6 Tdo 1469/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1469/2016-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 11 To 171/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 74/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného Z. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 1 T 74/2015, uznal obviněného Z. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že dne 20. 5. 2015 kolem 13.15 hodin řídil nákladní automobil Iveco Daily bílé barvy, RZ ..., na kruhovém objezdu v M. M. směrem do Č. M., okres R. n. K., a poté, kdy došlo k takové dopravní situaci, kdy osobní automobil zn. Daewoo Nexia, RZ ..., vínově červené barvy, řízený L. Z., ho přinejmenším omezil vjetím do jeho jízdní dráhy, takže musel obžalovaný se svým vozidlem zabrzdit, následně zareagoval obžalovaný zcela nepřiměřeně tak, že se svým řízeným vozidlem osobní automobil Daewoo začal pronásledovat při užité rychlosti kolem 100 km/hod. a nejméně ve dvou případech se pak automobil Daewoo snažil vytlačit ze silnice, což se mu však vzhledem k řidičským manévrům L. Z. nepodařilo a po dojetí do Č. M. v ul. S. u domu č. p. ... vozidlo Daewoo předjel a zablokoval; následně přiběhl k vozidlu Daewoo a zde slovně zaútočil na řidiče L. Z. tak, že na něho křičel a vyhrožoval mu, jestli vozidlo neotevře, že mu ho rozmlátí , poškozený se z obavy z fyzického útoku ve vozidle uzamkl a upozornil ho, že celý incident natočí na svůj mobilní telefon, což obžalovaného ještě více rozčílilo a vyprovokovalo, takže úmyslně zkroutil rukou přední stěrač na vozidle Daewoo a současně poškrábal lak na přední kapotě, udeřil i do bočního okna na místě řidiče tohoto vozidla a pak několikrát udeřil rukou sevřenou v pěst do čelního skla tohoto automobilu, až došlo k rozbití tohoto čelního skla a poté obžalovaný z místa odjel; poškozenému L. Z., který měl uvedené vozidlo Daewoo svěřeno od majitele F. L. k provedení technické prohlídky, způsobil škodu ve výši nejméně 6.000,- Kč.

2. Tento skutek obviněného jmenovaný soud kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 1 rok a 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému L. Z. částku 6.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 11 To 171/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že napadená rozhodnutí vycházela z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a nedostatečně zhodnotily provedené důkazy. Dále obsáhle vylíčil svou verzi skutkového stavu. Mimo jiné uvedl, že se snažil vozidlo Daewoo předjet, avšak řidič vozidla mu to nebezpečnými manévry neumožnil. Zvažoval, zda řidič vozidla není pod vlivem návykové látky či má jiné problémy. Uvedené skutečnosti popsal svědek M. P., s jehož výpovědí se soud vypořádal tak, že napsal, že mu prostě neuvěřil, což podle obviněného zakládalo libovůli soudu. Ten událost hodnotil pouze na základě svědeckých výpovědí. Žádný ze svědků událost nezaznamenal od začátku do konce. Výpověď nezaujatého svědka M. P. soud označil za nevěrohodnou. Naopak výpovědi svědka V. B. i přesto, že se jedná o svědka zaujatého, naprosto důvěřuje. Zbylá svědkyně J. K. (správně K. ) ve své výpovědi sdělila úplně jiné skutečnosti, než soud prvého stupně vyvodil. Z její výpovědi vyplývalo, že obviněný svým vozem řidiče L. Z. nezablokoval a neomezoval v jízdě. Dotčená svědkyně také nezaznamenala žádné vulgarity či výhrůžky obviněného vůči L. Z. Neviděla, že by obviněný ničil stěrače a že by v důsledku úderů obviněného došlo k poškození předního skla vozidla Daewoo. Na základě její svědecké výpovědi lze dojít k závěru, že agresorem konfliktu, který se odehrál po zastavení aut, byl L. Z. a nikoliv obviněný, který měl po zastavení aut pouze úmysl si s druhým řidičem promluvit. L. Z. se proti němu svým vozidlem rozjel, čímž je použil jako zbraň a spáchal přečin výtržnictví. Ke zkroucení stěrače či poškrábání laku mohlo dojít při jeho pobytu na kapotě vozidla Daewoo. V případě přečinu poškození cizí věci byly závěry soudu v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními, neboť ze skutkových zjištění neplyne, že obviněný poškozoval vozidlo s přímým úmyslem ho poškodit . Obviněný dále uvedl, že jednání, které má charakter výtržnosti nebo hrubé neslušnosti se musí odehrát veřejně nebo na místě veřejně přístupném. Vyložil znak veřejně s odkazem na ustanovení § 117 tr. zákoníku a v návaznosti na to namítl, že tento elementární znak přečinu výtržnictví zde nebyl naplněn, neboť svědkyně J. K. žádné jednání vykazující znaky výtržnosti či poškození cizí věci z jeho strany nezaznamenala. Dalším pochybením soudu byl nesprávný výrok o náhradě škody, neboť vlastníkem automobilu je F. L., který se s náhradou škody k trestnímu řízení nepřihlásil. Soud prvého stupně také nezhodnotil míru společenské škodlivosti jednání obviněného, a to i v souvislosti s tím, že se (obviněný) jako řidič dosud nedopustil žádného excesivního jednání. Obviněný rovněž uvedl, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel je pro něho téměř likvidační, když se živí autodopravou a jeho činnost je navázána na smluvní partnery, má několik vyživovacích povinností, přispívá své bývalé družce tzv. důchodem ke zdárnému ukončení procesu oddlužení a podílí se na financování domácnosti své současné družky a jejích dvou dcer, kde žije se svým synem a vzhledem ke své zdravotní indispozici si bude těžko hledat jiné zaměstnání, aby mohl dostát svým finančním závazkům.

6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 3. 2016, č. j. 1 T 74/2015-145, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, č. j. 11 To 171/2016-162, a dále postupoval podle § 265 l a násl. tr. ř. Současně požádal Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti rozsudku , který tímto dovoláním napadá, a to do rozhodnutí o dovolání.

7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že v drtivé většině námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Neztotožnil se s názorem, že by tvorbu skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo možno redukovat na strohé tvrzení, že výpovědím obviněného a svědka P. prostě neuvěřil . Byť je rozsudek odůvodněn poněkud stručněji, přesto jeho odůvodnění odpovídá požadavkům § 125 tr. ř. Soudy vyšly důvodně z vyjádření poškozeného, která měla logickou oporu ve zjištění, že poškozený předtím obviněného v silničním provozu omezil. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného proti výpovědi svědkyně J. K., z níž obviněný vytrhoval toliko dílčí pasáže a podroboval je vlastnímu hodnocení. Pokud šlo o námitku nenaplnění znaku veřejně , bylo ji možno formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Míjela se však s přisouzenou právní kvalifikací, neboť z právní věty rozsudku vyplývalo, že čin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném. Soud prvního stupně sice podrobněji nerozebíral, zda jednání obviněného bylo společensky škodlivé, avšak vzhledem k tomu, že společenská škodlivost není znakem trestného činu, nelze absenci takové úvahy považovat za vadu. K tomu státní zástupce dodal, že obviněný si počínal v silničním provozu značně agresivním způsobem, jeho jednání trvalo po delší dobu a navíc jím naplnil skutkovou podstatu dvou přečinů. Nadto vyjádřil pochybnosti i o celkové bezúhonnosti obviněného za situace, kdy jeho karta řidiče obsahuje celkem 6 bodů a bylo k němu zjištěno celkem 8 přestupkových záznamů. Uvedené okolnosti vylučovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou proti výroku o náhradě škody. Na vozidle vlastníka F. L. vznikla škoda v minimální zjištěné výši 6.000,- Kč. Tuto škodu odstranil opravou vozidla poškozený L. Z. Tomu tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť jím provedenou opravou vznikl obviněnému majetkový prospěch tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Rozsudku soudu prvního stupně tak bylo podle státního zástupce možno vytknout pouze formální nepřesnost v tom směru, že nárok poškozeného L. Z. označoval jako nárok na náhradu škody nikoli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud šlo o výhrady proti uloženému zákazu činnosti, státní zástupce konstatoval, že obviněný se daného jednání dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla a za takových okolností je třeba uložení takového trestu považovat za přípustné. Tento trest pak byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby.

8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 11 To 171/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV.

16. V posuzované věci dovolací námitky vztažené k výroku o vině směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýkal v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů a předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr. Až v návaznosti na tato skutková tvrzení (sekundárně) vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání. Obviněný tedy v tomto smyslu nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

17. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

18. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (jež, byť je stručnější, nevybočilo z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními. Ta mají obsahové zakotvení především ve výpovědích přímých svědků L. Z., V. B. a J. K., k jejíž výpovědi obviněný přistupoval selektivně, když zejména pomíjel tu část, v níž popsala jeho jednání spočívající v opakovaných úderech rukou do čelního skla vozidla řízeného L. Z., jakož i v závěrech znaleckého posudku znalce Ing. Miloše Málka z oboru ekonomiky, specializace oceňování motorových vozidel a posuzování příčin dopravních nehod. Nelze činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.

19. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

20. Obviněný uplatnil i námitku, která na první pohled mohla navozovat dojem podřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod. Takovou námitkou bylo tvrzení, že v daném případě nebyl naplněn základní znak přečinu výtržnictví, a to znak veřejně . Pro posouzení charakteru této námitky je ovšem podstatné, že soudy nižších stupňů otázku naplnění tohoto znaku vůbec neřešily a nedovodily. Uzavřely totiž, jak také plyne z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že byl naplněn alternativní znak objektivní stránky trestného činu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, totiž, že obviněný spáchal jednání mající charakter výtržnosti na místě veřejnosti přístupném , což ostatně odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud proto shledal, že rovněž tato námitka se v dané věci s uplatněným dovolacím důvodem míjí.

21. Námitku, že soud prvního stupně nezhodnotil též míru společenské škodlivosti shora popsaného jednání, obviněný blíže (s výjimkou skutečnosti neodpovídajícímu tvrzení o své dosavadní řidičské bezúhonnosti) nerozvedl argumentací, z níž by mělo být zřejmé jeho stanovisko k této otázce a význam pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Lze tak usuzovat, že uvedená námitka směřuje spíše proti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto pouze stručně konstatuje, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

22. V návaznosti na tyto skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. K tomu by ve věci musely být zjištěny výjimečné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost skutku obviněného do té míry, aby nedosahoval ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů poškození cizí věci a výtržnictví. V posuzovaném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly. Naopak nutno zdůraznit, že agresivní jednání obviněného vůči jinému účastníku silničního provozu je jednoznačně takovým jednáním, které se nevymyká z rámce běžně se vyskytujících případů protiprávního jednání tohoto typu, což bez dalšího vylučuje úvahu o aplikaci předmětné zásady.

23. Uplatnil-li obviněný výhrady k vůči uloženému trestu zákazu činnosti, pak je třeba konstatovat, že z jeho argumentace je zřejmé, že nevytýkal nesplnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, že jde spíše o výhrady stran jeho nepřiměřenosti ve vztahu k jeho osobním poměrům. K tomu možno dále doplnit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

24. Výhrady obviněného ohledně uloženého trestu proto nelze podřadit pod jím uplatněný, ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. zákoníku. 25. Pokud obviněný namítl, že soud nesprávně přiznal náhradu škody L. Z., který nebyl vlastníkem poškozeného vozidla, pak ani tato námitka nemohla být pod uplatněný dovolací důvod podřazena. Ve své podstatě totiž šlo o námitku procesního charakteru, když jí bylo vlastně tvrzeno, že L. Z. nesvědčilo procesní postavení poškozeného. Nad rámec uvedeného však považoval Nejvyšší soud za vhodné stručně uvést následující skutečnosti. Poškozené vozidlo Daewoo skutečně nebylo ve vlastnictví L. Z., nicméně zde byly další okolnosti, pro které svědčilo dotyčnému právo na úhradu částky 6000,- Kč. L. Z. převzal dotčené vozidlo za tím účelem, aby pro vlastníka vozidla vyřídil technickou prohlídku vozidla. Vozidlo převzal jako nepoškozené a po provedení dané prohlídky jej měl opět (samozřejmě v nepoškozeném stavu, ve kterém je převzal) vrátit. V mezičase došlo jednáním obviněného k poškození vozidla. L. Z. proto provedl opravu vozidla, aby je tak uvedl do stavu, ve kterém jej převzal. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. L. Z. tak ve smyslu uvedených ustanovení zákona plnil za obviněného Z. B. to, co měl obviněný plnit sám, a proto mu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které daným způsobem získal obviněný. 26. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

27. V daných souvislostech lze připomenout i závěry Ústavního soudu, který považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

28. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. 29. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 11. 2016 JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu