6 Tdo 1497/2003
Datum rozhodnutí: 18.02.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1497/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání obviněného J. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 To 621/2003, ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 86/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 3 T 86/2003, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že nejméně od měsíce srpna 2002 do 9. 1. 2003 na různých místech v Z., okres Š. a v Š. prodával společně s obviněnou V. K. ve více případech osobám psychotropní látku Methamfetamin pervitin, kdy obviněná V. K. prodala pervitin v jednom případě M. F., S. B. ve dvou případech, P. Ž. v jednom případě, obviněný J. D. prodal J. V. pervitin ve třech až pěti případech, M. F. nejméně v osmi případech, L. O. ve dvou případech, A. H. (smyšlené jméno) zčásti prodal, zčásti zdarma předal pervitin nejméně v patnácti až dvaceti případech, dále v uvedené době M. J. prodali oba pervitin nejméně v patnácti případech. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 187 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 To 621/2003, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil shora uvedený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obviněnému. Za použití § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině, obviněného nově odsoudil podle § 187 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájce Mgr. J. N. dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval ve skutečnosti, že skutek, jak jej zjistil nalézací soud, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, a v tom, že součástí skutkového stavu popsaného soudem není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Dále poukázal na okolnosti plynoucí z některých důkazů, jež označil jako protipóly a jimiž oponuje závěrům soudu, jak je zanesl do skutkových zjištění. Zpochybnil tak obsah výpovědí svědků L. O., M. F., M. J., a další důkazy sloužící soudu za podklad rozhodnutí, protože je považuje za nepravdivé a nevěrohodné. Soudy obou stupňů podle něj pochybily, pokud neuvěřily jeho obhajobě spočívají v tvrzení, že se žádného trestného jednání nedopustil. Vzhledem k těmto důvodům navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 To 621/2003, rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 3 T 86/2003, ve výroku o vině i trestu, a poté sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 2. 12. 2003 provedla úvodem rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a shrnula obsah dovolání. K vlastní dovolací argumentaci obviněného uvedla, že vyslovené námitky nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny námitky, které obviněný uvádí ve svém dovolání, nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nýbrž jimi napadá skutková zjištění a vyslovuje pochybnost o tom, zda se dané jednání stalo, a zda se jej dopustil obviněný společně s V. K., a proto jde o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Navrhla sice, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, ale zároveň vyslovila názor, že není možné souhlasit s právním posouzením jednání obviněného J. D. současně trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. a trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a tr. zák., neboť souběh těchto trestných činů je v daném případě vyloučen. Poukázala na to, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda mezi těmito trestnými činy není dán poměr speciality nebo subsidiarity, a sama se vyjádřila tak, že skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a tr. zák. je v poměru subsidiárním k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. Svádět jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo jiného v tomto podporovat ve smyslu § 188a tr. zák. lze podle jejího mínění považovat za jednání podobné návodu a pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. Pod toto zákonné znění však není možné podřadit opatření si takové návykové látky, jímž se pachatel dopouští trestného činu podle § 187 tr. zák. Naproti tomu však lze jako trestný čin šíření toxikomanie posoudit opatření si injekční stříkačky, propůjčení bytu, kde se může droga aplikovat apod.

Vzhledem k tomu státní zástupkyně navrhla, aby pro případ, pokud by nebylo přihlíženo k jejímu vyjádření ohledně nesprávnosti právní kvalifikace, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Naproti tomu, jestliže obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl po formální i materiální stránce dostatečně uplatněn, a vyslovený právní názor ohledně vyloučení jednočinného souběhu uvedených trestných činů podle § 187 a § 188a tr. zák. je správný, navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí soudu II. stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti, a zjistil, že dovolání obviněného J. D. je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], toto dovolání bylo podáno včas a na místě k tomu určeném, jak upravuje ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud v rámci svého dalšího postupu posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit pod některý z důvodů zákonem vymezených ustanovením § 265b odst. 1 písm. a) - l), odst. 2 tr. ř.

Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dopadá tedy na vady, které spočívají v nesprávnostech vzniklých při posouzení skutku, anebo na nedostatky, které vyplývají z jiných skutečností upravených normami hmotného práva. Nemůže sloužit k tomu, aby na jeho základě byl přezkoumáván skutkový stav věci.

Nejvyšší soud je jako dovolací soud zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuelně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení. Nemůže sám změnit skutkové zjištění, a to na podkladě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Není proto možné, aby byly namítány v rámci jakéhokoliv dovolacího důvodu vady týkající se skutkových zjištění, tedy že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny nebo, že dokazování není úplné. Nejvyšší soud nemůže v rámci své rozhodovací činnosti na podkladě dovolání posuzovat skutkový stav, jelikož není další instancí, která by mohla skutkové okolnosti přezkoumávat. Tato činnost je výhradně svěřena soudu prvního stupně a v omezené míře soudu odvolacímu. Na nápravu skutkových okolností jsou dílčím způsobem zaměřeny další dva mimořádné opravné prostředky (obnova řízení § 277 a násl. tr. ř. a stížnost pro porušení zákona § 266 a násl. tr. ř.).

Vzhledem k těmto zásadám, i když obviněný J. D. své argumenty podřadil pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 pím. g) tr. ř., nemohl Nejvyšší soud zvažovat ty argumenty a výhrady, které obviněný v dovolání vznesl proti skutkovým okolnostem, které soud I. stupně ve výroku svého rozsudku učinil a odvolací soud se s nimi ztotožnil, neboť tyto jeho námitky, kterými nesouhlasí s postupem soudu I. stupně v rámci hodnocení provedených důkazů, nemají povahu hmotně právní vady, protože jimi obviněný brojí proti tomu, jaké okolnosti vzal nalézací soud za podklad svého rozhodnutí o vině. Pokud je jimi tedy požadována náprava skutkových zjištění, která nemohou být dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo by je možné podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l), odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud je (s ohledem na další námitky obsažené v podaném dovolání, kterými je napadáno právní posouzení skutku) nebral v úvahu, ale ani je formálně neodmítl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak by jinak učinil, jestliže by v dovolání nebyla obsažena další argumentace, která se svým obsahem uplatněného dovolacího důvodu dotýká.

Mimo těchto okolností o skutkových zjištěních obviněný J. D. ve svém dovolání také uvedl, že skutek, tak jak jej zjistil nalézací soud, nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a dále poukázal na to, že jde o případ, kdy zjištěné skutkové okolnosti nenaplňují znaky trestných činů podle § 187 odst. 1 a § 188a odst. 1 tr. zák. Tyto okolnosti je třeba podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky uplatněné vůči právní kvalifikaci skutku, kterým byl v napadeném rozsudku soudu II. stupně ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným; tím v podstatě brojil proti právní kvalifikaci, která na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně byla nesprávně použita.

V rámci takto uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud nejprve posoudil právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a shledal, že toto právní posouzení skutkového stavu, jak byl v napadeném rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zjištěn a popsán, je správné a odpovídající zákonu.

Podle § 187 odst. 1 tr. zák. se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle skutkových zjištění rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, který je ponechal nedotčena, se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že ve vyjmenovaných případech uvedeným osobám prodával nebo zdarma předal Methamfetamin - pervitin, čímž neoprávněně prodal, jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával psychotropní látku, a tím naplnil znaky této skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.

Nejvyšší soud proto pouze z obecného pohledu poznamenává, že ve vztahu k této právní kvalifikaci nezjistil žádné nejasnosti nebo neúplnosti a takto použitá právní kvalifikace na zjištěný skutek plně dopadá. Pro úplnost v této souvislosti postačuje odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, který se v požadované míře vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi významnými pro posouzení všech znaků této skutkové podstaty. S odkazem na přílohu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, soud I. stupně vysvětlil, že Methamfetamin je uveden v příloze č. 5 a jde o psychotropní látku zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách. Ze všech zjištěných skutečností je nepochybné, že obviněný J. D. byl osobou, která prodávala látku Methamfetamin - pervitin s plnou znalostí charakteru a povahy této látky, neboť jak vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku, sám je osobou právě na těchto látkách závislou. Z odůvodnění rozsudků obou soudů dostatečně vyplývají zjištění, že obviněný J. D. v převážné většině zjištěných případů tuto látku prodával více osobám a pouze jedné z nich takovou látku zčásti zdarma předal. Jeho jednání bylo vědomé a chtěné, se znalostí všech jeho důsledků a následků, čímž je vyjádřeno, že jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., jak z napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně také jednoznačně vyplývá. Z těchto důvodů je třeba souhlasit se závěrem, že se obviněný J. D. trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. dopustil, a proto je dovolání obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci tohoto trestného činu zjevně neopodstatněné.

Podle Nejvyššího soudu nelze souhlasit s napadeným rozhodnutím ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně v tom směru, jestliže výše popsané jednání obviněného J. D. bylo současně vedle již uvedeného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. právně posouzeno i jako trestný čin šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří.

Na základě skutkových zjištění obsažených v rozsudku nalézacího soudu Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda se obviněný dopustil jednoho skutku nebo více skutků. Pro závěr, že jde o skutek jediný a nikoli více skutků, je rozhodující, že za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinnou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu tohoto skutku v daném případě tvoří jednání obviněného, které se skládá z jednotlivých dílčích aktů, za něž je možné považovat konkrétně zjištěné prodeje Methamfetaminu - pervitinu jednotlivým ve skutkovém zjištění individuálně uvedeným osobám. Popsané skutkové okolnosti z těchto důvodů dávají spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně spáchal jeden skutek.

Pokud soud I. stupně tento popsaný skutek obviněného právně kvalifikoval podle obou uvedených trestných činů, vycházel nejspíš z přesvědčení, že jde o jednočinný souběh nestejnorodý a řídil se pravidlem vyplývajícím z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák., že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, jejichž znaky vykazuje, poněvadž je potřebné, aby byla plně vystižena jeho povaha a nebezpečnost činu pro společnost. Nesmí se však jednat o tzv. zdánlivý souběh, tj. případ, kdy jednočinný souběh je vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více skutkových podstat trestných činů.

Právě otázkami souvisejícími s tzv. zdánlivým souběhem se nalézací soud, ale ani soud II. stupně, ač obviněný J. D. podal odvolání i do výroku o vině, ve svém rozhodnutí nezabýval, a proto ani nezvažoval, zda v daném případě neexistují důvody jednočinný souběh vylučující. Takovými okolnostmi jsou specialita, subsidiarita nebo faktická konzumpce. S ohledem na charakter trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným a které je v popisu skutku vyjádřeno, přicházejí v úvahu z hlediska vyloučení jednočinného souběhu poměr speciality nebo subsidiarity.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák nejsou v poměru speciality, který vychází z předpokladu, že speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecnější skutkové podstatě, zákonné znaky obecnějšího ustanovení jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. O takový vztah však mezi uvedenými trestnými činy nejde, neboť jej nelze vyjádřit jako vztah ustanovení širšího a užšího a ani objekty v daném případě nejsou ve vztahu objektu obecného a speciálního. Ohledně uvedených trestných činů však je třeba zvažovat vztah subsidiarity, v němž jsou ta ustanovení trestního zákona, která jsou určena k ochraně týchž společenských vztahů, je-li účelem jednoho z obou ustanovení (subsidiárního) pouze doplnit v témž směru ochranu, kterou poskytuje druhé ustanovení (primární), a to i proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Ustanovení subsidiárního, které bývá zpravidla mírnějším, se užije, jen pokud není čin trestný podle ustanovení primárního, neboť jinak jsou povaha i stupeň nebezpečnosti pro společnost plně vystiženy již posouzením podle ustanovení primárního. V poměru subsidiarity jsou tedy zejména ustanovení postihující méně závažné formy trestné činnosti k ustanovením postihujícím závažnější formy trestné činnosti téhož druhu s totožným objektem.

Z pohledu těchto zásad je při srovnání obou uvedených skutkových podstat patrné, že oba tyto trestné činy chrání stejné společenské vztahy, neboť jejich objektem je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu, a to v tomto případě látek psychotropních. Subsidiárním je v daném případě trestný čin šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., jenž pouze doplňuje ochranu téhož objektu, kterou poskytuje primární ustanovení trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., a to proti méně nebezpečným útokům téhož druhu. Šíření toxikomanie spočívá totiž v tom, že jiná osoba je sváděna ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo je v takovém jednání podporována, anebo je takové zneužívání jinak podněcováno nebo šířeno. Pokud je podporování ve zneužívání jiné návykové látky než alkoholu spatřováno jen v prodeji, v opatření jinému nebo přechovávání psychotropní látky, je tato skutečnost již vyjádřena v právní kvalifikaci primárním trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., který poskytuje ochranu témuž objektu jako trestný čin šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. Tomu odpovídá i menší závažnost trestného činu podle § 188a odst. 1 tr. zák. vyjádřená v sankci stanovené za jeho spáchání ve srovnání s trestným činem podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Nelze proto souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že v posuzovaném případě jde o jednočinný souběh uvedených trestných činů, protože takový závěr vylučuje vztah subsidiarity trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. Navíc při přístupu k právní kvalifikaci skutku, který zvolily soudy I. a II. stupně, by každý prodej omamné nebo psychotropní látky, ale i její nabízení, zprostředkování nebo jiné opatření další osobě bylo vždy mimo trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. také trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a tr. zák. To nepochybně odporuje záměru zákonodárce, který trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a tr. zák. zamýšlel v podstatě postihnout šíření drogové kultury vůči dalším osobám, k čemuž v daném případě nedošlo, když i odvolací soud ve svém rozhodnutí, byť v souvislosti s odůvodněním výroku o trestu, zdůraznil, že i v posuzovaném případě se objevují jako příjemci Methamfetaminu - pervitinu osoby, které jsou známé též z předchozí věci obviněného J. D. jako příjemci této psychotropní látky, a je tedy zřejmé, že uvedenou látku přejímaly nikoli osoby věci neznalé, ale naopak tzv. feťáci (viz str. 7 napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud na základě těchto úvah a vysloveného právního názoru dospěl k závěru, že obviněný J. D. neměl být uznán vinným trestným činem šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., a pokud tak soud I. stupně a v návaznosti na jeho rozhodnutí i soud odvolací učinil, nepostupovaly oba tyto soudy v tomto směru v souladu se zákonem. Dále se dovolací soud ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda právní otázka vyloučení jednočinného souběhu uvedených trestných činů má po právní stránce zásadní význam.

V důsledku vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu by obviněný J. D. měl být uznán vinným jen jedním z uvedených trestný činů, a to trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., tedy trestným činem podstatně přísnějším než je trestný čin šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák., a neměl mu tedy být ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že při odpadnutí jen jednoho podstatně mírnějšího trestného činu by mu byl vyměřován trest v rámci stejné trestní sazby stanovené v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák., podle níž mu byl ukládán s přihlédnutím k § 35 odst. 1 tr. zák. trest úhrnný.

Z hlediska postavení obviněného je pak významné posouzení otázky, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř., resp. § 265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět k závěru, že by mu byl uložen na základě posouzení skutku, kterým byl uznán vinným, jen jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., mírnější trest; tím by totiž mohlo být zásadně ovlivněno postavení obviněného.

Ve prospěch obviněného při zvažování všech významných okolností pro uložení druhu a výměry trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. s přihlédnutím k § 3 odst. 4 tr. zák. nepochybně svědčí skutečnost, že by mu byl ukládán trest pouze za jeden trestný čin, a nikoliv za dva trestné činy, což je pro pachatele příznivější (nelze přihlížet k přitěžující okolnosti ve smyslu § 34 písm. i) tr. zák., že spáchal více trestných činů). Tato okolnost však není jedinou okolností, kterou je třeba z hlediska zásadního ovlivnění postavení obviněného zvažovat, neboť při posuzování přiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, je třeba hodnotit i další okolnosti, v důsledku nichž by v případě nového ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, který jedině u obviněného J. D. přichází v úvahu, jak správně dovodily z hlediska druhu uloženého trestu oba soudy ve svých rozhodnutích, přicházelo v úvahu uložení trestu mírnějšího.

Z hledisek rozhodných pro výměru uloženého trestu odnětí svobody Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, k odvolání obviněného J. D. zrušil shora uvedený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků s výkonem ve věznici s ostrahou, a při nezměněném výroku o vině, obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Tímto rozhodnutím poněkud zmírnil uložený trest s odůvodněním, že znovu přehodnotil kritéria při ukládání trestu a dospěl k závěru, že soud I. stupně nedostatečně zhodnotil skutečnost, že obviněný projevil v posledním slově svou lítost, a dále, že z místa bydliště je patrno, že dosud nebyl oznamován ani projednáván pro žádný přestupek a není o něm ani nic známo z období jeho soužití s V. K. před tím, než bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.

Tyto okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu však nejsou a ani v době rozhodování odvolacího soudu nebyly takovými okolnostmi, které by odůvodňovaly snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve vztahu k trestu uloženému soudem I. stupně. Odvolací soud sice správně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný byl již v minulosti opakovaně soudně trestán pro trestné činy převážně jiného druhu, ale neměl přehlédnout, že naposledy byl potrestán pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který celý vykonal (po započtení předchozí doby vazby) dne 13. 8. 2002. Této okolnosti, která je ve srovnání se skutečnostmi, jež zdůraznil v odůvodnění svého zmírňujícího rozsudku, podstatně závažnější, však nedal ve svém rozhodnutí dostatečného výrazu. Obdobně v neprospěch obviněného náležitě nehodnotil tu skutečnost, že posuzované trestné činnosti se dopouštěl po dobu delší čtyř měsíců vůči více osobám a ve více případech prakticky ihned po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spáchaný skutek je vymezen v rozsudku nalézacího soudu od měsíce srpna 2002 až do 9. 1. 2003). Z toho je nutno dovodit, že předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody nesplnil svůj účel, a již z tohoto hlediska je třeba na obviněného působit přísnějším opět nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Při hodnocení projevené lítosti obviněného pak odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, že tato lítost byla vyslovena až na samém konci projednávání věci (obviněný tak učinil až ve svém posledním slově). Tato okolnost, s přihlédnutím k jinak v průběhu trestního řízení projevovanému postoji obviněného k jeho trestné činnosti, svědčí o tom, že projevená lítost byla spíše jen formálního charakteru, bez skutečného uvědomění si povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti a získání potřebného náhledu na její společenskou nebezpečnost. Takto projevenou lítost nelze považovat za polehčující okolnost ve smyslu § 33 písm. ch) tr. zák. Ani okolnost, že obviněný v minulosti nebyl postižen pro přestupek, neodůvodňovala uvedené snížení trestu odvolacím soudem, zvláště když se v minulosti dopustil více trestných činů, za které byl odsouzen, z nichž je možné přihlížet k šesti odsouzením, což má z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost a uvažované výměry trestu nepochybně větší význam než okolnost právě zmíněná a odvolacím soudem nepřípadně zdůrazněná. Je tomu tak už vzhledem k tomu, že obviněným v minulosti spáchané trestné činy jsou podstatně závažnější než přestupky a je třeba je hodnotit jako přitěžující okolnost recidivy podle § 34 písm. j) tr. zák.

Zcela bez významu je pak skutečnost, že obviněný nebyl oznamován nebo projednáván pro přestupky (zvažovat lze jen přestupky, kterými byl uznán vinným a za které mu byla uložena sankce), popř. že se nepodařilo zjistit bližší okolnosti o spolužití obviněného se spoluobviněnou V. K. Při posuzování všech okolností rozhodných z hledisek uvedených v § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se Nejvyšší soud naopak ztotožnil s hodnocením provedeným Okresním soudem v Šumperku v odůvodnění shora citovaného rozsudku, na který je možno pro stručnost odkázat. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 To 621/2003, poněvadž zmírnění trestu v rozsahu uvedeném v tomto rozsudku by mohlo odůvodnit právě jen vypuštění právní kvalifikace jako trestného činu šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. s ohledem na shora uvedený právní názor. Ten však není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad subsidiárního vztahu skutkových podstat trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 tr. zák. S přihlédnutím k tomu, že za jednání, které co do jeho skutkových zjištění nedoznalo žádné změny, by Nejvyšší soud uložil vzhledem k shora uvedenému zhodnocení rozhodných okolností trest stejný jako v napadeném rozsudku, byly splněny podmínky ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by ani nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, byť dovolací námitky týkající se použité právní kvalifikace akceptoval, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. února 2004





Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Kodysová