6 Tdo 1501/2015
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.



6 Tdo 1501/2015-33

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 5 To 113/2015-749, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 217/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 1. 2015, č. j. 3 T 217/2011 - 698 byli obvinění D. H. a I. N. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen trestní zákon ), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že

obžalovaný D. H. jako jednatel společnosti Axis Fine Art, s. r. o.,
IČ: 25019082 se sídlem Chomutovská 116, Klášterec nad Ohří, dne 22. 5. 2009 uzavřel zástavní smlouvu s obžalovanou I. N., ve které uvedl v článku II., že společnost Axis Fine Art, s. r. o., má vůči zástavnímu věřiteli I. N. závazky v celkové výši 4 819 000 Kč, které společnosti vznikly na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 7. 1997 a uznání dluhu ze dne 7. 1. 2008, které obžalovaný podepsal jako jednatel výše uvedené společnosti s obžalovanou I. N. a ve prospěch zástavního věřitele I. N. zastavil nemovitosti, které společnost Axis Fine Art, s. r. o., vlastnila, a to budovu v K. n. O. stojící na pozemku parcelní číslo a následně zajištěné nemovitosti odprodal kupní smlouvou z 16. 6. 2009 D. K., a S. J., přičemž podle uzavřené kupní smlouvy měli kupující zaplatit celkem kupní cenu ve výši 6 000 000 Kč, z toho část kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč zaplatili po podpisu kupní smlouvy, kdy následně byla z této částky obžalované N. vyplacena společností Axis Fine Art, s. r. o., částka ve výši 819 000 Kč, jakožto úhrada splatného závazku, vyplývajícího ze smlouvy o půjčce uzavřené 16. 7. 1997, a část kupní ceny ve výši 4 000 000 Kč měli kupující poukázat na účet obžalované N. u Komerční banky, a. s., kdy tuto část kupní ceny již neuhradili pro nedostatek vlastních finančních prostředků, když uvedená smlouva o půjčce byla uzavřena jako neexistující závazek, který nikdy neprocházel účetnictvím společnosti Axis Fine Art, s. r. o., čímž uvedenou společnost poškodili o částku 4 819 000 Kč.

Obviněný D. H. byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za užití § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Obdobný trest byl uložen i spoluobviněné I. N. Poškozená společnost Axis Fine Art, s. r. o. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, jež podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 5 To 113/2015-749, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 1 ZT 371/2010. Poškozenou společnost Axis Fine Art, s. r. o., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též dovoletel ). Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel rozsáhlejším způsobem zmínil skutková zjištění nalézacího soudu (podle něj soud prvního stupně vzal za prokázané, že obviněný D. H. založil společně s J. O. společnost Axis Fine Art, s. r. o., kdy oba byli společníky a jednateli. Ve vztahu k projednávané věci pak bylo dále zjištěno, že obviněný D. H. pokladními složenkami ze dnů 16. 7. 1997, 17. 7. 1997, 24. 7. 1997, 29. 7. 1997, 7. 8. 1997, 12. 8. 1997, 19. 8. 1997, 12. 9. 1997, 7. 10. 1997, 16. 10. 1997, 23. 10. 1997, 31. 10. 1997, 28. 11. 1997, 1. 12. 1997, 27. 2. 1998, 25. 3. 1998, 1. 4. 1998, 22. 2. 2000, 24. 2. 2000 a 29. 1. 2004 uložil na účet společnosti Axis Fine Art, s. r. o., částku v celkové výši 5 063 000 Kč. Na pokladních složenkách je uvedeno pouze jméno obviněného jako vkladatele. Z ostatních důkazů vyplynulo, že obviněný D. H., jako jednatel společnosti Axis Fine Art, s. r. o., dne 22. 5. 2009 uzavřel zástavní smlouvu se spoluobviněnou I. N., ve které uvedl v článku II., že společnost Axis Fine Art, s. r. o., má vůči zástavnímu věřiteli I. N. závazky v celkové výši 4 819 000 Kč, které společnosti vznikly na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 7. 1997 a uznání dluhu ze dne 7. 1. 2008, které obviněný D. H. podepsal jako jednatel výše uvedené společnosti s obviněnou I. N. a ve prospěch zástavního věřitele I. N. zastavil nemovitosti, které společnost Axis Fine Art, s. r. o., vlastnila, a to budovu v K. n. O. stojící na pozemku parcelní č. ... Dále bylo prokázáno, že obviněný D. H., jako jednatel společnosti Axis Fine Art, s. r. o., zajištěné nemovitosti následně odprodal kupní smlouvou ze dne 16. 6. 2009 D. K. a S. J., přičemž podle uzavřené kupní smlouvy měli kupující zaplatit kupní cenu ve výši 6 000 000 Kč, z toho část kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč zaplatili po podpisu kupní smlouvy, kdy následně byla z této částky spoluobviněné I. N. vyplacena společností Axis Fine Art, s. r. o., částka ve výši 819 000 Kč, jakožto úhrada splatného závazku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 16. 7. 1997, a část kupní ceny ve výši 4 000 000 Kč měli kupující poukázat na účet spoluobviněné I. N. u Komerční banky, a. s., kdy tuto část kupní ceny již neuhradili pro nedostatek vlastních finančních prostředků. Spoluobviněná I. N. měla poskytnout obviněnému D. H., jako svému tehdejšímu druhovi, v několika částkách v období od roku 1997 do roku 2004 celkovou částku 4 819 000 Kč jako půjčku, kdy tato půjčka byla motivována pouze jejich družským vztahem. Spoluobviněná I. N. zmíněnou částku zapůjčila obviněnému D. H. jako fyzické osobě, nikoli společnosti Axis Fine Art, s. r. o., takže nikdy neměla jako věřitel vůči této společnosti žádnou pohledávku. Pokud pak byla následně uzavřena smlouva o půjčce 4 819 000 Kč mezi spoluobviněnou I. N. jako věřitelem a společností Axis Fine Art, s. r. o., zastoupenou jednatelem obviněným D. H. jako dlužníkem, šlo o neexistující závazek, který nikdy neprocházel účetnictvím společnosti Axis Fine Art, s. r. o. Lze dodat, že původ peněz, které spoluobviněná I. N. zapůjčila obviněnému D. H., byl ozřejměn a bylo tak postaveno najisto, že finančními prostředky v uvedeném objemu v inkriminované době disponovala. ) a zdůraznil, že uvedený soud věc skutkově uzavřel tak, že spoluobviněná I. N. nikdy nepůjčila společnosti Axis Fine Art, s. r. o., žádnou finanční částku, neboť společně s obviněným D. H. toliko deklarovali údajný závazek této společnosti ve výši 4 819 000 Kč vůči ní.

Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že bez splnění procesních podmínek sám odlišně interpretoval obsah provedeného dokazování a následně učinil odlišné skutkové závěry, které uvedl v odůvodnění svého rozsudku ( spoluuobviněná I. N. finanční prostředky, které získala od své tety J. V., půjčila obviněnému za tím účelem, aby je vložil do společnosti Axis Fine Art, s. r. o., v níž působil jako společník a jednatel. I za absence předchozí písemné smlouvy odvolací soud připouští, že spoluobviněná I. N. půjčovala finanční prostředky společnosti, což pouze následně oba deklarovali antidatovanou písemnou smlouvou ze dne 16. 7. 1997 ) a že učinil i nesprávný právní závěr, že obviněný, který podle odvolacího soudu mohl z titulu funkce jednatele společnosti tuto zastupovat ve všech oblastech, aniž by druhého jednatele musel jakkoli vyrozumívat nebo jej nechat spolupodepsat některé dokumenty, úkony, které jménem společnosti provedl, činit mohl a nijak své pravomoci nepřekročil.

I když nejvyšší státní zástupce z důvodů, které ve svém dovolání vyložil, shledává opodstatněným závěr odvolacího soudu, že se obvinění nedopustili trestného činu podvodu, pokládá napadené rozhodnutí za nesprávné z jiného důvodu. Zdůrazňuje, že pro posuzovanou trestní věc je určující postavení obviněného ve společnosti Axis Fine Art, s. r. o., které jej zavazovalo k tomu, aby pečoval o majetek této společnosti a aby jej vědomě nezmenšoval nebo jinak neohrožoval. Pokud v pozici statutárního orgánu obchodní společnosti jednal s prostředky společnosti, jednal s prostředky svěřenými, které musel spravovat s péčí řádného hospodáře. Povinnost, aby se svěřenými prostředky bylo nakládáno v zájmu společnosti, pro něj vyplývala z § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obchodní zákoník ), podle něhož byly statutární orgány povinny zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, a rovněž z § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle něhož byl jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což znamenalo chovat se odpovědně a svědomitě, tedy stejným způsobem jako by pečoval o svůj majetek.

Obviněný tak podle dovolatele zcela zjevně nepostupoval. Především nemohl, a to ani jako jednatel, uzavřít sám smlouvu o půjčce se spoluobviněnou I. N., která v té době byla jeho družkou, pro obchodní společnost Axis Fine Art, s. r. o. Tomu bránil § 196a odst. 1, 2 obchodního zákoníku, podle něhož byla obchodní společnost vždy povinna zajistit předchozí souhlas valné hromady a současně uskutečnit transakci za podmínek obvyklých v obchodním styku v případě, že na jedné straně zamýšlené smlouvy měla stát společnost a na druhé straně některá z kvalifikovaných osob, a to člen představenstva (jednatel), člen dozorčí rady, prokurista či jiná osoba, která byla oprávněna jménem společnosti smlouvu uzavřít nebo osoba, kterékoli z těchto osob blízká. V případě smlouvy o půjčce společnost mohla být jak na straně dlužníka, tak i věřitele. Cílem citovaného ustanovení bylo zajistit ochranu obchodní společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny za ni činit právní úkony, tj. aby takové osoby neuzavíraly ve svůj prospěch obchody, které budou pro obchodní společnost nevýhodné. Je třeba zdůraznit, že souhlas valné hromady musel být v takovém případě vždy předchozí, tedy společnost byla povinna jej zajistit ještě před tím, než přistoupila k samotnému podpisu smlouvy. Nedodržení tohoto požadavku má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy.

Nesprávnost právního závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá v tom, že ve svém rozhodnutí zmíněné skutečnosti ignoroval, čímž zjevně pochybil v jiném hmotně právním posouzení.

Dovolatel odvolacímu soudu navíc vytýká, že zprošťující výrok svého rozsudku formuloval v situaci, kdy dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, než k těm, na základě nichž Okresní soud v Chomutově formuloval výrok o vině. Připomíná, že změnu ve skutkových zjištěních odůvodňující odlišné právní posouzení jednání obviněného a rozhodnutí ve věci novým rozsudkem může odvolací soud učinit teprve poté, jestliže sám provedl, resp. zopakoval důkazy z hlediska skutkových zjištění podstatné, které byly provedeny již v hlavním líčení, případně provedl důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly [§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.]. Zásadně totiž platí, že pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a při jejich hodnocení musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně. V daném směru dovolatel připomíná i právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II ÚS 445/06. Popsané pochybení přitom podle dovolatele zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Z naznačených skutečností je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že obviněný neoprávněně disponoval s majetkem právnické osoby, jejímž byl jednatelem, neboť porušil povinnosti, které z jeho postavení vyplývají a způsobil tak škodu společnosti Axis Fine Art, s. r. o. (obviněný totiž podle shora naznačených skutkových zjištění stran finančních prostředků, které si půjčil od spoluobviněné I. N. sjednal, a to navíc právně vadným způsobem, zajišťovací prostředek za využití majetku jím zastupované společnosti). V případě obviněného tak bylo namístě zvažovat, zda se nedopustil jiného trestného činu než trestného činu podvodu, zejména trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nebo trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 nebo § 255a tr. zák. Vodítkem pro takové právní posouzení přitom mělo být zjištění, jak obviněný neoprávněně s finančními prostředky společnosti naložil.

Protože Krajský soud v Ústí nad Labem namísto rozhodnutí v daném smyslu vyslovil rozhodnutí zatížené znaky libovůle, neboť bez splnění k tomu stanovených podmínek vyhodnotil totožný okruh důkazů s naprosto odlišným výsledkem, než ke kterému dospěl Okresní soud v Chomutově ve svém odsuzujícím rozsudku, a chybným hmotně právním posouzením, navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

1) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2015 sp. zn. 5 To 113/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil dovolatel i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný D. H. (dále jen obviněný ) se k dovolání nejvyššího státního zástupce písemně vyjádřil prostřednictvím obhájkyně Mgr. Stanislavy Juříčkové. Ztotožnil se s názorem dovolatele, že jednáním obviněných nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. K nesprávnému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem podle obviněného nedošlo ani ve vztahu ke zvažovaným jiným právním kvalifikacím, neboť pro změnu právní kvalifikace skutku nenastal na podkladě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu věci - půjčka byla společnosti AXIS FINE ART, s. r. o. (dále jen společnost ) spoluobviněnou I. N. reálně poskytnuta - důvod. Pokud učinil kroky směřující k navrácení finančních prostředků poskytnutých obviněnou N. společnosti, postupoval v souladu se zákonem a povinností statutárního orgánu obchodní společnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Protože uzavřením zástavní smlouvy plnil závazek společnosti, jsou liché závěry dovolatele o spáchání trestného činu zpronevěry, neboť si svěřené prostředky nepřisvojil. Nemohlo rovněž dojít ke vzniku škody, neboť majetek společnosti se jeho jednáním nezmenšil. Obdobné je podle obviněného možno konstatovat i ve vztahu k trestnému činu porušování povinností při správě cizího majetku, ať už ve formě úmyslu či vědomé nedbalosti.

Namítaná absence předchozího souhlasu valné hromady s uzavřením smlouvy o půjčce mezi společností a spoluobviněnou N. stojí, jako problematika civilně právní, mimo rovinu trestního práva; tato námitka dovolatele není důvodná a opodstatněná. Nedostatek předchozího souhlasu nemá vliv na posouzení viny obviněných, neboť je nerozhodné, z jakého titulu bylo plnění ze strany spoluobviněné poskytnuto. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že finanční plnění spoluobviněnou bylo společnosti poskytnuto, vznikl jí legitimní nárok na jeho vrácení. K nápravě uvedeného nedostatku poskytují předpisy soukromého práva dostatečné prostředky nápravy, kriminalizace tohoto soukromoprávního jednání není opodstatněná.

Výhrady nejvyššího státního zástupce podle obviněného spočívají v odmítnutí skutkových zjištění odvolacího soudu, které stojí mimo dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b tr. ř. Dovolací soud je však těmito skutkovými zjištěními učiněnými na podkladě provedených důkazů podle něj vázán; pokud dovolatel uplatňuje tvrzení, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, pak jeho námitky neobstojí.

Odvolací soud podle obviněného postupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., kdy ve veřejném zasedání provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy a na podkladě takto provedených důkazů některá skutková zjištění soudu prvního stupně změnil, a to bez nutnosti dokazování doplnit. K těmto provedeným důkazům měly strany řízení možnost se vyjádřit a reagovat na nově zjištěný skutkový stav věci a napadené rozhodnutí tak nelze označit za překvapivé. Z důvodů vyložených ve vyjádření nesdílí obviněný závěr dovolatele o porušení ustanovení trestního řádu, která stanoví pravidla pro vydání meritorního rozhodnutí ze strany odvolacího soudu. Změna, resp. doplnění skutkových zjištění učiněná ze strany odvolacího soud vycházela podle něj z důkazů před tímto soudem provedených, nedošlo tedy k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Odvolací soud odlišně hodnotil pouze ty důkazy, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265j tr. ř. v plném rozsahu zamítl. Udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Jiné hmotněprávní posouzení, než je právní posouzení skutku, může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou skutkovou okolností může být např. otázka, zda je trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin již promlčena či nikoli, protože promlčení je institutem hmotného práva ( § 34 TrZ ), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti.

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaného dovolání.

IV.
Byť dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky, které jsou opodstatněné (část A), nelze jeho dovolání považovat za důvodné z pohledu rozhodování dovolacího soudu. Důvodnost námitek nejvyššího státního zástupce se totiž vztahuje k otázkám stojícím vně uplatněného dovolacího důvodu.
A)

Nejvyššímu státnímu zástupci lze přisvědčit zejména ve dvou, ovšem svou povahou procesních námitkách, a to v tom, že
a) odvolací soud svůj zprošťující výrok založil na jiném skutkovém základě, než který soud prvního stupně (při jeho vadném právním posouzení z důvodů, jež dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku transparentně vyložil) zejména v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil,
b) tato odlišná skutková zjištění vymezená v jeho rozsudku učinil, aniž by dodržel zákonem předvídaný procesní postup upravený v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
Pokud se týče prvně uvedeného závěru, ten lze doložit na podkladě citace příslušných částí odůvodnění zmíněných rozhodnutí, která rozvíjejí skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Zatímco okresní soud učinil na základě svého zhodnocení provedených důkazů skutkový závěr (str. 16-17 rozsudku), že obžalovaná N. nikdy nepůjčila žádnou finanční částku společnosti Axis Fine Art, s. r. o., a proto ani neměla nikdy jako věřitel vůči této společnosti žádnou pohledávku a byla-li následně uzavřena smlouva o půjčce 4 819 000 Kč, pak jde o neexistující závazek, který nikdy neprocházel účetnictvím společnosti , když provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že tento závazek (společnosti jako dlužníka) neexistuje , soud odvolací (str. 14-15 rozsudku) vyšel z toho, že obviněná N. peníze, jež získala od své tety J. V. půjčila obžalovanému s vědomím, že je zainvestuje do svého podnikání, tedy vloží je do poškozené společnosti , tedy že peníze byly půjčovány s vědomím, že budou dány do dispozice poškozené společnosti a bylo též zřejmé, že se jedná o půjčku a peníze byly obžalovanou půjčovány společnosti, i při absenci písemné smlouvy, zatímco obžalovaný byl jen prostředníkem, který peníze vkládal .

Odvolací soud učinil v této (podstatné části) skutkových zjištění zcela jiný závěr, než soud prvního stupně, který vyšel z toho, že obžalovaná tuto částku měla půjčit obžalovanému H. jako fyzické osobě a ten pak mohl s poskytnutými prostředky naložit jakýmkoli způsobem a toto byla pouze jeho věc . Přitom k odlišné interpretaci důkazů a vyvození odlišných skutkových závěrů soud druhého stupně přistoupil, aniž by splnil požadavky plynoucí pro něj z ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. Podle nich se totiž (§ 259 odst. 3) může odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Pokud takto nepostupuje, je ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl , přičemž z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.

Obviněným tvrzenému dodržení těchto zákonných podmínek odvolacím soudem (viz jeho vyjádření k dovolání) nelze přisvědčit. Z protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání (č. l. 746-747) lze totiž zjistit, že krajský soud v něm provedl dokazování toliko přečtením aktualizovaných opisů rejstříku trestů obviněných. Neprovedl tudíž žádné dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. (tj. opakované provedení důkazů), dokazování provedené ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. (tj. provedení důkazů nových) mu pro svoji povahu a rozsah neumožnilo učinění výše citovaných změn skutkového zjištění. Ostatně odvolací soud ani netvrdí, že by učiněná změna rozhodnutí byla odůvodněna jím provedeným dokazováním. Sám uvedl (str. 15 rozsudku), že na základě obou podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu postupem dle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a při splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř., tedy bez nutnosti doplnění dokazování, sám ve věci rozhodl .

K uvedenému dostačuje dodat, že takto (bez nutnosti doplnění dokazování) by odvolací soud mohl rozhodnout rozsudkem např. tehdy, pokud by shledal, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, tj. při jeho zrušení podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Krajský soud však odvoláním napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Právní závěr, že skutek popsaný v žalobním návrhu není trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zák., odvolací soud učinil s přihlédnutím k nově koncipovaným skutkovým zjištěním, která dovolací soud zmínil výše.

Lze tedy uzavřít, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku důvodně poukázal na to, že jím napadený rozsudek vychází z jiného skutkového základu, k němuž se uvedený soud dobral způsobem odporujícím úpravě rozhodování odvolacího soudu obsažené v jím zmíněném ustanovení trestního řádu. Takto zjištěné procesní vady v postupu odvolacího soud však nejsou způsobilé k vydání kasačního rozhodnutí dovolacím soudem, neboť nejsou podřaditelné pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod určený k nápravě vad při hmotně právním posouzení.

Současně Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv . extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. Aniž by dovolatel blíže specifikoval, v čem tvrzený extrémní nesoulad spatřuje, je nutno podotknout, že o takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy.

Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu dovolatele, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. O skutkových zjištěních odvolacího soudu (výše popsané změně) nelze tvrdit, že by neměly podklad v obsahu důkazů, jímž bylo provedeno dokazování (zejm. ve výpovědích obviněných). Otázka vadnosti procesního postupu je věcí jinou. Pokud dovolatel namítl, že odvolací soud vytýkaným postupem zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, neboť takový postup ve svém důsledku vede k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak požadovaná reakce dovolacího soudu spočívající v kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí by byla odůvodněna v případě, kdy by vytýkaný postup měl za následek poškození zájmu subjektu, který má práva citovanými ustanovení zaručena (obviněný), což není případ posuzovaný.
B)

Za námitku formálně naplňující uplatněný dovolací důvod lze pokládat tu, v níž dovolatel poukazuje na nesprávnost závěru odvolacího soudu, že zjištěný postup obviněného byl zcela v souladu se zákonnými předpisy. Dovolání, v němž je uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze totiž opřít i o tvrzení vady spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud obviněný ve svém vyjádření tvrdí, že pochybení spočívající v nerespektování ustanovení § 196a obchodního zákoníku je problematikou civilně právní, která stojí mimo rovinu trestního práva , pak mu nelze přisvědčit. Nesprávné hmotně právní posouzení týkající se jiných skutečností, než samotného právního posouzení skutku, o němž se řízení vede, které je možno cestou dovolacího řízení napravit, se nevztahuje toliko na problematiku upravenou trestními normami, nýbrž i nesprávností interpretace a aplikace norem jiných právních odvětví, pokud měly vliv na vlastní meritorní rozhodnutí. Přitom nelze tvrdit, že právní vývody, které dovolání obsahuje, by pro otázku trestně právní odpovědnosti konkrétní osoby byly za všech okolností nerozhodné. Nelze proto akceptovat obecné stanovisko obviněného, že by civilně právní charakter příslušného vztahu posouval věc do roviny, že by daná problematika stála mimo rovinu trestního práva.

V jednom aspektu je dovolateli třeba přisvědčit. Dovolací soud musí konstatovat, že obchodní zákoník skutečně s nesplněním povinnosti stanovené v § 196a (dle něhož: Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. ) spojoval závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu.

Judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008) vycházela z předpokladu, že podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v ustanovení § 196a odst. 1 ObchZ formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem . V tomto ohledu lze připomenout i závěry doktrinální (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. S. 732), které právní následky nedodržení této omezující podmínky obsažené v předmětném ustanovení taktéž spojovaly s absolutní neplatností daného právního úkonu (viz § 39 občanského zákoníku).

Vyšlo-li by se proto ze skutkového zjištění, že obviněná byla v době zvažovaného uzavření smlouvy o půjčce družkou obviněného, který s ní jako statutární orgán uzavřel ústní smlouvu o půjčce, která se týkala jako smluvních stran obviněné (fyzické osoby) a společnosti obviněným zastupované, pak by se dopad ustanovení § 196a obchodního zákoníku projevil v tom, že žádný smluvní závazek by pro absolutní neplatnost učiněného právního úkonu nevznikl. Jinak vyjádřeno, prostředky, které by obviněná do společnosti vložila, by nebylo možno pokládat za prostředky vyložené na základě smlouvy o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku.

To však na straně druhé neznamená, že by v takovém případě I. N. pozbyla oprávnění požadovat jejich vrácení (např. z důvodu bezdůvodného obohacení, jak upozorňuje obviněný). Pokud totiž smluvní závazek trpěl nedostatkem, který založil absolutní neplatnost právního úkonu, jednalo by se stran těchto prostředků o plnění z neplatného právního úkonu podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, s účinností do 31. 12. 2013, který zakládá právo na jejich vrácení.

Správnost právního závěru dovolatele stran absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené při nedodržení ustanovení § 196a odst. 1, 2 ObchZ neodůvodňuje v posuzovaném případě kasaci jím napadeného rozsudku soudu druhého stupně.

V dané souvislosti je nezbytné upozornit, že byť dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že obviněný veškeré úkony, které jsou vyjmenovány ve skutkové větě výroku rozsudku, mohl jménem společnosti učinit, neboť tím nijak nepřekročil své pravomoci a že jím zmíněné skutečnosti, týkající se problematiky absolutní neplatnosti, ignoroval, sám přehlíží, že obviněnému vytýká nesprávnost při jednání, pro které na něj vůbec obžaloba nebyla podána a pro které ani nebylo zahájeno jeho trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 1 tr. ř. Dovolatel totiž nevytýká jím zmiňované pochybení při jednání obviněného spočívající v uzavření zástavní smlouvy dne 22. 5. 2009 (ani při uzavření kupní smlouvy dne 16. 6. 2009 s odlišnými subjekty), nýbrž při uzavření ústní smlouvy o půjčce. Ta podle zjištění odvolacího soudu, ohledně něhož dovolatel tvrdí, že k němu nelze přihlížet ( Ke skutkovým závěrům odvolacího soudu, dovozených procesně nepřípustným způsobem, přitom nelze přihlížet. ), byla uzavřena v roce 1997 (byť toto není explicitně vyjádřeno, ještě před prvním vkladem půjčky dne 24. 4. 1997). Přitom lze konstatovat, že v popisu skutku není obviněnému kladeno za vinu uzavření smlouvy o půjčce ve prospěch společnosti, neboť obžaloba vycházela z jiného skutkového tvrzení, které bylo shodné se skutkovým závěrem soudu prvního stupně (o absenci takové smlouvy).

Nepřípadnost výtky dovolatele je zřejmá i z toho, že dezinterpretuje závěr odvolacího soudu, který tento (obviněný nijak své pravomoci nepřekročil ) učinil k jinému jednání obviněného ( Pokud jde o jednání obžalovaného ve vztahu k nemovitosti a též k obžalované, bylo z tehdy platného výpisu z obchodního rejstříku zjištěno, že mohl z titulu funkce jednatele společnost zastupovat ve všech oblastech, aniž by druhého jednatele musel jakkoli vyrozumívat, či by potřeboval jím spolupodepsat nějaké dokumenty. V tomto ohledu tedy nebylo jeho jednatelské oprávnění omezeno a úkony, které jménem společnosti provedl, činit mohl. ). Toto vyjádření je nezbytné vztáhnout ke skutku, pro který byla na obviněného podána obžaloba, resp. ke zde uvedenému jednání, jímž se trestné činnosti měl dopustit, tj. k právním úkonům, které učinil dne 22. 5. 2009 a 16. 6. 2009.

Dovolatelem zvažované porušení povinností obviněným v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce nemůže odůvodnit závěr, že by mělo být zkoumáno, zda se obviněný nedopustil trestného činu zpronevěry, případně trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku. Jednak se uplatňuje překážka procesní obviněný pro toto jednání není trestně stíhán a s ohledem na dobu, která od tohoto jednání uplynula to ani není reálně [promlčení trestného činu podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., měla-li by skutková podstata tohoto trestného činu být jednáním obviněného v roce 1997 naplněna, nastávalo podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. uplynutím pětileté promlčecí doby], jednak (z hlediska hmotně právního) je třeba uvést, že z taktového jednání obviněného škoda společnosti nevznikla. Pokud při absenci smluvního ujednání byly této společnosti peněžní prostředky poskytnuty, pak tato byla naopak neoprávněně zvýhodněna. Uvedená skutečnost vylučuje, aby takovým jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata majetkového trestného činu, ať již trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., tak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. či podle § 255a tr. zák., jejichž zákonným znakem je způsobení škody.

Dovolatelem vytýkaná nesprávnost (závěr o absolutní neplatnosti smlouvy) se nemůže vztahovat na jednání obviněného, které se týká úkonu provedeného dne 22. 5. 2009, neboť v té době již I. N. nebyla v postavení, které by odůvodňovalo nutnost aplikace ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Podle odvolacího soudu již písemné vyhotovení (potvrzení) smlouvy, předcházející úkonu ze dne 22. 5. 2009, bylo učiněno po rozpadu jejího vztahu s obviněným.

Z uvedeného současně plyne i to, že (při existenci půjčky peněžních prostředků společnosti) nelze obviněnému klást za vinu ani porušení ustanovení § 135 odst. 1 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, neboť musel reagovat na pohledávku I. N. za společností a pokud činil úkony, jimiž se tato snažila své nároky zajistit, nejednal v rozporu s ustanoveními výše zmíněnými.

Jakkoli proto uplatněná hmotně právní námitka dovolatele ohledně absolutní neplatnosti právního úkonu, při němž nebylo respektováno ustanovení § 196a obchodního zákoníku, má oporu v zákonném ustanovení, její význam se v posuzované věci vůbec neuplatňuje v tom směru, že by zakládala důvod k právnímu závěru o vadnosti právního posouzení skutku a tím závěru o nutnosti kasace napadeného rozsudku dovolacím soudem.

Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud o něm proto rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2016 JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu