6 Tdo 1503/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoníku



6 Tdo 1503/2016-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. listopadu 2016 o dovolání, které podala obviněná R. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 To 36/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 7/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 To 36/2016, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání R. H. (dále jen obviněné, ev. dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2016, č. j. 16 T 7/2016-628, kterým byla obviněná uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, dále jí byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o celkové délce 230 mm a délce čepele 11 mm, a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 8 To 36/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je podle přesvědčení obviněné naplněn tím, že z provedeného dokazování byly učiněny nesprávné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu se skutečným skutkovým stavem, resp. s provedenými důkazy a v důsledku toho pak nesprávným právním posouzením skutku . Argumentuje tím, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, který je vymezen Ústavou a Listinou a odkazuje na konstantní judikaturu ústavního soudu . Poukazuje na to, že v daném případě nebyly provedené důkazy v celém rozsahu předmětem úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Přitom podle z takto provedeného dokazování jednoznačně nevyplývají vztahy mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů, které pak mají zásadní vliv na právní posouzení věci . Pod bodem II. svého dovolání obviněná rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení. V bodě III., který dovolatelka označila nesprávné rozhodnutí ve věci , poukazuje na to, že její obhajoba byla po celou dobu jejího trestního stíhání neměnná a popisuje svoji verzi děje. Mimo jiné uvádí, že nožem demonstrativně vyhrožovala, bodnutí nebylo podle jejího přesvědčení intenzivní, vůbec netušila, že v místech, kam poškozeného nožem zasáhla, může i nožem minimální velikosti ostří poškozeného usmrtit. Následné jednání (telefonování, uklízení krve atd.) znalci označili jako jednání v šoku, avšak soudy je posoudily v rozporu se stanoviskem soudního znalce v neprospěch obviněné. Dále poukazuje na výpovědi jednotlivých svědků s konstatováním, že jediným svědkem, který vypovídal v její neprospěch, byla mladší dcera, avšak v její výpovědi jsou zjevně nepravdivá tvrzení. Domáhá se toho, aby soudy důkazy hodnotily objektivně, když mj. množství požitého alkoholu nesvědčí pro závěr, že událost, ke které došlo, měla svůj základ v jejím soustavném zneužívání alkoholu. Soudům vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku ohledně jejího psychického zdraví. Soudy se podle jejího mínění měly rovněž zabývat tím, zda nejednala v nutné obraně. Pro kvalifikaci jejího jednání podle § 141 tr. zákoníku hovořily podle jejího mínění závěry znaleckého posudku, že v době konfliktu byla silně rozrušena a měla důvodný strach z toho, co bude ze strany poškozeného následovat. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se dostatečně nevěnoval hodnocení důkazů a její obhajobě, důkazy hodnotil jednostranně a v její neprospěch a odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by v odůvodnění svých rozhodnutí uvedl, jakým úmyslem byla vedena, a zda po subjektivní stránce lze alespoň nepřímý úmysl vraždy prokázat, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a ji uznal vinnou trestným činem podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí tomu odpovídající trest, ev. po zrušení věci tuto přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V doplňku dovolání (podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Moronga) poukazuje na znalecké posudky a soudům vytýká, že se blíže nezabývaly možností kvalifikovat její jednání jako trestný čin těžké újmy na zdraví s následkem smrti, a to jako úmyslného, tak nedbalostního . Nesprávná interpretace znaleckého posudku vedla podle mínění obviněné soud k nesprávným právním závěrům. Následně, na toto konstatování, opětovně rozvádí obsahově obdobnou argumentaci, kterou již učinila v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. Krybusové. V tomto doplňku dovolání navrhla zrušit rozhodnutí soudu druhého stupně a tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.

3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že toto navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Poukázala na to, že soudy nižších stupňů reagovaly na námitky obviněné a s těmito se také řádně vypořádaly. V žádném případě nesouhlasí s tvrzením obviněné, že se nacházela ve stavu, který by odůvodnil kvalifikovat její jednání podle § 141 tr. zákoníku. Závěry soudů, že se obviněná v rozhodném okamžiku nacházela pouze ve stavu prostého nezvládnutého afektu, kdy nešlo o rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, jež by bylo vyvoláno neočekávanou mimořádnou situací, považuje za správné.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky, které jsou obsahem podaného dovolání, jsou obsahově shodné s obhajobou, kterou obviněná uplatňovala v průběhu trestního stíhání, tj. jsou shodné s námitkami, se kterými se musely vypořádat soudy nižších stupňů. Obecně pak je potřebné konstatovat, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Shora uvedené lze vztáhnout na dovolání podané prostřednictvím zvolené obhájkyně i zvoleného obhájce. K námitkám, které byly podány zvoleným obhájcem v tzv. doplnění dovolání, které jsou na straně 3 uvozovány textem aby se nově zvolený obhájce JUDr. Petr Morong ujistil o oprávněnosti jeho úvah a především o své správnosti interpretace znaleckého posudku, konzultoval obsah znaleckého posudku . a ze kterých není zcela zřejmý záměr dovolatelky (obhájce), musí Nejvyšší soud uvést, že pokud uvedená argumentace měla být novou skutečností , pak na aplikaci nových skutečností soudu dříve neznámých dopadá ustanovení § 278 tr. ř., nikoli však ustanovení o dovolání. Pokud bylo záměrem zjistit, komu přísluší právo hodnotit důkazy a otázku viny, pak sám znalec, jak uvádí obhájce, uvedl, že mu nepřísluší hodnotit otázku viny a trestu (srov. rozh. č. 33/1981 Sb. rozh. tr., rozh. č. 12/1987 Sb. rozh. tr.). Uvedená část dovolání (bod I) je ukončena argumentací, že nejde se tedy při úvaze soudu řídit pouze a jen spáchaným následkem, a důkazy k objasnění příčiny dotvořit dle vlastní úvahy, ale jde o to založit úvahy na provedeném dokazování a řádné interpretaci důkazů . Tato argumentace obviněné zcela jednoznačně vyjadřuje postoj obviněné (obhajoby) k tomu, jak soudy hodnotily důkazy, což je vyjádřeno tvrzením o dotvoření důkazů k objasnění příčiny dle vlastní úvahy soudu . Z uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněné nemají svůj podklad v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, ale v nesprávném hodnocení důkazů, které neodpovídá představám obviněné.

9. Na případ, kdy obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .

10. Jak Nejvyšší soud již uvedl shora, námitky uplatněné v dovolání jsou opakováním obhajoby obviněné a jejich hmotně právní povaha je dovozována odkazem na konstantní judikaturu ústavního soudu (bez bližší specifikace), kdy je obviněnou poukazováno na ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu s tím, že odůvodnění rozhodnutí soudu by mělo jednoznačně vyznívat tak, aby byl objasněn vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé.

11. V souvislosti s námitkou obviněné, že v předmětné trestní věci nebyla dodržena pravidla spravedlivého procesu (a existuje zde extrémní nesoulad), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu , a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu ). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

12. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento se velmi podrobně zabýval nejen výpovědí obviněné, ale také výpověďmi celé řady svědků a dalšími důkazy. Tyto důkazy jsou rozvedeny v jeho rozsudku. Není objektivní tvrzení obviněné v dovolání (myšleno jako jeho celku), že důkazy byly hodnoceny jednostranně a v její neprospěch. Zcela nad rámec své přezkumné povinnosti poukazuje Nejvyšší soud např. na výpověď svědkyně S. (uvedenou svědkyni obviněná zmiňuje v bodě III. jako svědkyni, která ji znala atd., a potvrdila její týrání). Tato svědkyně sice uvedla v souladu s argumentací obviněné, že podle jejího názoru byla obviněná týrána, avšak mj. také uvedla, že obviněná po požití alkoholu byla vyzývavá vůči mužům, dělala to manželovi naschvál, běžně se v restauraci svěřovala, že se s manželem porvala. Tyto skutečnosti, však již obviněná v rámci svého dovolání nezmiňuje, pokud se zmiňuje o jednostranném hodnocení důkazů (obdobně svědci V., Š., J. A., Z. S., kteří uváděli, že pod vlivem alkoholu na poškozeného obviněná slovně útočila). Na rozdíl od obviněné, která v dovolání poukazuje pouze na důkazy, které by měly svědčit v její prospěch, musí soudy při zjišťování skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) vycházet z objektivního hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a důkazy hodnotit podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V této souvislosti je možno odkázat např. na stranu 12-14 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento poukazuje na to, na základě jakých důkazů (hodnocených ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.) dospěl k závěru, že manželství obviněné a poškozeného označil termínem Itálie , k čemuž se vyjádřil také soud druhého stupně na str. 2 svého usnesení (jde tedy o opakování totožných námitek, na které již bylo soudy reagováno).

13. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněná sice formálně odkazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve své podstatě rozhodnutím soudu prvního, resp. druhého stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů, případně neprovedení důkazů. V souvislosti s takto koncipovanými námitkami je však potřebné upozornit na to, že zjištěný skutkový stav věci, který je obviněnou zpochybňován (pokud by byly akceptovány jako správné námitky obviněné, pak by musel zásadním způsobem doznat změny skutkový stav věci zjištěný soudem), je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují (dle názoru Nejvyššího soudu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako odůvodnění usnesení soudu odvolacího odpovídají ustanovení § 125 tr. ř., resp. § 134 tr. ř.).

14. Soud prvního stupně stejně jako soud odvolací se rovněž vedle již zmíněných námitek zabývaly námitkami obviněné, že její jednání by mělo být na základě správného vyhodnocení důkazů (odpovídajících představám obviněné) posouzeno jako zločin zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, ev. jako jednání v nutné obraně. S jejich závěry vyslovenými např. na str. 18 rozsudku (k nutné obraně) či str. 3 usnesení (k nutné obraně) vyslovuje Nejvyšší soud souhlas. Rovněž správnými byly shledány úvahy soudů nižších stupňů, pokud nepřisvědčily argumentaci obviněné, že její jednání naplňuje toliko znaky zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na str. 17-18 (odhlédnout však nelze od úvah vyjádřených již např. na str. 15-16) rozvádí, kdy lze jednání pachatele posoudit jako zločin zabití. Obviněná v dovolání se svými námitkami snaží přesvědčit dovolací soud, že hodnotící úvahy soudu prvního (resp. druhého stupně, který je označil za správné) jsou nesprávné, neboť ona byla v době vrcholícího konfliktu silně rozrušena, což podle ní vyplynulo i ze znaleckých posudků, měla důvodný strach z jednání obviněného a soudy se vyhnuly úvahám o možném posouzení jejího jednání podle § 141 tr. zákoníku, jak by vyplývalo i ze znaleckých posudků.

15. Ani shora uvedené tvrzení obviněné nelze označit za objektivní. Ze znaleckého posudku Mgr. Šnorka vyplynulo, že nebyly u obviněné zjištěny znaky syndromu týrané osoby. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že dne 13. 9. 2015 nedošlo k rozvoji panické ataky u obviněné. Naopak, obviněná jednala ve stavu mírného stresu pod dojmem možného napadení v kombinaci s intoxikací alkoholem. Z psychiatrického hlediska nebyly prožitky obviněné ničím výjimečným, měla z minulosti zkušenosti s hádkami mezi ní a bývalým manželem, včetně fyzické agrese, sama obviněná se nevyhýbala agresivnímu chování (znalec nebyl schopen rozlišit důvod stresu, nevyloučil např. zlobu vůči poškozenému). Znalec však vyloučil, že by jednání obviněné dne 13. 9. 2015 bylo ovlivněno panickou úzkostnou poruchou. Pokud soudy ve svých rozhodnutích zmiňují mj. také chování obviněné po činu (případně u hlavního líčení uplatněnou verzi obhajoby obavy ze znásilnění poškozeným), nelze uvedenému postupu soudů v rámci hodnocení důkazů ničeho ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vytknout. Z rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 16-17) stejně jako usnesení soudu druhého stupně (viz str. 4) vyplývá, že tyto se rovněž zabývaly subjektivní stránkou trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou a odůvodnily, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o úmyslu obviněné ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

16. Vzhledem k tomu, že jde o opakování shodných námitek, se kterými se soudy nižších stupňů vypořádaly [viz shora C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], postačovalo by na uvedené rozhodnutí jako správná odkázat. Obviněná v dovolání však také vznáší námitky, které se dotýkají přesvědčivosti či vypořádání se s uplatněnými námitkami v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. V reakci na tento okruh námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky obviněné, které byly v dovolání uplatněny, neměly svůj hmotně právní základ, ale šlo ve své podstatě o nesouhlas obviněné s hodnocením důkazů, které neodpovídalo jejím představám, kdy soudy nedospěly k závěru, že její jednání mělo být posouzeno jako zločin vraždy podle § 141 tr. zákoníku (ev. jednání v nutné obraně). Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. listopadu 2016

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu