6 Tdo 1479/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák.



6 Tdo 1479/2010 - 21
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného M. D . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2010, č. j. 2 To 140/2010-374, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 135/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2010, č. j. 2 To 140/2010-374, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 3. 2010, č. j. 3 T 135/2008-340. Tímto rozsudkem byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 2 T 187/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahuje navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit škodu poškozené J. M., ve výši 500.000,- Kč.

V dovolání obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Namítl, že k naplnění zákonných znaků uvede v omyl nebo využije nebo vyvolá omyl je nutné, aby omyl existoval již v době, kdy obviněný získal majetkovou hodnotu, která je předmětem útoku. Pro závěr, že byly naplněny zákonné znaky subjektivní stránky trestného činu je třeba prokázat, že pachatel úmyslně předstíral okolnosti, o kterých věděl, že nejsou v souladu se skutečným stavem věci. V dané věci však takovéto zjištění nevyplývá z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a nelze je dovodit ani z jeho odůvodnění. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný předmětnou částku převzal, měl zkoumat, kdy obviněný takový úmysl pojal, neboť takové časové určení je podstatné pro určení, zda se jedná o trestný čin. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný uzavřel s poškozenou smlouvu a převzal částku 500.000,- Kč. Obviněný tvrdil, že převzaté peníze investuje do svého podnikání a poškozené vyplatí podíl na následném zisku, avšak takto poskytnuté peníze na své podnikání (tzn. chod restaurace) nijak nepoužil, ač tak mohl a měl učinit a ponechal si je pro vlastní potřebu. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný žádný podíl na zisku poškozené nevyplatil a nevrátil jí ani přijatou částku 500.000,- Kč. Na základě popsaných skutečností soudy obou stupňů dovodily, že se obviněný již v okamžiku sjednání smlouvy dopustil úmyslného podvodného jednání, neboť zjevně nebyl veden snahou splnit svůj závazek, protože v tom smyslu žádné relevantní úkony neprovedl (peníze do chodu svého podniku neinvestoval a tudíž z nich ani nemohl poškozené vyplácet zisk), ale přijatou částku si ponechal, resp. užil ji pro vlastní potřebu. Podle názoru státního zástupce není pochyb, že obviněný poškozené uvedl nepravdivé skutečnosti o následných krocích, které provede, pokud mu předá své peníze. Jestliže poškozená učinila požadovanou majetkovou dispozici, jednala v omylu, která však ve svém důsledku značila vznik škody na straně poškozené a obohacení na straně obviněného, neboť obviněný, ač mu v tom nic nebránilo a nedošlo ani k žádné změně rozhodných okolností, peníze si, jak již bylo zmíněno, ponechal pro svoji potřebu. Státní zástupce je přesvědčen, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a tudíž dovolací námitky obviněného není namístě akceptovat. Dodal, že popis skutkového děje, uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, není zcela přesný a stran znaků příslušné skutkové podstaty naprosto vyčerpávající a některé podrobnosti jsou doplněny až v rámci odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. zák. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V podaném dovolání obviněný zpochybňuje z hlediska subjektivní stránky naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu uvede někoho v omyl, využije něčího omylu . Podle jeho názoru v popisu skutku, ani v odůvodnění rozsudku není uvedeno, zda úmysl uvést někoho v omyl byl dán již v okamžiku, kdy získal majetkovou hodnotu. Z popisu skutku tedy není zřejmé, kdy obviněný pojal úmysl tento trestný čin spáchat. Nejvyšší soud shledal, že tato otázka je pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. rozhodná.

Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný dne 30. 8. 2005 v místě trvalého bydliště J. M., sepsal s J. M. smlouvu o vkladu společníka, přičemž předmětem smlouvy byl peněžitý vklad Jaroslavy M. ve výši 500.000,- Kč do podnikání M. D. v restauraci C. C., kdy tento vklad měl zajišťovat 50 % podílu na zisku restaurace C. C., tuto smlouvu následně dne 1. září 2005 na stejném místě podepsali aj. M. předala M.D. částku 500.000,- Kč, avšak M. D. tuto částku do podnikání nevložil a použil ji pro vlastní potřebu, J. M. žádný podíl na zisku nikdy nevyplatil, a způsobil tak poškozené J. M.škodu ve výši 500.000,- Kč .

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Podle odst. 3 písm. b) tr. zák. téhož ustanovení bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Aby se jednalo o trestný čin, musí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby byla splněna materiální podmínka trestnosti. Dovoláním obviněný zpochybnil jeden z formálních znaků trestného činu - naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., tudíž jde o právně relevantní námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď nevrátit vůbec, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1473 s.). V tomto směru je třeba dodat, že v dané věci subjektivní stránku jednání obviněného, která existovala již v okamžiku, kdy od poškozené přijímal částku 500.000,- Kč, bylo možno vzhledem k absenci doznání obviněného dovodit až na základě provedeného dokazování. Zejména znaleckým posudkem bylo prokázáno, že obviněný řádně neevidoval svoje závazky, nevedl řádné účetnictví, nezahrnoval do něho denní tržby. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 2 T 187/2008, byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Jak bylo zjištěno, tohoto trestného činu se dopustil v souvislosti s provozováním baru C. C., když do daňového přiznání za rok 2005 neuvedl příjem ve výši 300.000,- Kč od Pivovaru H. a do daňového přiznání ze dne 12. 9. 2007 záměrně zahrnul nestraně výdajů nákup zboží od dodavatele Vrtal, s. r. o., v celkové částce 222.733,- Kč, ačkoliv za toto zboží nezaplatil. Uvedené skutečnosti v dané věci dokresluje výpověď J. M. u hlavního líčení ze dne 9. 3. 2009 (č. l. 275). Jak se svědek v této výpovědi vyjádřil: obviněný polovinu účetnictví stornoval, bavil se s panem N. z velkoskladu Vrtal, ten potvrdil, že pan D. zaváděl do účetnictví jen polovinu, co měl na své jméno, zbylou polovinu vyhodil, krátil daň, krátil i nás o ty tržby, aby to hodil do červených čísel, bylo tam minimálně 80 faktur, které nedal do účetnictví . Další skutečností, která významně podporuje závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, je okolnost, že obviněný poskytnuté peníze nepoužil na rekonstrukci restaurace (zřízení bowlingové dráhy, rekonstrukci diskotéky apod.), přičemž na opravy a udržování provozovny vynaložil pouze částku v rozsahu 14.000,- Kč až 15.000,- Kč, výdaje na pořízení drobného majetku se pohybovaly kolem částky 55.000,- Kč každoročně. Uvedené jen potvrzuje výpověď poškozené J. M. z přípravného řízení (č. l. 175). Vypověděla, že se obviněného ptala, co udělal s finančními prostředky, které mu dala, a na to jí obviněný odpověděl, že od počátku s ní jednal nečestně a že měl v úmyslu od počátku si peníze ponechat pro svoji potřebu a že do provozovny nechtěl nic investovat a že finanční prostředky nedal ani do účetnictví . I když tedy veškeré tyto skutečnosti nejsou patřičně vyjádřeny v popisu skutku, není pochyb, že o existenci subjektivní stránky trestného činu, a to ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., vypovídají. V tomto směru také odvolací soud subjektivní stránku trestného činu v odůvodnění svého usnesení na str. 6 vyjádřil, když uvedl, že úmysl obviněného je dán a doložen způsobem jednání obviněného bezprostředně po převzetí peněz a zahájení jeho činnosti v baru C., kdy nevedl řádně účetnictví a peníze, byť podle ústní dohody, náležitě neinvestoval. Lze tedy shrnout, že na základě provedeného dokazování bylo možno učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Jednak bylo prokázáno, že obviněný vedl účetnictví záměrně tím způsobem, aby vykazovalo ztrátu a nemusel poškozené vyplatit 50 % podíl na zisku, jak byli domluveni. Uváděl tak poškozenou v omyl ohledně výsledků hospodaření, čímž dal jednoznačně najevo, že svému závazku vyplývajícímu ze smlouvy nechtěl od samého počátku dostát a že od počátku, kdy mu částka 500.000,- Kč byla poškozenou poskytnuta, bylo jeho jednání vedeno úmyslem podmínky smlouvy nesplnit. Není sporu, že stav účetnictví zkresloval zcela vědomě. Jednak poskytnutou částku neinvestoval ke sjednanému účelu, když restauraci podle dohody nezrekonstruoval. Je třeba dodat, že jinými finančními zdroji, než z provozu restaurace nedisponoval. Nemohl tedy spoléhat na to, že by částku 500.000,- Kč mohl zaplatit na základě výnosů z jiných investic. Navíc poškozená mu poskytovala částku jako důvěryhodné osobě, za kterou by bylo možno osobu pracující jako vykonavatel exekutorského úřadu, považovat. A proto pokud sám, nezávisle na vnějších okolnostech, ovlivnil ztrátové výsledky hospodaření v restauraci a nepodnikl nic k tomu, aby vložené prostředky poškozené do podnikání náležitě zhodnotil, nelze hovořit o tom, že by jednal nezaviněně, neboť od těchto okolností se odvíjela možnost prokázat výši zisku a vyplatit jí její 50 % podíl a vrátit jí poskytnutý vklad. Je tedy nepochybné, že obviněný uváděl poškozenou v omyl ohledně toho, jaký je jeho úmysl s částkou 500.000,- Kč naložit a tento jeho úmysl byl dán již od samého počátku, neboť vklad mu byl zapůjčen za určitých podmínek a tyto podmínky nehodlal dodržet. Vklad poškozené měl sloužit ke konkrétnímu účelu, z čehož měly plynout další zisky. Jestliže obviněný použil peníze pro svou vlastní potřebu (a neuvažoval o tom, že bude do podnikání investovat, tak jak bylo dohodnuto), uváděl poškozenou v omyl ohledně záměru, jakým chce finanční prostředky použít. V daném případě tento jeho záměr - použít peníze pro svou potřebu - měl za následek, že vložený vklad nemohl být zhodnocen, což lze přičítat jedině obviněnému. Ke škodě poškozené a k obohacení pachatele došlo výlučně v důsledku jednání obviněného a nikoliv nezávisle na jiných objektivních okolnostech. Obviněný sám rozhodl o tom, v jakém rozsahu investice nakonec uskuteční a nesl též odpovědnost za řádné vedení účetnictví. Lze tedy shrnout, že i když odůvodnění soudů k subjektivní stránce trestného činu podvodu je velice strohé, provedeným dokazováním bylo zavinění obviněného spolehlivě zjištěno.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že skutková věta byť, v ní není zcela přesně subjektivní stránka trestného činu podvodu vyjádřena, ve spojitosti s příslušnou částí odůvodnění umožňuje učinit závěr, že obsahuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann