6 Tdo 1471/2010
Datum rozhodnutí: 16.12.2010
Dotčené předpisy: § 2 tr. zák., § 337 odst. 1 písm. a) tr. zák.



6 Tdo 1471/2010 - 17
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného V.B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 4 To 193/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 97/2009, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 4 To 193/2010, z r u š u j e .

Současně se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 2 T 97/2009, byl obviněný V. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ) a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 10. 4. 2009, ve 23.20 hod. v obci S., Ch., ul. R., okres T., na pozemní komunikaci řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Fiesta, barvy fialová metalická, ačkoliv mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích č. j. 1 T 146/2007-19 ze dne 28. 5. 2007, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2007, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roky (přičemž v době od 6. 7. 2008 do 6. 11. 2008 byl ve VTOS), a ani není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81 z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích . Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 4 To 193/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), neboť dne 10. 4. 2009 ve 23.20 hod. v obci S., Ch., ul. R., okres T., na pozemní komunikaci řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Ford Fiesta, barvy fialová metalická, ačkoliv mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích č. j. 1 T 146/2007-19 ze dne 28. 5. 2007, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2007, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roky (přičemž v době od 6. 7. 2008 do 6. 11. 2008 byl ve výkonu trestu odnětí svobody) . Podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného dovolání. Uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že odvolací soud ve své argumentaci poukazuje na skutečnost, že podle současné právní úpravy již není řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění trestné, přičemž dřívější trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je nyní transformován v ustanovení o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Pro obviněného je podle krajského soudu i přes vyšší trestní sazbu stanovenou na tento přečin příznivější posouzení skutku podle normy platné v době rozhodování, ať již z pohledu počtu trestných činů či důsledků spojených s promlčením (aniž by tyto závěry byly jakkoli rozvedeny či odůvodněny). Nejvyšší státní zástupkyně shledala, že s těmito vývody soudu druhého stupně nelze souhlasit, neboť spočívají na nesprávném výkladu vzájemného poměru příslušných ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku z hlediska časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku (potažmo § 16 odst. 1 tr. zák.). Zdůraznila, že v době, kdy krajský soud ve věci rozhodoval, již ve zvláštní části trestního zákoníku absentovalo ustanovení, jež by odpovídalo dřívějšímu trestnému činu podle § 180d tr. zák., resp. pokud by zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen, následoval by postup podle § 419 věta třetí tr. zákoníku a došlo by ke zmírnění sankce s ohledem na zánik trestnosti té části skutku, jež byla posouzena jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Tímto faktem podle jejích slov padá argument odvolacího soudu o větším počtu trestných činů jako faktoru významném z hlediska míry postihu obviněného, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem částečně odůvodnil zrušující výrok ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále poznamenala, že při rozhodování věci již za účinnosti trestního zákoníku bylo možno předmětný skutek posoudit buď jako trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jenž je ohrožen sankcí odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem, anebo jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž je zakotvena sankce odnětí svobody až na tři léta. Postih hrozící pachateli přečinu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku je tedy jednoznačně přísnější než postih, jímž byl ohrožen obviněný při právní kvalifikaci skutku podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kde vedle nižšího rozpětí trestní sazby odnětí svobody je zakotven i alternativní peněžitý trest. Ani tvrzení krajského soudu o příznivějším postihu podle nyní účinného zákona tedy není správné. Odvolací soud tudíž neměl žádný důvod pro to, aby rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích rušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Vzhledem k neúplnému výroku (rozsudku soudu prvního stupně) o vině, v němž chybí označení trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, měl naopak postupovat podle § 259 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že Krajský soud v Ústí nad Labem neměl žádný zákonný důvod zasahovat do výroku o vině a trestu vyjma postupu podle § 259 odst. 2 tr. ř., neboť právní kvalifikace skutku uvedená v rozhodnutí soudu prvního stupně je z hlediska časové působnosti trestních norem správná, zatímco právní posouzení skutku krajským soudem je v rozporu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku, a vyznívá v neprospěch obviněného. Tento postup je nepřípustný mj. i proto, že krajský soud změnil rozhodnutí v neprospěch obviněného, ačkoli řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal pouze obviněný (§ 259 odst. 4 tr. ř.).

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 4 To 193/2010, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Stručně uvedl, že dovolání směřuje v jeho prospěch, a proto nevznáší žádné výhrady.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V návaznosti na výše uvedené je třeba konstatovat, že námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž dospěl k níže uvedeným závěrům.

V prvé řadě je nutno připomenout, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat (viz § 2 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010).

Podle judikatury Ústavního soudu týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 158/2000, sp. zn. III. ÚS 444/01 a sp. zn. IV. ÚS 525/01).

K interpretaci časového střetu nové a staré trestněprávní zákonné úpravy [čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina )] se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 98/2000. Konstatoval, že ústavní pojem příznivější zákon je nutno hodnotit jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovením obecné části trestního zákona, čili nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Při vymezení pojmu relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější, nebylo podle Nejvyššího soudu až dosud v právní praxi pochyb o tom, že je sem nutno podřadit zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství, o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti, o místní a osobní působnosti zákona, o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o souběhu trestných činů, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, o upuštění od potrestání, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů, o zániku trestnosti i aboliční ustanovení amnestií. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vztáhl pod okolnosti zakládající příznivější zákonnou úpravu také okruh zákonných podmínek, jež upravují podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu, a to právě v obecné části trestního zákona.

Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby (P. Šámal a kol., Trestní zákoník I, § 1 až 139, Komentář, Praha 2009, s. 43.)

Předmětnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval i ve stanovisku, jež přijal ve dnech 21. 10. a 27. 10. 2010 pod sp. zn. Tpjn 302/2010, v němž zaujal právní názor, že pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona. Za tento trestný čin trestní zákon stanoví trest odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitý trest nebo trest zákazu činnosti. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchá, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána. Za tento trestný čin zákon stanoví trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Za tento přečin zákon stanoví trest odnětí svobody až na tři léta.

Soud druhého stupně v dané věci učinil závěr, že aplikace nové právní úpravy je pro obviněného příznivější, a proto jeho jednání kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poznamenal, že : V době, kdy soud prvého stupně rozhodoval, jednání obviněného správně kvalifikoval jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Podle nového trestního zákoníku účinného ode dne 1. 1. 2010 není řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění trestné, nelze je posuzovat jako trestný čin. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je od 1. 1. 2010 přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro obviněného je i přes vyšší trestní sazbu stanovenou na uvedený přečin příznivější posouzení jeho jednání podle právní normy platné v době rozhodování, ať již z pohledu počtu trestných činů či důsledků spojených s promlčením.

V již citovaném stanovisku ovšem Nejvyšší soud dále dovodil, že s ohledem na uvedené zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného nejpozději dne 31. 12. 2009 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud konstatoval, že takový skutek lze však po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na aplikaci ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem nevycházel v dovolání napadeném rozsudku při posuzování ústavních a zákonných podmínek uplatnění intertemporality v trestním právu z hledisek plynoucích z Listiny, trestního zákoníku, jakož i ze soudní judikatury a svým rozhodnutím založil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 4 To 193/2010, a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Úkolem Krajského soudu v Ústí nad Labem bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý