6 Tdo 1474/2006
Datum rozhodnutí: 26.04.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1474/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 dovolání, které podal obviněný JUDr. Z. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, z r u š u j e , a to ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu, dále ve výroku, kterým odvolací soud znovu rozhodl u jmenovaného obviněného o trestu a způsobu jeho výkonu a v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného JUDr. Z. D. proti výroku o trestu. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými dvěma trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák. ve znění novely č. 327/1999 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B., a Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody obviněné Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. je pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, byl k dovolání obviněných Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. uznáni vinnými:

I. obviněný Mgr. J. Š. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 6. 1981 v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako starší referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti P., fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že srolovaným ručníkem, který předtím namočil v umyvadle, ho škrtil, zakláněl mu hlavu za opěradlo židle, v důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krátkodobému bezvědomí a dýchacím potížím, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do R., čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,

II. obviněný JUDr. Z. D. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981, v neztotožněné kanceláři, v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti P., fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že ho opakovaně udeřil pěstí do břicha, poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v důsledku čehož došlo u poškozeného k potížím s dýcháním a úzkostem v krajině srdeční, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do R., čímž porušil nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,

III. obvinění Mgr. Jiří Š. a JUDr. Z. D. společně trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se měli dopustit tím, že dne 13. 10. 1981, kolem 01.30 hod., v rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, J. Š. ve funkci staršího referenta 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti P., JUDr. Z. D. jako referent 2. oddělení 2b odboru Správy Státní bezpečnosti P. a další dosud neztotožněný muž, poté, když se představili jako I. J., vnikli do bytu poškozené Z. F., kde následně J. Š. poškozené v předsíni bytu zakryl ústa, odtáhl ji ke kuchyňským dveřím, kde ji opakovaně udeřil hlavou o futro dveří, JUDr. Z. D. a další muž jí opakovaně kopali do hýždí, břicha a stehen, přičemž současně poškozené i vulgárně nadávali a JUDr. Z. D. jí kladl otázky za účelem zjištění posílání zpráv o Chartě 77 do zahraničí a spolupráce s organizací VONS, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění v podobě otřesu mozku lehkého stupně, zhmoždění hlavy, krční páteře a pravého stehna, kterážto zranění omezila poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, přičemž tyto praktiky obžalovaných prohloubily u poškozené pocit nedůvěry, nespokojenosti s činností státních orgánů, jakož i vzbudily obavu o život a následně vyústily i v její vystěhování se z ČSSR na jaře 1982 do V. B., čímž porušili nejméně ustanovení článku 30 odst. 1, článku 34 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.

Za tyto trestné činy byli obvinění Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený Z. B., a poškozená Z. F., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1 odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině dvojnásobným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. jmenovaného obviněného odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením pro výkon tohoto trestu podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného JUDr. Z. D. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (poznámka: v samostatném odvolacím řízení bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 7 To 392/2005, rozhodnuto o odvolání obviněného Mgr. J. Š. a o odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1 týkající se tohoto obviněného).

Proti všem výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, podal obviněný JUDr. Z. D. prostřednictvím obhájců JUDr. Š. R., JUDr. Č. K., CSc. a JUDr. F. V., CSc. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., které jednotliví obhájci v podáních (ve svém celku tvoří jedno dovolání) rozvedli. V petitu velmi obsáhlého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba dovoláním napadené rozsudky ve výrocích o vině i trestu a jeho osobu v plném rozsahu zprostil obžaloby. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí. Příloha k dovolání obsahuje některé v něm zmiňované listinné materiály (graf nečinnosti státních orgánů, NMV č. 59/1992, NMV č. 13/1994, Věstník MV ČR NMV č. 83/1994, RMV č. 27/1995 a sdělení personálního odboru MV ČR z 20. 6. 2006).

Obviněný v podání, které učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Š. R., konstatoval, že soudy obou stupňů nerespektovaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003. Podle tohoto rozhodnutí bylo nezbytné zkoumat, zda vyšetřování, jež proběhlo v roce 1981, bylo z hlediska aplikace § 5 zák. č. 198/1993 Sb. natolik dostatečné, že jeho výsledky je možno srovnat s větou, že aplikace tohoto ustanovení vylučuje trestní stíhání u těch trestných činů, u kterých nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, ale z důvodů jiných než politických, jak to zdůrazňuje nález ÚS ČR č. 14/1994 Sb. . Obviněný namítl, že soudy obou stupňů ani nezkonstatovaly obsah rozhodnutí tehdy vyšetřujících orgánů a spokojily se s přečtením záhlaví tohoto několikastránkového dokumentu. Z něho vyplývá, že vyčerpávajícím způsobem bylo provedeno přešetření události týkající se oznámení Z. F. Bylo proto zřejmé, že nebylo možno obvinit JUDr. Z. D. a Mgr. J. Š., a to jako osoby podezřelé, neboť popis osob svědky z domu, kde poškozená bydlela, byl diametrálně odlišný od fyziologie osoby dovolatele v tehdejší době. Při zkoumání předmětného vyšetřovacího spisu a obsahu jednotlivých důkazů je jasné, že i kdyby byli obviněni, museli by být zproštěni. Zásah JUDr. F., generálního prokurátora ČSSR, který věc odebral Mgr. C., potvrzuje, že v tomto konkrétním případě neexistoval politický důvod, jenž má na mysli ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., a tudíž je nelze v daném případě aplikovat.

Podle názoru obviněného soudy též nedodržely příkaz dovolacího soudu ohledně zkoumání doručení sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995. Vytkl, že měly k dispozici originál knihy odesílané pošty z ÚDV, kde se toto sdělení obvinění nenalézá. K tomuto důkazu se soudy nestaví nestranně a objektivně, ale naopak poskytují spekulativní výklad. Obviněný v podrobnostech vyjádřil nesouhlas s tímto postupem. Mimo jiné upozornil, že nedoručené předmětné sdělení obvinění obsahuje razítko, se kterým v té době ÚDV nedisponoval, což prokazuje jeho podvrženost a antidatování.

Dále obviněný poukázal na to, jak měla vzniknout mediální kampaň, v důsledku níž byli obviněni všichni, co s V. D. seděli v kanceláři, ačkoliv zpracovávali jinou problematiku; trestní stíhání jmenovaného bylo v tichosti zastaveno. S ohledem na mediální kampaň bylo v trestním řízení proti jeho osobě i Mgr. J. Š. pokračováno, a to za cenu zcela vědomě nepravdivých nařčení, např. svědectvím P. Š. a Z. F. Obviněný zdůraznil, že posledně jmenovaná jej dobře znala, což dovozuje z její výpovědi ze dne 17. 11. 1981 viz trestní spis ČVS: VV-365/81, který ale nebyl vyhodnocen. Také sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných č. 269 ze dne 17. 10. 1981, č. 273 ze dne 21. 10. 1981 a č. 281 ze dne 16. 11. 1981, která popisují přepadení Z. F., hovoří o neznámých útočnících. I poškozená podala dne 21. 8. 1990 v L. trestní oznámení na neznámé pachatele. V této souvislosti obviněný shledal argumentaci soudů týkající se příslušných důkazů jako účelovou a povrchní, eventuálně že některé důkazy nebyly provedeny. Jelikož v případě skutku, který se týkal poškozeného Z. B. si jmenovaný nikdy a nikde nestěžoval, tak jakékoliv řízení nemohlo být zahájeno. Proto nemělo být aplikováno ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., neboť nelze tvrdit, že z politické vůle nebylo neexistující řízení řádně posouzeno.

V mimořádném opravném prostředku se obviněný pozastavil nad délkou trestního řízení s tím, že byl již čtyřikrát odsouzen k mnoholetému trestu odnětí svobody na základě trestné činnosti spáchané vůči jeho osobě v zájmu tzv. vyrovnání s minulostí . Namítl, že mu obvinění nebylo vzneseno vyšetřovatelem policie, jak v té době vyžadovalo ustanovení § 161 odst. 1 tr. ř., neboť JUDr. H. L. nebyla ve služebním poměru příslušníka Policie ČR. To je zřejmé, neboť se na žádných dokumentech i korespondenci nepodepisovala se služební hodností, její kolegové ji vždy titulovali jako civilní osobu, přičemž z písemného sdělení ředitele personálního odboru MV ČR ze dne 20. 6. 2006, č. j. SP-218/SE-2006, vyplývá, že jmenovaná není v centrální evidenci pracovníků MV a příslušníků Policie ČR. Dne 22. 12. 1994 byl sice dovolatel obviněn příslušníkem Policie ČR, ale působícím v rámci nezákonně zřízeného Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (dále jen ÚDV ). Toto obvinění, mimo naivně zfalšovaného podpisu vyšetřovatele, však vykazovalo podstatné nedostatky a bylo proto opraveno usnesením ze dne 29. 12. 1994 (vše se dělo pod jediným ČVS: ÚDV-63/Vt-94). Ve skutečnosti o žádnou opravu ve smyslu znění § 131 odst. 1 tr. ř. nešlo, ale šlo o nepřípustnou změnu jeho obsahu. Nebyly dodrženy ani zákonné lhůty, jak to uvádí i jeho obhájce v šesti stížnostech, které podal jménem všech tří obviněných dne 15. 3., 16. 3., 22. 3. 23. 3. a 24. 3. 1995.

Nezákonnost zřízení ÚDV obviněný v podrobnostech shledal v tom, že nevznikl v souladu se zákonem o Policii ČR, Ústavou a mezinárodními závazky České republiky v oblasti lidských práv a že měl nezákonně dokumentovat zločiny komunismu, přičemž mimo právní rámec existoval až do roku 2002. Teprve zák. č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, se ÚDV stal součástí Policie ČR. Podle názoru obviněného tyto i výše popsané okolnosti dokumentují, že neproběhlo přípravné řízení jako nezbytná součást trestního stíhání jeho osoby a že došlo k zneužití pravomoci veřejného činitele, eventuálně k maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti. Závažným způsobem byla poškozena jeho práva včetně dopadu na zdraví a společenské postavení.

Ohledně délky řízení ve věci obviněný vytkl, že nebyla vzata v úvahu judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která označuje procesy delší než pět let za nespravedlivé. Současně došlo k nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, podle kterých je nejzazší délka trestního řízení pět let. Přitom v jeho věci činila délka doby nečinnosti státních orgánů ke dni 31. 12. 2005, a to od prvního sdělení obvinění 114 měsíců a od podání trestního oznámení 165 měsíců (viz graf v příloze k dovolání). Podle zmíněných rozhodnutí musejí obecné soudy postupovat způsobem, aby byla respektována a chráněna jak osobní svoboda obviněné osoby, tak dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud se však zachoval přesně naopak a trest zpřísnil. Obecně přitom platí, že čím delší doba uplynula od skutku, tím úměrně jeho nebezpečnost klesá. Navíc z objektivních i subjektivních důvodů již nemůže dovolatel ani takový trestný čin spáchat. Současně obviněný zopakoval některé své výhrady týkající se zákonnosti řízení, v důsledku nichž považuje všechny úkony, které byly učiněny před 3. 4. 1995, respektive 1. 1. 2002 jako právně nicotné a tudíž neplatné.

V podání, které učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Č. K., CSc., obviněný namítl, že skutků se měl dopustit před více než 25 lety, proto uplynutím času došlo k zániku jejich trestnosti promlčením již více než dvakrát. V této spojitosti poukázal na ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), čl. 7, čl. 17 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Konstatoval, že podle českého ústavního práva mají všechny fyzické osoby právo na zákaz zpětné účinnosti přísnějších trestních norem bez výjimky (čl. 40 odst. 6 Listiny). Namítl, že kdyby se na jeho jednání, jež opakovaně označuje za vykonstruované, dal vztáhnout čl. 7 odst. 2 Úmluvy, narazila by jeho aplikace na příznivější vnitrostátní právní úpravu. Zmíněné ustanovení se však na daný případ nevztahuje. Podle mezinárodních závazků České republiky v oblasti lidských práv mohou být se zpětnou účinností vnitrostátním zákonem prohlášeny za nepromlčitelné pouze takové činy, které jsou v rozporu s obecnými právními zásadami uznávanými civilizovanými národy (čl. 7 odst. 2 Úmluvy) nebo s obecnými právními zásadami uznávanými společenstvím národů (čl. 15 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

Současně obviněný připomněl, že nepromlčitelné delikty jsou definovány ve Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (vyhlášen pod č. 164/1947 Sb.), v Ženevských úmluvách na ochranu obětí ozbrojených konfliktů (vyhlášeny pod č. 65/1954 Sb., č. 168/1991 Sb., č. 21/1999 Sb.), v Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (vyhlášena pod č. 53/1974 Sb.) a v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia (vyhlášena pod č. 32/1955 Sb.). Jednotlivé státy proto nejsou oprávněny se samy stylizovat do postavení společenství národů nebo mezinárodního společenství a nemohou libovolně retroaktivně stanovit nepromlčitelnost činů podle svých momentálních politických potřeb a zájmů, jak to činí současná judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Obviněný v podrobnostech poukázal na různé názory publikované v odborné literatuře i denním tisku související s aplikací ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. Též konstatoval: v posledních letech došlo k posunu v judikatuře Nejvyššího soudu při posuzování použitelnosti retroaktivní podmínky ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a § 67a tr. zák. ve směru názoru obhajoby, podle kterého je vyloučeno retroaktivní použití uvedených ustanovení . Nicméně, i kdyby se v tomto směru obhajoba mýlila, tak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, bylo uloženo zkoumat a najisto postavit právní otázku, zda trestní stíhání jeho osoby pro skutky uvedené v 80 letech bylo neslučitelné se základními zásadami právního státu. Obviněný soudům obou stupňů vytkl, že se touto otázkou náležitě nezabývaly a dospěly k nesprávnému závěru, že tehdy nebyl odsouzen z politických důvodů. Odvolací soud odkázal na přístup Mgr. C., který však byl napraven zásahem generálního prokurátora ČSSR JUDr. F. a věc pak řádně dozorovala a došetřila Hlavní vojenská prokuratura i při vědomí, že možnými pachateli jsou příslušníci SNB a mezi nimi JUDr. Z. D. Podle obviněného k odsouzení nedošlo nikoliv z politických důvodů, ale proto, že důkazy byly shledány nedostatečnými k podání obžaloby. Postup generálního prokurátora dokazuje, že byl i politický zájem na řádném objasnění věci a případném odsouzení pachatelů. Nelze vycházet z toho, že pokud by byl dovolatel odsouzen dnes, měl být odsouzen i tenkrát, a jestliže k tomu nedošlo, muselo to být z politických důvodů. V této spojitosti obviněný uvedl: Orgány činné v trestním řízení tehdy neměly křivou výpověď Z. F. ani P. Š. Naopak, až v současnosti byl odsouzen z politických důvodů. To se během let projevilo na jeho psychickém a zdravotním stavu. Takový postup je mučením ve smyslu mezinárodních závazků České republiky v oblasti lidských práv a je porušením základního práva, aby nebyl mučen (čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy) . Dále obviněný v podrobnostech poukázal na skutečnosti, které podle jeho názoru vyvracejí tvrzení Z. F. a P. Š. Jelikož si poškozený Z. B. na útok vůči své osobě za minulého režimu nestěžoval, tak se orgány činné v trestním řízení ani nemohly nijak politicky projevit.

Obviněný též namítl, že ve spise nejsou zařazeny listiny o sdělování obvinění včetně dokladů o jejich doručování:

- záznam o sdělení obvinění z 22. 12. 1994, kde je původní ČVS: ÚDV-46/Vt-94 přeškrtnuto a nahrazeno ČVS: ÚDV-63/Vt-94 s padělaným podpisem vyšetřovatele ÚDV kpt. B.,

- usnesení ze dne 29. 12. 1994 o opravě záznamu o sdělení obvinění z 22. 12. 1994 s pravým podpisem vyšetřovatele ÚDV kpt. B.,

- průvodní dopis k tomuto opravnému usnesení ze dne 6. 3. 1994 podepsaný vyšetřovatelem Policie ČR JUDr. L., která nebyla policistkou ani vyšetřovatelem,

- sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, kde chybí druhá strana, podepsané vyšetřovatelem Policie ČR JUDr. L.

Dodal, že ve spise chybí i stížnost jeho obhájce ze dne 29. 3. 1995 proti opravnému usnesení ze dne 29. 12. 1994. Oproti tomu je ve spise zařazeno nikdy nedoručené, soudu a státnímu zastupitelství podvržené usnesení o sdělení obvinění datované 29. 3. 1995, ke kterému je přiřazena doručenka z obálky, kterou ovšem bylo doručeno usnesení o sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995. Podle obviněného tomu odpovídá jak datum odeslání na přiložených doručenkách (02.-04.05.95), tak i v knize odesílané pošty (27.04.1995). Odvolací soud nezkoumal pravost razítka na usnesení o sdělení obvinění datované dnem 29. 3. 1995. Spokojil se pouze s nepravdivým prohlášením JUDr. H. L., jež bylo provedeno bez účasti obviněného nebo jeho obhájce. Razítko je sice pravé, ale dne 27. 4. 1995 ještě neexistovalo. Za podstatné dovolatel pokládá i to, že obvinění bylo datováno předtím, než měl policejní orgán stanovenou kompetenci. Podle jeho názoru Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu v tu dobu právně neexistoval a žádné obvinění proto nemohl vyhotovit ani doručit. Tímto momentem se odvolací soud zabýval jen povrchně a jeho tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Zcela ignoroval námitku, že ÚDV je politický a protiústavní orgán, jenž je financován z německých zdrojů, což přiznal i bývalý ředitel V. B. Obvinění zmíněným orgánem nemá právní relevanci. Takové řízení je od počátku nepřípustné nejen z důvodu promlčení trestnosti uměle připisovaného skutku, ale i pro jeho politickou podmíněnost a křivost.

Pokud jde o podání, jež bylo učiněno prostřednictvím JUDr. F. V., CSc., tak obviněný rovněž namítl, že v dané věci bylo trestní stíhání nepřípustné podle zákona, ústavního pořádku České republiky a mezinárodních závazků v oblasti lidských práv. Zejména došlo k popření běhu času a s ním spojených právních účinků; byl stíhán a odsouzen podle přísnějšího zákona, než který byl účinný v době spáchání trestné činnosti, jež je mu politicky účelově připisována. Proti jeho osobě byl uplatněn protiústavní princip zpětné účinnosti trestního práva. V úvahu je potřebné vzít i skutečnost, že k předmětnému jednání mělo dojít před čtvrt stoletím a uplynutím času od jeho spáchání došlo k násobnému zániku trestnosti promlčením. Rozsudek odvolacího soudu dokládá otázku běhu času jen účelovou a politicky motivovanou argumentací. Nevzal v úvahu potřebu odpovědného a ideologicky nestranného pohledu na šetření událostí případu orgány činnými v trestním řízení před rokem 1989. Závěry z nich vyplývající včetně otázek promlčení i retroaktivity neposoudil v celé souvislosti, a to zejména ve vztahu k objektivnosti svědeckých výpovědí Z. F. a P. Š., jejichž nevěrohodnost pro rozpornost s proběhlými událostmi je zřejmá.

Obviněný zopakoval, že soudy obou stupňů nerespektovaly příkaz vyplývající z rozhodnutí dovolacího soudu posoudit z hlediska podmínek ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. původní vyšetřování ve věci v letech 1981 1982 a přezkoumat doručení obvinění z 29. 3. 1995. Dále vznesl stejné, již výše popsané výhrady (jednak že soudy nezkonstatovaly obsah závěrů tehdejších orgánů činných v trestním řízení, z nichž je zřejmé řádné, vyčerpávající a nezaujaté zjištění skutkového stavu ohledně prošetření události oznámené Z. F., jednak že v originálu knihy pošty odesílané ÚDV, kterou soudy měly k dispozici, se sdělení obvinění z 29. 3. 1995 nenalézalo, přičemž úvahy soudů domněnky a spekulace včetně bagatelizace otázky razítka na dokumentu svědčí o popření preciznosti v této procesní otázce). Obviněný též připomněl své výhrady k ústavnosti, kompetenci a politické závislosti ÚDV jako orgánu činnému v trestním řízení, který prováděl úkony přípravného řízení vůči jeho osobě.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

K námitkám obviněného, které byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce konstatoval níže popsané skutečnosti. K výhradě dovolatele, že bylo postupováno v rozporu se zákonem, když podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebylo ohledně jeho osoby zastaveno trestní stíhání, uvedl, že při posuzování problematiky soudy správně vycházely z protokolu o výpovědi JUDr. Z. D. ze dne 14. 2. 1997 (v případě obviněného Mgr. J. Š. ze dne 13. 2. 1997). Připomněl, že oba obvinění za přítomnosti obhájců k dotazu vyšetřovatele, zda si nechtějí znovu přečíst sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 a usnesení o sloučení věci ÚDV-63/Vt-94 a ÚDV-14/Vt-96, shodně uvedli, že oba dokumenty znají a nežádají znovu jejich přečtení, což potvrdili i svými podpisy. Podle názoru státního zástupce Obvodní soud pro Prahu 1, a to v reakci na požadavky obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, v hlavním líčení vyhodnotil obsah doručovací knihy ÚDV za rok 1995 a úřední záznam tehdejší vyšetřovatelky JUDr. H. L. a logicky dospěl k závěru, že obviněnému JUDr. Z. D. (a také obviněnému Mgr. J. Š.) bylo skutečně doručeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ČVS: ÚDV-63/Vt-94 ze dne 29. 3. 1995. Současně v podrobnostech odkázal na příslušnou pasáž v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vztahující se k této otázce.

Dále státní zástupce uvedl, že způsob, jakým soudy v daném případě aplikovaly ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, nebudí pochybnosti. Zdůrazn il, že na základě shromážděných důkazů logicky dospěly k jedinému možnému závěru, že v době od spáchání skutku obviněnými Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. neexistovala do 29. 12. 1989 vůle státu postihovat obviněné za předmětné protiprávní jednání, přičemž odkázal na argumentaci v příslušné části odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně.

K dovolací námitce ohledně nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce konstatoval, že s výhradou obdobného charakteru se již zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003. Dovolací soud uvedl, že ačkoliv v posuzovaném případě trestní řízení jako celek trvalo poměrně dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když zejména v přípravném řízení mezi některými úkony uplynul delší časový interval a z obsahu spisu není zcela zřejmé, z jakých důvodů se tak stalo, může být podle dosavadní judikatury Evropského soudu nepřiměřenost délky řízení, kterou obviněná osoba nezavinila, důvodem toliko pro případné zadostiučinění formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Na tomto závěru dovolacího soudu není třeba nic měnit, neboť další trestní řízení probíhalo bez průtahů.

Pokud jde o výhrady obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl vymezení tohoto dovolacího důvodu v zákoně. Konstatoval, že dovolání nemůže směřovat proti soudy učiněnému skutkovému zjištění, hodnocení důkazů a úplnosti dokazování. Podle jeho názoru popis předmětných skutků, jak jsou obsaženy ve výrokové části v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, koresponduje skutkové podstatě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Zdůraznil, že na základě provedených důkazů byly soudy obou stupňů oprávněny učinit závěr, že obviněný postupoval při plnění úkolů, jimiž byl jako příslušník Sboru národní bezpečnosti pověřen, v rozporu s tehdy platnými předpisy, které byl povinen při své činnosti dodržovat. Jednal v úmyslu způsobit poškozeným Z. B. a Z. F. škodu, kterou soudy správně definovaly s tím, že se jednalo o škodu na zdraví poškozených a jejich tělesné integritě.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce připomněl, že námitku obviněného JUDr. Z. D., že úkony přípravného řízení prováděl orgán (ÚDV), který k nim nebyl oprávněn, nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání. Současně s poukazem na rozvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by bylo o dovolání rozhodnuto jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný JUDr. Z. D. (společně s obviněným Mgr. J. Š.) zaujal odmítavé stanovisko k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, a to v podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 14. 12. 2006.

Dovolacímu soudu bylo dne 19. 4. 2007 doručeno podání obviněného JUDr. Z. D., které učinil prostřednictví obhájce, v němž opětovně požádal o odložení výkonu trestu odnětí svobody s poukazem na invalidní důchod své osoby a závažné zdravotní problémy. Příloha podání obsahuje písemné dokumenty vztahující se k tvrzeným skutečnostem.

Při posuzování mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného JUDr. Z. D. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání uplatněné výhrady jsou jednak zčásti irelevantní a jednak zčásti se týkají deklarovaných dovolacích důvodů, jak bude podrobněji rozvedeno níže. Jelikož dovolací soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g), tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí.

V rámci citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V návaznosti na vymezení důvodů dovolání v zákoně a popsané skutečnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný JUDr. Z. D. uplatňuje v podstatné části mimořádného opravného prostředku námitky, které jím deklarované dovolací důvody obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud vznáší výhrady, které se týkají soudy ve věci učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů (zejména jde o tvrzení: jako důkaz nebyly náležitě provedeny a vyhodnoceny písemnosti vztahující se k postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení z roku 1981 1982 ohledně napadení Z. F., svědecká výpověď jmenované i P. Š. nebyla správně zhodnocena, nebyly provedeny a tudíž vzaty v úvahu obhajobou předložené zprávy VONS z roku 1981, neobjektivně byly zhodnoceny záznamy z knihy odesílané pošty z ÚDV, ke sdělení obvinění nebyla svědecky vyslechnuta bývalá vyšetřovatelka ÚDV JUDr. H. L. a její tvrzení v písemném záznamu nebylo náležitě vyhodnoceno, v případě sdělování obvinění bylo se spisovým materiálem neoprávněně manipulováno, nedoručené sdělení obvinění ze dne 27. 3. 1995 obsahuje razítko, které v té době neexistovalo, orgány činné v trestním řízení se nezabývaly stížnostmi, které se týkaly sdělení obvinění). Jak již bylo výše řečeno, tak v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné námitky, které jsou v dovolání podrobně rozvedeny, dále i výhrady, že úkony přípravného řízení prováděl orgán, který k nim nebyl zákonem oprávněn (ÚDV) a že vyšetřovatelka JUDr. H. L., nebyla ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, nelze podřadit nejen pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně (§ 265b tr. ř.) taxativně zakotveny.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný JUDr. Z. D. brojí proti tomu, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné, což spatřuje především v okolnosti, že trestní stíhání předmětných skutků bylo promlčeno, neboť nebylo možno aplikovat ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. Dále tvrdí, že trestní stíhání jeho osoby nebylo zákonem stanoveným způsobem zahájeno. V návaznosti na tyto výhrady namítá, že soudy obou stupňů nebyly respektovány závazné příkazy vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003.

V kontextu s danou otázkou Nejvyšší soud připomíná, že promlčení trestního stíhání jako případ zániku trestnosti, na něž odkazuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., je upraveno v ustanoveních § 67 a § 67a tr. zák. Podle dikce § 67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která je v uvedeném ustanovení odstupňována podle závažnosti trestného činu vyjádřené výší trestu v sazbě na daný trestný čin. Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou stanoveny v § 67 odst. 2 až 4 tr. zák. Důvody promlčení jsou především hmotně právní, neboť uplynutím času postupně zaniká nebezpečnost činu pro společnost, a tím i trestní odpovědnost za takový čin, k nimž přistupují podpůrně důvody procesní, kdy se uplynutím času oslabuje síla důkazních prostředků nebo je nelze opatřit. Promlčení tudíž není pouhou procesní překážkou nestíhatelnosti, ale především institutem hmotně právním. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr. zák., přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a tr. zák.

Podle výroku o vině, jak je popsán v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, byla předmětná trestná činnost spáchána pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981 (bod II výroku) a 13. 10. 1981 (bod III výroku), přičemž sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. bylo obviněnému JUDr. Z. D. doručeno dne 3. 5. 1995 (k této skutečnosti viz níže). Jelikož promlčecí doba vztahující se na zmíněný trestný čin činila ve smyslu znění § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., deset let, je zřejmé, že při neexistenci okolností stanovených v § 67 odst. 2, 3 tr. zák. by k promlčení trestné činnosti obviněného došlo uplynutím konstatované doby v průběhu roku 1991.

Podle ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Dále novela trestního zákona provedená zák. č. 327/1999 Sb., jež nabyla účinnosti dnem 28. 12. 1999, nahradila dosavadní desetiletou promlčecí lhůtu v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. lhůtou dvanáctiletou a do trestního zákona zařadila nové ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. listopadu 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.

V uvedeném směru je rovněž nutno připomenout nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení zák. č. 198/1993 Sb. Z tohoto nálezu vyplývá názor Ústavního soudu, podle kterého je znění § 5 citovaného zákona specifickým ustanovením deklarujícím, že v určitém časovém úseku a pro určitý druh trestné činnosti neexistovala vůle státu postihovat protiprávní jednání spáchaná určitým okruhem osob, a tudíž promlčecí doby tehdy ani nemohly běžet. Běh promlčecích lhůt mohl započít až momentem, kdy zde byla vůle, snaha a ochota státu protiprávní jednání postihnout, přičemž za tento moment se považuje 30. prosinec 1989. Zmíněné ustanovení zákona neodporuje podle Ústavního soudu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, nerozšiřuje zpětně podmínky trestnosti činu a není negací institutu promlčení. Z odůvodnění nálezu též plyne, že ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona.

Již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, bylo uvedeno, že vzhledem k čl. 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby, se závazným stává výrok takového rozhodnutí. Konstatovaným nálezem Ústavního soudu, jenž byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994, bylo ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. ponecháno v platnosti. Proto v konkrétních trestních věcech může soud (popř. jiný orgán činný v trestním řízení) dospět k závěru, že jsou splněny zákonem stanovené skutečnosti a v důsledku toho se zákonem vymezené období do promlčecí doby trestných činů nezapočítává. Současně je potřebné zmínit i usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, které k ne zcela do té doby jednotné rozhodovací praxi soudů zaujalo i se zřetelem na citovaný nález Ústavního soudu právní názor, že při splnění podmínek stanovených v § 5 zák. č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989 (str. 5 rozhodnutí).

S poukazem na výše rozvedené skutečnosti nelze akceptovat výhrady obvin ěného JUDr. Z. D. spočívající v tvrzení, že proti jeho osobě byl uplatněn protiústavní princip zpětné účinnosti trestního práva.

Dále není možno se ztotožnit s námitkou obviněného, že soudy obou stupňů nerespektovaly příkaz dovolacího soudu spočívající v potřebě vyhodnotit i dostupné důkazy vztahující se k vyšetřování přepadení poškozené Z. F., které z důvodu trestního oznámení jmenované prováděl nejprve v roce 1981 vyšetřovatel VB, později v roce 1982 z pokynu prokurátora Generální prokuratury ČSSR, Hlavní vojenské prokuratury (č. l. 247 249 spisu), vyšetřovatel Inspekce Ministerstva vnitra ČSSR (viz str. 23 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003). Jak již bylo výše uvedeno, nelze akceptovat výhrady týkající se nedostatečnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, neboť nenaplňují žádný dovolací důvod. Obvodní soud pro Prahu 1 učinil zjištění, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno, a to vzhledem k důvodnosti aplikace ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. V této souvislosti soud prvního stupně k jednání obviněného JUDr. Z. D. (ale i obviněného Mgr. J. Š.) v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: poškozená F., tak poškozený B., byli signatáři Charty 77, jak je patrno i z materiálů založených ve svazcích Státní bezpečnosti vedených na jejich osoby. Oba poškození byli tedy osobami pro tehdejší režim nepřátelskými a je tedy zcela evidentní, že v tomto konkrétním případě neexistovala vůle státu postihnout pachatele (obžalované Š. a D.) za protiprávní jednání, jehož se právě proti těmto poškozeným dopustili, a tudíž promlčecí doba ani nemohla běžet. Naopak samotné skutky, jichž se dopustili obžalovaní v těchto třech shora uvedených případech, přispěly jako prostředek k dosažení účelu akce Asanace , tedy k tomu, aby se poškození z ČSSR vystěhovali, třebaže tak předtím učinit nechtěli. Skutečnost, že v tomto konkrétním případě zmiňovaná vůle státu postihnout obžalované neexistovala, je zřejmá již ze shodných vyjádření poškozené F. a svědků F. a B., v souvislosti s případem pod bodem III. V návaznosti na to prvostupňový soud v podrobnostech poukázal na výpovědi jmenovaných tří osob, z nichž je podle jeho názoru zřejmé, že příslušné orgány SNB, jenž se na šetření napadení Z. F. podílely, daly najevo, byť nikoli oficiálně, že se událost, na níž se měli podílet příslušníci StB, nevyšetří. Rovněž vzal v úvahu i postup, jakým byla věc v tehdejší době šetřena. V této spojitosti obvodní soud uvedl: Z důvodu trestního oznámení poškozené F. bylo vyšetřování nejprve zahájeno 13. 10. 1981 vyšetřovatelem VB OS SNB Praha 2 a bylo vedeno pod ČVS: VV-365/81, avšak toto trestní stíhání bylo vyšetřovatelem VB dne 17. 11. 1981 přerušeno s odůvodněním, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující konat trestní stíhání proti určité osobě. Jak je patrno z kopie spisu Inspekce ministra vnitra, který je založen na č. l. 215 až 251 spisu, dal dne 30. 4. 1982 prokurátor Generální prokuratury ČSSR, Hlavní vojenské prokuratury, pokyn, aby bylo v trestním stíhání pokračováno a původní vyšetřovací spis ČVS: VV 365/81 byl Hlavní vojenské prokuratuře postoupen Generální prokuraturou ČSSR (věc vedena pod sp. zn. HVn 535/82). V pokynu, který je založen na č. l. 247-249 spisu, se uvádí, že prostudováním vyšetřovacího spisu bylo zjištěno, že vyšetřováním nebyly vyčerpány všechny možnosti k náležitému objasnění věci tak, jak to předpokládá ustanovení § 173 odst. 2 tr. ř. a tudíž i rozhodnutí o přerušení trestního stíhání bylo předčasné a neodůvodněné. Z tohoto důvodu byl dán pokyn, aby bylo v trestním stíhání pokračováno a procesními prostředky prověřeny vyšetřovací verze stanovené vyšetřovatelem VB v písemném vyhodnocení spisového materiálu ze dne 17. 11. 1981. Uvádí se zde, že nelze vyloučit ani skutečnost, že podezřelými ze spáchání shora uvedeného protiprávního jednání mohou být i osoby z řad příslušníků SNB. Proto tento pokyn byl dán Inspekci ministra vnitra ČSSR, která byla příslušná k jejich vyšetřování. V závěru tohoto pokynu se však uvádí, že tento pokyn nemá být do vyšetřovacího spisu zakládán, což zajisté vzbuzuje určitou pochybnost o tom, zda měla být skutečně zdárně celá věc vyšetřena (vše na č. l. 28-30 rozsudku prvostupňového soudu).

Soud prvního stupně poukázal i na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 5 T 47/92 a sp. zn. 5 T 59/92 (č. l. 252-264 spisu), z nichž vyplývá, že za nedůsledný dozor v podobných věcech, ale i v této konkrétní věci, byl trestně stíhán bývalý prokurátor Generální prokuratury ČSSR Mgr. V. C., který byl v té době pověřen vedením speciálního odboru. Trestní stíhání jmenovaného pro předmětný skutek však bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. s ohledem na promlčení trestního stíhání zastaveno. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 1992, sp. zn. 5 T 47/92, je patrno, že Mgr. V. C. měl poté, kdy dne 13. 11. 1981 obdržel podání ve věci případu poškozené Z. F., vyřídit toto trestní oznámení pokynem založit bez opatření s odůvodněním, že podání je sice psáno zdánlivě slušně, avšak je provokativní, neboť neznámými násilníky mají být příslušníci SNB, na podání proto nebude reagováno . Teprve později, když k prověření podání dostal písemný pokyn tehdejšího generálního prokurátora ČSSR JUDr. F. k provedení úkonu podle zákona o prokuratuře, měl oznámení postoupit Hlavní vojenské prokuratuře k dalšímu opatření. Usnesením Inspekce ministra vnitra ČSSR ze dne 21. 9. 1982, sp. zn. IM 441/30/82, bylo podle 173 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestní stíhání ve věci pro trestné činy omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. přerušeno (č. l. 242-246 spisu), neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující konat trestní stíhání proti určité osobě (vše na str. 30 rozsudku obvodního soudu). Městský soud v Praze k jednání Mgr. V. C. v odůvodnění rozsudku na str. 9 dodal: Lze si těžko představit, že při takovémto kvalifikovaném brždění vyšetřování ze strany kompetentního pracovníka GP, který předem rozhodoval o tom, co má být vyšetřováno, mělo být objasněno právě napadení Z. F.-H. a snad dokonce odhalení obžalovaného D. jako jednoho z jeho aktérů!

Z popsaných listinných důkazů je podle prvostupňového soudu zřejmé, že v době před tímto přerušením trestního stíhání nebyly důkazy shromažďovány a prováděny zcela důsledně a v daném případě nebyla dána snaha věc řádně vyšetřit; tato skutečnost je patrná i z toho, že nebyla věnována patřičná pozornost zjištěnému přepisování v knize příjezdů a odjezdů použitého služebního vozidla. Současně zdůraznil, že kdyby byla snaha dovést řízení řádně do konce, nemuselo v roce 1982 dojít k odchodu poškozené Z. F. do zahraničí, neboť v důsledku zmiňovaného přepadení v bytě se obávala o svůj život. Obvodní soud podtrhl: Její odchod z ČSSR byl však cílem samotné akce Asanace, a proto je zcela logické, že zájem na řádném vyšetření věci dán nebyl. Obdobnou situaci shledal i v případě poškozeného Z. B., který při hlavním líčení dne 19. 9. 2001 uvedl, že po události z 30. 4. 1981 si stěžoval na Inspekci ministra vnitra na postup příslušníků StB při tomto výslechu. Na postup při výsleších pod body I, II rozsudku si nestěžoval, a to proto, že věděl, jaká byla reakce na jeho stížnost stran výslechu z 30. 4. 1981. Dostal strach, viděl, že výsledkem není přešetření okolností výslechu, ale spíše násilí na něm. O výslechu z 8. 6. 1981 informoval členy VONSU a tato situace byla zveřejněna na Hlasu Ameriky. O svém výslechu, který následoval čtyři dny po 8. 6. 1981, již nikoho neinformoval. Z výpovědi jmenovaného plyne, že se i on obával o svůj život, když viděl, že stížnost, kterou na Inspekci ministra vnitra podal, se v podstatě minula účinkem a naopak vyvolala další akce vedené StB proti jeho osobě. Též z těchto skutečností je podle soudu prvního stupně zřejmé, že neexistovala vůle státu postihnout jednání, která byla uplatněna vůči poškozenému B. Právě v důsledku jednání uvedených pod body I, II rozsudku došlo i v jeho případě k naplnění účelu akce Asanace (vše na str. 30-31 rozsudku prvostupňového soudu).

Podle názoru Nejvyššího soudu citované, a to zcela konkrétní skutečnosti, s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i Městský soud v Praze, odůvodňovaly právní závěr soudů obou stupňů, že ve smyslu ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. se do promlčecí doby trestných činů nezapočítávala doba od jejich spáchání v roce 1981 do 29. 12. 1989, neboť z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby obviněného JUDr. Z. D., a proto trestní stíhání jeho osoby nemohlo být promlčeno.

Rovněž není možno se ztotožnit s výtkou obviněného, že nebyl respektován příkaz dovolacího soudu, aby soud prvního stupně prověřil jaké listinné dokumenty byly v souvislosti se sdělením obvinění ohledně předmětných skutků Mgr. J. Š. a JUDr. Z. D. zasílány a doručeny, zejména zda jim bylo skutečně doručeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, ze kterého dosud všechny soudní orgány důvodně vycházely v případě účinků zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění (str. 24 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003).

Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že dne 30. 8. 2004 byly v rámci listinných důkazů čteny materiály, jimiž se opět prověřovalo zahájení trestního stíhání v této trestní věci. Soud měl k dispozici sdělení ÚDV k zahájení trestního stíhání včetně fotokopie doručovací knihy, jak jsou založeny na č. l. 1001 až 1024 spisu. Z úředního záznamu ÚDV z 30. 6. 2004 plyne, že bylo pátráno na Ústředí České pošty na oddělení řízení, podací a dodací pošty, stran skartačních lhůt dodacích knih doporučených zásilek. Bylo zjištěno, že skartační lhůta činí tři roky, a tudíž tyto materiály za období roku 1995 již nejsou k dispozici. Z úředního záznamu ze dne 21. 7. 2004 (č. l. 1005 spisu) je zřejmé, že na žádost PČR ÚDV SKPV z téhož dne se dostavila původní zpracovatelka vyšetřovacího spisu ČTS: ÚDV 10/Vt-98 (původně ČTS: ÚDV-93/Vt-94) JUDr. H. L., která měla vyšetřovací spis vedený v této trestní věci přidělený od 2. 1. 1995 do 17. 7. 1995. Po nahlédnutí do spisového materiálu konstatovala, že podpis na záznamu sdělení obvinění z 29. 3. 1995 je jejím pravým podpisem a nevybavuje si skutečnost, že by vyhotovila jiný záznam o sdělení obvinění, než tento datovaný dnem 29. 3. 1995. Uvedla, že tento záznam o sdělení obvinění byl zaslán doporučeně. Vzhledem k tomu, že potvrzené doručenky od obviněných se vrátily v prvních dnech měsíce května 1995, byly jako příslušné vylepeny na záznam o sdělení obvinění. Dále uvedla, že pro časový odstup devíti let, který uplynul od dočasného přidělení uvedeného spisu, si nevybavuje k případu nic dalšího. Z doručovací knihy ÚDV za rok 1995, která byla ve fotokopii prvostupňovému soudu zaslána (č. l. 1006-1024 spisu), vyplývá, že přímo dne 29. 3. 1995 ani v nejblíže následujících dnech nebyla obviněnému JUDr. Z. D. (i obviněnému Mgr. J. Š.) žádná doporučená pošta zasílána. Naopak dne 27. 4. 1995 je vyznačeno, že obviněným bylo zasíláno usnesení ÚDV 63/Vt-94 (č. l. 1016 spisu). V návaznosti na tato zjištění soud prvního stupně uvedl: I když se zde za této situace nabízí otázka, zda jim nebylo doručováno právě ono neúplné usnesení z 27. 4. 1995 předložené obhájcem obžalovaného Š. a rovněž zaslané zdejšímu soudu před hlavním líčením dne 30. 8. 2004 i obžalovaným D. prostřednictvím jeho obhájce, došel soud po zhodnocení celé situace k názoru, že tomu tak být nemohlo. Kdyby totiž bylo obžalovaným a jejich obhájcům zasíláno pouze toto neúplné usnesení, kde chyběla nejpodstatnější část, tedy popis skutku, zajisté by na tuto skutečnost upozornili již při výslechu obviněného v roce 1997 . V případě obviněného JUDr. Z. D. obvodní soud připomněl, že při výslechu dne 14. 2. 1997, a to i za účasti svého obhájce, ohledně sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 a usnesení o sloučení věci ÚDV 63/Vt-94 s ÚDV 14/Vt-96 prohlásil, že nepožaduje opětovně přečíst tyto texty, neboť je má k dispozici, což stvrdil i svým podpisem (č. l. 76 spisu). Dodal, že pokud by jmenovaný dostal pouze sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, zajisté by se při svém výslechu ohradil, když by mu nebylo známo, pro jaký skutek je stíhán. Stejně tak by na tuto významnou skutečnost poukázal i při seznámení se spisovým materiálem, při prostudování spisu, což rovněž neučinil. Současně prvostupňový soud připustil možnost, že pochybením vyšetřovatelky mohlo být obviněnému zasláno i více sdělení obvinění, tedy nejen to z 29. 3. 1995, přičemž tato okolnost nemůže mít žádné právní důsledky a nevede k nepřípustnosti trestního stíhání (vše na č. l. 34-37 rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, k dané otázce mimo jiné doplnil: ve stejný den jako obžalovanému D. a původně spoluobžalovanému Š., byla odeslána i zásilka tehdejšímu obhájci obou obžalovaných, JUDr. Š. R., který dle doručenky písemnost převzal 2. 5. 1995. Jeví se zcela nepravděpodobným, že by v jednotlivých obálkách byly různé písemnosti tak, aby obžalovaný D. sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 neobdržel, stejně jako je nepravděpodobné, že by JUDr. Š. R. nereagoval na zaslání opatření, které by nemělo zákonné náležitosti! Tento obhájce byl u zmíněného výslechu obžalovaného, kde právě toto usnesení bylo vyšetřovatelem připomínáno, byl tedy osobně svědkem toho, že obžalovaný přečtení opatření nežádal! Městský soud odmítá akceptovat tu část obhajoby obžalovaného, jíž je namítáno podsunutí opatření ze dne 29. 3. 1995 do spisu, zejména, když v době, kdy probíhal první výslech obžalovaného D., jeho jednání nebylo promlčeno, a proto je námitka o podsouvání vadného sdělení obvinění ryzí spekulací. Kdyby zde existovalo pouze opatření, které zákonné náležitosti nemělo, mohl tuto nesprávnost vyšetřovatel i v roce 1997 napravit, aniž by to mělo jakýkoliv následek pro další běh trestního řízení s výjimkou toho, že by musel část důkazů opakovat. Je nepochybné, že obžalovanému bylo obvinění sděleno opakovaně, přičemž všechna předchozí do data 29. 3. 1995 trpěla formálními vadami. Odvolací soud rovněž poukázal na záznamy v originálu doručovací knihy ÚDV za rok 1995, kterou vyžádal. S ohledem na rozvedené skutečnosti, včetně toho, že k odesílání vyhotovených písemností ÚDV docházelo se značným časovým posunem, uzavřel, že to bylo usnesení ze dne 29. 3. 1995, které obžalovaný i jeho obhájce řádně převzali (vše na str. 11 a 12 rozsudku soudu druhého stupně).

Citované zjištění, že obviněnému JUDr. Z. D. bylo vyšetřovatelkou skutečně zasláno a jeho osobou i převzato sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, odůvodňuje, aby Nejvyšší soud učinit závěr, že námitku o absenci této náležitosti nelze akceptovat.

Pokud jde o výhradu obviněného JUDr. Z. D. ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání, tak je nutno připomenout, že právo na projednání věci v přimě řené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 větě první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění uveřejněném pod č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb. dále jen Úmluva ), podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů).

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na závaznou mezinárodní smlouvu ve smyslu citovaného ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání výslovně zakotvena, a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Úmluva však pro případ porušení citovaného čl. 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje, a tudíž porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání.

Výše popsané skutečnosti byly vyjádřeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, v jehož odůvodnění na str. 17 se konstatuje: Ačkoliv v posuzovaném případě trestní řízení jako celek trvalo poměrně dlouhou dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když zejména v přípravném řízení mezi některými úkony uplynul delší časový interval a z obsahu spisu není zcela zřejmé, z jakých důvodů se tak stalo, může být podle dosavadní judikatury Evropského soudu nepřiměřenost délky řízení, kterou obviněná osoba nezavinila, důvodem toliko pro případné spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání . Nutno dodat, že tento právní názor vycházel z tehdejší judikatury nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 578/2002, 7 Tdo 1284/2003, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03). V současné době je však potřebné v trestním řízení respektovat právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, jak bude podrobněji rozvedeno níže.

Dále je nutno konstatovat, že obviněný JUDr. Z. D. v dovolání neuplatnil žádnou relevantní námitku, jež by vytýkala nesprávné právní posouzení předmětných skutků a v tomto směru naplňovala důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo shora zdůrazněno, v dovolacím řízení se nelze věcně zabývat výhradami, které se primárně týkají správnosti ve věci soudy učiněných skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Obsah tzv. skutkových vět, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, i v předchozím zrušeném rozsudku téhož soudu ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, je zcela totožný. Jelikož se skutková zjištění nezměnila, tak pro úplnost lze připomenout, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003, bylo s ohledem na uplatněnou dovolací argumentaci rozvedeno, z jakých důvodů byla i v dovolacím řízení právní kvalifikace skutků, týkajících se obviněného JUDr. Z. D. (body II a III rozsudečného výroku), shledána správnou a naplňující zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. (str. 18 až 21 usnesení Nejvyššího soudu).

Jak již bylo řečeno, je relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Evropský soud ) založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek E. v. S. z 15. 7. 1982). Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. v. N. formuloval Evropský soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Takový způsob kompenzace přitom není ve smluvních stranách Úmluvy ojedinělým.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje krajní rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.

Pro jeho provedení dal Ústavní soud jistá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. (srov. podrobnosti na str. 6 odůvodnění předmětného rozhodnutí). Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).

V předmětné trestní věci ze spisového materiálu vyplývá, že např. přípravné řízení trvalo více než sedm let, mezi sdělením obvinění JUDr. Z. D. a výslechem jeho osoby uplynula doba téměř dvou roků, přičemž není zřejmé, že by svým postojem k vyšetřování zmíněnou délku řízení do podání obžaloby nějak ovlivnil. Dále po rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, bylo dovolání obviněného se spisovým materiálem dovolacímu soudu předloženo nikoli po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, ale až po několika měsících. Současně nelze zcela pominout, že bylo rozhodováno o návrzích obviněných o odkladech trestu odnětí svobody. Rovněž po vyhlášení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, došlo k rozhodnutí o podaném odvolání až dne 14. 4. 2006, byť v mezidobí bylo mimo jiné Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem rozhodováno o návrhu obviněných na odnětí a přikázání věci. I když určité průtahy v dané trestní věci, která je složitá nikoli svým rozsahem (v době podání obžaloby měl spis 645 stran, z toho asi polovina byly písemné materiály z období před rokem 1989 vyžádané z archivu Ministerstva vnitra; v současné době má trestní spis přes 1650 stran), ale tím, že se týká událostí spáchaných před dlouhou dobou, způsobili obvinění JUDr. Z. D. a Mgr. J. Š. (např. nutnost odročit jednání soudu s ohledem na onemocnění některého z nich), popřípadě šlo o okolnosti na straně jejich obhájce, tak je zřejmé, že zásadní průtahy byly způsobeny orgány činnými v trestním řízení.

Ani případná skutečnost, že na délku řízení měly vliv faktory objektivní povahy, které spočívaly na straně orgánů činných v trestním řízení, nemůže podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Je věcí státu, aby organizoval činnost soudů (ale i dalších orgánů činných v trestním řízení) tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod, popřípadě v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným a v jakém rozsahu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/04, IV. ÚS 392/05, II. ÚS 1/05).

V návaznosti na shora vyslovené závěry nezbývá než konstatovat, že Městský soud v Praze nepostupoval v odvolacím řízení správně (v době jeho rozhodování byl již delší dobu publikován nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04), když se při úvaze o trestu u obviněného JUDr. Z. D. nezabýval i tím, v jaké míře průtahy (po jejich předchozí podrobnější specifikaci), k nimž ze strany orgánů činných v trestním řízení zcela nepochybně došlo, byly porušením jeho práva na spravedlivý proces. Následným nedostatkem je, že při ukládání trestu nebyl s ohledem na délku trestního řízení a s ní související nedůvodné průtahy ve věci hodnocen vztah mezi spáchanými trestnými činy včetně jejich stupně nebezpečnosti pro společnost a ukládaným trestem (kritéria byla rozvedena výše) a nebyly použity žádné účinné právní prostředky, jimiž by byla tato skutečnost kompenzována (viz čl. 13 Úmluvy). Zde je nutno dodat, že s ohledem na závažnost spáchaného jednání včetně oprávněných práv osob, které byly trestnou činností poškozeny, nepřipadalo v úvahu zastavení trestního stíhání a ani upuštění od potrestání. Obviněnému byl podle ustanovení § 158 odst. 2 tr. zák., u něhož je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena na tři léta až deset let, uložen trest v trvání čtyř let, tj. vyměřen při dolní hranici této trestní sazby, avšak nikoliv též s přihlédnutím k nepřiměřené délce trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolací soud sice s odkazem na ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. v podrobnostech vycházel ze společenské nebezpečnosti spáchaného jednání a že šlo o dva trestné činy, přičemž vzal v úvahu i postoj JUDr. Z. D. k protiprávnímu jednání. Přihlížel i k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti s výhradou, že stát neměl do změn na sklonku roku 1989 vůli jednání obviněného postihnout (str. 13 rozsudku). Současně již nespecifikoval, proč samotné trestní řízení trvalo více než dvanáct let a za relevantní průtahy ve věci obviněnému neposkytl kompenzaci ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází pro porušení práva na přiměřenou délku řízení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný JUDr. Z. D. podal dovolání zčásti důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, sp. zn. 7 To 20/2006, a to ve výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, ohledně obviněného JUDr. Z. D. zrušen pouze ve výroku o trestu, dále ve výroku, kterým odvolací soud znovu rozhodl u jmenovaného obviněného o trestu a způsobu jeho výkonu a v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného JUDr. Z. D. proti výroku o trestu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po částečném zrušení napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu se trestní věc obviněného JUDr. Z. D. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Ohledně jeho osoby existuje jednak pravomocný výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 119/2001, jednak nepravomocný výrok o trestu z téhož rozsudku, do kterého směřuje odvolání obviněného a obvodního státního zástupce pro Prahu 1. Úkolem Městského soudu v Praze bude, a to při dodržení v šech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože napadené rozhodnutí bylo částečně zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Jelikož pro náležité rozhodnutí ve věci bude potřebné k osobě obviněného JUDr. Z. D. doplnit dokazování, tak Nejvyšší soud nepostupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí o dovolání učinil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k