6 Tdo 1481/2003
Datum rozhodnutí: 30.01.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1481/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2004 dovolání, které podala obviněná Z. S., roz. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 5 To 81/03, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2003, a rozhodl t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. S. o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 1 T 2/2003, byla obviněná Z. S. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., protože jako zaměstnankyně společnosti VKS I., s. r. o, se sídlem P., V., vystavovala v období od 26. 10. 1998 do doby ukončení pracovního poměru v této společnosti v září 2001 bankovní příkazy, které předkládala k podpisu jednateli společnosti Ing. I. Š., případně S. K. předstírajíce, že jsou těmito příkazy hrazeny faktury různých společností vůči společnosti VKS I., s. r. o., přičemž takto z účtů společnosti VKS I., s. r. o., č., vedené u IPB a později u ČSOB, a. s., pobočky P. převáděla finanční prostředky na své účty č. spec. symbol vedené u Č. s., přičemž takto vylákané finanční prostředky z účtů společnosti VKS I., s. r. o., pak použila pro svoji potřebu a způsobila tak tímto jednáním poškozené společnosti škodu ve výši 6.396.312,40 Kč.

Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti nahradit poškozené organizaci VKS I., s. r. o., se sídlem P., V., škodu ve výši 6.396.312,40 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato organizace se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná Z. S. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 5 To 81/03, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná Z. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadla výrok o vině i trestu. Mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V dovolání obviněná uvádí, že nesouhlasí s právním posouzením skutku, protože soudem byla uznána vinnou jiným skutkem, než pro který byla podána obžaloba, resp. pro který ji bylo sděleno obvinění. Konstatuje, že přípravné řízení i hlavní líčení bylo vedeno pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jenž spočíval v tom, že jako zaměstnankyně společnosti VKS I., s. r. o., měla v období od 26. 10. 1998 do září 2001 vystavovat bankovní příkazy, kterými z blíže konkretizovaných účtů této společnosti převedla peněžní prostředky na své účty a celkem tak způsobila škodu ve výši 6.396.312,40 Kč. Soudem však byla uznána vinnou skutkem, který spočíval v tom, že jako zaměstnankyně společnosti VKS I., s. r. o., měla . přičemž takto vylákané prostředky z účtů společnosti pak použila pro svoji potřebu a způsobila tímto jednáním poškozené společnosti škodu , čímž měla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle obviněné nebyl takto popsaný skutek předmětem dokazování. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že prokázaným jednáním naplnila znaky trestného činu podvodu, tedy jinou skutkovou podstatu, než pro kterou ji bylo sděleno obvinění a následně podána obžaloba, měl ji na tuto změnu právní kvalifikace upozornit, poskytnout novou lhůtu k přípravě obhajoby a za tím účelem hlavní líčení odročit. V této souvislosti obviněná uvádí, že oproti trestnému činu zpronevěry je trestný čin podvodu charakterizován vyvoláním, nebo využitím omylu jiného a je třeba prokazovat, že podvodné jednání bylo od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit. Podle jejího názoru mělo být v novém řízení dokazování zaměřeno na prokázání této otázky. Dále obviněná polemizuje, a to ohledně výroku o náhradě škody, se závěrem soudu, že trestná činnost nebyla zjistitelná, neboť mimo jiné činnost poškozené firmy byla založena na důvěře zaměstnanců a správu účtů vykonávala sama Z. S. Tvrdí, že u poškozené organizace byly prováděny pravidelné inventury, případně kontroly pokladny a žádné nesrovnalosti zjištěny nebyly; rovněž jednotlivá společenství vlastníků domů a jednotlivé domy na vznik škody neupozornily, resp. žádnou škodu proti poškozené organizaci neuplatnily. Zdůrazňuje, že žádným dokladem nebylo prokázáno, že by poškozená organizace vyúčtovávala převzaté finanční prostředky jednotlivým společenstvím vlastníků či dalším klientům a nikdy nebyla předložena žádná ze smluv upravující závazky poškozené organizace vůči jejím klientům a zejména to, že by v současné době měla poškozená organizace sama hradit ztrátu (škodu), která jednáním obviněné měla vzniknout.

Z těchto v dovolání popsaných důvodů obviněná Z. S. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 5 To 81/03, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 1 T 2/2003, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná dodatečně vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Předseda senátu soudu prvního stupně doručil ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné Z. S. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnou Z. S. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněná v dovolání tvrdí, že soudem bylo rozhodnuto o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba a sděleno obvinění, neboť byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., tedy jiným trestným činem, než ohledně kterého bylo vedeno dokazování. Domnívá se, že pokud byl soud názoru, že její jednání naplňuje znaky trestného činu podvodu, měla být na tuto skutečnost upozorněna, měla jí být poskytnuta nová lhůta na přípravu obhajoby a za tím účelem mělo být hlavní líčení odročeno. Konstatuje, že v novém řízení mělo být dokazování zaměřeno na otázku, zda její jednání bylo od počátku pácháno s úmyslem se obohatit. Výhrady také vznáší k závěrům soudu, které učinil v případě náhrady škody. Tato tvrzení v mimořádném opravném prostředku podrobně popsaná, jsou ale primárně námitkami ohledně totožnosti skutku, správnosti zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků týkajících se porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 220 odst. 1 tr. ř. až následně obviněná dovozuje nesprávné právní posouzení daného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Rovněž není oprávněn hodnotit, zda v postupu soudu došlo k porušení § 220 odst. 1 tr. ř. Obviněná Z. S. v dovolání nenamítá, že by skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho citace uvedená výše), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněné jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně uvedený dovolací důvod. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2004



Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vypracoval :

JUDr. Štefan Škadra