6 Tdo 1489/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1489/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2005 o dovolání obviněného P. K., bytem O., ul. F. S. T., t. č. ve věznici MS ČR O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 5 To 420/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 200/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 5 To 420/2005, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. K., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 3. 2005, č. j. 1 T 200/2004-241, kterým byl jmenovaný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., dále spolu s obviněným D. T. také trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a dílem dokonaným, dílem nedokonaným trestným činem krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. Obviněnému byl za shora uvedenou trestnou činnost uložen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl P. K. podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byl dále obviněný P. K. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 5 To 420/2005, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soud prvního stupně a také současně odvolací soud zcela zřejmě porušily jednu ze základních zásad trestního řízení, tj. zásadu in dubio pro reo, současně porušily také ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. . Na podporu svých argumentů odkázal na zcela protichůdné zájmy jediného svědka předmětných trestných činů, jehož tvrzení se stala podkladem pro závěr o vině obviněného, přičemž tento jednoznačně toto popírá. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 420/2005, ze dne 1. 7. 2005 zrušuje a odsouzený P. K. se zprošťuje obžaloby podle ust. § 226 písm. c) trestního řádu .

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť argumenty uváděné v dovolání jsou jednak opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku, jednak se obviněný domáhá výlučně odlišného hodnocení důkazů soudy.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, ve kterém tento uvedl, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ve vztahu ke shora uvedenému je možno poukázat na znění § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 tr. ř.), podle kterého soud v odůvodnění svého rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují; musí být z odůvodnění patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru se s námitkami výše zmíněného obsahu vypořádal ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku a s jeho závěry se ztotožnil soud odvolací. Zde je nezbytné uvést, že obviněný argumentací uplatněnou v podaném dovolání vytýká soudům nesprávné hodnocení důkazů (sám také odkazuje na porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), sám provedené důkazy hodnotí v souladu se svými představami např. svědek M. K. u hlavního líčení uvedl, že viděl odsouzeného P. K. vyskakovat z okna bytu poškozeného L. Š., a když za ním vyšel následně ven, odsouzený P. K. mu měl vše sdělit. Odsouzený P. K. poškozeného L. Š. nezná, nemohl tedy poškozeného potkat v restauraci, ani vědět, kde poškozený bydlí; spáchání trestného činu krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. odsouzeným P. K. nebylo rovněž zcela jasně prokázáno . Na základě vlastního hodnocení důkazů a případným postupem podle zmíněné zásady in dubio pro reo se však obviněný snaží docílit na základě hodnocení důkazů v souladu s jeho představami změny skutkového stavu, a následně pak i právního posouzení. Z podání obviněného je zřejmé, že veškeré uplatněné námitky jsou právně irelevantní a dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiné ustanovení § 265b tr. ř. nenaplňují. K těmto jednoznačným závěrům dospěl rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Závěrem lze s ohledem na skutečnosti výše uvedené zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence dovolacích důvodů, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení .

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. S ohledem k ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann