6 Tdo 1486/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1486/2015-37
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný K. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 270/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 19/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 1 T 19/2015 , byl obviněný K. F. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným pokračujícím přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

v době od počátku února 2014 do 27. 8. 2014 a dále do blíže nezjištěné doby před koncem srpna 2014, v P., N. P. , v ubytovacím zařízení A., si opakovaně od pošk. Z. H., půjčil přijímač DVB-T zn. Phillips, 5 let starý, v hodnotě 4 690 Kč, bílý mobilní telefon zn. Samsung Galaxy SIII 32 GB, 2 roky starý, hnědý mobilní telefon zn. HTC Desire, 4 roky starý, v hodnotě 1 690 Kč, notebook zn. Acer Ferrari One 200 series, bez zjištěného stáří, v hodnotě 1 000 Kč a nabíječku s kabelem, bez zjištěného stáří, v hodnotě 150 Kč, a tyto věci místo toho, aby je poškozenému vrátil, zastavil v bazarech a zastavárnách na území hl. m. P., sám na svoje jméno a občanský průkaz, vždy oproti výplatě určité finanční částky, a to konkrétně:
- dne 31. 7. 2014 v P., S. , v provozovně MOBIL POHOTOVOST GSM, s. r. o., zastavil na svoje jméno a občanský průkaz hnědý mobilní telefon zn. HTC Desire, za částku 800 Kč;
- dne 15. 8. 2014 v P., K. , v bazaru zastavárně O., zastavil na svoje jméno a občanský průkaz přijímač DVB-T zn. Phillips, za částku 300 Kč;
- v blíže nezjištěnou dobu před koncem srpna 2014 v P., v zastavárně poblíž ulice D., zastavil na svoje jméno a občanský průkaz bílý mobilní telefon zn. Samsung Galaxy SIII 32 GB za blíže nezjištěnou částku;
- dne 27. 8. 2014 v P., K. , v bazaru zastavárně V. M., zastavil na svoje jméno a občanský průkaz notebook zn. Acer Ferrari One 200 series v hodnotě 1 000 Kč a nabíječku s kabelem v hodnotě 150 Kč, za částku 1 200 Kč (zřejmě 1 150 Kč) ,
jednal takto v úmyslu předmětné věci poškozenému nevrátit, zastavit je v bazarech a zastavárnách, a tím sebe obohatit a poškozenému způsobit škodu, a svým jednáním způsobil pošk. Z. H., škodu ve výši 7 730 Kč.

Obviněný byl odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 2 ZT 350/2014, pro blíže specifikovaný dílčí skutek pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 270/2015 , jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Martiny Činkové dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zaměřil je do výroku o vině i trestu.

Namítl (část IV./a), že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 LZPS. S odkazem na specifikované nálezy Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. II. ÚS 2142/11) vyslovil nesouhlas s tím, že jej soud uznal vinným pouze na základě jediného důkazu (výpovědi poškozeného). Orgány činné v trestním řízení podle něj nevěnovaly pozornost skutečnostem svědčícím v jeho prospěch a nedostály požadavkům plynoucím z § 2 odst. 5 tr. ř., upravujícího princip oficiality a vyhledávací.

Uplatnil (část IV./b) výhradu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a to s vazbou na tzv. opomenuté důkazy, které podle něj vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně i porušení pravidel spravedlivého procesu.

Soudům vytkl (část IV./c), že vybudovaly své rozhodnutí pouze na výpovědi poškozeného a že rezignovaly na doplnění dokazování o další, byť nepřímé důkazy. Namítl upřednostnění věrohodnosti poškozeného před jeho výpovědí, ačkoli např. svědek V. se přiklonil ke skutkové verzi jím uplatněné. Soudy posouzení věrohodnosti poškozeného založily jen na posouzení jeho trestní minulosti, aniž se zabývaly rozpory v jeho výpovědích týkajících se jeho znalosti svědka V. Zmínil údaje poškozeného při podání vysvětlení (blíže jej nezná) a v řízení soudním (byl kamarád) Svědek V. měl být k údajům obsaženým v procesně nepoužitelném důkazu vyslechnut při hlavním líčení za účelem objasnění skutečností jím tvrzených, tedy že spory mezi poškozeným a obviněným vznikly jako reakce na to, že F. odmítl H. a H. se snažil získat mě (V.) . F. dělal naschvály přes ze mě, aby F. žárlil . Tím, že dovolatel neměl možnost svědka V. osobně vyslechnout a klást mu otázky, byla zkrácena jeho obhajovací práva. Soudy se nevypořádaly ani s jeho obhajobou, že poškozený je dlouhodobým uživatelem metamfetaminu, a proto jeho představy o průběhu události jsou jeho požíváním zkresleny.

Soudy podle názoru obviněného (část IV./d) opomenuly patřičně vzít v potaz e-mailovou komunikaci mezi ním a poškozeným a mezi poškozeným a M. H., jejíž obsah zmínil. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu stran neuznání e-mailové komunikace jako důkazu připomíná dovolatel ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. Opomenutý důkaz spatřuje v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem M. H.

Za nesprávný pokládá dovolatel závěr soudů (část IV./e), pokud vycházely z jeho doznání, neboť (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11) doznání vnímá jako věrohodné tehdy, je-li doprovázeno dalšími důkazy. Doznání učiněné do protokolu o výslechu ze dne 22. 1. 2015 nelze vzít v potaz pro jeho vnitřní rozpornost [mimo jiné s poukazem na tvrzený rozpor úředních záznamů o podání vysvětlení ze dne 29. 9. 2015 (zřejmě 2014) a 14. 10. 2014]. Doznání se k trestné činnosti učinil pouze proto, aby se již neprodlužovalo přípravné řízení. Měl za to, že svoji skutečnou obhajobu bude realizovat teprve v řízení před soudem, jak mu dle jeho tvrzení bylo podsunuto policejním orgánem (JUDr. V.). Své doznání se k trestné činnosti vnímá jako důkaz nezákonný, protože nebýt poučení policejního orgánu (o tom, že k vyjádření se k věci bude mít dostatečný prostor v rámci řízení před soudem), doznání by neučinil. Selektivní přístup při hodnocení jeho doznání spatřuje v tom směru, že z něho soudy nevycházely v rámci dílčího skutku, z jehož spáchání byl obžaloby zproštěn.

Ke zpronevěře mobilního telefonu HTC Desire (část IV./f) připomenul, že i sám poškozený připustil, že neví, jestli tento telefon půjčil obviněnému nebo svědku V. Soudy se tímto skutkovým omylem nezabývaly. I v tomto směru soudy vyšly pouze z výpovědi poškozeného a současně z toho, že výpověď dovolatele je podpořena i výpovědí samotného poškozeného, který potvrdil, že se svědkem V. prodej tohoto telefonu řešil. Z toho dovolatel vyvozuje porušení zásady materiální pravdy, pokud se na tuto skutečnost soudy svědka neptaly. Vzhledem k tomu, že nebylo nad veškerou pochybnost zjištěno, že by byl předmětný mobilní telefon svěřen obviněnému, má za to, že měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn.

Ke zpronevěře přijímače Phillips DVB-T poukázal na to (část IV./g), že jej zastavil za současného souhlasu poškozeného, protože tím měli řešit nedostatek financí na obou stranách. Co se týká zpronevěry mobilního telefonu Samsung Galaxy SIII (část IV./h), tohoto dílčího skutku se nedopustil a předmětný mobilní telefon nezastavil. Tato informace neplyne ani z výpovědi svědka J. V této části měl být obžaloby zproštěn.

K otázce hodnocení věrohodnosti své výpovědi (část IV/i) namítl, že jeho verze je podporována i výpovědí svědka V. Závěr o jeho vině navíc není možné činit pouze na základě jeho četné trestní minulosti.

Vzhledem k tomu, že se dopustil pouze jednoho dílčího skutku (část IV./j), kterým byla způsobena škoda 1 150 Kč, nenaplňuje jeho jednání znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

Uložený trest (část IV./k) se dovolateli jeví jako nepřiměřeně přísný. S poukazem na rozsah způsobené škody akcentuje, že závažnost jeho jednání byla velmi nízká. Vzhledem k tomu, že předmětný notebook následně sám ze zastavárny vykoupil a předal jej policii, je nezbytné na jeho jednání pohlížet optikou ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku i proto, že všechny zastavené věci se dostaly zpět do dispozice poškozeného, čímž škodlivé následky trestného činu byly odklizeny .

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a postoupil věc jinému orgánu.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Podle něj argumenty vznesené dovolatelem pod bodem IV./a) nelze přiřadit pod jím uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, neboť nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc je nelze mít za důvodné ani v obecné rovině. Především není pravda, že by byla porušena zásada in dubio pro reo , právo na spravedlivý proces či že by soudy vycházely jen z jednoho usvědčujícího důkazu. Obviněný je totiž usvědčován nejen výpovědí poškozeného, nýbrž i svým vlastním doznáním (které následně účelově relativizuje) a rovněž listinnými důkazy, které plně korespondují jak s výpovědí poškozeného, tak i s původním doznáním obviněného. Též není pravda, že by nebylo přihlíženo ke skutečnostem svědčícím ve prospěch dovolatele, o čemž nejlépe vypovídá to, že byl částečně obžaloby zproštěn. Z toho je patrné, že byly zohledněny i okolnosti, jež ve prospěch obviněného svědčí.

Námitku extrémních rozporů (část IV./b) lze podle státního zástupce za určitých okolností pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, avšak v daném případě nejde o námitku důvodnou. Z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí podle něj nelze existenci extrémních rozporů dovodit, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. Odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.

Stran argumentů v části IV./c) dovolání sdělil, že zde nejsou obsaženy žádné výtky, které by mohly odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu. Obviněný nebyl odsouzen na základě pouhého jednoho usvědčujícího důkazu.

K výhradě opomenutých důkazů (část IV./d) státní zástupce uvedl, že vada opomenutých důkazů může za určitých okolností uplatněný dovolací důvod naplnit, avšak ve věci posuzované postrádá tato námitka důvodnost. Je sice pravda, že soudy mohly e-mailové komunikaci věnovat poněkud větší pozornost, resp. že vyjádření městského soudu stran e-mailů není zcela optimální, to však nemůže mít vliv na věcnou správnost dotčených soudních rozhodnutí. Ta vycházejí ze správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který by neměl vliv ani obsah předkládané e-mailové komunikace. Z materiálního hlediska, které je rozhodné, tedy k žádnému pochybení nedošlo.

Námitky v části IV./e) nemohou být podle názoru státního zástupce přiřazeny pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Jsou účelové a postrádají podklad ve skutkových zjištěních. Doznání obviněného koresponduje v podstatě se všemi provedenými důkazy. Nátlak či lest ze strany policejních orgánů zjištěn nebyl. Jde o účelovou konstrukci obviněného, která by ho měla dle jeho představy zbavit trestní odpovědnosti.

Jde-li o námitku skutkového omylu obsaženou v části IV./f), má státní zástupce za to, že obviněný zde vychází z jiných skutkových zjištění, než byly učiněny soudy dříve ve věci činnými. Jedná se o jeho vlastní konstrukci, ke které při rozhodování dovolacího soudu nelze přihlížet. Námitka obviněného o údajné existenci skutkového omylu je podle státního zástupce bezpředmětná.

K námitkám podřazeným pod body IV./g) a h) státní zástupce uvedl, že pokud obviněný popírá naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu zpronevěry s odkazem na to, že existovala mezi ním a poškozeným dohoda, resp. měl souhlas poškozeného, jedná se o irelevantní námitku. Opět totiž vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Pakliže obviněný uvádí, že nebylo prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti, jde opět o bezpředmětnou námitku, navíc nedůvodnou i v obecné rovině, neboť jeho vina byla podle nazírání státního zástupce prokázána bez důvodných pochybností.

Za bezpředmětnou pokládá i námitku týkající se nepřiměřenosti trestu (část IV./k). Podle názoru státního zástupce totiž platí, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Státní zástupce závěrem shrnul, že námitky uplatněné obviněným nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit. Nelze je však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, protože buď směřují zcela mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, nebo sice formálně do rámce zákonných dovolacích důvodů spadají, nicméně vycházejí z jiného skutkového základu, tj. primárně jsou námitkami skutkovými a až sekundárně námitkami hmotně právními (např. údajná existence skutkového omylu či dohoda s poškozeným).

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a to případně i v případě učinění jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

IV.
Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ve shodě s vyjádřením státního zástupce nezbytné konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit jako mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je upraven v § 265b odst. 1 tr. ř.

I přes tvrzení, že si je vědom úlohy a role Nejvyššího soudu v procesu hodnocení skutkového stavu, k němuž dospěly soudy ve věci dříve jednající, uplatňuje dovolatel argumentaci, jíž se ocitá mimo obsahové hranice uplatněného dovolacího důvodu.

Nad rámec toho, co obsahuje část III. tohoto usnesení, je třeba zopakovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně vykazuje znaky jiného trestného činu, než toho, jímž byl obviněný uznán vinným, (v daném případě pokračujícího přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku). Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat vždy ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která nemůže dovolatel z hlediska jím uplatňovaného zájmu modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné.

Tuto skutečnost ovšem dovolatel nerespektuje a motivován svým přesvědčením o nesprávnosti vykonaných skutkových zjištění opírá svoji výhradně skutkovou argumentaci o námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci . Tato jeho výtka ovšem v provedeném dokazování oporu nemá.

Dovolací soud zásadně nepřisvědčil jeho výhradě, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. V obecné rovině lze připomenout, že o takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.

Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující kasační zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Na základě těchto skutečností a východisek je možné uzavřít, že se obviněný se svojí dovolací argumentací s obsahovým zaměřením zvoleného dovolacího důvodu rozešel.

Aby dovolatel nenabyl mylného dojmu, že Nejvyšší soud odmítl jakkoli na dovolací (leč skutkovou a procesní) argumentaci obviněného reagovat, jeví se vhodným alespoň ve stručnosti zopakovat výsledky provedeného dokazování. Jejich rekapitulace totiž umožňuje rozptýlit pochybnosti a obavy obviněného, že postupem soudů nižších stupňů došlo v důsledku jím tvrzeného k porušení zásady in dubio pro reo a k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Základem dovolacích námitek obviněného je jeho výhrada vůči rozsahu provedeného dokazování (namítá, že byl usvědčen pouze na základě svědecké výpovědi poškozeného) a vnitřní rozpornost usvědčujícího důkazu. Tuto vyvozuje v podstatě pouze z toho, že poškozený v přípravném řízení uvedl, že svědka V. blíže neznal (viz č. l. 40), naopak v řízení soudním, při výslechu mimo hlavní líčení (č. l. 150) uvedl, že jej zná přibližně od března 2014, resp. že s ním byl kamarád (č. l. 203, kdy k dotazu obhájkyně otázku vzájemného vztahu podrobněji objasňuje). Je třeba zdůraznit, že zmíněné skutečnosti nemají žádný vliv na výsledky provedeného dokazování, resp. podstatný vliv na otázku hodnocení věrohodnosti svědka, a tudíž žádný potenciál pro zvrácení závěru o vině dovolatele.

Považuje-li dovolatel za nepřípustné (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu), že byl závěr o jeho vině učiněn výhradně na základě svědecké výpovědi poškozeného, potom nelze přehlédnout, že se jedná o účelovou interpretaci vyslovených závěrů. Ústavní soud takto kategoricky (tj. že by jediný usvědčující důkaz vylučoval vyslovení viny) věc nepostavil. Např. v usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11, v němž nikterak nevyloučil možnost, aby byl závěr o vině obviněného učiněn výhradně na jednom důkazu, zejména výpovědí poškozeného, mimo jiné uvedl, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci tvrzení proti tvrzení a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 21494/09). Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.

Nepřípadná je argumentace obviněného i proto, že závěr o jeho vině byl učiněn na širším okruhu důkazů, nikoli pouze na základě výpovědi poškozeného, které zcela přehlíží (viz níže). Pouze pro úplnost lze dodat, že pokud se obviněný dovolává výpovědi svědka V., která by měla korespondovat jeho obhajovací verze, potom odhlíží od té části jeho výpovědi (č. l. 151), ve které mimo jiné uvedl Nevím, zda si pan obžalovaný někdy půjčil od pana H. nějakou elektroniku. Já sám jsem si od něj nic nepůjčoval. Jednou jsem byl u toho, že zastavil elektroniku v zastavárně. I já jsem zastavil tablet HP na moje jméno a na můj OP Tu věc dával do zástavy proto, že asi potřeboval peníze. Z výpovědi svědka V. tedy nelze učinit závěr, že potvrzuje verzi události tvrzenou obviněným. Namítl-li dovolatel zkrácení svých obhajovacích práv proto, že neměl možnost osobně vyslechnout tohoto svědka, poté je třeba poukázat na to, že sám se této možnosti vzdal, když projevil souhlas (č. l. 185) s přečtením výpovědi svědka učiněné mimo hlavní líčení.

Soud prvního stupně nepominul při svém rozhodování zásadu in dubio pro reo , neboť v souladu s ní obviněného zprostil obžaloby pro dílčí skutek, který mu byl obžalobou rovněž kladen za vinu (zpronevěra tabletu HP Touchpad 32 GB).

Dovolává-li se obviněný opomenutého důkazu soudu v podobě neprovedení výslechu svědka M. H., nelze v této skutečnosti spatřovat případ tzv. opomenutého důkazu. Je tomu tak proto, že z protokolu o hlavním líčení neplyne jakákoli snaha obviněného o provedení takového důkazu (viz zejm. č. l. 208-209). Takzvanými opomenutými důkazy jsou míněny ty důkazy, o nichž, ač navrženy byly, v řízení nebylo rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04). V daném směru je ovšem podstatné, že obviněný žádný takový návrh na provedení dokazování v průběhu řízení nevznesl. Jak ostatně plyne z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2015 (č. l. 186), obviněný žádný návrh na provedení důkazu formou svědecké výpovědi M. H. nevznesl. Za tohoto stavu se ovšem tzv. opomenutého důkazu nelze domáhat v dovolacím řízení, a to ani poukazem na zásadu vyhledávací, neboť na samostatném uvážení soudu je to, které důkazy (stranami nenavržené) provede v zájmu splnění úkolu objasnit skutkový stav věci způsobem nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.

K dovolací argumentaci, kterou obviněný zpochybňuje své doznání učiněné v protokolu o výslechu ze dne 22. 1. 2015 (č. l. 19-22) lze připomenout jeho vyjádření učiněné podle § 214 tr. ř. k provedenému důkazu (výslechu svědkyně nprap. JUDr. I. V.): Vůbec mi nedává souvislost, proč tady paní doktorka je. Paní doktorka se chovala velice profesionálně a nemám proti ní žádné výhrady. Já jsem tam jasně uváděl, když jsem se tady vyjadřoval, že rozdíl mezi 158 poprvé, podruhé a rozdíl mezi 160, je ten, že jsme to zkombinovaly do kupy tak, aby se mohl uzavřít spis, protože tady dostanu prostor. My jsme neuzavíraly žádnou dohodu. Výhrady týkající se údajného navádění dovolatele k doznání se k trestné činnosti nebyly ani jím samotným při hlavním líčení tvrzeny. Tvrzený návod nikterak neplyne ani z vyjádření svědkyně učiněné při hlavním líčení (č. l. 199-201).

Nad rámec uvedeného lze dodat, že tato námitka je zjevně nadbytečná i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení se nikterak neomezily při zjišťování skutkového stavu na formální doznání obviněného, nýbrž závěr o jeho vině učinily i na podkladě výpovědi poškozeného (k jedinému důkazu viz shora) a za současného zhodnocení listinných materiálů (zejména zástavních smluv viz č. l. 11, 14), které vinu dovolatele jednoznačně prokázaly. V tomto ohledu je proto třeba jeho obhajobu spatřovat jako ryze účelovou.

Pokud dovolatel tvrdí, že jednal ve skutkovém omylu stran dílčího skutku zpronevěry mobilního telefonu HTC Desire, protože byl přesvědčen o tom, že předmětný mobilní telefon patří svědku V., pak je třeba zdůraznit, že i v této části se ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvod. Tuto námitku staví na jiném skutkovém základu, než z jakého soudy obou stupňů vyšly. Poškozený se k námitce obhajoby, že údajně tento telefon prodal svědku V. (na čemž dovolatel staví závěr o jeho jednání ve skutkovém omylu), vyjádřil tak (č. l. 204), že Pan F. psal za pana V., že pan V. má zájem o koupi telefonu. Telefon jsem mu neprodal, protože vím, že ani jeden nemají peníze Pak na mě pořád doráželi, abych telefon prodal a já jsem jim říkal, že telefon neprodám. Chtěl jsem ho dát svému známému do H., ale to se mi nepovedlo. K dotazu, zda je možné, že pan F. mohl nabýt dojmu, že pan V. telefon ode mě koupil, uvádím, že určitě ne.

Za tohoto stavu je tvrzení obviněného, že jednal v mylném úsudku, že mobilní telefon zakoupil svědek V. a obviněný jej zastavil na svůj občanský průkaz pouze proto, že si svědek V. zapomněl osobní doklady potřebné k jeho zastavení, ve zřejmém rozporu s výsledky provedeného dokazování a obviněným jsou účelově deformovány v jeho vlastní prospěch. Také z tohoto důvodu je odkaz obviněného na aplikaci zásady in dubio pro reo stran tohoto dílčího skutku zcela nepatřičný.

Ve stejném duchu se nese i tvrzení dovolatele, že k zastavení přijímače zn. Phillips DVB-T měl svolení poškozeného, protože v té době neměl finanční prostředky. Je tomu tak proto, že z jím zmiňovaného záznamu o podání vysvětlení (č. l. 53) L. V. tato informace plyne pouze ve vztahu k tabletu HP černé barvy, jehož zastavení obviněnému ovšem nikterak kladeno za vinu nebylo. Naopak L. V. uvedl, že O DVB receiveru zn. Phillips nic nevím, ani jsem ho nezastavil. Taktéž nic nevím o tel. přístroji Samsung SIII. Nezbývá než připomenout vyjádření poškozeného stran přijímače zn. Phillips DVB-T, ve kterém jednoznačně popřel, že by snad obviněnému dal souhlas se zastavením tohoto přijímače (zejména srov. č. l. 204-205).

Shodně je třeba odmítnout pochybnosti, které obviněný chová i ve vztahu k závěrům, které soudy učinily stran dílčího skutku zpronevěry mobilního telefonu Samsung Galaxy SIII, neboť jimi směřuje proti skutkovým závěrům, které soudy opřely o výpověď poškozeného (jím tvrzený nesouhlas o závěru o vině, který soudy učinily pouze na základě jediného usvědčujícího důkazu).

Ani námitka dovolatele, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný ( až exemplární ) trest, není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu totiž není dovolacím důvodem.

Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jako obiter dictum se dodává, že obviněný se vytýkané trestné činnosti, jak vyplývá z opisu evidence rejstříku trestů (č. l. 233), dopustil v době podmíněného propuštění z rozsudku Okresního soudu Praha západ ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 2 T 198/2007 a současně vzhledem k množství záznamů v rejstříku trestů, kteroužto skutečností v neprospěch obviněného akcentovaly soudy nikoli snad proto, že by na ní postavily výrok o jeho vině (výhrada obviněného ad IV./j), nýbrž z toho důvodu, aby vyjádřily sklon obviněného k páchání majetkové trestné činnosti. Za tohoto stavu se nejeví nikterak exemplární uložení trestu odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, kterou tr. zákoník pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 stanoví.

Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2015 JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu