6 Tdo 1475/2006
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1475/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 dovolání, které podal obviněný Mgr. J. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, z r u š u j e . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B. a Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody obviněné Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. je pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, byl k dovolání obviněných Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými:

I. obviněný Mgr. J. Š. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 6. 1981 v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako starší referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že srolovaným ručníkem, který předtím namočil v umyvadle, ho škrtil, zakláněl mu hlavu za opěradlo židle, v důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krátkodobému bezvědomí a dýchacím potížím, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z Č. dne 14. 6. 1982 do R., čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,

II. obviněný JUDr. Z. D. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981, v P., v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že ho opakovaně udeřil pěstí do břicha, poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v důsledku čehož došlo u poškozeného k potížím s dýcháním a úzkostem v krajině srdeční, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z Č. dne 14. 6. 1982 do R., čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,

III. obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. společně trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měli dopustit tím, že dne 13. 10. 1981, kolem 01.30 hod., v P., v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, J. Š. ve funkci staršího referenta 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha, JUDr. Z. D. jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti Praha a další dosud neztotožněný muž, poté, když se představili jako I. J., vnikli do bytu poškozené Z. F., kde následně J. Š. poškozené v předsíni bytu zakryl ústa, odtáhl ji ke kuchyňským dveřím, kde ji opakovaně udeřil hlavou o futro dveří, JUDr. Z. D. a další muž jí opakovaně kopali do hýždí, břicha a stehen, přičemž současně poškozené i vulgárně nadávali a JUDr. Z. D. jí kladl otázky za účelem zjištění posílání zpráv o Chartě 77 do zahraničí a spolupráce s organizací VONS, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění v podobě otřesu mozku lehkého stupně, zhmoždění hlavy, krční páteře a pravého stehna, kterážto zranění omezila poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, přičemž tyto praktiky obžalovaných prohloubily u poškozené pocit nedůvěry, nespokojenosti s činností státních orgánů, jakož i vzbudily obavu o život a následně vyústily i v její vystěhování se z Č. na jaře 1982 do V. B., čímž porušili nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.

Za tyto trestné činy byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený Z. B. a poškozená Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného Mgr. J. Š. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon tohoto trestu podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Mgr. J. Š. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (poznámka: v samostatném odvolacím řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, rozhodnuto o odvolání obviněného JUDr. Z. D. a o odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1 týkající se tohoto obviněného).

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, podal obviněný Mgr. J. Š. prostřednictvím obhájce velmi obsáhlé dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g), h) tr. ř.

V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že trestní řízení proti jeho osobě je vedeno již dvanáctým rokem, což je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Připomněl, že po odsouzení jeho osoby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, byla předsedkyní senátu soudu prvního stupně věc dovolacímu soudu předložena po více než osmi měsících a až po mnoha urgencích obhájce. Rovněž uvedl, že dovolacím soudem bylo především uloženo prověřit, jaké listinné dokumenty byly oběma obviněným zasílány a doručeny, zejména zda bylo doručeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, ze kterého všechny soudní orgány, a to v případě účinků zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, vycházely. Obviněný zdůraznil, že v souvislosti s novým projednáním věci v hlavním líčení dne 30. 8. 2004 obhajoba předložila návrh na zrušení trestního stíhání s tím, že proti jeho osobě nebylo platně zahájeno. Předsedkyně senátu tento přípis pouze přečetla a uvedla, že nic nebrání pokračovat v hlavním líčení, neboť soud se zabýval otázkami doručování jednotlivých sdělení obvinění a má za to, že usnesení z 29. 3. 1995 oba obvinění znali, neboť takto to uvedli ve svých prvotních výpovědích a neuváděli nic v tom směru, že by jim nebylo známo, pro jaké skutky jsou stíháni. Konstatovala, že námitku nedoručení sdělení obvinění vznesli až u hlavního líčení dne 11. 2. 2002 a nikoli při seznámení se spisovým materiálem. Rovněž nebylo opakováno dokazování, ani nebyly čteny protokoly z předchozích hlavních líčení, neboť podle názoru soudu od posledního hlavního líčení neuplynula delší doba ve smyslu ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř.; došlo pouze k přečtení některých částí spisu. V tomto postupu obviněný shledal selektivní přístup soudu k dokazování, což namítal i v odvolání, ale odvolací soud se tím nezabýval. Podle jeho názoru, i kdyby byl prvostupňový soud oprávněn pouze zkonstatovat předchozí průběh hlavního líčení, měl dovolacím soudem uloženo prověřit, jaké listiny mu byly v přípravném řízení doručovány. Tuto skutečnost však soud přešel pouze přečtením úředního záznamu o třech řádcích na č. l. 1005 spisu, ve kterých bývalá vyšetřovatelka L. tvrdí, že podpis na záznamu sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 je její a není si vědoma, že by vyhotovila jiný záznam o sdělení obvinění s tím, že tento zaslala doporučeně obviněným a doručenky se vrátily až v prvních dnech měsíce května 1995, proto je vylepila k předmětnému záznamu. Víc si již nepamatuje. Též nevyhověl návrhu obhajoby na svědecký výslech jmenované, aby se vyjádřila, jednak k autenticitě svého podpisu na sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, které bylo v prvních dnech měsíce května 1995 Mgr. J. Š. skutečně převzato a vykazovalo vady, jednak k pravosti svého podpisu na tomto opatření a otisku razítka. Podle obviněného byl tímto postupem soudu porušen princip ústnosti. V tomto směru označil za pochybení, že bylo zamítnuto doplnění dokazování v jeho prospěch, obhájci nebylo umožněno nahlédnutí do originálu doručovací knihy ÚDV (soud umožnil pouze náhled do kopie části doručovací knihy), nebyl proveden (v rozporu s argumentací na str. 35 rozsudku soudu prvního stupně) důkaz přečtením usnesení Inspekce ministra vnitra ze dne 21. 9. 1982, č. j. IMV 441/30-82, ze kterého je patrno, že v roce 1982 došlo k důkladnému prověření trestního oznámení Z. F. Vzhledem k opakovanému porušování práv obviněného vznesl jeho obhájce námitku podjatosti příslušného senátu, o které ale nebylo prvostupňovým soudem rozhodnuto, respektive nebyla předložena k posouzení příslušnému soudu a v hlavním líčení bylo pokračováno až do vynesení odsuzujícího rozsudku. V těchto tvrzených skutečnostech je spatřován důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dále obviněný uvedl, že se chtěl zúčastnit veřejného zasedání o odvolání, a proto soudu nezaslal žádnou žádost, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Byl velmi překvapen, když dne 12. 1. 2006 byl z médií a následně i obhájcem informován, že proběhlo veřejné zasedání o odvolání, neboť obhájce měl za to, že o jeho konání jsem byl zpraven , když soudkyně při veřejném zasedání zkonstatovala doručení vykázáno . V této spojitosti v podrobnostech zmínil, že obhájce se omylem vyjádřil k hlavnímu líčení v obdobné věci vedené u Okresního soudu v Náchodě. Toto mylné vyjádření však nemohlo nahradit doručení předvolání k veřejnému zasedání, ani výslovné vyjádření jeho osoby k účasti na něm. Obviněný zdůraznil, že v rozporu s tvrzením soudu o vykázaném doručení předvolání, toto převzal až dne 13. 1. 2006; v protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 1. 2006 je uvedeno, že lhůta k přípravě byla zachována, což odporuje zvukovému záznamu z jednání odvolacího soudu. Postupem městského soudu byl proto zkrácen v právu na obhajobu, jak je zaručeno v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tím i v právu na spravedlivý proces, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle názoru obviněného je v případě trestního stíhání jeho osoby stále postupováno orgány činnými v trestním řízení v rozporu s trestním řádem, neboť do dnešního dne mu nebylo doručeno platné usnesení o zahájení trestního stíhání, respektive sdělení o zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. . Na tuto okolnost upozorňoval od počátku trestního řízení, byť zprvu (vinou předchozího obhájce) pouze liknavě, domnívaje se, že soud prvního stupně nedostatek napraví. V dané věci obdržel několik listin, kterými mělo být trestní stíhání zahájeno. Pro jejich nedostatky, a to fatální, byly tyto zmetky právně neúčinné. V návaznosti na to obviněný připomněl, že obdržel:

záznam o sdělení obvinění č. j. ÚDV-63/Vt-94 (pův. ÚDV-46/Vv-94) ze dne 22. 12. 1994 s absencí právní kvalifikace skutků, které převzal dne 24. 12. 1994,

11nesení ČVS: ÚDV-63/Vt-94 obsahující opravu uvedeného záznamu ze dne 29. 12. 1994 obsahující pouze právní kvalifikaci, jež převzal dne 15. 3. 1995; proti tomuto usnesení byla jeho tehdejším obhájcem JUDr. R. podána stížnost, o které do dnešního dne nebylo rozhodnuto,

sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 27. 4. 1995, v němž absentoval popis skutku, které převzal dne 4. 5. 1995.

Obviněný zdůraznil, že žádné sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 29. 3. 1995 nikdy nepřevzal. Toto získal až ze soudního spisu dne 20. 8. 2003, když v rámci práva na obhajobu nahlížel do spisového materiálu u Nejvyššího soudu. Proto v podrobnostech vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudů prvního a druhého stupně, že toto jediné právně bezvadné usnesení musel převzít. Jelikož je v napadeném rozsudku uvedeno, že toto sdělení obvinění mu nebylo přečteno, tak nebylo jeho osobě oznámeno ani jiným způsobem ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. Důkazní návrhy obhajoby, aby soud jako svědky vyslechl JUDr. R. (tehdy substituující obhájkyni) a bývalého spoluobviněného D. s tím, aby byli dotázáni, co a jak jim bylo v rozhodném čase doručeno, zda tyto listiny ještě mají a kde je jejich původ, byly zamítnuty. Podle obviněného soud neprovedl žádný důkaz, že v přípisu doručeném jeho osobě dne 4. 5. 1995 bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 3. 1995. I z kusých soudem provedených důkazů je nanejvýš pravděpodobné, že mu byl doručen onen právní zmetek, datovaný a doručený shodně s doručovací knihou . Logice věci odpovídá, že po zjištění tohoto kolapsu bylo se spisem i jeho osobou manipulováno vsunutím antidatovaného padělku, aby způsobem non lege artis bylo toto zásadní selhání ÚDV, jímž je tento orgán proslulý, eliminováno. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení NS ČR sp. zn. 4 Tz 81/2003) není možno nedostatek nezahájení trestního stíhání zhojit ani novým usnesením o zahájení trestního stíhání. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. je nutno pro pachatele trestného činu použít zákona příznivějšího, tj. trestního zákona ve znění novely č. 175/1990 Sb., podle něhož se trestné činy promlčovaly ve lhůtě 10 let od jejich spáchání, eventuálně pokud bude soudem shledáno, že je namístě použití ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., v platném znění, došlo k promlčení zmíněných trestných činů ke dni 29. 12. 1999. V popsaných skutečnostech obviněný shledal, že trestní stíhání jeho osoby nebylo platně zahájeno, bylo tedy promlčeno a podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. per analogiam je nutno je zastavit; v nepřípustnosti trestního stíhání je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný též vyjádřil nesouhlas s aplikací ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neboť v daném případě není namístě nezapočtení doby od údajného spáchání skutků do 29. 12. 1989 do doby promlčení . Upozornil, že v usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, je konstatováno, že je nutno provést veškeré důkazy k tomu, aby byla postavena najisto právní otázka, zda trestní stíhání jeho osoby pro oba skutky bylo z politických důvodů neslučitelné se základními zásadami právního řádu demokratického státu, a proto nedošlo k pravomocnému odsouzení již v letech 1981 a 1982. V podrobnostech namítl, že soudy obou stupňů se s tímto závazným příkazem vypořádaly svévolně a žádné důkazy v tomto směru neprovedly. Podtrhl, že po trestním oznámení Z. F. ze dne 13. 10. 1981 bylo vedeno řízení, které mělo objasnit pachatele (ohledání místa činu, operativní šetření v domě a okolí, byly vyslýchány osoby), došlo k přezkumu v rámci prokurátorského dozoru Hlavní vojenskou prokuraturou v dubnu 1982 a šetření Inspekcí ministra vnitra. Z usnesení IMV ze dne 21. 9. 1982, č. j. IM-441/30-82, je zřejmé, že ačkoliv byla vyvinuta příkladná snaha po ztotožnění a potrestání pachatele, nestalo se tak, a to nikoli proto, že by nebyla vůle jej ztotožnit a potrestat. Ohledně napadení údajně poškozeného B. nejsou žádné zprávy evidovány ani v archivech státních úřadů, ani ve VONS, proto ani nemohlo ze strany orgánů činných v trestním řízení dojít k zametení věci podnětu pod stůl . Nemohlo dojít k projevení vůle neobjasňovat skutek z politických důvodů, když nebyl nikomu znám, pokud k němu vůbec došlo, neboť nebyl oznámen a ani z jiných zdrojů nepřicházel ve známost tak, aby se o něm orgány činné v trestním řízení mohly vůbec dozvědět. Podle obviněného nelze dovozovat nezájem stíhat určitý trestný čin z politických důvodů tam, kde orgány činné v trestním řízení neměly o takovém domnělém nebo skutečném trestném činu vědomost. Ve zmíněných skutečnostech tudíž shledal absenci pro aplikaci ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., v platném znění, s tím, že promlčecí doba plynula nikoliv od 29. 12. 1989, ale již od spáchání obou skutků neznámým pachatelem, tj. od 13. 10. 1981 a 8. 6. 1981, přičemž pokud byly spáchány veřejným činitelem došlo k promlčení trestního stíhání odpovědné osoby ke dni 13. 10. 1991 a 8. 6. 1991. Proto uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nepřípustnost trestního stíhání je podle obviněného dána i pro rozpor s mezinárodní úmluvou ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Trestní stíhání jeho osoby je (při absenci relevantního sdělení obvinění) vedeno již od roku 1994. Zejména v jeho počátcích docházelo k neodůvodněným průtahům ve věci, když ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo roky nic činěno. K dalším průtahům došlo ze strany obvodního soudu, neboť dovolání nebylo po dobu více než osmi měsíců předloženo dovolacímu soudu. K průtahům došlo i v případě přidělování spisu příslušnému senátu u odvolacího soudu. Soud pochybil i v tom, že návrh na odnětí a přikázání věci jinému soudu poslal nepříslušnému Vrchnímu soudu v Praze, jenž i přes svou nepříslušnost ve věci rozhodl. Obviněný poukázal na konkrétní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který ve výjimečných případech uznal za přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dobu dosahující šesti let; stagnační lhůta (10 až 11 měsíců) byla v jeho případě překročena nejméně třikrát. V průtazích ze strany státních orgánů shledal porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaného zmíněnou mezinárodní úmluvou i čl. 36 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž poukázal na současnou judikaturu Ústavního soudu nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, s tím, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, respektive právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Časový horizont, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Podle názoru Ústavního soudu, když se jedná o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci trestního řízení, které trvalo natolik dlouhou dobu, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces (práva na projednání věci v přiměřené lhůtě), je nutno zkoumat, zda zásah do osobní svobody odsouzeného (podle čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídatelný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutno zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout jinak mírnějšími prostředky. Je nutno postoupit test proporcionality. Obviněný současně připomněl v čem spočívá a zdůraznil, že od údajného spáchání skutku, tj. po dobu čítající cca 25 let nebyl pro jakoukoliv trestnou činnost odsouzen. Dodal, že ve světle zmíněné judikatury je namístě posoudit otázku přípustnosti trestního stíhání jeho osoby, neboť došlo k tak závažným porušením práva na spravedlivý proces a zásahu do sféry osobního života, že trestní stíhání je nepřípustné, což naplňuje důvod dovolání jednak podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a jednak z hlediska přiměřenosti trestu a porušení práva na spravedlivý proces i podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V dovolání obviněný vytkl, že u obou shora uvedených skutků soud nepřihlédl a ignoroval skutečnost uvedenou v popisu o průběhu služby u složek ministerstva vnitra, že v inkriminované době nebyl služebně zařazen jako starší referent 2. oddělení 2b odboru StB, ale byl zařazen od 1. 3. 1981 až do 1. 1. 1983 jako starší referent 4. oddělení 2b odboru StB. V podrobnostech rozvedl, že byl mimo činnou službu na VŠ SNB až do počátku roku 1982, kdy se fyzicky vrátil na své pracoviště ovšem na 2b 2S StB Praha, a to ke své původní problematice, která s akcí ASANACE nijak nesouvisela . V případě obou skutků nebyl fyzicky na svém pracovišti, a proto se jich nemohl dopustit. V daném období nebyl ani v postavení veřejného činitele, byť sice plnil úkoly společnosti a státu, nicméně neměl k plnění svých úkolů žádné pravomoci přiděleny. Zdůraznil, že byl operativcem, jenž měl za úkol získávat utajené informace a tyto předávat svému nadřízenému a nikoliv vyšetřovatelem, který mohl a měl provádět procesní úkony výslechy nevyjímaje. Proto došlo k nesprávnému právnímu posouzení postavení jeho osoby jako veřejného činitele, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný konstatoval, že nebyly provedeny žádné důkazy, jenž by svědčily o tom, že je pachatelem předmětných skutků. Pokud ale byl jimi uznán vinným, tak soudy obou stupňů ignorovaly ustanovení § 65 tr. zák. Z obsahu spisu se podává, že v roce 1985 opustil na vlastní žádost složku StB, do současné doby u žádné takové ani vzdáleně podobné nepracuje. Po dlouhém, vlekoucím se trestním řízení je na tom zdravotně tak špatně, že mu byl přiznán invalidní důchod. Situace se natolik změnila, že již nadále není schopen pro činnou službu a už nikdy nebude veřejným činitelem ve smyslu znění § 89 odst. 9 tr. zák. Podle obviněného je tudíž namístě konstatovat zánik trestnosti činu (§ 65 tr. zák.) a pokud tak soudy neučinily, spočívá jejich rozhodnutí na jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

V petitu dovolání obviněný Mgr. J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jeho osobu v plném rozsahu zprostil obžaloby. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

Obviněný učinil prostřednictvím obhájce podání označené jako doplnění dovolání. Připomněl, jaké uplatnil dovolací důvody s tím, že na nich trvá. Zopakoval, jaké tři listiny v souvislosti s tímto trestním řízením od ÚDV obdržel; žádné sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 29. 3. 1995 nikdy nepřevzal. Jeho domněnku ohledně podstrčení tohoto sdělení obvinění potvrzuje i nově zjištěná skutečnost. V případech listin, které mu byly z té doby doručeny, ÚDV vždy použil malé kulaté razítko se znakem ČR a nápisem POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY. Na onom podvrženém dokumentu však je velké razítko se znakem ČR a nápisem Policie ČR Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu... . Obviněný namítl, že žádný ze soudů předmětný důkaz neprovedl. Dodal, že na jeho dotaz ředitel ÚDV jednoznačně konstatoval, že předmětné razítko bylo ÚDV přiděleno dne 2. 9. 1999 a od tohoto data mohlo být používáno. Podle obviněného je skutečností, že totéž razítko se vyskytlo na údajně pravém dokumentu, což jednoznačně a nezpochybnitelně potvrzuje, že předmětný dokument mu nebyl nikdy doručen ani odeslán; trestní stíhání nikdy nebylo platně zahájeno, bylo promlčeno a podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. per analogiam mělo být zastaveno. Současně uvedl, že vyšetřovatelka, která mu měla obvinění sdělit, nikdy nebyla vyšetřovatelkou orgánem činným v trestním řízení, což dokládá přípisem z Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 6. 2006, že její osobu nebylo možno v evidenci pracovníků MV a příslušníků Policie ČR ztotožnit. V popsaných skutečnostech obviněný shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěrem podání doslovně zopakoval svůj předchozí návrh, jak by měl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout včetně požadavku na odklad výkonu rozhodnutí u jeho osoby. Podání v příloze obsahuje v něm zmiňované dokumenty.

K dovolání obviněného Mgr. J. Š. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

K výhradám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce připomněl jeho vymezení v zákoně a poukázal na ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., které pojednává o vyloučení orgánů činných v trestním řízení. V návaznosti na to konstatoval, že všechny vytýkané okolnosti vyloučení orgánu činného v trestním řízení byly obviněnému známy již v původním řízení. Z obsahu dovolání vyplývá, že byly namítnuty ještě před vydáním rozsudku soudu prvního stupně (tuto okolnost ale Nejvyšší státní zastupitelství nemůže objektivizovat, neboť má k dispozici pouze neúplný spisový materiál), což znamená, že výhrady lze pod uplatněný dovolací důvod subsumovat. S ohledem na charakter námitek obviněného však nelze dospět k názoru, že by nestrannost předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 a přísedících příslušného senátu byla ve smyslu znění § 30 odst. 1 tr. ř. zpochybněna. Veškerá dovolací argumentace se týká procesního postupu senátu označeného soudu, a proto ji není možné považovat za relevantní tvrzení zvláštního poměru předsedkyně senátu a přísedících k osobám podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o výtky obviněného vznesené v souvislosti s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak státní zástupce konstatoval, že jsou zjevně neopodstatněné, přičemž i v této souvislosti Nejvyšší státní zastupitelství vycházelo pouze z nekompletních spisových materiálů. Poukázal na ustanovení § 202 odst. 2 až 5, § 233 odst. 1, 2, § 234 odst. 1, § 238 a § 263 tr. ř. Podle názoru státního zástupce bude v kontextu uplatněných námitek potřebné zjistit, zda předseda senátu soudu druhého stupně učinil pokyn, aby obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání), či zda byl k veřejnému zasedání předvolán vzorem č. 8 (předvolání k veřejnému zasedání), a to ve smyslu Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001. Pokud předseda senátu dal kanceláři pokyn obviněného o veřejném zasedání vyrozumět vzorem č. 7a, tak jednoznačně vyjádřil, že jeho účast při veřejném zasedání není nutná. Dále bude třeba zjistit, zda u dovolatele nastala tzv. fikce doručení vyrozumění o veřejném zasedání zakotvená v ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř., které nemohlo bránit ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. To by umožňovalo konstatovat, zda u jeho osoby byla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání (§ 233 odst. 2 tr. ř.). Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, svou neúčast řádně neomluvil a ani soudu nesdělil, že na své účasti trvá. Pokud odvolací soud v rozhodné době nedisponoval žádnými poznatky o tom, jaké důvody obviněnému bránily v převzetí vyrozumění o veřejném zasedání, respektive o tom, co je příčinou jeho neúčasti na něm, nelze to klást odvolacímu soudu za vinu. Zákon nepředepisuje, aby v případě, kdy soud správně dospěl k závěru o existenci fikce stanovené v § 64 odst. 2 tr. ř., naznačené skutečnosti zjišťoval či je dokonce předpokládal, jak se zřejmě domnívá dovolatel. Státní zástupce dále uvedl, že i za situace, že byl obviněný k veřejnému zasedání konaném o odvolání předvolán, či pokud nebyla v jeho případě zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, jejíž zkrácení je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je dána (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebylo by možné dovolání vyhovět. V této spojitosti poukázal na argumentaci obviněného v dovolání, že jeho obhájce dal soudu jakési vyjádření ohledně skutečnosti, že jsem se měl písemným přípisem omluvit a žádat o konání v mé přítomnosti . Zdůraznil, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se obviněný mohl vyjádřit. Současně dodal, že dovolací námitky je nutno přezkoumat i z hlediska, zda nebylo porušeno ústavní právo obviněného zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž dospěl k závěru, že k takové situaci nedošlo.

Dále se státní zástupce vyjádřil k výtkám obviněného, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné, tj. uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle jeho mínění soudy obou stupňů správně vycházely z protokolu o výpovědi obviněného Mgr. J. Š. ze dne 13. 2. 1997, kdy za přítomnosti obhájce k dotazu vyšetřovatele, zda chce znovu přečíst sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 a usnesení o sloučení věci ÚDV 63/Vt 94 a ÚDV 14/Vt 96, uvedl, že oba dokumenty zná a nežádá znovu jejich přečtení, což potvrdil i svým podpisem. Obvodní soud pro Prahu 1, a to v reakci na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, vyhodnotil v hlavním líčení obsah doručovací knihy ÚDV za rok 1995 a úřední záznam tehdejší vyšetřovatelky JUDr. H. L. a logicky dospěl k závěru, že obviněnému bylo skutečně doručeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV 63/Vt 94. Současně státní zástupce odkázal na příslušnou část odůvodnění napadených rozsudků. Rovněž způsob, jakým soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., nebudí pochybnosti. Učinily logický závěr, že v době spáchání skutku obviněným neexistovala do 29. 12. 1989 vůle státu jej za předmětné protiprávní jednání postihnout (viz příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí). Státní zástupce neshledal důvodnou ani výhradu obviněného ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání, v jejímž důsledku mělo dojít k jeho zastavení pro rozpor s mezinárodní právní úpravou. S výtkou obdobného charakteru se v předmětné věci již v minulosti zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003. V rozhodnutí uvedl, že ačkoliv v posuzovaném případě trestní řízení jako celek trvalo poměrně dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když zejména v přípravném řízení mezi některými úkony uplynul delší časový interval a z obsahu spisu není zcela zřejmé, z jakých důvodů se tak stalo, může být podle dosavadní judikatury Evropského soudu nepřiměřenost délky řízení, kterou obviněná osoba nezavinila, důvodem toliko pro případné spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03). Podle mínění státního zástupce není třeba na tomto závěru nic měnit. Po rozhodnutí dovolacího soudu probíhalo další řízení ve věci bez průtahů.

Státní zástupce se též zabýval námitkami uplatněnými v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, že nelze vznášet výhrady, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Jestliže obviněný konstatoval, že se na akci ASANACE žádným způsobem nepodílel, neboť byl v inkriminované době frekventantem VŠ SNB a že soud chybně uvedl označení oddělení, u kterého byl v StB zařazen, je zřejmé, že tyto námitky primárně směřují proti skutkovému stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, případně úplnosti dokazování. Jak již bylo řečeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu korespondují pouze dvě námitky obviněného. Jednak tvrzení, že v inkriminovaném období neměl postavení veřejného činitele, jednak, že v roce 1985 na vlastní žádost opustil složku StB a do současné doby u žádné takové ani vzdáleně podobné nepracuje, v čemž shledává pominutí nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 65 tr. zák. Zopakoval, že předmětných skutků se obviněný Mgr. J. Š. dopustil jako příslušník tehdejšího Sboru národní bezpečnosti a byl zařazen u složky Státní bezpečnosti, jež tvořila jeho nedílnou součást. Byl příslušníkem ozbrojeného sboru, tedy veřejným činitelem ve smyslu ustanovení § 89 odst. 8 tr. zák., ve znění platném v inkriminované době, neboť se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti těchto úkolů svěřena zák. č. 40/1974 Sb. Na základě provedených důkazů byl soudy obou stupňů oprávněně učiněn závěr, že obviněný postupoval při plnění těchto úkolů v rozporu s tehdy platnými předpisy, které byl povinen při své činnosti dodržovat, přičemž jednal v úmyslu způsobit poškozeným Z. B. a Z. F. škodu, kterou soudy správně zjistily a definovaly. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného o zániku nebezpečnosti jeho činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 65 tr. zák. Zdůraznil, že tak tomu může být zejména v důsledku změny chování pachatele prokazující, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu a jeho postoj k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o jeho trvalé nápravě. Je přitom nezbytné, aby tuto změnu postoje též demonstroval i konkrétními činy a vyvinul mimořádné úsilí o odčinění veškerých způsobených škodlivých následků, což se v případě obviněného nestalo. Nepostačují prosté slovní projevy vyjadřující změnu jeho postoje k spáchané trestné činnosti, dodatečné splnění povinnosti, kterou svým činem porušil, ani samotné nahrazení způsobené materiální škody (viz podrobnosti např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 618/2004).

V souvislosti s výhradami obviněného, které vznesl ve spojitosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce poukázal na jeho vymezení v zákoně. Připomněl, že zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví jen důvody dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř.; z jiných důvodů nelze výrok o trestu dovoláním napadat. Zdůraznil, že obviněný Mgr. J. Š. byl uznán vinným dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., přičemž podle pravidel pro ukládání trestu za více trestných činů, jak jsou zakotveny v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák., bylo nutné mu ukládat trest odnětí svobody stanovený v § 158 odst. 2 tr. zák. v rozmezí od tří do deseti let. Podle názoru státního zástupce je zřejmé, že pokud byl obviněnému pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, jde o přípustný druh trestu i trest uložený v rámci trestní sazby stanovené zákonem. Proto uplatněné námitky obviněného spočívající především v nepřiměřenosti trestu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani pod žádný z dalších důvodů dovolání.

Závěrem vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. J. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Obviněný Mgr. J. Š. (společně s obviněným JUDr. Z. D.) zaujal odmítavé stanovisko k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, a to v podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 14. 12. 2006.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možno učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g), h) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V dovolání obviněný Mgr. J. Š. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v podrobnostech tvrdí, že odvolací soud neměl veřejné zasedání provést v jeho nepřítomnosti, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Touto výtkou je zmíněný důvod dovolání nejen formálně, ale i materiálně naplněn.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, respektive stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou.

Tento závěr je zřejmý i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v ustanovení § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení § 263 tr. ř.

Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení § 234 tr. ř., přičemž podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon stanoví něco jiného např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání odvolacího soudu je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.

Pro úplnost je třeba připomenout, že obviněný Mgr. J. Š. nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 1. 2006 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu.

Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Z ustanovení § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena; v tomto případě je obviněný poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Podle ustanovení § 233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. Podle stávající soudní praxe však pětidenní lhůtu k přípravě není třeba zachovávat, dojde-li k odročení veřejného zasedání, neboť k tomu, aby bylo skutečně zajištěno reálné právo obviněného na obhajobu spočívající i v tom, že bude mít dostatek času, aby se mohl na veřejné zasedání připravit, sloužila již lhůta, kterou měl k přípravě na první termín veřejného zasedání. V případech, když dojde k zásadní změně projednávaných otázek, bude namístě poskytnout obviněnému, případně i jeho obhájci, potřebnou lhůtu na jejich přípravu též k odročenému veřejnému zasedání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 35/2002).

K posouzení, zda Městský soud v Praze mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného Mgr. J. Š., bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Současně platí, že má-li obviněný něco osobně vykonat, je třeba písemnost doručit jemu osobně (§ 62 odst. 2 tr. ř.). Lze připomenout, že právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti, mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předpisuje nebo připouští trestní řád. Pokud se tedy písemnost dostala do rukou adresáta jiným způsobem, nelze takové doručení považovat za řádné, tj. které by mělo právní účinky s platným doručením spojené (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 3/1972).

Z ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.

Pro doručování do vlastních rukou včetně uložení takto doručované písemnosti má trestní řád zvláštní úpravu v ustanovení § 64 tr. ř. Podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. platí, že nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle znění § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle odstavce 2 nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání.

Z trestního spisu se podává, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nařídila dne 9. 12. 2005 veřejné zasedání o podaných odvoláních na den 29. 12. 2005. Z příslušného tiskopisu dále plyne, že obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. byli k veřejnému zasedání předvoláni (na adresu jejich trvalého bydliště), ostatní osoby byly o jeho konání vyrozuměny (státní zástupce, obhájci a poškození). K žádosti obhájce obviněného Mgr. J. Š., JUDr. P. K., bylo z důvodu dovolené advokátní kanceláře veřejné zasedání dne 27. 12. 2005 odročeno na den 12. 1. 2006 (vše na č. l. 1382-1384 a 1388 spisu). Z příslušných doručenek je zřejmé, že obviněnému Mgr. J. Š. bylo předvolání k veřejnému zasedání doručeno jednak k prvně nařízenému dne 29. 12. 2005 a jednak k odročenému dne 13. 1. 2006 (vše na č. l. 1382 a 1388 spisu). V protokolu o veřejném zasedání Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, je k přítomnosti osob mimo jiné zaznamenáno: obviněný Mgr. J. Š. nikdo, doručení vykázáno. Rovněž je uvedeno: JUDr. K. tlumočí soudu žádost Mgr. J. Š., aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti a dále konstatuje, že žádost tohoto obsahu obžalovaný již zaslal soudu. Konstatuje se, že žádost dosud soudu nebyla doručena. Následně Městský soud v Praze rozhodl usnesením, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného Mgr. J. Š. Z předmětného protokolu též vyplývá, že předsedkyně senátu zahájila veřejné zasedání a zjistila, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popřípadě vyrozumění. Pro úplnost lze připomenout, že usnesením odvolacího soudu byla podle § 23 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného JUDr. Z. D. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že bude u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 7 To 20/2006 (vše na č. l. 1393-1394 spisu).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Praze v souladu se zákonem, když dne 12. 1. 2006 rozhodl o konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného Mgr. J. Š. Předně u obviněného nebyla nejen zachována zákonem stanovená pětidenní lhůta pro přípravu k veřejnému zasedání, ale předvolání mu nebylo před jeho konáním ani doručeno, jak je zřejmé z konstatovaných poštovních doručenek (v tomto směru nelze akceptovat údaje zaznamenané v protokolu o veřejném zasedání, což dokládá i zvukový záznam z jednání odvolacího soudu, který byl v rámci dovolacího řízení vyžádán). Vyjádření obhájce obviněného, jak bylo v předchozím odstavci citováno a též usnesení odvolacího soudu o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nemohlo zmíněný nedostatek zhojit.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Mgr. J. Š. podal dovolání důvodně, neboť v souvislosti s konstatovanou podstatnou vadou řízení nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci za správné. Z tohoto důvodu se již dále nezabýval, a ani nemohl zabývat dovolacími námitkami obviněného vztahujícími se k důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h) tr. ř., neboť by tím zcela nahrazoval přezkumnou činnost i povinnost soudu druhého stupně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného Mgr. J. Š. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Městského soudu v Praze bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaných odvoláních zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž ohledně přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, resp. náležitostí řádného předvolání či vyrozumění o jeho konání, lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že trestní stíhání obviněného Mgr. J. Š. bylo vedeno ve společném řízení s trestním stíháním obviněného JUDr. Z. D. Vzhledem k vyloučení věci naposledy jmenovaného obviněného v odvolacím řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, tak Nejvyšší soud rozhodoval o následně podaných dovoláních obou obviněných v samostatných řízeních, tj. pod různými spisovými značkami, přičemž o dovolání obviněného JUDr. Z. D. tak učinil usnesením ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1474/2006.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k