu v hodnotě 55,- Kč, 10 kelímků Kremžské hořčice v hodnotě 35,- Kč a 12 balíčků žvýkaček v hodnotě 144,- Kč, tedy potraviny v celkové hodnotě 2.889,- Kč a 5 ks řeznických nožů v hodnotě 1.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 3.889,- Kč a tyto věci již nestačil z objektu odnést, protože byl na místě přistižen svědkem J. K., a poté zadržen hlídkou Policie ČR, přičemž poškozením vstupních dveří způsobil majiteli objektu Městu K. zastoupeném Správou domů města K., s.r.o., škodu ve výši 2.400,- Kč,

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že v posledních třech letech byl pro takové činy potrestán, a to nejméně

rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 1 T 63/2003 ze dne 15. 10. 2003, kterým mu byl pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a další sbíhající se trestné činy uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, z jehož výkonu byl dne 21. 6. 2004 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let, a

rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 4 T 22/2005 ze dne 26. 4. 2005, kterým mu byl mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který vykonal dne 22. 12. 2005,

3) přesně nezjištěného dne, pravděpodobně však dne 17. 1. 2006 v K., po rozbití skleněné výplně okenních křídel zdvojených oken vnikl do přízemního neobývaného bytu, kde přespal nejméně do 18. 1. 2006, přičemž majiteli domu Městu K., zastoupenému Správou domů města K., s.r.o. způsobil škodu rozbitím skleněné výplně okna ve výši 400,- Kč, poškozením podlahové krytiny škodu ve výši 1.500,- Kč a poškozením malby bytu ve třech místnostech škodu ve výši 6.350,- Kč a ke škodě uvedeného poškozeného dále odcizil ventil vodovodního potrubí v hodnotě nejméně 50,- Kč,

4) přesně nezjištěného dne v době od 18. 1. do 19. 1. 2006 v K., z volně přístupné garáže u domu odcizil ke škodě J. J., stavební bantamové kolečko v hodnotě 200,- Kč, hliníkovou lopatu uhelku v hodnotě 50,- Kč, dřevěnou násadu o délce 120 cm v hodnotě 20,- Kč, 2 ks pozinkovaného dřezu v hodnotě 20,- Kč, 24 metrů černé zahradní hadice v hodnotě 240,- Kč a 10 metrů červené zahradní hadice v hodnotě 100,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě nejméně 630,- Kč,

5) přesně nezjištěného dne v době od 13. 1. do 23. 1. 2006 v K., v prostoru manipulačního skladu z volně přístupného zaparkovaného traktoru zn. Zetor 4011 odcizil ke škodě J. M., 2 ks řetězů k motorové pile v hodnotě 100,- Kč, a ruční mazací lis včetně gumové hadičky a koncovky v hodnotě 100,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě nejméně 200,- Kč,

6) přesně nezjištěného dne v době od 21. 1. do 24. 1. 2006 v K., po rozbití skleněné výplně okna vnikl do domu, kde rozbil další okno a ke škodě O. M., si zde připravil k odcizení věci v rozsudku konkrétně uvedené, tedy věci v celkové hodnotě 8.523,- Kč, tyto věci však nestačil z objektu odnést, protože byl zadržen poškozeným a posléze policejní hlídkou, přičemž poškozením oken, mísy na WC, toaletní skříňky, zdi v ložnici, podlahy u topeniště a rozbitím sošky jelena a umyvadla způsobil škodu ve výši 3.200,- Kč,

a uvedeného jednání se dopustil přesto, že v posledních třech letech byl pro takové činy potrestán, a to nejméně

rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 1 T 63/2003 ze dne 15. 10. 2003, kterým mu byl pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a další sbíhající se trestné činy uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, z jehož výkonu byl dne 21. 6. 2004 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let, a

rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 4T 22/2005 ze dne 26. 4. 2005, kterým mu byl mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který vykonal dne 22. 12. 2005 .

Za tyto trestné činy byl obviněný Š. S. odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Městu K., zastoupenému Správou domů města K. s.r.o., částku ve výši 10.700,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Naproti tomu byl obviněný Š. S. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Š. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 3 To 514/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný Š. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve poukázal na svůj dosavadní život, zvláště osobní a pracovní problémy a připomněl i svůj těžký zdravotní stav. Dále uvedl, že v průběhu trestního řízení v roce 2005 byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově zbaven užívacího práva k bytu, v důsledku čehož se z něho stal bezdomovec. V návaznosti na to konstatoval, že motivem projednávané trestné činnosti byla zejména snaha opatřit si jídlo, případně snaha mít kde přespat .

V další části odůvodnění dovolání ve vztahu k otázce viny poukázal na určitou absenci důkazů , přičemž zmínil výpověď technika bytové správy Městského úřadu v K., který podle jeho slov uvedl, že okno do ulice bylo pouze otevřeno bez vizuelního poškození. Vstupní dveře do bytu byly uzamčeny a nepoškozeny. Dále namítl, že skutečná škoda za poškození krytiny a malby ve třech místnostech neodpovídá škodě, kterou vyčíslil Městský úřad v K. V souvislosti s tím připomněl výpověď svědka L. H., z níž následně vyvodil, že rozsah oprav byl vyvolán dlouhodobým opotřebením, a tudíž mu byl nedůvodně vyúčtován.

Dovolatel rovněž namítl, že mu neměla být rozhodnutím soudu ukládána povinnost k náhradě škody, neboť zejména u skutku uvedeném v bodě 3) výroku o vině (rozsudku soudu prvního stupně) není přesvědčivě prokázáno, že způsobil škodu tak velkého rozsahu. V této souvislosti uvedl, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, zejména posouzení otázky viny v bodě 3) výroku o vině a v návaznosti na to výše škody, k jejímuž zaplacení byl zavázán. Přitom zpochybnil v případě uvedené části výroku o vině podřazení částky 400,- Kč za rozbití skleněné výplně okna a částky 6.350,- Kč za poškození malby bytu ve třech místnostech (obojí pro nedostatek důkazů) pod zákonný znak škoda ve smyslu § 257 odst. 1 tr. zák.

V další části odůvodnění dovolání obviněný namítl, že řízení předcházející rozsudku trpí vadami spočívajícími v porušení ustanovení zabezpečujících řádné objasnění věci, soud se podle jeho názoru nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a jeho skutková zjištění jsou nejasná a neúplná. Výroky o vině a náhradě škody jsou podle jeho slov nesprávné, neboť mají nedostatečný podklad v neúplných skutkových zjištěních. Dále poukázal na to, že v jeho případě nešlo o závažnou a promyšlenou trestnou činnost, jejímž cílem či výsledkem by bylo významnější obohacení jeho osoby a opětovně v této souvislosti připomněl svou nelehkou životní situaci, k čemuž dodal, že závažnost jeho trestné činnosti je čím dál menší. Navrhl pak, aby soud zohlednil všechny jím zmíněné skutečnosti, zejména jeho životní podmínky, věk 68 let, zdravotní stav s tím, že účelu trestu by mohlo být lépe dosaženo uložením trestu veřejně prospěšných prací. Zdůraznil přitom, že v minulosti zmíněný druh trestu vykonal s velkým nasazením a spolehlivě. V návaznosti na to uvedl, že se dovolává důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pro uložení úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nebyly v daném případě splněny podmínky, jejichž splnění zákon vyžaduje.

V další části dovolatel poukázal na povahu jednotlivých skutků (např. sklenice zavařených potravin , 3 balení kuřecích řízků , v mrazech přespal v neobývaném domě apod.) a v návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že povaha společenské nebezpečnosti těchto skutků nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů, jak byly kvalifikovány soudy obou stupňů, a neopodstatňuje uložený trest.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 3 To 514/2006, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu jednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že k naplnění jeho první alternativy v daném případě nedošlo, neboť odvolací soud při projednávání odvolání aplikoval ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a po věcném přezkoumání odvolání rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí tohoto řádného opravného prostředku. Existence tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě je bezprostředně vázána na existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ovšem nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že to neobsahuje jedinou námitku, kterou by bylo možné vztahovat k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Dále státní zástupce poznamenal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený, že je příliš přísný, že dostatečně nevystihuje okolnosti svědčící ve prospěch obviněného apod. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a § 31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby. Naznačené námitky nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud totiž zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví dovolací důvod jen podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nebo podle § 265 odst. 2 tr. ř., znamená to a contrario tolik, že z jiných než těchto důvodů nelze výrok o trestu dovoláním napadat. Jinak by totiž naznačené námitky proti výroku o trestu, které naplňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i), odst. 2 tr. ř., byly zcela pokryty již dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navíc by se to vymykalo povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku.

V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že obviněnému bylo nutno vzhledem k tomu, jakými trestnými činy byl uznán vinným, ukládat podle pravidel pro ukládání trestu za více trestných činů zakotvených v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody stanovený v ustanovení § 238 odst. 2 tr. zák. v rozmezí od šesti měsíců do tří let. Z toho je zřejmé, že pokud byl obviněnému pravomocně uložen dvacetiměsíční trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jde o přípustný druh trestu a zároveň o trest uložený v rámci trestní sazby stanovené zákonem. Námitky uplatněné obviněným (poukaz na věk, fyzický a psychický stav, sociální podmínky apod.) nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů upravených v ustanovení § 265b tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právní posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Dovolání tedy může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Pokud dovolatel jednak uvedl, že motivem jeho trestné činnosti byla snaha opatřit si jídlo, případně místo k přespání, a jednak poukázal na absenci důkazů ohledně způsobu vniknutí do bytu v obci K., potom je zřejmé, že napadá pouze skutková zjištění soudů, a to tím způsobem, že v podstatě namítá porušení procesněprávních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se tak domáhá zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností a nevznáší námitky týkající se chybné aplikace hmotněprávních ustanovení trestního zákona, či jiných předpisů, případně polemizuje s některými skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Tentýž závěr je podle státního zástupce možno učinit i ohledně výhrad, které dovolatel uplatnil vůči výroku o náhradě škody učiněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. V tomto směru totiž dovolatel opět polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Dovolatelem uplatněné námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by dovolatel takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Dovolatel však tímto způsobem ničeho nenamítal a Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v předmětné věci nedospělo k závěru o existenci výše uvedeného extrémního nesouladu.

Podle státního zástupce lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku dovolatele ohledně absence materiální stránky předmětných trestných činů, kterou však nelze považovat za důvodnou. Státní zástupce přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod. č. 43/1996 Sb., jež vzápětí rozvedl. K tomu uvedl, že soudy obou stupňů správně vyhodnotily kritéria pro určení stupně společenské nebezpečnosti v mezích ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., přičemž odkázal na konkrétní pasáže shora citovaných rozhodnutí. Konstatoval pak, že skutečnost, že dovolatel jako osoba dvaadvacetkrát soudně trestaná se dostal do tíživé životní situace (avšak vlastní vinou), má zde proto význam toliko z hlediska obecného stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost vedle ostatních kritérií uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák., nikoli však pro závěr o existenci okolnosti, jejíž výlučnost (v materiálním smyslu) by snižovala stupeň nebezpečnosti předmětného činu pod její typovou hranici na úroveň toliko nepatrnou (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný Š. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

V souvislosti s tím je ovšem třeba poznamenat, že dovolatel ve svém dovolání neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možno pod zmíněný dovolací důvod podřadit.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolatel namítl, že pro uložení úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nebyly v daném případě splněny podmínky, které zákon vyžaduje. Přitom odkázal na to, že v jeho případě nešlo o závažnou a promyšlenou trestnou činnost, jejímž cílem či výsledkem by bylo významnější obohacení jeho osoby, s tím, že závažnost jeho trestné činnosti se stále snižuje, a připomněl svou velmi tíživou životní a osobní situaci, věk i zdravotní stav. V návaznosti na to vyslovil názor, že účelu trestu by mohlo být lépe dosaženo uložením trestu veřejně prospěšných prací.

Takové argumenty však pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům podřadit. Jejich podstatou jsou totiž výhrady vůči vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 tr. zák. a § 33 tr. zák. při ukládání trestu.

Na místě je přitom dodat (ve shodě se státním zástupcem), že dovolateli bylo nutno, za situace, kdy byl uznán shora uvedenými trestnými činy, uložit z hlediska ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák., které vymezuje pravidla pro ukládání trestu za více trestných činů, úhrnný trest podle ustanovení § 238 odst. 2 tr. zák. (trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let). Byl-li dovolateli pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jde o přípustný druh trestu a zároveň o trest uložený v rámci trestní sazby stanovené zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci dovolací námitky uplatněné ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu téměř zcela směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (domáhá se zjištění jiných, pro něho příznivějších, skutkových okolností). Teprve sekundárně z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento závěr platí jak ve vztahu k námitkám vůči výroku o vině, tak ve vztahu k námitkám směřujícím proti výroku o náhradě škody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje především v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolatel však také namítl, že povaha společenské nebezpečnosti projednávaných skutků nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů tak, jak byly kvalifikovány soudy obou stupňů , tedy jinými slovy, že jeho jednáním nebyla naplněna materiální stránka předmětných trestných činů. Uvedenou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o materiální stránku trestného činu, lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětné (zjištěné) skutky. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti shora uvedených trestných činů, že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, zejména vzhledem ke konkrétním okolnostem skutků popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a okolnostem charakterizujícím dosavadní způsob života dovolatele je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán. V této souvislosti je na místě připomenout závěry odvolacího soudu, který zdůraznil, že do složité situace se dostal obžalovaný vlastní vinou, opakovaným pácháním trestné činnosti a neodpovědným nakládáním s prostředky, byť skromnými, které měl k dispozici , přičemž bylo nutno také přihlédnout k mnohonásobnému dřívějšímu odsouzení obžalovaného a faktu, že v projednávaném případě až do svého vzetí do vazby znovu a znovu páchal trestnou činnost, ač mu bylo opakovaně sdělováno obvinění .

Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo možno formálně právně relevantní argumentaci dovolatele přiznat žádné opodstatnění.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)(§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz výše).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Š. S. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. prosince 2006



Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý